Poslední tři týdny vyrábím počítačovou hru. Někteří si po čtení mých článků můžete myslet, že počítačové hry nesnáším. Není to pravda. Jediný problém mám s autory, kteří nevidí rozdíl mezi hrou a literaturou. Tvorba PC her (konkrétně RPG) je pro mě příjemným odpočinkem od psaní právě díky tomu, že v tu chvíli můžu nad příběhem přemýšlet ve zcela jiných souvislostech. Třeba o zbraních.
Tvořil jsem postavy a přemýšlel, jaké budou používat zbraně. Kdo bude šermíř, kdo bude dávat přednost střelným zbraním, zda někdo, kdo má rád sekery, by si vzal i válečné kladivo.
Během tvorby jsem se zarazil a zamyslel se nad těmi stovkami povídek, co mi prošly rukama. Připomněl jsem si ty, které působily jako RPG hra se vším všudy. A zatímco jsem psal atributy válečné sekery, došel mi další důvod, proč ty povídky působily tak herně. Následovalo uvědomění, že tohle klišé zasahuje i mimo povídky typu hra na hrdiny.
A nejlepší na tom všem je, že tohle jsem zhruba v šestnácti páchal pořád. Pak jsem prozřel.
Jakou váš hrdina používá zbraň? Meč? Luk? Dýku? Palcát?
Nechte mě teď hádat. Pokud luk a/nebo dýku, hádám, že je váš hrdina mrštný, štíhlý a vychytralý. Sekery a tupé zbraně používají zásadně hromotluci, kterým příroda nenadělila příliš rozumu. Kopí není zbraň pro hrdinu, to dostávají jen vojáci tvořící šedé křoví kolem. Pak tu pochopitelně máme hrdiny, kteří s sebou nosí celou zbrojnici, ale ti jsou obvykle velká chodící klišé. V současné době mazaný hrdina má nůž a pistoli, zatímco hromotluk se ohání samopalem. Vše výše vyjmenované pochopitelně není obecným pravidlem, ale setkávám se s tím čím dál tím častěji.
Základním problémem totiž je dojem ne že si hrdina vybírá zbraň, ale že se zhmotnil kolem té zbraně. Franta není hrdina. On je jen tělo připojené k ruce s mečem. Celá jeho osobnost se formuje kolem meče. Mnohdy dokonce meč osobnost nahrazuje.
Tolkien nám jasně ukazoval, jaká postava je, podle dýmky, jakou kouří. Kladný hrdina si zapálí dlouhou vyřezávanou dýmku, záporná postava vesnického udavače zase krátkou hliněnou. Mnoho autorů tohle dělá se zbraněmi. Hrdinové mají zásadně vznešeně působící meč, zatímco nepřátelé do jednoho používají sprostá kladiva. Elfové mají zásadně luky, trpaslíci sekery… Pokračovat bych mohl dlouho.
Další drobnost. Nosí váš hrdina zbraň neustále u sebe?
Zcela běžný jev, který vidíme na ulici každý den.
Jako vždy. Neztraťte se v čase a prostoru. Kdysi v Japonsku nesměl prostý lid vlastnit zbraně. Zákony v některých místech byly tak drsné, že například ve vesnici směl být jen jediný nůž. Proto prostý lid vyráběl zbraně pro svoji ochranu například ze zemědělského náčiní. Východní zbraně jsou v tomto ohledu opravdu zajímavým tématem k prostudování. Mnoho z nich se zachovalo do dnešních dob. Jeden příklad za všechny:
Divoký západ také nebyl tím, co si dnes představujeme. Zákony o zbraních v té době byly ve spoustě měst přísnější, než mají v USA dnes. Pokud byste se na ulici procházeli s revolverem u pasu, obratem by se u vás objevil šerif.
Mohl bych pokračovat. V současnosti by vám například ve Velké Británii neprošel ani kapesní nůž. Česká republika má obecně, co se týká chladných zbraní, jedny z nejmírnějších zákonů na světě. S mečem u pasu by vás policista nejspíš zastavil, ale vlastnictví takové zbraně není trestné. Na druhou stranu tchán nedávno potkal v lesíku uprostřed Prahy chlapíka s loveckou puškou a obratem volal policii. A já se mu nedivím.
