Ne, ne, nebojte se, nebudeme se tu bavit o romanci a nehodlám vám udělovat rady týkající se vašeho soukromého života – každý si musí udělat své chyby sám a přijít si na své vlastní zkušenosti. Ale promluvíme si o vyhoření a o tom, jaké to je, když máte spousty nápadů, ale jakmile otevřete nový, čistý soubor (nebo sešit, každému, co jeho jest), všechny vaše múzy se seberou a řeknou:

“Ne, dneska ne!”

A nejen, že jdou hromadně na pivo, ale ani vás nevezmou s sebou, mrchy jedny! A někdy se ani neobtěžují se vůbec objevit, aniž by vám daly vědět předem, jak jinak. A tak sedíte před tím prázdným plátnem, na které byste měli chrlit slova, a vypotíte ze sebe leda tak nějakou tu slanou vodu a občas sopel, když jste opravdu hodně zoufalí.

Syndrom vyhoření, jak se s ním setkáte v psychologických textech, je o hodně obšírnější koncept, zatímco dnes se budeme bavit čistě o psaní. A tak se pojďme soustředit na chronickou verzi syndromu blikajícího kurzoru, což je ostatně taky zavedený pojem. Mimochodem, i v editoru těchto stránek máme blikající kurzor, takže i při psaní těchto článků je občas ouvej…

Zkrátka a dobře, někdy chcete/potřebujete/musíte psát, ale ono to dře. Máte nápady, koukáte na propozice soutěží (třeba i těch našich), ale pak ze sebe nedostanete ani ň. A když už nějaké to ň napíšete, raději ho zas znechuceně smažete, protože neodpovídá tomu, co jste si představovali.

Existuje ještě jeden typ vyhoření. Píšete, zveřejňujete články, úryvky, blogové příspěvky, ale uvnitř máte pocit, že to nestojí za nic. Že lidi jsou neskutečně pitomí, když je vaše písmenka baví. Že vy sami jste neskutečně pitomí, když v tom pokračujete. Ale k něčemu jste se zavázali, ať už to bylo novoroční předsevzetí, sázka nebo smlouva, tak holt musíte.

Může se stát, že jste něco takového čekali už dlouho. Cítili jste, jak vaše spokojenost s vlastními písmenky postupně klesá a klesá. Třeba vám začala ukrajovat čas na psaní nějaká změna, ať už náhlá, jako je třeba nová práce, nový koníček, ztráta partnera nebo narození dítěte. Možná se drobné změny postupně sčítaly, tuhle něco drobného, co mi pomůže se odreagovat, tamhle pravidelné setkání s přáteli, které nechci zanedbat, onde zas “dočasné” prodloužení šichty v práci. Taky se mohl změnit váš zdravotní stav, fyzický i mentální. Myslím, že všichni tušíme, že se zlomenou rukou toho moc nenapíšeme, nebo alespoň vzdáleně chápeme, proč je deprese tak účinným vrhačem klacků pod nohy.

Anebo jste právě dopsali něco pro vás zcela zásadního, věnovali jste tomu spoustu slz, krve i potu a najednou konec. Došly síly.

V lepším případě se do takového záseku dostanete až poté, co celou věc dokončíte. V tom horším máte před sebou ještě korektury, ale kdykoli byste měli otevřít Tu Věc a začít na ní ještě pracovat, chce se vám brečet nebo zvracet, popřípadě obojí. Někdy ji nestihnete ani dopsat, což bývá fakt malér.

V hlavě občas pusto a prázdno, člověk nakonec vítá jakoukoli legitimní výmluvu – nemůže psát, protože má moc práce, protože je moc nemocný, protože je ze všeho tak rozčilený, že se nemůže soustředit. Pokud má píšící kamarády, je to ještě horší: všichni kolem, jak se zdá, píšou, jen on ne. Jen on se fláká, nepracuje na sobě, nebuduje si jméno…

Tak co, poznal se v tom někdo? Zažili jste někdy něco podobného, i když ne třeba v natolik ochromující míře?

Reálných i zástupných problémů, které autorský blok vytváří a pomáhají udržovat v chodu, je tolik, kolik je autorů. Protože každý jsme do jisté míry originál, není možné vytvořit univerzální poučku na odstranění těchto příčin.

Pokud máte konkrétní potíže, ať už zdravotní nebo třeba existenční, samozřejmě, že před nimi nemůžete utíkat donekonečna. Dřív nebo později narostou natolik, že vás dostihnou a slupnou jako malinu. Otázka je, kolik vám jejich řešení zabere času.

Na serveru Writers Write nedávno zveřejnili článek s přehledem, jakou denní kvótu ten který známý spisovatel “plní” (odkaz v aj). Protože čísla v článku jsou v počtu slov, doplním údaj, že jedna stránka je 200-300 slov, nejčastější konsenzus je 250 slov = 1 strana. U nás se počítá na normostrany, což je 1800 znaků včetně mezer.

