Živím se překládáním manuálů k elektronice. Díky tomu vím moc dobře, jak takový manuál vypadá, protože oproti valné většině uživatelů je já číst musím. Obvykle nám výrobce na začátku poděkuje za koupi (nebo pogratuluje – to je mi hned podezřelé), následuje krátké shrnutí vlastností a funkcí výrobku, pravidla bezpečnosti, samotné použití… Už vás nudím? Protože pokud ano, právě jste pochopili nemoc zvanou manuálitida.
Manuálitidu si nepleťte s technonanií. U technonanie se nám autor snaží dokázat, že neuvěřitelným způsobem rozumí zbraním a vojenské technice a chrlí na nás zkratky a číselné údaje. Samotné popisy, jak má daná věc fungovat, pro něj až tak důležité nejsou. Naštěstí v případě technonanisty je klíčovým faktem, že prst patří na spoušť a nepřítel do zaměřovače.
Autor trpící manuálitidou, se nemusí nutně zaměřovat na zbraně. On dokonce může nechat být i elektroniku. Manuálitida totiž nemusí nutně souviset s moderní dobou a moderními vynálezy.
Co si například představíte, když se řekne katapult?
Řekl jsem katapult, ne Katapult.
Normální autor napíše, že dobyvatelé ostřelovali město pomocí katapultů. Autor trpící manuálitidou vás seznámí s principem fungování. Já vás s ním seznamovat nebudu. Problém je ten, že obléhacích strojů, které bychom nazvali katapultem, vznikla během historie spousta. Princip fungování také nebyl jeden jediný.
Běžnému čtenáři stačí říct, že katapulty vrhaly na město kamení. Autor s manuálitidou specifikuje, že se jednalo o mangonely, načež vám napíše, jak se napínají a díky čemu střílí (opět, pokud vás to zajímá, máte Google). U toho se ale mnohdy nezastaví. Co když totiž dobyvatelé těch strojů přivlekli pět různých typů? Očekávejte další rozbor.
V takovém okamžiku ať si autor položí oblíbenou otázku, zda je to potřebné pro příběh. Dojde u jednoho z těch strojů k poruše, která bude důležitá pro děj? Dobře, v tom případě uvítám kratičký odstavec o tom, jak někdo od obsluhy stroje má pocit, že napínání před výstřelem probíhá divně, ale moc to neřeší, večer vymění lano a bude to. Když pak lano praskne a kámen díky tomu nedoletí do města, ale trefí syna hlavního hrdiny, beru.
Manuálitida se však neomezuje jen na stroje. Dejme tomu, že hrdina se svými přáteli staví dům. Čtenář docela určitě šel někdy kolem stavby. Viděl, jak někdo kope základy. Viděl betonovou desku, na které potom vyroste budova. Ví, co jsou to cihly a malta. Třeba někdy i držel v ruce zednickou lžíci nebo sám při stavbě vypomáhal.
Čtenáře nezajímá půl stránky, na které je shrnuto, jak se staví dům. A to mnohdy ani ne tak, že by o tom některá z postav mluvila. Zkrátka dostaneme popis od autora. Suchý, věcný.
Manuálitidu jsem totiž nazval manuálitidou, když jsem jednou po přečtení podobné pasáže usoudil, že ač ještě včera jsem o tématu nic nevěděl, dnes bych podle popisu byl schopen tu věc bez problémů vyrobit. Znal jsem materiály, věděl jsem, jak je použít. Fajn, uměl bych to, ale pro děj to nebylo důležité ani trošku.
Že to není nic proti ničemu? Že když tohle udělá jednou, je to v pořádku?
Jednou to nebývá. Připravte se na svého autora trpícího manuálitidou. Ten totiž podobný popis nebude mít v povídce jeden jediný. Bude klidně jeden za dvě stránky.
Jak manuálitida vzniká? Velmi snadno. Někdy se dokonce nemohu rozhodnout, zda její náznaky nejsou vlastně prospěšné. Občas z toho vyznívá, že autor očividně řešil, zda je nějaká věc možná, tak si toho o ní trochu přečetl. Problém vznikl, když namísto toho, aby jen usoudil, zda to jde nebo nejde, případně čtenáři podal stručné sdělení, proč to tak je, udělal to nejhorší, co mohl. Zpracoval téma jako encyklopedické heslo. Když už si zjišťoval informace, je přeci škoda s nimi neseznámit i čtenáře, ne?