Zamyslete se tedy i nad svým fantasy světem. Je skutečně normální, aby se po městě každý druhý procházel se zbraní u pasu? Nebyl by okamžitě zastaven strážnými, kteří by mu zbraň zabavili?
A další zamyšlení. Je nutné, aby každý váš hrdina nosil zbraň? Nebo musí ovládat magii či bojové umění?
Tím se dostáváme k dalšímu klišé. Hrdina, aby byl hrdinou, musí ovládat umění boje. To není místo pro postavu, která k tomu nikdy nepřičichla? Je špatné mít povídku o lékaři? Učiteli? Traktoristovi? Tím se dostáváme ke klišé, že povídka, ve které se nebojuje, není dle některých lidí zajímavá. Abych pravdu řekl, tak třeba v soutěžích se nijak nedivím tomu, když se na první místo dostane text, v němž nepadne jediná rána.
I kdyby tento člověk bojovat uměl, je nutné, aby zbraň neustále nosil u sebe, aby se s ní mohl předvádět?
Letos mi například vyjde povídka, jejíž hrdina bojovat neumí. Když je přinucen se bránit, popadne prostě první věc, která mu přijde pod ruku a třískne s ní útočníka. Když na vás někdo útočí, nemáte mnohdy čas přemýšlet. Buď se snažíte rychle vytáhnout z pochvy svůj věrný meč nebo prostě chytnete rychlovarnou konev, kterou protivníka majznete mezi oči. (Kdo napíše povídku, jejíž hrdina má u pasu meč a zrovna si vaří v rychlovarce vodu na kafe, má u mě malé plus.)
Hodně lidí u sebe nosí více či méně zbraně. Marně ale čekám na den, kdy v povídce napadený hrdina nevytáhne skrytou pistoli nebo dýku, ale pepřový sprej.
Použitá zbraň nerozhoduje o osobnosti vašeho hrdiny a hrdina beze zbraně je mnohdy to nejzajímavější, co můžete napsat.
Sikar
Související příspěvky
Když jsem jako dítě četl Neználka, dost jsem nesnášel postavu Všeználka. Nejspíš to bylo z toho důvodu, že …
V roce 1968 napsal Peter S. Beagle fantasy román Poslední jednorožec. Snad netřeba říkat, co je to jednorožec. …
Chcete psát o boji dobra a zla. Věčné téma, které se dá naroubovat na libovolný žánr. Fajn, do …
Když mě někdo přepadne na ulici, vytáhnu nejdřív pepřák, potom klíče a ve finále ho uškrtím sluchátkama.
Yay!
Ale když já mám prostě bitky ráda. I když jsem teď načala povídku, kde asi k žádné nedojde, tak jsem zvědavá, co mi z toho vyleze.
xD Jen mám takový pocit, že pokud hrdina bude zrovna zapínat rychlovarnou konvici a bude se rychle potřebovat bránit, jako první věc použije tu konvici, pravděpodobně metodou “hodím konvici po útočníkovi, pokud možno tak, aby jej zasáhla do obličeje, a teprve pak tasím meč” xD
To chce dát v klídku vařit vodu, ale předtím tasit meč. Nepřítel se tím zmate, voda se dovaří a pak následuje hod konvicí horké vody. K dokonání díla se pak opět bude hodit meč, neboť opařený hrdina bude chviličku po útoku ochromen bolestí.
Nebo další možnost: napřed tasit meč, nepřítel přijde, vidí, že hrdina je bojeschopný –> hrdina nabídne nepříteli celou záležitost probrat nad šálkem kávy/čaje –> voda se vaří –> postavy odloží zbraně a proberou vše jako civilizovaní tvorové –> podle výsledku probrání buď po dopití kávy/čaje uklidí nádobí a vrátí se k bojové scéně, nebo usoudí, že bojová scéna by byla zcela zbytečná 😀 😀 😀
Konvice na čaj, to mi něco říká… Že by zase Zuzanka a Otec prasátek?
