Už jsem se párkrát setkal s tím, že je obrovským klišé, pokud je váš hrdina sirotek. Nemám nic moc, co bych mohl říct proti tomuto tvrzení. Ačkoliv se kolem nás nachází sirotků vcelku dost a nechci se jich nijak dotknout, tak v literárním světě se tím, že z hrdiny uděláte sirotka, můžete vyhnout spoustě problémů.

Začneme trochu oklikou. Jako dítě jsem se neuvěřitelně bál duchů. Jednou jsem se dokonce matky optal, zda by mi věřila, že jsem viděl ducha. Její odpověď? Věřila.

Při zpětném pohledu jsem vcelku rád, že mě za celý život nepotkala jediná událost, kterou bych si právě duchy mohl vysvětlovat. Proč jsem ale tehdy matky ptal právě na tohle? Už tehdy jsem si totiž začal všímat, hlavně ve filmech, jistého trendu. Rodiče nikdy nevěří dětem.

Děti jsou děsivé. Naprosto šílené věci vám jsou schopné říkat s nevinnou tváří a dospělému dá někdy dost práce udržet klidný výraz. Dětská fantazie je nezměrná a dospělé mysli mnohdy nepochopitelná. Možná jste taky slyšeli o případech, když chlapec nahlédl do komína a řekl, že sem se házejí zlobivé děti, případně o dívence, která do šesti let tvrdila, že dědeček neumřel, vždyť přeci sedí v kuchyni u stolu.

 

Obvyklá reakce rodičů ve fikci je pochopitelná. Nad prohlášením svého robátka mávnou rukou. Dítě si to vymyslelo, zdálo se mu to nebo se moc dívá na televizi. Buďme upřímní. Kdyby vám dítě řeklo, že má ve skříni příšeru, co byste si o tom mysleli?

Na druhou stranu vždy přemýšlím nad prohlášením své matky, že by mi to věřila. Mám ve skříni příšeru. Co by udělala? Šla by se do té skříně alespoň podívat?

Základní problém ignorujících rodičů je ten, že jakékoliv prohlášení dítěte berou jako smyšlenku a ani se nepokusí zjistit, jestli na problému není trocha pravdy. Pokud by mi syn na chalupě řekl, že v noci slyšel z lesa zaříkávání, tak bych šel prohledat les, zda nenajdu pozůstatky nějakého rituálu a následující noci bych poslouchal. Rodič ve fikci však dítěti často řekne, že si to vymyslelo a ani ho nenapadne, že má třeba v lese za domem nebezpečnou sektu, která by zasloužila zásah policie.

Z tohoto tématu čerpají některé, říkejme jim lidské horory. Dítě je přesvědčeno, že se v jeho okolí děje něco nadpřirozeného, rodiče ho neposlouchají, načež se zjistí, že ten duch byl se skutečnosti pedofil navlečený do prostěradla.

Takový rodič mnohdy ignoruje, co se děje, i když má hmatatelné důkazy. Skutečně děsivé klišé se ze situace stává, když se z pouhého ignorujícího rodiče stává aktivně popírající rodič. Schopný hmotné důkazy klidně zlikvidovat. Díky tomu neprovede jedinou akci (mnohdy velmi snadnou jako telefonát), která mohla celou situaci zachránit.

Ano, je mi jasné, že díky tomu získá příběh grády, ale je nutné, aby TOLIK příběhů získávalo grády tím, že se někdo chová ke svým potomkům jako dacan?

Ignorující rodič také nemusí nutně pouze přehlížet upozornění dítěte na divné jevy kolem. Často také ignoruje fakt, že se dítě chová prostě divně. Když někdo ve vašem okolí začne na hlavě nosit čepičku z hliníkové fólie, asi si toho všimnete a zeptáte se na to. Ne však ignorující rodič. Ten si podivného chování potomka nevšímá, ať už by se dělo cokoliv.

Druhým extrémem je ignorovaný rodič. Zatímco ignorující rodič ignoruje své dítě, tak ignorovaný rodič je většinou ignorován celým světem a ideálně i autorem.

V takovém případě, když má dítě nějaký problém, tak dělá cokoliv jiného, než aby s tím zašlo za nejbližším dospělým. Nyní můžete namítnout, že to dítě udělalo právě díky předchozím zkušenostem s ignorujícím rodičem. To je možné, protože dost často se setkávám s větou ,,Našim jsem to neřekl, stejně by mi nevěřili.”

Na druhou stranu takové dítě mnohdy provádí věci, že jen očekávám, kdy se odněkud vynoří ruka, která ho chytí za rameno, následovaná větou ,,Co si myslíte, že děláte, mladý/á pane/dámo?”

V tom případě je rodič ignorován nejen svým potomstvem, ale dokonce i autorem, který odmítá uznat byť jen jeho existenci.

Jak píši rád a často, vše výše zmíněné jsou typické atributy tvorby pro děti. Dítě je rodičem ignorováno, aby byl ukázán rozpor mezi starou a mladou generací. Dítě nejde s problémem za rodičem z toho samého důvodu. Rodič není na první pohled vůbec přítomen, protože dítě je v tvorbě pro děti dost často hrdinou a tím pádem zcela soběstačnou bytostí, která vše zvládne sama.

Vrátím se ke zmínce o sirotcích ze začátku. Když z hrdiny uděláte sirotka, rázem se zbavíte všech problémů s rodiči. Teď už jen záleží na tom, do jaké doby příběh zasadíte. Jak dlouho by se mohl sám sirotek protloukat v dnešní době? V hodně zemích, když se ve všední den dopoledne někde potuluje dítě školou povinné, není neobvyklým jevem, že je vcelku rychle odchyceno policistou a dotázáno, proč není ve škole. A to je jen ten nejmenší problém.

Sice jsou mezi námi rodiče, kterým je jejich dítě upřímně ukradené, ale přesto si jich většina všímá alespoň natolik, že jim dojde, když se děje něco divného. Také by mohli pochopit, že ne vše je výmysl dítěte, ale pouze realita pokroucená dětským vnímáním. Dospělý vidí člověka v kostýmu medvěda, ale dítě vidí skutečného medvěda. Pokud dítě říká, že mu v noci do okna kouká medvěd, zareagujete jinak, než kdyby řeklo, že se na něj dívá nějaký pán. Nestálo by ale za to si počkat na noc a zjistit, co vlastně vaše dítě vidí?

 

Dospělí se snaží věci před dětmi racionalizovat, ale (nejen) ve fikci na to jdou často špatně. Že se daná událost dítěti zdála, sice je možné vysvětlení, ale co zkusit vysvětlení, že dítě doopravdy něco vidělo, jen nepoznalo, o co se jedná?

Kdo by ale na přítomnost dospělé osoby, jejího vztahu k vlastním dětem a toho, jak by se měla zachovat, neměl zapomínat, je sám autor.

Sikar