Ne.
Přístup ,,hodně o tom vím, tak jim to naservíruji všechno” není příliš dobrý. Pokud máte zájem čtenáře unudit k smrti, prosím, udělejte to. Máte pocit, že o tomto tématu lidé příliš neví, tak mu v povídce věnujete čtvrt stránky zcela zbytečného textu? Co když jste právě zabili napětí?
Je vhodné například u velmi napínavé akční scény přerušit děj a věnovat se popisu nějakého technického detailu? Pokud váš špion prchá automobilem před poskoky doktora Zlejška a náhle zjistí, že mu přestal fungovat posilovač řízení, tak skutečně nepřidáte na atmosféře, když popíšete, jak toto zařízení funguje. To si schovejte na technickou zkoušku v autoškole.
Martini, suché. Tři díly ginu Gordon, jeden díl vodky, ideálně obilné, ne bramborové, půl dílu francouzského vermutu Kina Lillet. Počkat, tomu se vlastně říká Vesper a sám jsem to vymyslel. Jo, protřepat, nemíchat. Hmm, víte, že koktejl Martini vymysleli ve Velké Británii v roce 1915? A nezapomeňte na olivu, ta slouží ke zvýraznění chuti! Tenhle popis stačí nebo to chcete podrobněji?
To, že máte znalosti jistého tématu, vás nutně neopravňuje k tomu, abyste jimi čtenáře zasypávali, pokud to není důležité pro příběh. V lepším případě může tyto části jen přeskočit, v horším nadávat a v nejhorším váš text odloží a ani se k němu nevrátí.
Pozor, následujte možná moudrá věta:
VAŠE POVÍDKA NEMUSÍ ČTENÁŘE NUTNĚ VZDĚLÁVAT, ALE ROZHODNĚ BY HO MĚLA BAVIT.
Na vzdělávání tady totiž máme literaturu faktu, nikoliv fikci.
Sikar
Související příspěvky
Konečně je tu dlouho slibované video na téma dvou velmi rozšířených autorských chyb, kakofonixitidy a hyperdetailitidy. Natáčeli jsme …
Padlo zde již mnohokrát, že pokud si nejste jisti fakty u nějakého tématu, je dobré si buď zjistit …
Článek o přivlastňovacích zájmenech jsem sliboval již před časem, ale až dodnes jsem neměl šanci na něm doopravdy …
Absolútny súhlas!
Teraz to prosím vysvetli Kenovi Follettovi. Ten nás v Pilieroch zeme dopodrobna zoznámil so stavbou katedrály (a jeho sexuálne scény pôsobili ako od hormónmi zmietaného pubertiaka, ale to je zas na inú tému).
Obecně vzato s článkem velmi souhlasím. Pravdou ovšem je, že Pilíře země mě fascinovaly včetně zmíněných popisů. Protože mě to opravdu zaujalo. včetně geniálně jednoduchého řešení, jak ochránit most před podemletím. Takže najednou nevím. Nebude to náhodou někdy i jinak?
Teraz rozmýšľam… ten most bol naozaj v Pilieroch a nie v Na veky vekov?
Každopádne mne tie opisy práve v Pilieroch hodne liezli na nervy. Zaberali niekedy aj celé strany a človek neznalý architektúry (ja) mal problém si to predstaviť. A deju nič nedávali. Jasná manuálitída.
Možno by bolo lepšie, keby bol Follett hodil do textu iba niekoľko zaujímavých detailov zo stavby katedrál, a ak by to čitateľa navnadilo, tak by si to dohľadal.
Každopádne ťa nebudem presviedčať o tom, že ty sa mýliš a ja mám pravdu, všetko je to vecou vkusu.
To nepochybně. Mě architektura prostě zajímá, takže mě ty popisy fascinovaly. Ale chápu, že někoho jiného mohou nudit.