V rukou traktoristy je i traktor zbraní! :)) Bezva článek, přiměl mě i k zamyšlení (nad stereotypy).
Vzhledem k tomu, že mě akční scény totálně nudí, v knize je přeskakuji, když na ně koukám v televizi, odcházím si vařit kafe a v kině si zoufám, že není úniku, vypadá to u mě rozhodně spíše na ty hrdiny traktoristy :o)
S mečom na ramene ma ešte nikdy policajt nezastavil (na nosenie na opasku je príliš dlhý), hoci je pravda, že čepeľ mávam zakrytú.
Poviedky s premierou boja tiež neobľubujem. Väčšinou pôsobia smiešne, neškodne a ešte aj nereálne. Niektorí autori akoby mali pocit, že akcia=pointa.
Také jsem chodil jak s jednoručním, tak jedenapůlručním mečem běžně po Praze (většinou jsem je nosil prostě v ruce, čepelí dozadu) a nikdy mne nikdo nezastavil, ať už policajt, nebo někdo jiný. Znal jsem i spoustu takových, kteří se nijak ty čepele nesnažili zakrývat. U nás je zrovna meč a jeho různé odrůdy díky mnoha šermířským skupinám a školám zbraň natolik běžná, že už ho nikdo nebere jako něco zvláštního. Počítám, že policii by člověk s mečem začal zajímat, až teprve kdyby jím začal aktivně ohrožovat okolí (jinde než při tréninku). 🙂
Tak v Prahe, ale my sme malé mesto, tu sa ľudia stále otáčajú a pýtajú sa, či si ten meč môžu podržať…
Inak my trénujeme s dlhým mečom, jednoručka bude, až si dokončím kostým 🙂
Tak tonfa… Super, budu dělat chytráka. Až potkám policajta, musím mu položit nějakou sofistikovanou otázku, která se jí bude týkat, slovo “tonfa” vyslovit obzvlášť nahlas a zřetelně a pokud možno jen mimoděk utrousit cosi o mlýnském kameni.
Co se zbraní týče, přikláním se k cihle v ponožce, ne pochopitelně ke každodennímu použití, ale když se náhodou bude schylovat k průšvihu, vím, co si připravit. Samozřejmě kromě lehkých a pohodlných bot.
Nádhernej článek k tématu, o němž v poslední době dost uvažuju. Mít, či nemít zbraně (a akční akci)? Momentálně mám období hrdinek čarodějek, ale ne formátu Moire, spíš Magráty nebo něčeho mezi. Takže ty ozbrojené nejsou a když, tak třeba židlí (nebo nebojovou magií). Ale bohužel se obávám, že povídka, kde nemám bojovou scénu, v soutěži neobstojí jako málo dějová, nebo snad ne? To by mě potěšilo ;-). Oblíbený hrdina nosí meč, dokonce runový, který je kouzlovzdorný :). Ale víceméně by se bez něj asi obešel, kdybych mu nestavěla do cesty čaroděje. Zauvažuji nad hrdinou s mečem a rychlovarnou konvicí, to je skvělá kombinace :). Hrdinou může být kdekdo, jde jen o to, co mu postavíte do cesty, jaká je pravděpodobnost, že se traktorista setká třeba s mimozemšťany nebo elfy. Aby to bylo uvěřitelné..
Ak ťa tým povzbudím, ešte žiadna z mojich poviedok, ktoré mali úspech alebo sa dobre umiestnili, neobsahovala bojovú scénu. Porote asi predsa len pôjde o niečo iné než (bezdôvodnú) akciu 🙂
Hurá, děkuji, tak to můžu směle s kůží na trh! 🙂
Traktorista s elfy. Začínám být paranoidní. 😀
Můj hrdina by úlekem popadl rychlovarnou konvici tak, že by sám sebe polil nedovařenou vodou, vytrhl ji ze zdi a následně uklouzl na vzniklé louži, přičemž by hlavou vzal kuchyňskou linku a omráčil sám sebe.
