• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Květen 2015
Po Út St Čt Pá So Ne
« Dub   Čvn »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Teoreticky

Milý deníčku…

5.5.2015
-
Publikováno sikar

Poslední dobou se setkávám čím dál tím více s příběhy, které se snaží tvářit jako deníkové zápisky. Což o to, znám mnoho úspěšných knih, které stojí na tomto principu. Dokonce svého času jsem měl pocit, že když jste začali titul knihy slovem deník, znamenalo to okamžitý úspěch. Není se čemu divit. Deník slibuje text členěný na vcelku krátké úseky, takže se jedná o četbu klidně na záchod. Teď se setkávám s deníkovými povídkami, jejichž autoři občas zvládnou tento styl lépe, ale jindy očividně nepochopili, v čem spočívá. Na to si tedy dávat pozor?

Bod první – co s dialogy?

Kdo z nás by do deníku přepisoval dialogy? Dejme tomu takový Tajný deník Adriana Molea nebo Prevítem snadno a rychle to řeší vcelku snadno. Většina přímé mluvy jsou krátké citace, co někdo řekl (obvykle klíčová část rozmluvy nebo vtipná hláška), nikoliv dialogy jako takové. Většina dialogů je zde shrnuta ve stylu vyprávění, o čem že se to mluvilo.

Oproti tomu třeba Ruský týden dialogů obsahuje hodně. Problém však je, že ač je tato kniha autorem prezentována jako deník, jedná se o deník, který nepíše jen tak někdo, ale přímo člověk, který se psaním živí. Krom toho se jednalo o ,,deník” tím způsobem, že to byl přepis (aspoň částečně) skutečných událostí.  Tam se pak dá chápat, že se nejedná o běžné deníkové zápisky, ale jakýsi pseudo deník, který autor zamýšlel od začátku jako knihu.

Pokud chcete psát deník, na dialogy si dávejte pozor. Mohou zabít uvěřitelnost, že se jedná o skutečný deník, který někdo píše po večerech čistě pro svoji potřebu.

Mimochodem, znám pár knih (Planeta opic, Kosmičtí křižáci, atd.), které jsou o tom, jak někdo najde deník. Ten začne číst, čímž se dostáváme ke skutečnému příběhu. Ten však sám o sobě jako deník prezentován není.

Bod druhý – soukromý nebo veřejný deníček?

Toto je zásadní problém. Kolik z vás by začalo svůj soukromý deník slovy ,,Jmenuji se Alois Vomáčka, je mi třicet let a pracuji jako policista”? Pokud se nám chce představit autor blogu, je vše v pořádku, ale u soukromého deníku (ideálně vybaveného zámečkem a skrytého pod polštářem) to působí podivně. Jedná se o deník, u kterého autor zamýšlí, že bude jednoho dne nalezen?

Je jasné, že by čtenář měl nějakým způsobem dostat popisy postav a prostředí. Kolik z nás ale bude v deníku popisovat, jak vypadá? Pro koho je ten popis určen? Pokud se jedná o soukromý deník, tak by některé z těchto popisů dávaly smysl, pokud by autor chtěl dejme tomu mít retrospektivu, jaký kdysi byl. Třeba u Adriana Molea je vývoj hrdiny v průběhu let vidět parádně. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že zrovna vnější popis by nebyl to, oč by mu šlo.

Podobné osobní údaje je možné vždy zakomponovat, ale chtělo by tak činit s jistou elegancí. Co funguje v běžné povídce, nemusí fungovat v deníku. Navíc, pokud třeba bloger neuveřejní svoji fotku, nemusíme vůbec tušit, jak vypadá.

Když píšete povídku-deník, zamyslete se nad tím, jak byste sami psali deník skutečný. S tím trochu souvisí…

Bod třetí – co by do deníku nikdo nikdy nepsal?

Tohle je v podstatě největší problém některých autorů. Do deníkových zápisků píší věci, které s deníkem nemají mnoho společného.

