• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Únor 2015
Po Út St Čt Pá So Ne
« Led   Bře »
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
232425262728  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 29: Ignorující a ignorovaní rodiče

23.2.2015
-
Publikováno sikar

Už jsem se párkrát setkal s tím, že je obrovským klišé, pokud je váš hrdina sirotek. Nemám nic moc, co bych mohl říct proti tomuto tvrzení. Ačkoliv se kolem nás nachází sirotků vcelku dost a nechci se jich nijak dotknout, tak v literárním světě se tím, že z hrdiny uděláte sirotka, můžete vyhnout spoustě problémů.

Začneme trochu oklikou. Jako dítě jsem se neuvěřitelně bál duchů. Jednou jsem se dokonce matky optal, zda by mi věřila, že jsem viděl ducha. Její odpověď? Věřila.

Při zpětném pohledu jsem vcelku rád, že mě za celý život nepotkala jediná událost, kterou bych si právě duchy mohl vysvětlovat. Proč jsem ale tehdy matky ptal právě na tohle? Už tehdy jsem si totiž začal všímat, hlavně ve filmech, jistého trendu. Rodiče nikdy nevěří dětem.

Děti jsou děsivé. Naprosto šílené věci vám jsou schopné říkat s nevinnou tváří a dospělému dá někdy dost práce udržet klidný výraz. Dětská fantazie je nezměrná a dospělé mysli mnohdy nepochopitelná. Možná jste taky slyšeli o případech, když chlapec nahlédl do komína a řekl, že sem se házejí zlobivé děti, případně o dívence, která do šesti let tvrdila, že dědeček neumřel, vždyť přeci sedí v kuchyni u stolu.

Děti nejsou děsivé, ale rozto...ÁÁÁ!!!

Děti nejsou děsivé, ale rozto… ÁÁÁ!!!

 

Obvyklá reakce rodičů ve fikci je pochopitelná. Nad prohlášením svého robátka mávnou rukou. Dítě si to vymyslelo, zdálo se mu to nebo se moc dívá na televizi. Buďme upřímní. Kdyby vám dítě řeklo, že má ve skříni příšeru, co byste si o tom mysleli?

Na druhou stranu vždy přemýšlím nad prohlášením své matky, že by mi to věřila. Mám ve skříni příšeru. Co by udělala? Šla by se do té skříně alespoň podívat?

Základní problém ignorujících rodičů je ten, že jakékoliv prohlášení dítěte berou jako smyšlenku a ani se nepokusí zjistit, jestli na problému není trocha pravdy. Pokud by mi syn na chalupě řekl, že v noci slyšel z lesa zaříkávání, tak bych šel prohledat les, zda nenajdu pozůstatky nějakého rituálu a následující noci bych poslouchal. Rodič ve fikci však dítěti často řekne, že si to vymyslelo a ani ho nenapadne, že má třeba v lese za domem nebezpečnou sektu, která by zasloužila zásah policie.

Z tohoto tématu čerpají některé, říkejme jim lidské horory. Dítě je přesvědčeno, že se v jeho okolí děje něco nadpřirozeného, rodiče ho neposlouchají, načež se zjistí, že ten duch byl se skutečnosti pedofil navlečený do prostěradla.

Takový rodič mnohdy ignoruje, co se děje, i když má hmatatelné důkazy. Skutečně děsivé klišé se ze situace stává, když se z pouhého ignorujícího rodiče stává aktivně popírající rodič. Schopný hmotné důkazy klidně zlikvidovat. Díky tomu neprovede jedinou akci (mnohdy velmi snadnou jako telefonát), která mohla celou situaci zachránit.

Ano, je mi jasné, že díky tomu získá příběh grády, ale je nutné, aby TOLIK příběhů získávalo grády tím, že se někdo chová ke svým potomkům jako dacan?

Ignorující rodič také nemusí nutně pouze přehlížet upozornění dítěte na divné jevy kolem. Často také ignoruje fakt, že se dítě chová prostě divně. Když někdo ve vašem okolí začne na hlavě nosit čepičku z hliníkové fólie, asi si toho všimnete a zeptáte se na to. Ne však ignorující rodič. Ten si podivného chování potomka nevšímá, ať už by se dělo cokoliv.

Druhým extrémem je ignorovaný rodič. Zatímco ignorující rodič ignoruje své dítě, tak ignorovaný rodič je většinou ignorován celým světem a ideálně i autorem.