Nejradši mám hrdiny, kteří jako zbraň používají takovej ten květák mezi ušima.
Jenže – ti mizerové se mi většinou nervou! 😀
Hahaha… ta fotka 🙂 🙂 To mě prostě dostává. Vážně bezva.
Článek vážně cooool. Tři palce ze dvou.
Runový meč doporučuje devět z deseti hrdinů – ten desátej doporučuje dřevěnou lžíci na jezení polívky, zatímco své nepřátele zabíjí laserovým pohledem.
Jen z mých nejoblíbenějších hrdinů, o kterém bych chtěl někdy napsat, je Jar Jar Binks. ten prostě nemá chybu. Není to bojovník, ale je to největší nemohlo, jaké existuje a svým nemotorenstvím dokáže zabít i toho největšího záporáka – když přivřete obě oči a ještě nebudete poslouchat. Ale ve Star Wars I jak tam zabije pár droidů a zničí ten tank, aniž by to zamýšlel… podle mě skvělá postava, lepší než namakanec s mečem, který zabije celou sektu záporáků, když už na začátku čtenář ví, že se u toho ani nezapotí.
Zajímavý článek… Nad tímhle jsem se nezamyslela. Já jako zbraně mám ráda nože a dýky, protože se dají snáze zamaskovat… Navíc jsou šikovnější pro boj ve stísněném prostoru, proniknou zbrojí (samozřejmě ty kvalitní) atp. Dílo se točí okolo magie, takže 2 ze 3 hlavních postav ovládají magii – ta třetí je voják s poměrně vysokou hodností – bojovat umí… O zbraních jsem neuvažovala nijak konkrétně… Ale zákazy nošení zbraní je dobrá překážk. Díky za tip 🙂
Ach, ty parádnice!
Hedvábný šátek jako šrtidlo, ó Kálí, bohyně.
Když jsme u zbraní, není opravdu důvod nepopustit uzdu fantazii, použít se dá leccos. Já jsem například tady u nás na vratech městského muzea už dávno všiml takového toho železného držáku na zámek (jestli se tomu nějak odborně říká, tak to nevím…) Je akorát ve výši obličeje, připevněný k jednomu křídlu a ta přečnívající část díky otočnému kloubu může dosáhnout daleko dovnitř… Úplně jsem viděl scénu, kdy zevnitř někdo otevře a schytá to od útočníka čekajícího venku touhle věcí rovnou do tlamy – až jsem nakonec neodolal a ve vhodném momentě v jedné fantasy to použil…:-)
Jinak souhlasím s dalšími věcmi, o kterých tenhle článek píše. Dnes ať si vezmu jakoukoli povídku – minimálně českou – je úplně jedno, jak začíná, jaký má nápad, postavy, úvodní premisy… Protože zhruba tak po první třetině už jsou všecky o tom, jak se pár blbečků honí s pistolemi/meči/laserfaserblastery (podle prostředí). Mám s tím sám velký problém – jako by už málokdo dokázal vytvořit dějové napětí z něčeho jiného než ze střílení a rubání hlav (nehledě na to, že mnoho takových povídek ji stejně nevytvoří…). A bohužel si to žádá i trh – jestli je to tím, že jsme malý zakomplexovaný národ, to nevím a radši nespekuluju… Ale osobně si rád napíšu třeba povídku o invalidovi, jehož nejakčnějším počinem bude to, že drcne do protějšku vozíkem a zdrhne 🙂 – a i když mám zrovna hrdinu mlátiče, větší část příběhu stráví v situacích, kdy mu prostá oháňka kusem dřeva či železa nepomůže…:-)
Poslední věta je moudrost aama :).
Myslím také, že při napadení by měly – zejména hrdinky – pochvy raději schovat, ne z nich tahat zbraně -:))). Spoléhat na pepřák, jímž já bych se tedy určitě dokonale zneškodnila, je ošemetné. Úplně vidím toho násilníka. Začne se tlemit, ohne se v pase, mávne rukou a zmizí ve tmě.