Příklad za všechny. Hrdina si uvědomí, že jeho sestra je v nebezpečí. Jak to vypadá v deníku?

Teď mi ale dochází, že Sára… Ne! Sáro, nesmíš tam jít! Jdu za tebou! Ať se ti nic nestane, Sáro! Proboha, proč mi to nedošlo dřív?

Prostý selský rozum praví, že v okamžiku takového uvědomění by každý rozumně uvažující člověk zahodil propisku a běžel za Sárou. Tohle byla dobrá ukázka vnitřního monologu, ale v deníkovém zápisku bych to opravdu nečekal.

Bod čtvrtý – co se stalo po deníku?

Představte si, že na konci povídky váš hrdina zemře. Jak se tedy dozvíme o jeho smrti? Pokud jen oznámí, že si jde hodit mašli, v pohodě. Pak ale existují způsoby, jak nám oznámit, jak to vypadalo skutečně.

1) Je to přímo v deníku. Jinými slovy nesmysl, po smrti nemohl nic napsat.
2) Konec povídky je ve formě policejního hlášení.
3) Závěr deníku napsal někdo jiný. Například tak, že flash disk s videem a textovým souborem + heslo k YouTube účtu svěřil autor kamarádovi, který k těmto materiálům napsal pár vlastních slov.
4) Další příklad za všechny. Deník autora-policisty se nějak dostal k jeho nadřízenému. Ten si jej přečetl, načež sekta, která autora deníku unesla, mu zašle kazetu se záznamem, na němž je jeho podřízený. Na rovinu, tohle bylo drobet nucené. V kontextu povídky neexistoval důvod, proč by sekta tu kazetu vůbec natáčela.

Je jen na vás, jak tohle vyřešíte. Pravidlo však zní – vyřešte to uvěřitelně.

Mimochodem, když už píšete z pohledu první osoby ne deník, ale normální povídku, tak smrt protagonisty = konec textu, ne? Ale to ne, text mnohdy jede dál. Věřte mi, že tohle vadí strašné spoustě lidí (a já to sem napsat musel, protože dva metry ode mě sedí manželka a říká mi, že jestli se o tomhle nezmíním, ať si ji nepřeji. Zrovna jí to vadí šíleně.).

Bod pátý – hlavně ať je to uvěřitelné, ano?

Tohle se týká hlavně blogových zápisků. Ty už bych mnohdy neoznačil za povídky, přesto se však jedná o zajímavý způsob tvorby. Blogů nebo vlogů, které sledují fiktivní zážitky svých autorů, znám dost. A na rovinu? Jsou mezi nimi opravdu kvalitní věci. Pochopitelně, že fanoušci ví, že se jedná o fikci, ovšem to nezabrání některým pitomcům psát komentáře typu ,,Všichni ví, že to je všechno kec, už to přiznejte”. To je o to paradoxnější, pokud existuje k dané věci druhý blog se zajímavostmi z tvorby, bonusovými materiály, rozhovory, apod. No nic, odbočka.

Oproti blogům, které jsou čas od času aktualizovány, existují také texty, které se vydávají za kompletní znění nějakého zrušeného blogu, se začátkem a koncem komentovaným například policií (viz výše nebo tento článek). Autor popisuje svoje zážitky. Tečka. Nelze říct nic proti.

Snad jen do chvíle, kdy začne přehánět. Výše jsem odkazoval na creepypastu Ben Drowned. Na rovinu, pokud neumíte programovat/tvořit zvláštní videa/velmi dobře pracovat s grafickým editorem, šance na to, že váš příběh o prokleté videohře prorazí, je velmi nízká. Proto, když někdo napíše, že už po druhém dost nudném zápisku o událostech ve hře sleduje jeho blog pět tisíc lidí, můžu se jen zasmát.

Dalo by se nejspíš o tomto tématu psát dál a dál, ale taky by to vše šlo shrnout stručně – mezi povídkou a deníkem je rozdíl. Pokud to chcete kombinovat, přemýšlejte nad tím o něco víc, než běžně.

