Když jsem jako dítě četl Neználka, dost jsem nesnášel postavu Všeználka. Nejspíš to bylo z toho důvodu, že mi tenhle přemoudřelý snob připomínal jednoho spolužáka, co se vždycky taky choval ve stylu, že všechno ví a všechno zná. Problém je ten, že zrovna Všeználek měl v tomto ohledu alespoň pravdu. Ne jako mnoho postav, o nichž čas od času čtu.

 

V nadpisu je nejen Všeználek, ale také Sherlock Holmes. Snad netřeba tohoto pána představovat. Stačí mu mnohdy jeden pohled, aby o vás zjistil i ta největší tajemství. Když to umí on, proč by to neměla umět i moje postava, že ano?

Teď se nad tím ale zamyslete. Sherlock se vám podívá na boty, jaké je na nich bláto. Z toho zjistí, kterou ulicí jste šli. Podle toho, že neustále mhouříte oči, mu dojde, že byste měli nosit brýle, tudíž jste nemohli na určitou vzdálenost zahlédnout detaily zločinu. Pak také usoudí, že se běžně holíte pravidelně, což se příliš neslučuje s vaším třídenním strništěm.

Tahle postava sleduje svět kolem sebe a podle různých souvislostí vyvozuje závěry. Činí tak ale na základě hmatatelných důkazů a logiky. To je dostatečné vysvětlení jejích schopností. Dostatečným vysvětlením by klidně mohla být i nějaká nadpřirozená schopnost, ale upřímně, pokud tohle nenapíšete opravdu hodně zajímavě, tak slova ,,autorova lenost” z toho mohou křičet do dálky.

Malá odbočka. Setkal jsem se s povídkou odehrávající se ve světě, v němž bylo opravdu hodně telepatů. Tato schopnost tam nebyla ničím až tam výjimečným. Jedna z hlavním postav – telepat – tam přijde na to, že jiná postava kdysi spáchala zločin. Zjistí to právě díky telepatii, docela náhodou a hlavně jen rychlým nahlédnutím do mysli. Já se musel ihned ptát, jak je možné, že se na to nepřišlo dříve. Když už máte svět, v němž telepatie existuje, jak je možné, že telepati nejsou ve službách policie a neprovádí výslechy? V kontextu povídky bylo velmi pravděpodobné, že k výslechu pachatele kdysi došlo. Jak jsem psal dříve, když už vymyslíte nějakou podobnou berličku, dejte pozor, aby se vám nezlomila. Vysvětlení, proč něco je nebo není možné, se vždy hodí.

Nyní se však zaměřme na příběh odehrávající se v naší realitě a v současnosti. Ani jedním slovem není naznačeno, že by jakákoliv z postav ovládala nadpřirozené schopnosti, případně by nějakým způsobem zasáhla pokročilá technologie. Zkrátka, hlavní hrdina je naprosto obyčejný člověk, jakých potkáváte každý den desítky. Ano, také se rozhodně nejedná o žádného Sherlocka, o tom nepadlo ani slovo a autor nám jej předkládá jako nejobyčejnějšího z obyčejných.

Je poněkud zarážející, když se do sousedství přistěhuje nová rodina, načež tato postava při pohledu na jejich syna – s nímž mimochodem nikdy nemluvila – začne čtenáři svěřovat svoje myšlenky typu ,,Podle toho, jak seděl na lavičce, mi přišlo, že je to hodný kluk, kterému skutečně záleží na jeho rodině a nejspíš má ve škole dobré známky.”

Cože? Dobrá, jak na to ta postava přišla? V životě s tím člověkem nemluvila, ale od prvního pohledu o něm ví tolik věcí? To je skoro jako kdyby před ní párkrát zapískal, což musí nutně znamenat, že je neobyčejně hudebně nadaný a nejspíš je dirigentem.

Když jsem o tomto tématu mluvil s manželkou, tak mi řekla, že tohle je taková ta nepochopitelná ženská intuice. Něco ve smyslu, že když venku pán v zeleném tričku venčí jezevčíka, znamená to, že kečup je v lednici. Proti ženské intuici a odhadování osobnosti podle prvního pohledu nic moc nemám, ale nepáchejte to neustále. Povídka s chlapcem na lavičce byla takových předpokladů plná a hlavní postava v podstatě na každé stránce čtenáři sdělí něco podobného, aniž by to vůbec k něčemu bylo.

Nyní se však přesuneme do vod fantastiky. Jedné postavě se několik nocí po sobě zdá sen, v němž vidí bledou ženu v černých šatech, procházející se na ponurých a strašidelných místech jako hřbitovy, zříceniny, apod. Svěří se s tím druhé postavě. Ta bez mrknutí oka prohlásí, že ona žena ve snu je zcela jistě upírka. A to znamená, že by se měli neprodleně oba vypravit do Rumunska.

A na to přišel kde? Co je tohle za Všeználka? Mně se nedávno zdálo o tom, že sedím v restauraci a něco jím. Znamená to, že mám jít hned teď do restaurace, protože doma mě jinak žena otráví gulášem? (Kecám, dneska máme rybu.)

Zatímco postavy, které na první pohled vše poznají nebo si to aspoň myslí, jsou úsměvné, tak postavy, které vždy přesně vědí, co dělat a co která věc znamená, už působí dojmem, že autor chce mít příběh rychle za sebou. Nebo je postava vcelku běžná Mary Sue.

Také se mi vybavila povídka, v níž ve městě řádí příšery. Na pomoc přichází armáda. Vojáci se bez váhání vydají na hřbitov, protože odkud by ty potvory jinak lezly, ne? Ne, nejednalo se o zombie, upíry, duchy, ani nic podobného, co bychom tam skutečně čekali. Navzdory tomu příšery skutečně lezou z hrobů.

 

Když už jsme u tématu, tak co takhle opačný extrém? Například detektiv vyšetřující tajemné vraždy, který je navíc pronásledován členy podivného kultu. Čtenáři je jasné, že vraždy a kult mají jasnou souvislost od chvíle, kdy je kult poprvé zmíněn. To ani nebyl případ typu ,,Mluví o vraždách a o kultu, to bude mít souvislost”, ale spíš ,,Všechny důkazy směřují na ten kult! Proč to nikdo nevidí?”

To spojte s tím, že všechny oběti vražd – včetně detektivovy sestry – prý hrály jistou videohru, která v podstatě obsahuje název kultu. Tento prý geniální detektiv se tak dostal do vod jiného klišé, z nichž většinou není návratu.

Vážení a drazí. Ne každý z nás je schopen geniálních dedukcí z jediného pohledu. Ne každý je schopen pochopit z letmého vyprávění o snu, jakým směrem se bude ubírat dál náš život. V takovém případě si nejspíš autor plete, kdo je postava v příběhu a kdo autor samotný. Pokud postava ví to samé, co autor, aniž by jí o tom někdo něco řekl, je něco špatně.

Sikar