Okamžitě jsem si vzpomněla na Doctora, který si zakládá na tom, že nenosí zbraně. Na druhou stranu neudělá krok bez sonického šroubováku, takže se nabízí otázka, jestli podobné technické hračky nejsou také svého druhu klišé. No schválně – kolik lidí (v literatuře, ne ve skutečném životě) u sebe nosí technická hejblata, vychytávky a přístroje, které by v případě nouze mohli použít?
Cyberštamgast nosí v kapse obvykle dva až pět lahváčů.
Ale rozpakoval by se je použít jako kyj,aby se mu nerozbily.
Ještě mě tak napadá pokud jde o tu varnou konvici.
Stejně nezáleží, jestli hrdina tahá supermečák nebo co. Záleží, jestli je cvičenej. Necvičenej člověk reaguje jinak (strne a ztratí cenný okamžiky).
Asi tak půl roku jsem se pohybovala v reálný vražedný zóně. Tahala jsem s sebou zbraň. A stejně mi nejlíp posloužila v jednom případě asi tak osmicentimetrová baterka (protože jsem ji držela v ruce; vtip byl v tom, namířit ji tomu člověku zblízka do očí a rozsvítit; instinktivní reakce je pak couvnout nebo aspoň mrknout, a to jsem přesně potřebovala) a v druhým případě pouhý ruce.
Takže – reálnej život potvrzuje scénář “hodí po něm varnou konvici, kterou drží v ruce, a teprv pak tasí mečák”.
Reálnej život taky podporuje to, že když jste opravdu cvičení, nevisíte výhradně na svým supermečáku. (A když nejste cvičení, tak s tím supermečákem uděláte pravděpodobněji špíz ze sebe než z protivníka.)
Jo a když tak o tom přemýšlím, mám další klišé: hrdina odejde z boje nezraněn. Je to blbost, velebnosti. Každý opravdový souboj znamená ztráty na obou stranách. Bez škrábnutí z toho vylezete jenom tehdy, když jste byli dost chytří a navlíkli to tak, abyste nezačali fyzicky bojovat. (Třeba když vám hapal do pasti pastičky, nebo když jste ho krásně čistě obešli jinudy.)
Nemusí zrovna téct krev, ale nějaký ten svalík si natáhnete nebo lokýtek obrazíte, ani nevíte jak. I když vyhrajete. A zjistíte to obvykle, až vychladnete, myslím to v obojím významu – až vychladnou svaly a systém se zbaví všech těch adrenalinů. :-))
Ze všeho nejvíc to bude platit, pokud máte ve hře nůž. Tam i při úspěšný obraně potečou obě strany. I když je kuchák jenom jeden.
A úplně mimo – čím víc přemejšlím o těch lstivých s dýkou a tak, tím větší začínám mít chuť napsat si tlustýho lukostřelce. 😀 Takovýho toho, co mu všichni vždycky utečou, takže musí být na místě mnohem dřív než soupeř a musí to vymyslet tak, aby fakt nepotřeboval běhat.
Že bych udělala výjimku a napsala si akčňárnu? 😀
Tak otázkou je, jestli je hrdina pod autorovým drobnohledem ve chvíli, kdy adrenalin vyprchá a on si uvědomí, že i když vyhrál, tak… ho ten naražený loket kurva bolí a těch pár šrámů není žádná sranda. 😉 Většina autorů poměrně dobře ví, kdy s podobnými věcmi pro zachování epického dojmu přestat a prostě “zaměřit kameru jinam”. xD
Myslím, že je to všechno o vyváženosti, samozřejmě není moc smysluplné pitvat se v detailech, které jinak nejsou moc nosné pro příběh, na druhou stranu pokud autor naznačí, že hrdina je taky jenom člověk se svými slabostmi a bolestmi, může tím u čtenářů získat dost výrazné sympatie (autor i jeho hrdina). Osobně mi strašně vadí takové ty epické scény (hlavně ve filmech), kdy hrdina všechno vyřeší, všechny pobije a hrdě odkráčí středem, bez ohledu na to, že byl párkrát odhozen na stěnu, třikrát mu podrazili nohy a dostal několik pěkně mířených ran pěstí, či byl dokonce bodnut anebo postřelen do nějaké méně významné části těla.