Hodně rozšířený autorský nešvar, za který by se mělo střílet – a bez popisu zbraní…:-)
Bohužel nejen u začátečníků a snobských VŠ studentů… Četl jsem kdysi povídku tuším od Aldisse (kterého mám jinak rád), ve které na začátku přistáli emzáci v Egyptě, následovalo několik desítek stran výkladů o této zemi a na posledních asi dvou stránkách to skončilo tím, že emzáci odletěli domů a vzali si s sebou pyramidy…
Nejhorší formou manualitidy je manualitida skrytá akčnózní. Autor třeba trochu dělá do šermu, něco málo o něm ví a umí a ledva se mu v povídce či románu střetnou postavy na boj, dovede strávit téměř neomezený počet stran popisem, kterak jedna postava provedla útočné passato di sotto, druhá otočila stranou, kontrovala patinandem a následně prodlouženým výpadem… Proč je tahle forma nejhorší? Inu, při manualitidě obyčejné je většina autorů přece jen dostatečně soudná, aby vycítili, že už by bylo fakt dobré se krotit – zatímco při MSA má autor pocit, že píše cosi strašně dramatického, napínavého a čtivého, vždyť je tam přece akce a boj… A tak to roztahuje a roztahuje a nudí a nudí, zapomínaje/jíc, že napětí je o čemsi docela jiném…
Hm, taky souhlas. Pokud jde o povídky, tak uznávám, že je blbost dávat do ní popisy. Povídka je krátký útvar a má obsahovat jenom to nejdůležitější. Teď mě tak trochu napadá, že já jsem ten popis u povídek úplně vytěsnil. No, ale to je jíná.
chci se zeptat, jak je to u románů? U delšího příběhu, kde je toho víc? Tam je přece nějaký prostor na popis okolí a i nějakého toho “manuálu” ne?
Třeba právě ten katapult. Co když chlápek nikdy katapult neviděl a nyní se k němu poprvé přichomýtnul, tak mu může probíhat hlavou, jak asi funguje. (Samozřejmě jako v jeho myšlenkách v ichformě ne jenom suchý popis).
Anebo, když máme dejme tomu nějakého mečíře, který celý život dělá do mečů a ví o nich úplně všechno. A teď k němu přijde chlapík s mečem (chce ho dobrousit, vyměnit nebo mu jde podříznout hrdlo, teď nevím), tak tomu mečíři může během okamžiku proběhnout hlavou, odkud ten meč je, jak je vyváženej, jak moc je to dobrá zbraň a tak, ne?
to mě jen tak napadlo, že ne vždy se ty manualitidy musí vypouštět.
A ještě jeden dotaz, na který bych potřeboval odpověď. Jak je to s magií?
Totiž magie je něco co úplně neznáme z běžného života, a magie ve fantasy v každém světě funguje na jiném principu. A co když chci, aby čtenář věděl, jak ta magie u mě funguje, aby věděl, co přibližně může od toho a toho mága očekávat. Vadí takový nenucený manuál?
A vadí, když se čtenář o existenci magie dozví asi na 50 stránce (tak nějak i ten popis) ale pro děj je magie důležitá spíše ke konci?
S tím se tak trochu pořád potýkám a nějak nevím co s tím, ještě když to nedokážu čtenáři vysvětlit úplně jednoduše.
Není nutné vypouštět úplně všechny informace: podstatné je se zamyslet a sdělit čtenáři jen to, co opravdu potřebuje vědět – co v příběhu dává smysl. Nikoliv kompletní historii a manuál. Pokud to bude hrdina používat, možná má manuál v hlavě, ale čtenáři stačí Quick Start Guide a ani ten nejspíš nemusí být celý.
O existenci magie by se měl čtenář dozvědět relativně včas. (50. stránka čeho? U pětisetstránkového románu by to nejspíš prošlo, u osmdesátistránkového příběhu je to dost pozdě.) Ale stačí dát někde předem letmou zmínku, půl věty, ani ne, aby si to čtenář umístil na mapu světa. Třeba v nějakém okamžiku říct, že o magii v tu chvíli nejde – a my hned víme, že někdy jindy na ni dojít může.
k tomu meči a mečíři: myslím, že pokud je ta mečířova úvaha nějak platná v příběhu (např. že podle toho odhalí, že ten, kdo meč přinesl, není tím, za koho se vydává; nebo případně zjistí, že je to tak svělý meč, že ho chce sám nebo že je to něco, co už dlouho hledá a hrdiny se kvůli tomu pokusí zbavit), tak je to samozřejmě zcela na místě. Pokud by ten podrobný popis meče byl takhle zakamuflovaný v úvaze šermíře, ale v příbehu by to vlastně žádnou zvláštní roli nehrálo, tak je to podle mne nadbytečný text.
