Nedávný článek tohoto seriálu pojednával o převlecích. Dnešní téma je dost podobné. Co když se totiž lump vydává za někoho jiného, aby přelstil hrdinu? Tento motiv se nachází už v literatuře, se kterou jsme se setkali jako první – v pohádkách. Vlk přesvědčuje kůzlátka, že je jejich maminka, takže mu mají otevřít. Jiný vlk přesvědčuje děvčátko s úchylkou na rudou barvu, že je její babičkou. Zlá královna v převlečení dá Sněhurce jablko (abychom si do huby nebrali jen vlky). Zkusme to rozebrat trochu do hloubky.

Sněhurka a zlá královna je příklad vcelku v pohodě. Můžeme předpokládat, že Karkulka má oční vadu a její babička byla na stará kolena opravdu nehezkou a chlupatou ženou (vážně? To měla babička takové vousy, že si její vnučka jako první všímá velkých očí a zubů?). Problém mi osobně činí kůzlátka. Proč? Protože když vám opakovaně někdo tluče v pravidelných intervalech na dveře a stále lehce se měnícím hlasem tvrdí, že je vaše maminka, tak nejspíš pojmete podezření.

 

To jsou pohádky. Snažit se hledat logiku v tomto žánru může jen někdo, kdo má příliš volného času. (Který řemeslník by obsloužil vlka? A který vlk by si nechal dobrovolně drát jazyk do krve? Pak by neměl jemnější hlas, stěží by vyl!) Zaměřme se na literaturu určenou dospělejšímu publiku.

Motiv vlka, který přesvědčuje kůzlátka, že je jejich maminkou, lze pojmout i moderně. Teď hned mě z hlavy napadá film Spaceballs. V jedné scéně princeznu volá hlas jejího otce. Ona vyjde ven a tam skutečně stojí sám pan král, který jí sděluje, že je vše v pořádku a ona se může vrátit domů. Jak vůbec zjistil, kde se princezna skrývá? Jak se vyřešila situace se záporáky? To jsou sice dotazy, které by mu mohla dcera ihned položit, ale ne. Princezna se ihned vrhá ke svému otci, protože jej velmi ráda vidí. Ve skutečnosti je to však Lord Helma skrytý za pouhou iluzí/hologramem (mám pocit, že to tam nebylo přesně specifikované).

Navzdory výše zmíněným otázkám, které by si měla princezna položit, je tohle ještě uvěřitelná situace. Její otec byl před pár dny naživu. Nyní si pro ni došel. Proč by tedy za ním nešla?

Horší by to bylo, kdyby byl její papá ve skutečnosti už pár let po smrti.

A tady začíná klišé.

Představte si, že vám někdo zaklepe na dveře. Vy se podíváte do kukátka. Kdopak tam nestojí? Vaše dvacet let mrtvá babička.

Co byste dělali? V první řadě by mě napadlo, že je to žena velmi podobná mojí babičce (přeci jen, umřela, když jsem byl malé díťátko a možná si její podobu vybavuji pokrouceně). Pak, že se mi to jen zdá. V podstatě by mi hlavou projelo několik reálných řešení, proč za dveřmi stojí moje mrtvá babička. Pak bych otevřel dveře, optal se jí, co potřebuje, a zjistil, že to je paní Vomáčková, nová sousedka, co se skutečně trochu podobá mojí babičce.

Rozhodně bych nezačal, jako ve správném americkém filmu, plakat a spílat nebesům, proč mě takhle straší.

I tohle je stále ještě ta lepší varianta.

Hrdina bojuje se záporákem, který ovládá iluze. Aby ten psychicky rozhodil buď jeho nebo nějakého jeho kamaráda stojícího opodál, vyvolá iluzi milované, mrtvé nebo milované a současně mrtvé osoby. Ideálně v nějaké situaci, kdy prosí o záchranu. Následuje soupis typických reakcí hrdiny nebo jeho kamaráda:
1) Šok z překvapení.
2) Pláč kvůli shledání se s tímto člověkem (a protože to je americký film).
3) Následování iluzorní postavy, která má problémy/láká ho k sobě.
4) Naprostá ignorace celé dosavadní situace a záporáka, jenž stále představuje hrozbu.