No, hrdina se většinou vydá do západu slunce a když kamera ucukne, padne na hubu… 😀
To je ale úžasná představa! 😀
Odteď si to budu do všech těch kovbojek a tak automaticky dodávat.
To mi sice taky vadí, ale já jsem alergickej na trochu něco jinýho. To nejhorší, co nesnáším jak v knihách, tak ve filmech je tato věta:
“To snad není možný!!!!”
Tato věta zazní většinou z úst záporákových, když vidí, jak klaďas přežil nepřežitelnou ránu, nebo něco více či méně nepravděpodobného. Ano to, že to klaďas přežil je sice trochu zarážející, ale musí mít všichni záporáci tuhle jednu větu pro univerzální použití?
Přijde mi to děsný klišé, ale ne to dobrý. To, které by se podle mýho vůbec nemělo používat.
Moje motto:
“Nic není nemožná, až na to, co nemožný je.” což znamená, ničemu se nedivit, ale nebrat v potaz zázraky.
Prostě ten údiv záporáka je tak hranej, až je mi z toho vážně blbě.
I záporák je jenom člověk :). Já mám spíš pocit, že jssem tohle hodně četla/slyšela z úst klaďasů, když likvidovali jednoho hajzlíka na třikrát a on se vždy vyhrabal z nějaké hromady trosek, vylezl z ohně, nebo z bezedné jámy, oprášil si oblečení, nahmatal oblíbenou zbraň, zaostiřl, zavětřil a vydal se po stopě klaďase :). Ten protivníka zmerčil ve chvíli, kdy měl na útěk tak dvě vteřiny a přesto si od něj stihl získat takový odstup, aby nakonec vyhrál. Mně štve spíš tohle.
-> Jana Dvořáková:
Jo, to je taky možnost. Každopádně to je strašně ohraná věta, která mi dává dýku do ruky a žene mě s ní proti autorovi, který ji použil.
V knize takovouhle větu škrtám a píšu místo ní nový text. Neříkám že lepší ale nějaký, který mi není tak odporný.
Čím více tvých komentářů čtu, tím více ve mně sílí chuť si od tebe něco přečíst!
<3 Speciálně pro tebe stvořím v právě psaný povídce rvačku v hospodě.
A protože jsem to já, hrdina se bude krčit za sudem nebo tak něco a pak ošetří vítěze. :-))
🙂 kdysi jsem napsala rvačku, která skončí pádem ze schodů, po němž potřebují ošetření oba aktéři, aniž by jejich boj nějakého vítěze měl
Johohó! 😀
tak jsem narazila na další klišé, které s tímhle tak trochu souvisí – hrdina je schopen bojovat pravou i levou rukou prakticky bez rozdílu: během boje dostane zásah do ozbrojené ruky – voilá přehodí zbraň do druhé a vesele bojujeme dál jako by se nechumelilo
samozřejmě, že i v reálném životě existují obdaření jedinci, kteří jsou schopni pravou a levou ruku bez obtíží střídat, ale ti jsou v menšině oproti těm, kteří mají jednu ruku prostě silně dominantní a tou druhou toho moc udělat nezvládnou
To už je ten nejmenší problém. Já se setkal s hrdinou bojujícím nadvakrát zlomenou rukou a taky hrdinou, který do ruky vzal doběla rozžhavený meč, jako když se nic neděje.
hm, na problém bolesti jsem si silně vzpomněla dneska dopoledne, kdy jsem v obýváku stoupla bosou nohou na kostičku – byl to trojúhelník s velmi ostrými hranami a děti na mne koukaly, proč tak divně skučím a proč jsem se při tom sklátila jsem se do křesla…
na dvakrát zlomená ruka a doběla rozpálený meč, to je na úrovni lachtanů dovádějících vesele za lodí, ale to bezproblémové střídání pravé a levé ruky mne ťuklo do očí proto, že se to právě objevuje i v dílech, která jsou jinak dobrá
Záleží na tom, jak moc cvičil i nešikovnou stranu, pokud vůbec.