V takovém případě, když má dítě nějaký problém, tak dělá cokoliv jiného, než aby s tím zašlo za nejbližším dospělým. Nyní můžete namítnout, že to dítě udělalo právě díky předchozím zkušenostem s ignorujícím rodičem. To je možné, protože dost často se setkávám s větou ,,Našim jsem to neřekl, stejně by mi nevěřili.”

Na druhou stranu takové dítě mnohdy provádí věci, že jen očekávám, kdy se odněkud vynoří ruka, která ho chytí za rameno, následovaná větou ,,Co si myslíte, že děláte, mladý/á pane/dámo?”

V tom případě je rodič ignorován nejen svým potomstvem, ale dokonce i autorem, který odmítá uznat byť jen jeho existenci.

Jak píši rád a často, vše výše zmíněné jsou typické atributy tvorby pro děti. Dítě je rodičem ignorováno, aby byl ukázán rozpor mezi starou a mladou generací. Dítě nejde s problémem za rodičem z toho samého důvodu. Rodič není na první pohled vůbec přítomen, protože dítě je v tvorbě pro děti dost často hrdinou a tím pádem zcela soběstačnou bytostí, která vše zvládne sama.

Vrátím se ke zmínce o sirotcích ze začátku. Když z hrdiny uděláte sirotka, rázem se zbavíte všech problémů s rodiči. Teď už jen záleží na tom, do jaké doby příběh zasadíte. Jak dlouho by se mohl sám sirotek protloukat v dnešní době? V hodně zemích, když se ve všední den dopoledne někde potuluje dítě školou povinné, není neobvyklým jevem, že je vcelku rychle odchyceno policistou a dotázáno, proč není ve škole. A to je jen ten nejmenší problém.

Sice jsou mezi námi rodiče, kterým je jejich dítě upřímně ukradené, ale přesto si jich většina všímá alespoň natolik, že jim dojde, když se děje něco divného. Také by mohli pochopit, že ne vše je výmysl dítěte, ale pouze realita pokroucená dětským vnímáním. Dospělý vidí člověka v kostýmu medvěda, ale dítě vidí skutečného medvěda. Pokud dítě říká, že mu v noci do okna kouká medvěd, zareagujete jinak, než kdyby řeklo, že se na něj dívá nějaký pán. Nestálo by ale za to si počkat na noc a zjistit, co vlastně vaše dítě vidí?

Přeji vám krásné noční můry.

Přeji vám krásné noční můry.

 

Dospělí se snaží věci před dětmi racionalizovat, ale (nejen) ve fikci na to jdou často špatně. Že se daná událost dítěti zdála, sice je možné vysvětlení, ale co zkusit vysvětlení, že dítě doopravdy něco vidělo, jen nepoznalo, o co se jedná?

Kdo by ale na přítomnost dospělé osoby, jejího vztahu k vlastním dětem a toho, jak by se měla zachovat, neměl zapomínat, je sám autor.

Sikar

horor
klišé
realita
Sikar
stereotypy při psaní
tvorba postav
23.2.2015
Email
15 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 47: Mňam, sliz!

25.9.2018
-
Publikováno sikar

Dnes zase jednou začnu prapodivnou oklikou. Co oklikou, tohle budou serpentýny, na kterých by si had zlámal páteř. …

Číst více
25.9.2018
Publikováno sikar
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 32: On není už deset let mrtvý?

23.3.2015
-
Publikováno sikar

Nedávný článek tohoto seriálu pojednával o převlecích. Dnešní téma je dost podobné. Co když se totiž lump vydává …

Číst více
23.3.2015
Publikováno sikar
Úsměvná klišé

Úsměvná klišé 42: Má to po tatínkovi/radioaktivním pavoukovi

30.5.2016
-
Publikováno sikar

Oblíbeným nakopávačem děje je tajemný artefakt. Dejme tomu prsten. Hrdina dostane prsten a zjistí, že by s ním …

Číst více
30.5.2016
Publikováno sikar
← DALŠÍ ČLÁNEK
Vyhlášení výsledků Bleskovky #2
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Pár slov o vnímání času

15 Komentářů

Úsměvná klišé 29: Ignorující a ignorovaní rodiče.
  1. Ilya
    23.2.2015 @ 18:22
    -
    Odpovědět