co se týče magie, tak bych to viděla tak, že pokud je ve světě všeobecně známá a postavy o ní vědí, je lepší seznámit s tím čtenáče relativně brzy, třeba formou nějaké nenápadné zmínky, pokud by o tom třeba ale nevěděly ani samy postavy a bylo to součátí nějakého “velkého odhalení” tak proč ne klidně i později nebo až ke konci
Off šem, recept na molotovův coctail se hodí vždycky.
Divím se, že nikdo zatím nezmínil Verneův Tajuplný ostrov. To je jeden velký manuál.
Já bych všechny autory manuálisty ihned nezavrhovala. Do krátké povídky se manuál sice nehodí, ale v románu se může někdy postarat nenásilnou formou o vzdělávací efekt. Samozřejmě vždy záleží na zpracování, vhodném včlenění do textu a (jak již bylo zmíněno) užitečnosti pro děj.
Přesně jak píšeš, záleží hlavně na zpracování, formě nenásilnosti, užitečnosti pro děj – a taky to nesmí ten děj převálcovat (což je třeba příklad knihy Dva roky prázdnin) – a taky záleží na cílové skupině, pro kterou je to dílo určené.
A jinak myslím, že srovnávat autory 19. století (a počátku 20. stol.) s tím, co se píše a vydává dneska, může být trochu zavádějící, dneska se to vydává proto, že je to osvědčená klasika, ale kdyby se třeba takový Dostojevskij snažil prorazit dnes, je dost možné, že by vůbec neuspěl.
Jj, to je možné… Ledaže by Zločin a trest přepsal Neff a z Rakolnikova by udělal masového vraha, co vyvraždí nejmíň půl Moskvy… 😀
Každé pravidlo můžeme porušit, pokud víme proč. Takže, pokud mé hrdince píše její milý (chovatel ovcí) první milostný dopis, který začne úvodní zamilovanou větou, za kterou následuje podrobný popis připouštění ovcí, aby celý dopis zakončil další větou, jak moc ji miluje, pak doufám, že až čtenář protočí panenky a pronese: “Ten debil!”, bude mít na mysli milého chovatele a ne mě. Pokud se to tak stane, je to vpořádku, protože přesně to si pomyslet měl.
[…] publikovali poučný článek o tom, jak netrpět manuálitidou. Doporučuji přečíst, pokud se vyžíváte v podrobných […]
Tak mě napadá Klub rváčů a manuál krok za krokem na výrob bomby z tuku. A nenudil jsem se, naopak jsem byl rád, že jsem se něco nového dozvěděl. Ve správných rukou to může pomoc, zvlášť pokud jde o něco neobvyklého.
Nič sa nesmie preháňať. Ale poznám situácie, kedy je to dosť prospešné. Najmä keď ide o vynález, ktorý autor vymyslel sám. A na prvý pohľad mu to nemá ako fungovať. Ani na druhý. Vlastne to budí silné podozrenie, že autorovi sa nechcelo si o téme niečo zistiť, respektíve pohnúť mozgom a vymyslieť niečo iné, lebo ten predmet, čo pre príbeh potrebuje, je skrátka blbosť. A tak použil mágiu zaobalenú do technického šatu (prístroj na výrobu zlata, kozmická loď s nadsvetelným pohonom, atď).
Ak ale aj nevymyslel blbosť, treba občas – samozrejme v malých a chutných porciách – písať ako a prečo. Najmä ak ide o reálne prostredie a funkcie, ktoré sú bežnému čitateľovi prudko neznáme, a nad konaním postáv by sa iba nechápavo škrabal po hlave. Napríklad taký život v bezváhovom stave. Je dosť protiintuitívny pre nás, celoživotných pozemšťanov. Tak prečo nezmieniť dôvody, prečo si hrdina zriadil posteľ na strope kabíny, prečo je jedlo obalené do želatíny a pije iba slamkou z uzavretých nádob? Tie dôvody možno nie sú dôležité pre dej, ale sú dôležité pre zabránenie čitateľovmu WTF.