Z věcí, který dělám, se to ve dvou cvičí automaticky, v jedné se naopak specializuju. Takže – když musím, jsem schopná fungovat v těch dvou i na nešikovnější stranu, zhruba na 80 % (ale snažím se se natočit vždycky stranou šikovnější, automaticky); v té jedné se specializováním nedovedu vzít mečák do levý, prostě to držím blbě, odhaduju vzdálenosti nesmyslně a jsem s tím děsně pomalá. (Jde o přehození dlouhýho a krátkýho meče.) Po hodně letech.
Zajímavý je, že mi neva, když mám v obou rukou stejně dlouhej meč, neva mi mít v levé krátký a v pravé dlouhý, neva mi mít jenom krátký v pravé. Ale mečák v levé a pravou volnou – obvykle průšvih, zpomalení, trvá mi, než si v hlavě “přehodím tělo” a prostě to není ono. Udělám ti to, z frajeřiny, ale jenom abych zmátla soupeře, kterýho považuju za slabšího než jsem sama. Proti silnějšímu soupeři bych to neudělala.
Nevím, co bych udělala, kdybych měla pravou nepoužitelnou a šlo mi o život. Asi bych riskla tu levou a umřela se štítem. 🙂
tak jasně, že je to otázka tréninku a když jde o život, člověk udělá věci, o kterých ani neví, že je umí
spíš mne zaráží ta automatika a bezproblémovost, s kterou to ti hrdinové dělají
je jasné, že spoustu věcí má člověk naučených a zautomatizovaných a udělá je druhou rukou, i když to netrénuje, otázka spíš je, jak to udělá – typický příklad je psaní – i levou pravák většinou napíše písmena správně, tedy správné tvary, ale je to celé kostrbaté a dá to mnohem víc práce – a taky se ta méně trénovaná ruka rychleji unaví, protože na tu námahu prostě není zvyklá
navíc spousta činností a šerm mezi ně rozhodně patří, není jen o ruce, ale o pohybech celého těla a některé věci problémy dělat nemusí, jiné docela mohou
takže závěrem asi tolik, že střídání rukou samozřejmě možné je (dokonce i pravidla sportovního šermu na to pamatují), ale buď by na to měl být člověk trénovaný nebo se to nutně musí odrazit na jeho výkonu
Jo, v podstatě tohle jsem nahoře rozepsala, jenom víc slovy. :-)) Vlastně jsem tě chtěla podpořit praktickou zkušeností ve smyslu “pokud to člověk speciálně netrénoval, bude na opačnou stranu kopyto”.
(A moc se mi líbí souboje s přehazováním, které jdou asi takhle: hrdina je zraněn do pravé ruky. Ušklíbne se a přehodí do levačky. Soupeř vytřeští zrak, načež má problém, páč to sám proti levákovi neumí. Nebo naopak takhle: hrdina je zraněn do pravé ruky. Zakleje, přehodí do levačky a jde spáchat sebevražednou misi / po pár neúspěšných pokusech to balí a zdrhá. Oboje je totiž na rozdíl od automatickýho přehození reálný.)
Jestli tě to zajímá, říká se, že na nešikovnou stranu potřebuješ pro zautomatizování pohybu 2-3x víc opakování než na tu šikovnou. (Moje zkušenost praví, že i tak tam nastavuješ automaticky tu šikovnou, zejména ve stresu nebo v únavě. Nešikovnou stranu tam nastrčíš buď z absolutního nezbytí (a pak děláš chyby), nebo schválně – strategie, páč i soupeř čeká útok z druhý strany a ty ho tím trochu zmateš. Pokud není levák. Když je levák (a zatím jste bojovali napravo, protožes tak bojovala ty), tak si jenom naběhneš.)
Na moctou stranu. *leváci* umí přehazovat velmi dobře – pokud většinu času cvičí napravo. Dokonce si z toho s oblibou dělají strategii.