Poslední dobou se setkávám čím dál tím více s příběhy, které se snaží tvářit jako deníkové zápisky. Což o to, znám mnoho úspěšných knih, které stojí na tomto principu. Dokonce svého času jsem měl pocit, že když jste začali titul knihy slovem deník, znamenalo to okamžitý úspěch. Není se čemu divit. Deník slibuje text členěný na vcelku krátké úseky, takže se jedná o četbu klidně na záchod. Teď se setkávám s deníkovými povídkami, jejichž autoři občas zvládnou tento styl lépe, ale jindy očividně nepochopili, v čem spočívá. Na to si tedy dávat pozor?

Bod první – co s dialogy?

Kdo z nás by do deníku přepisoval dialogy? Dejme tomu takový Tajný deník Adriana Molea nebo Prevítem snadno a rychle to řeší vcelku snadno. Většina přímé mluvy jsou krátké citace, co někdo řekl (obvykle klíčová část rozmluvy nebo vtipná hláška), nikoliv dialogy jako takové. Většina dialogů je zde shrnuta ve stylu vyprávění, o čem že se to mluvilo.

Oproti tomu třeba Ruský týden dialogů obsahuje hodně. Problém však je, že ač je tato kniha autorem prezentována jako deník, jedná se o deník, který nepíše jen tak někdo, ale přímo člověk, který se psaním živí. Krom toho se jednalo o ,,deník” tím způsobem, že to byl přepis (aspoň částečně) skutečných událostí.  Tam se pak dá chápat, že se nejedná o běžné deníkové zápisky, ale jakýsi pseudo deník, který autor zamýšlel od začátku jako knihu.

Pokud chcete psát deník, na dialogy si dávejte pozor. Mohou zabít uvěřitelnost, že se jedná o skutečný deník, který někdo píše po večerech čistě pro svoji potřebu.

Mimochodem, znám pár knih (Planeta opic, Kosmičtí křižáci, atd.), které jsou o tom, jak někdo najde deník. Ten začne číst, čímž se dostáváme ke skutečnému příběhu. Ten však sám o sobě jako deník prezentován není.

Bod druhý – soukromý nebo veřejný deníček?

Toto je zásadní problém. Kolik z vás by začalo svůj soukromý deník slovy ,,Jmenuji se Alois Vomáčka, je mi třicet let a pracuji jako policista”? Pokud se nám chce představit autor blogu, je vše v pořádku, ale u soukromého deníku (ideálně vybaveného zámečkem a skrytého pod polštářem) to působí podivně. Jedná se o deník, u kterého autor zamýšlí, že bude jednoho dne nalezen?

Je jasné, že by čtenář měl nějakým způsobem dostat popisy postav a prostředí. Kolik z nás ale bude v deníku popisovat, jak vypadá? Pro koho je ten popis určen? Pokud se jedná o soukromý deník, tak by některé z těchto popisů dávaly smysl, pokud by autor chtěl dejme tomu mít retrospektivu, jaký kdysi byl. Třeba u Adriana Molea je vývoj hrdiny v průběhu let vidět parádně. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že zrovna vnější popis by nebyl to, oč by mu šlo.

Podobné osobní údaje je možné vždy zakomponovat, ale chtělo by tak činit s jistou elegancí. Co funguje v běžné povídce, nemusí fungovat v deníku. Navíc, pokud třeba bloger neuveřejní svoji fotku, nemusíme vůbec tušit, jak vypadá.

Když píšete povídku-deník, zamyslete se nad tím, jak byste sami psali deník skutečný. S tím trochu souvisí…

Bod třetí – co by do deníku nikdo nikdy nepsal?

Tohle je v podstatě největší problém některých autorů. Do deníkových zápisků píší věci, které s deníkem nemají mnoho společného.

Příklad za všechny. Hrdina si uvědomí, že jeho sestra je v nebezpečí. Jak to vypadá v deníku?