Kdyby nad tím člověk nemusel přemýšlet, napsat jednu normostranu by mu netrvalo moc dlouho. Já jsem jeden z těch rychlejších psavců, mimo jiné i díky svému povolání, a píšu kolem 300 úhozů za minutu. Prostá matematika mi řekne, že kdybych nemusela hloubat nad formulací a volbou slov, napsala bych čistě mechanicky jednu normostranu za 6 minut. Kdybyste psali o polovinu pomaleji, bude vám proces nadatlování jedné stránky trvat necelou čtvrthodinku. Tolik krutá mechanická realita.

Samozřejmě, že tahle čísla nepočítají s psychikou, ale hned se do ní pustíme.

Pro překonání syndromu blikajícího kurzoru jsou univerzálně zapotřebí dvě věci. Jednak si člověk musí přestat vyčítat to, že nepíše, jednak musí začít psát.

Samozřejmě, že každý máme své unikátní problémy, a když někdo spí pět hodin denně, je v ohrožení, protože mu někdo jiný vytrvale škodí na majetku a vyhrožuje fyzickým napadením, řeší tohoto člověka na policii, snaží se vydělávat na holé živobytí, do toho jsou motanice v kamarádských vztazích a ještě má na starosti zahrádku a tři kočky, pak je logické, že mu na psaní nezbývá čas (mimochodem, to je reálný příklad z mého okolí; ne, nejsem to já, ne, neřeknu, kdo to je, ano, tohle se opravdu někomu teď děje). Ale nemít čas psát je něco jiného než “bejt zaseklej” a potýkat se s tím zatraceným blikajícím kurzorem.

Jasně, ve výsledku je to obojí podobné: nula napsaných stránek či znaků. Ale příčiny jsou jiné.

Když vám veškerý čas žere například práce, ale jakmile máte volno, sednete si a v klidu nadatlíte stránku či dvě, byť nepravidelně, pak nemáte chronický autorský blok. A o tom se teď nebavíme, protože pokud potřebujete lékaře, policii, kouče životního stylu nebo výpomoc v domácnosti, to je něco, s čím za vás nic nesvedeme. Hlavně si prosím nepřidělávejte další starosti s tím, že si budete vyčítat to, jak nepíšete. Raději se kochejte těmi okamžiky, kdy na to máte prostor. Jakékoli sebemrskačství je zbytečné.

Pokud si vyhradíte čas, sedíte u klávesnice nebo svíráte v ruce propisku a ne a ne začít, pak mám pro vás nepříjemnou zprávu. Ona opravdu není ani špatná, ani dobrá, zato nepříjemná je dost.

Přes autorský blok se přenesete pouze tak, že začnete psát.

Opravdu, neexistuje nic jiného. Autorský blok nezmizí jen proto, že jste čekali dostatečně dlouho, až se sám od sebe vypařil. Autorský blok se dá jedině přepsat.

Dobrá zpráva je, že není potřeba zveřejňovat vše, co člověk v rámci poutě přes hřebeny těchto zrádných hor napíše. Často to bude stát za starou belu, subjektivně i objektivně. Často člověk desetkrát od psaní uteče a bude se muset nutit dokončit pitomost na úrovni “jedna, dva, tři, čtyři, pět, cos to, Janku, cos to sněd”. A někdy taky člověk sedí a brečí jako želva, protože otevřít textový editor je nemyslitelné.

Ale jak to bylo v Básníkách, musíš, Kájo, musíš!

I kdybyste si měli psát jednou týdně deníkové zápisky o sto slovech, pište. Pořád pište. Ani to nemusí být blogové štěky, i když i ty pomáhají. Mimochodem, můj osobní blog byl na dlouhou dobu pozastaven, protože se v mém okolí vyskytuje zákeřná osoba, která mohla informace na něm zveřejněné zneužít. Ta situace je teď už více-méně vyřešená a postupně můj bložínek zase ožije. Ale zpět k tématu.

Prostě musíte psát. Nedá se nic dělat, nedá se svítit. Chronický autorský blok má příšernou setrvačnost a pokud s tím nebudete nic dělat, sám od sebe se dlooouho nepohne. A proto je potřeba v případě drastického záseku mít na paměti dvě věci, které jsem tu už zmiňovala:

Nedělat si výčitky z toho, že nepíšu, neb to je k ničemu a akorát to vede k pořádné depresi. K tomu taky patří zákaz srovnávání se s ostatními, protože ostatní nejsou já.

A psát, psát, psát, psát, psát!

Blog, deníček, zápisky ze života hmyzu, krátké sloupky komentující dění v kanceláři z pohledu kancelářské sponky, heslovité poznámky o zákaznících, se kterými jste se dnes setkali, popisy zajímavých lidí ve vlaku či MHD, které můžete později využít při tvorbě vlastních postav. Dávejte si dohromady rešerše pro tvorbu nových světů. Stanovte si svou denní kvótu znaků nebo slov a koukejte psát. Každý den.

