V životě jsem neviděl jediný díl seriálu Ztraceni. Pokud je mi ale známo, tvůrci nešetřili s takovými věcmi jako flashbacky, neboli retrospektivou, a přesným opakem, flashforwardy, vizemi budoucnosti. Retrospektiva v podstatě nikdy neškodí ničemu. Ovšem vize budoucnosti je trochu nebezpečnější. Proč? Čtěte dál.

Retrospektiva je opravdu neškodná věc. Autor nám její pomocí může objasnit něco o minulosti postav nebo dějin světa. Jen to nedělejte jako ve čtvrté sezóně seriálu Torchwood, kde se minulostí postavy zabývala celá jedna epizoda. Sama o sobě byla dobrá, ale s hlavním příběhem série nesouvisela a vedla jen k dalšímu ředění příběhu. (Skutečně, po téhle sezóně prostě už nebylo cesty zpět.) Samoúčelná retrospektiva je stejné zlo jako samoúčelné cokoliv.

Co se však stane, když se rozhodneme čtenáři přednést náznak věcí příštích?

Tady přeruším sám sebe. Napsal jsem náznak. Nikoliv vizi budoucnosti, ale náznak.

Občas naříkám, že postavy vytahují předměty nebo schopnosti odnikud. Náznak je moc pěkná věc, kterou čtenáři – kupodivu – naznačíte, co by mohl čekat. Někdy jsou náznaky opravdu okaté a čtenář si díky nim odvodí řešení/pointu, ale v případě, že daná pointa neměla být kdovíjakým překvapením, tak to ani nevadí. Pokud je někde řečeno, že Jarmila skrývá před Pepou do kabelky pistoli a urychleně ukončuje telefonické hovory, když se Pepa blíží, jedná se o náznak, že je tato dáma například tajnou agentkou.

Tomuhle se říká nástin děje. Takhle se chová mnoho Čechovových pušek. Na první stránce hrdina pověsí na zeď flintu a na stránce patnácté ji ideálně nehodí do žita, ale vystřelí z ní. Pokud váš hrdina dejme tomu na první stránce najde klíč, zjistí, od kterých je dveří, ale pak do nich vůbec nejde, klíč byl k ničemu. Hrdina našel klíč = víme, že nyní může otevřít nějaké dveře = měl by je otevřít a zjistit, co je za nimi.

Zkrátka čtenář začíná tušit, že podivné Jarmilino chování a vlastnictví pistole asi není jen tak. K něčemu tady slouží, jen zatím nevíme, k čemu. Je agentkou, která má Pepu chránit? Nebo je to naopak a má ho zabít, jen co z něj dostane důležité informace?

Pak tady máme skutečné vize budoucnosti. Ne nutně prostřednictvím postavy-věštce, ale prostřednictvím autora, který se nás pomocí náhledu do budoucího děje snaží nalákat na svůj příběh. I v takovém případě by bylo záhodno si dávat pozor na jednu věc:

NEPROZRAZUJTE POINTU TEXTU!

Jako Triumvirát jsme spáchali všeho všudy jednu jedinou recenzi. (Ostatně, občas jsou nám nabízeny recenzní výtisky, ale pokud nás sledujete, tak víte, že recenze nejsou věc, kterou bychom se zabývali. My se obecně nezabýváme spoustou věcí, kterou o nás někteří lidé předpokládají. Náš hlavní mail občas skrývá zajímavé nabídky, například příspěvky do soutěže, kterou jsme nikdy nevyhlásili.) V téhle recenzi jsem se já hned k první povídce vyjádřil, že autor nám pomocí flashforwardu na začátku vyzradí pointu.

Po hlavním hrdinovi jde jistá bytost (neprozradím, jaká, kdybyste to někdy čet… ehm, ono je to stejně jedno). Jaká, to se dozvíte právě hned na začátku (vidíte, já to říkal). Následuje příběh samotný, konkrétně horor, ve kterém se stupňuje odhalení, co že to pronásleduje hlavního hrdinu.

Bez toho úplného začátku by se dalo spekulovat o hned několika možnostech, co asi protagonistu pronásleduje. Takhle to čtenář ví, tudíž když dojde k odhalení pravdy, překvapení je nulové. Začátek ,,hrdinu něco pronásleduje” by byl funkčnější, kdyby to zůstalo u toho, že to je něco nespecifikovaného, nikoliv, že to je <doplňte bytost>.

V tomto ohledu je hlavně žánr detektivky opravdu nevyzpytatelný. Ačkoliv existují příběhy, v nichž známe vraha od začátku, tak takový Hercule Poirot nám jej představuje až úplně na konci a my jsme napjatí, kdo to byl.

Všechno je to ovšem lepší, než jistý autor dost amatérsky působícího webkomiksu (opět, jen pro největší masochisty jako já – Sonichu), který na úvodní stránce nového čísla čtenáře ubezpečil, že se nemusí bát, protože protagonistovi se povede daná věc, kterou má vykonat (už nevím, co to bylo a nějak nemám odvahu to zpětně hledat, protože ty šrámy na mozku se dosud nezahojily).

Také se poměrně často setkávám s příběhy ve formě deníkových/blogových zápisků. V případě, že je na konci hlavní hrdina zavražděn nebo spáchá sebevraždu, obvykle text začíná stručným sdělení, že se jedná o obsah blogu Pepy Vomáčky, který byl před měsícem nalezen oběšený ve svém bytě.

Tohle je už trochu sporný případ. Na jednu stranu tady musím autora svým způsobem pochválit. Pokud se snaží o to, aby jeho povídka působila dojmem skutečného příběhu, jde na to správně. Problém je ten, že sdělení pisatele blogu, že po událostech posledních dní mu nezbývá, než si vzít život, je v tomto okamžiku něco, co čtenář očekával, protože o tom dávno věděl. Opravdu špatné to je v okamžiku, kdy autor od čtenáře stále čeká šok, překvapení a další podobné reakce.

Z hlediska vypravěčského to je chyba, z hlediska reálnosti zase dobře. Kol a kolem – kdo přesně psal ten úvod, podle kterého se jedná o zápisky sebevraha? To je pro mě skutečná záhada.

Stručně shrnuto – dávejte klidně čtenáři k dispozici náhled do budoucího děje. Nedivte se však, když nebude překvapený, protože jste prozradili vše, čím jste ho chtěli později šokovat.

Sikar