    Je zcela normální, že rodič nevěří dítěti povídačky o strašidle ve sklepě, protože je to dítě. Děti si vymýšlí, dítě si v hlavě srovná to, co vidělo, podle něčeho, co zná a co mu to připomíná. Rodič by takovou věc mohl začít brát vážně ve chvíli, kdy by mu nějaká jiná věc, nezávislá na dítěti mohla naznačit, že se v tom sklepě asi doopravdy něco děje. Že sám zaslechne hluk, nebo jde pro něco, co v tom sklepě mělo být a není to tam, a nikdo z rodiny to nepřemístil, atd.
    To záleží na každém člověku. Třeba bude ve sklepě duch zabitého dítěte, které umřelo, protože mu rodiče nevěřili a tak se snaží, aby rodiče nevěřili ani tomu druhému! Takže dělá bordel před svým vrstevníkem, ale jakmile zavolá rodiče, je zticha! Pardon, vymýšlím blbiny.
    Já osobně s postavami sirotky problém nemám, alespoň nemusím číst o tom, jak se někdo jde mstít, protože mu temný král zabil otce.

    • Lokken
      23.2.2015 @ 19:37
      -
      Odpovědět

      Jo, tak to asi bude druhý způsob klišé v rodině. Většinou je to buď a nebo a nebo ještě něco jiného. Mě osobně nevadí ani tak moc sirotek (i když to je více klišóidní) a už vůbec mi nevadí msta. Jo, je to sice ohraný několikrát dokola, ale krevní msta má (hlavně ve středověku) svoji logiku. Dneska, když vám někdo zabije někoho z rodiny, taky byste se (alespoň jak kdo) nejradši pomstil, kdyby si pomstu zasloužil, ale v dnešní době to jde hůř než kdysi. A pokud ten přeživší z rodiny má tu moc (nebo schopnosti) na to, tu svoji pomstu uskutečnit tak proč ne? Náhodou, je to skvělý vývoj postavy. já sám mám jeden příběh, kde hlavní hrdina je typickej klaďas, možná trochu namyšlenej ale dobrej mág. Jenže zkuste takovýmu mágovi znásilnit a zabít ženu a to teprve uvidíte, jaký monstrum se z něho stane… 🙂

      • Ilya
        23.2.2015 @ 21:40
        -
        Odpovědět

        Jo, pokud autor odvede dobrou práci co se týče psaní, nemám problém, ale to mnohdy není ten případ. Samozřejmě, že pomsta je silná motivace, ale chtěla bych u toho vidět i reakce jeho/ jejího okolí, psychologii té postavy, a ne jen bezduché zabití/ vykonání pomsty, kdy postava jedinkrát nezapochybovala, jedinkrát neklopýtla ani jednou se jeho/ její pomsta nedostala do konfliktu s okolím nebo momentálními událostmi… Snesu i hodně otřepaný klišé, když to bude dobře napsané a uvěřitelné 🙂

        • Lokken
          24.2.2015 @ 21:41
          -
          Odpovědět

          Zcela souhlasím. A můžeš mi věřit, když mága drapne rapl, že to určitě bude mít vliv na okolí, a ne ledajaký…

  2. Hakuka
    23.2.2015 @ 19:13
    -
    Odpovědět

    A já bych řekla, že udělat si z hrdiny sirotka je strašný bič. Ono se to totiž musí někde objevit, někde to vyskočí a ejhle, máme tu druhé klišé jako stehno, protože hrdina má traumíčko a kolem hromadu šedivých babiček a dědečků, co mu bude tvrdit, že má oči po matce a nos po otci a vhánět mu tím do očí slzičky. Kdepak, zrušit rodiče přináší úskalí srovnatelná s tím je nechat. On si to totiž hrdina, který nemá nějakou poruchu sociálního chování nebo rovnou něco špatně v hlavě, tak trochu bere, že rodiče od brzkého věku nemá. A koho by pořád bavilo se v tom šťourat. Mně to teda leze solidně krkem a raději nějakou tu starostlivou matinku, co nosí tomu ostřílenému bouchači každou neděli jeho oblíbenou bábovku, přetrpím. Já nenechám koneckonců na kuchyni svojí mámy dopustit, tak proč to postavě nedopřát. A děcka by samotná někde v lesích beztak zmrzla, ve městě může máma klidně trnout doma strachy a dítě lovit strašidla. Sirotkem si v čemkoliv, co není echt středověk, člověk beztak nepomůže. Místo starostlivé mámy dostane tetu opatrovatelku a té na tom, jestli dítě neuteče sklepním okýnkem, jaksi stojí práce a obživa pro rodinu.