Mimochodem, se syndromem blikajícího kurzoru se potýkám druhým rokem, ale taky je pravda, že nepíšu tak důsledně, jak bych měla. Nicméně tady, v těchto místech, má tento článek téměř 1500 slov. Začala jsem ho psát v pátek dopoledne, pak jsem se dvanáct hodin věnovala něčemu jinému, teď, pozdě v noci, ho dokončuji. Takže ono to jde.

V poslední době slýchávám často otázku “Má cenu psát dál? Měl/a bych pokračovat?” Možná vás uklidní, že je to naprosto běžná otázka a je vás hodně. Pokud si právě teď kladete tuhle otázku, vězte, že nejste sami.

Jak jsme zmiňovali několikrát, my za vás nemůžeme rozhodnout, jestli byste měli nebo neměli psát. To není v naší kompetenci, to je pouze a jenom na vašem rozhodnutí. Pokud chcete psát, pak byste asi měli, ale nutit vás nemůžeme.

Samozřejmě, pokud začnete psát, pak byste na svém psaní měli pracovat. Protože co se nevyvíjí, to stagnuje. Ke psaní ani nepotřebujete žádné extra pomůcky, které byste měli shromažďovat, aby z vás byl správný spisovatel. Co potřebujete, je nějak začít a pak vytrvale a trpělivě postupovat dál a dál. Ono to “pracovat na svém psaní” právě může zahrnovat i ono propsání se autorským blokem.

Můžu vám tady nabídnout kopy fíglů (jen s malým ef, Fígly neprodáváme) a fint Fň, ale ty už jsou individuální a ty svoje si musíte najít sami – pouštět si ke psaní náladovou hudbu, koukat se na inspirační obrázky, najít si některý ze seznamů jedno- či víceslovných pobídek (prompts) a psát podle něj, pouštět si časovač nastavený na deset minut, během kterého nesmíte zvednout ruce z klávesnice a smíte jen psát, abyste si napsaný text zeditovali po uplynutí časové lhůty… Je jich nepřeberná spousta. Mně z těchto uvedených fungují dvě, hudba a časovač, abych to na sebe práskla.

Je také možné, že potom, co se propíšete svým blokem, zjistíte, že se vám změnil autorský styl. I to se stává. Než si při pohledu na blikající kurzor začnete zoufat, zkontrolujte, jestli se váš zásek týká jen jednoho žánru nebo stylu, nebo máte celkový výpadek, chyba 404, psaní nenalezeno. Pokud máte problém jen s jedním žánrem, pak sice trvám na tom, že člověk by se měl časem (ČASEM!!!) naučit napsat cokoli, ale to neznamená, že si mezi více či méně úspěšnými pokusy nemůžete dopřát trochu odpočinkového psaní v tom duchu, který je pro vás příjemný a jde vám dobře.

Pokud jste perfekcionisti a máte pocit, že pokud něco nenapíšete pořádně hned na začátku, pak to ani nemá cenu, dovolte mi, abych vám sdělila, že operujete na základě chybného předpokladu. Jinými slovy, to je pěkná blbost, todlento!

Proč? Protože nedá se nic dělat, chybami se člověk učí. To pořekadlo se dostalo mezi lidi právě proto, že je více než pravdivé. A občas je dobré vědět, jak to nejde, aby člověk mohl objevit, jak to nakonec jde. Tento přístup vás může dovést k pocitu selhání a chronickému syndromu blikajícího kurzoru.

Pokud jste takoví puntičkáři, pak nutně potřebujete beta čtenáře, kterému budete věřit, že vám řekne, kdy na něčem ještě potřebujete zapracovat, a kdy už je to v pohodě a připraveno jít do světa. Pokud takto “schválená” povídka okamžitě nevyhraje nějakou tu soutěž, nezatracujte svou betu.

Jednak ani ony nejsou neomylné, jednak se vám může stát, že narazíte prostě na silnější konkurenci. To už se stává. Tou správnou reakcí není zavřít se do opuštěné jeskyně a nevystrčit nos, dokud nedotvoříte své naprosto dokonalé veledílo, ale prostě se poučit z připomínek poroty a kritiků a pokračovat ve psaní.

Možná je to zarážející, ale psát se naučíte jedině tak, že budete psát. A potíže s tím, že vám nejde psát, neodstraníte jinak, než že budete prostě psát. Prostě jednou to tak je: lékem na drtivou většinu potíží při psaní je ještě víc psaní (a zkoumání připomínek čtenářů, ale hlavně to psaní).

My vám to nicméně můžeme pouze poradit, nutit vás k ničemu nemůžeme. I kdyby jen proto, že drtivou většinu z vás známe pouze přes obrazovku počítače.