Většina klišé, co tu rozebírám, je skutečně jen úsměvná. Tohle je někdy na zabití. Zamysleme se totiž nad situací. Je jasné, že záporák iluzi použil na odlákání pozornosti. Dobrá, uznávám, že to dává smysl. Když na vás náhle křikne někdo, kdo má být dávno mrtvý, asi vás to rozhodně překvapí. Tuplem, pokud jste ho viděli umírat.

Co když ale ten člověk skutečně přežil? Co když ho tu záporák drží a mučí a vy ho teď musíte zachránit?

 

Jo, je to past. VŽDYCKY je to past a kamarád na to hlavního hrdinu rád upozorní. Je možné, že ten člověk žije, ale to načasování je až příliš dobré pro záporáka, že?

Máme dvě možnosti.
1) Jedná se o iluzi.
2) Jedná se o skutečného člověka, který doopravdy není mrtvý, ale přežil to, nikdo neví jak.

Obě možnosti jsou nadužívané klišé. Zejména ta druhá přímo žádá o řádné vysvětlení. Kladu důraz na slovo řádné.

Jsou případy, kdy si je hrdina opravdu jistý, že daná osoba je mrtvá. Náhle během souboje se záporákem se ta osoba objeví.

Americké filmy a díky ním i povídky mnoha začínajících autorů znají jediné řešení – hlavní hrdina tomu všemu uvěří. Stále ještě to zní svým způsobem možně?

A co když vám řeknu, že se záporák na ony osoby proměňuje přímo před hrdinovými zraky, který je zcela ochromen tím, že vidí své mrtvé milované? Posléze pomalu kráčí k záporákovi, protože babička se vrátila, načež je bodnut nožem mezi žebra.

Moment, kdy se popsaná scéna skutečně na stránkách stala, byl nejspíš vrcholem tohoto klišé. Hrdina zcela jasně ví, s kým bojuje. Ten někdo změní podobu na jeho mrtvého bratra a hrdina, šokován tímto pohledem, není schopen ho zabít. O nějakém ovlivnění mysli ani slovo, padouch pouze změnil podobu, nic víc.

To byl vrchol, ale s tímto klišé se začínám v různých podobách setkávat čím dál tím častěji a jedná se o jednu z nejméně vysvětlovaných věcí vůbec. Než se pustíte do obhajování, jak to mohlo být, tak mohu říct jedno – dokud autor v průběhu textu nepodá nějaké vysvětlení (hypnóza, drogy, kouzlo…), tak je to prostě nesmysl. Vy sice jste schopni podat desítky vysvětlení, ale to jste vy, nikoli autoři daných povídek, kteří se s něčím takovým běžně neobtěžují.

Takže – bojujete s lumpem a ten změní podobu na vašeho mrtvého bratra. Co teď?
1) Víme, že je to lump. Snad i ve světě s magií není normální, aby se váš nepřítel náhle proměnil v dávno mrtvou osobu. Myslím tím skutečně, pouhá podoba se nepočítá.
2) I když má tvář milovaného člověka, tak snad stále chápete, že je to ten samý lump jako předtím, ne? Jasně, bratra byste asi mečem nesekli, ale to jste natolik zpomalení, že nevíte, že tohle NENÍ VÁŠ BRATR?
3) Adrenalin. Pokud už skoro vyhráváte a nepřítel použije pro svoji záchranu tento krok, je dost velká šance, že si toho ani nevšimnete a prostě seknete. Konec knihy.
4) Když se náhle na scéně objeví váš příbuzný, který shodou okolností zrovna padá do sopky a prosí o pomoc, přesně v momentě, kdy tím umožní záporákovi utéct, zdravý rozum by měl bít na poplach, že tohle přeci není normální.

Hrdina může mít nějaké trauma, které v něm spustí nelogickou reakci, ale prosím, je nutné, aby tato scéna nastávala tak často? Už když se v průběhu povídky dozvím, že záporák je iluzionista, bojím se, že ke konci dojde na podobnou pasáž.

Aby hrdina takové situaci uvěřil, muselo by to být taková náhoda, že vás v závěru článku pouze odkáži na jiný díl seriálu.

Sikar