Teď mi ale dochází, že Sára… Ne! Sáro, nesmíš tam jít! Jdu za tebou! Ať se ti nic nestane, Sáro! Proboha, proč mi to nedošlo dřív?

Prostý selský rozum praví, že v okamžiku takového uvědomění by každý rozumně uvažující člověk zahodil propisku a běžel za Sárou. Tohle byla dobrá ukázka vnitřního monologu, ale v deníkovém zápisku bych to opravdu nečekal.

Bod čtvrtý – co se stalo po deníku?

Představte si, že na konci povídky váš hrdina zemře. Jak se tedy dozvíme o jeho smrti? Pokud jen oznámí, že si jde hodit mašli, v pohodě. Pak ale existují způsoby, jak nám oznámit, jak to vypadalo skutečně.

1) Je to přímo v deníku. Jinými slovy nesmysl, po smrti nemohl nic napsat.
2) Konec povídky je ve formě policejního hlášení.
3) Závěr deníku napsal někdo jiný. Například tak, že flash disk s videem a textovým souborem + heslo k YouTube účtu svěřil autor kamarádovi, který k těmto materiálům napsal pár vlastních slov.
4) Další příklad za všechny. Deník autora-policisty se nějak dostal k jeho nadřízenému. Ten si jej přečetl, načež sekta, která autora deníku unesla, mu zašle kazetu se záznamem, na němž je jeho podřízený. Na rovinu, tohle bylo drobet nucené. V kontextu povídky neexistoval důvod, proč by sekta tu kazetu vůbec natáčela.

Je jen na vás, jak tohle vyřešíte. Pravidlo však zní – vyřešte to uvěřitelně.

Mimochodem, když už píšete z pohledu první osoby ne deník, ale normální povídku, tak smrt protagonisty = konec textu, ne? Ale to ne, text mnohdy jede dál. Věřte mi, že tohle vadí strašné spoustě lidí (a já to sem napsat musel, protože dva metry ode mě sedí manželka a říká mi, že jestli se o tomhle nezmíním, ať si ji nepřeji. Zrovna jí to vadí šíleně.).

Bod pátý – hlavně ať je to uvěřitelné, ano?

Tohle se týká hlavně blogových zápisků. Ty už bych mnohdy neoznačil za povídky, přesto se však jedná o zajímavý způsob tvorby. Blogů nebo vlogů, které sledují fiktivní zážitky svých autorů, znám dost. A na rovinu? Jsou mezi nimi opravdu kvalitní věci. Pochopitelně, že fanoušci ví, že se jedná o fikci, ovšem to nezabrání některým pitomcům psát komentáře typu ,,Všichni ví, že to je všechno kec, už to přiznejte”. To je o to paradoxnější, pokud existuje k dané věci druhý blog se zajímavostmi z tvorby, bonusovými materiály, rozhovory, apod. No nic, odbočka.

Oproti blogům, které jsou čas od času aktualizovány, existují také texty, které se vydávají za kompletní znění nějakého zrušeného blogu, se začátkem a koncem komentovaným například policií (viz výše nebo tento článek). Autor popisuje svoje zážitky. Tečka. Nelze říct nic proti.

Snad jen do chvíle, kdy začne přehánět. Výše jsem odkazoval na creepypastu Ben Drowned. Na rovinu, pokud neumíte programovat/tvořit zvláštní videa/velmi dobře pracovat s grafickým editorem, šance na to, že váš příběh o prokleté videohře prorazí, je velmi nízká. Proto, když někdo napíše, že už po druhém dost nudném zápisku o událostech ve hře sleduje jeho blog pět tisíc lidí, můžu se jen zasmát.

Dalo by se nejspíš o tomto tématu psát dál a dál, ale taky by to vše šlo shrnout stručně – mezi povídkou a deníkem je rozdíl. Pokud to chcete kombinovat, přemýšlejte nad tím o něco víc, než běžně.

Sikar