  3. Taive
    23.2.2015 @ 19:36
    -
    Odpovědět

    Osobně řeším zřejmě úplně opačný problém, než je typické. Nejen, že nevytvářím postavy sirotky, já si radši vymýšlím celé klany a kolem nich točím zápletku. Nevím, asi mám nadměrně silné rodinné cítění, nebo co. Každopádně si asi vymyslím nějakou sirotčí historku bokem, protože myslet neustále na síť rodinných vztahů mezi hlavními postavami je o nervy. Se zdejším článkem zcela souhlasím. Je jen jedním z možných projevů něčeho, co mě vyloženě vytáčí. Totiž hrdina, který má matku/syna/sestru/věrného psa Punťu a ani jedna strana se podle toho nechová, respektive oni i jejich osudy jsou jim očividně vzájemně úplně ukradené a nikde není vysvětlené, proč by mezi sebou měli mít takhle pošramocené vztahy. Možná jsem idealistka, ale podle mě takové smýšlení není normální a přímo šustí papírem.

  4. Tlusťjoch
    23.2.2015 @ 22:00
    -
    Odpovědět

    Ani sirotkům se nedá věřit.
    Natož dítěti, které si vymýšlí, že je sirotek, aby nebylo ignorováno.

  5. Adiira
    24.2.2015 @ 11:24
    -
    Odpovědět

    A proto se mi líbil Otec prasátek od Pratchetta. Malá holčička se bojí, že je ve sklepě příšera? Tak se podíváme, jak se s tou příšerou chůva vypořádá. Navíc Zuzanku jako chůvu by si zasloužilo snad každé dítě.

  6. Kadet
    24.2.2015 @ 12:08
    -
    Odpovědět

    A pak je tu Batman.
    Ono hodně klišé je pak i takových, že dítě se dlouho bojí bubáků, rodiče ho uklidňují, a ve chvíli, kdy je to přestane bavit, tak se ten blbej bubák objeví doopravdy.
    Mimochodem, z čeho jsou ty bělovlasé děti? Ten film jsem kdysi dávno viděla, ale nemůžu si ho spojit s názvem.

    • sikar
      24.2.2015 @ 17:47
      -
      Odpovědět

      http://www.csfd.cz/film/33786-mestecko-prokletych/

    • Jergon
      25.2.2015 @ 23:25
      -
      Odpovědět

      Ono vůbec obrovské klišé fantastiky je nastínit, že se kolem objevuje něco nadpřirozeného – duchové, ufoni, příšery – celou dobu se tvářit, že to neexistuje a nakonec tam jako pointu celého příběhu dát, že se duch/ufon/příšera opravdu objeví. Brrr a fuj! Ještě takové věci snesu v mainstreamu, kde může reálná existence nepřirozeného jevu opravdu překvapit, ale ve fantastice, kde se to z principu objevit MUSÍ? Přitom jsem sci-fi povídek založených na podobném základu četl mraky a pořád se objevují…

  7. Tanira
    25.2.2015 @ 14:01
    -
    Odpovědět

    Díky moc za článek, který krásně rozebral to, na co už jsem skoro alergická, totiž ty děti, které si dělají, co chtějí, a žádnému dospělému to není divné a nezajímá ho to. Pročež může dítě lézt po střechách, lovit mimozemšťany nebo cokoliv jiného a rodič je prostě vynechán. Ignorující rodič je hrozné klišé, a od toho není daleko k ignorovanému. Ale upřímně, kolik dětí a rodičů žije tak, že jsou si docela ukradení, pokud jsou normální (a je jedno, v jaké době)? Tohle mě na těch filmech/knihách/dosaďte libovolnou kategorii něčeho dalšího… vždycky lezlo krkem, to prostě není realita. A hrdina-sirotek je prostě lenost zapojit do příběhu příbuzenstvo 😉 (pokud to není Harry Potter).

  8. LuLuFairy
    25.2.2015 @ 17:51
    -
    Odpovědět

    Já mám v příběhu sirotka. Není to sirotek jen proto, aby to byl sirotek, ale vyvíjí to vztah !mezi “kladnou” a “zápornou” postavou. To je v pořádku? O sirotka se stará teta, kterou do příběhu Zapojuji…

    • sikar
      25.2.2015 @ 18:24
      -
      Odpovědět

      Též mám teď sirotka. Dospělého sirotka, jehož rodiče zemřeli při nehodě.
      Důvod? Potřeboval jsem, aby měl celý dům pro sebe s v kontextu toho prostředí to bylo to jediné, co dávalo smysl.

      • TlusŤjoch
        26.2.2015 @ 19:33
        -
        Odpovědět

        Tedy, zabít rodiče kvůli bytu.
        Hádám, že měli i mastnou životní pojistku,ne?

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Úsměvná klišé 29: Ignorující a ignorovaní rodiče | Triumvirát