Sikar

autorské chyby
creepypasta
literatura
připomínky
psaní
realita
Sikar
teorie
5.5.2015
Email
8 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Teoreticky

Opravdu jste nebyli geniální

8.6.2018
-
Publikováno sikar

Tento článek bude určen jak pro ty starší, kteří si chtějí s hrůzou a nostalgií zavzpomínat na dávné časy, …

Číst více
8.6.2018
Publikováno sikar
Teoreticky

Kde domov můj – díl druhý

11.6.2019
-
Publikováno Arenga

Alternativa a fikce V minulém článku jsem se zabývala tím, na co si dát pozor, pokud nějaké …

Číst více
11.6.2019
Publikováno Arenga
Teoreticky

Přecházení na vlastní nebezpečí!

30.10.2013
-
Publikováno Ekyelka

Jistě to slýcháte ze všech stran: jsou nemoderní, přímo zastaralé, Jungmannova doba je dávno pryč, čtenáři jim nerozumí… …

Číst více
30.10.2013
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Vyhlášení výsledků Bleskovky #3
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Úsměvná klišé 34: Sherlock Holmes a Všeználek v jedné osobě

8 Komentářů

Milý deníčku….
  1. Tlusťjoch
    5.5.2015 @ 21:44
    -
    Odpovědět

    Nejlepší jsou posmrtné deníky komentované neodvislým znalcem.

    • Vlkopes
      5.5.2015 @ 21:52
      -
      Odpovědět

      A čo denníky posmrtne komentované pisateľom?

      • idle
        6.5.2015 @ 8:27
        -
        Odpovědět

        To by mohlo být moc pěkné. Původní deníček doplněný o vpisky ze záhrobí, ideálně sarkastické poznámky typu “Ježiš, to jsem byl tehdy naivní” a “Ve skutečnosti to bylo úplně jinak”.

  2. Lokken
    6.5.2015 @ 21:33
    -
    Odpovědět

    Měl bych dotaz. Asi nějak nechápu, jak je možné psát jakýkoliv příběh (nejen deník) v ich-formě a pak pokračovat v TOMTÉŽ stylu i po smrti vypravěčského hrdiny. Chápu, pokud se třeba konec napíše v er-formě, nebo za pomocí nekrologu (nebo článku v novinách) bude sděleno veřejnosti, co byl ten chlápek/žena zač a jak to dopadlo s událostmi po jeho smrti.
    nenapsal snad někdo ve smyslu:
    … A teď se na mě vrhli. Bodali mě mezi žebra stejně jako do paží, kterými jsem se marně snažil bránit. A pak přišel konec. Sekera mi rozťala lebku a zabořila se do mozku. Nebyl to moc příjemný pocit. Vlastně už jsem nic necítil. Asi jsem byl mrtvej. Asi? Ne, určitě. Moje zmrzačené tělo nechali být až potom, co my prohledali kapsy a obrali mě o těch několik drobných, co jsem měl zrovna u sebe. Nalezl mě až po čtyřech hodinách jeden maník, který si chtěl v uličce potrénovat své sprejerské schopnosti. Kupodivu zavolal policajty. Pohřeb jsem měl v úterý. Sice jsem na něm nechyběl, ale nějak jsem si ho neužil. Ne proto, že jsem byl mrtvý, ale poněvadž na něj nikdo nepřišel…

    Jako něco v tomhle stylu? Nějak to nechápu.

    • sikar
      7.5.2015 @ 17:29
      -
      Odpovědět

      Myslím, že ta ukázka to vystihla dobře. Ne nutně takhle, ale když je poslední věta “a zatímco jsem psal tyto řádky, zastřelili mě”, je něco hodně špatně.

  3. Alf
    6.5.2015 @ 23:12
    -
    Odpovědět

    Já teda ve formě deníku/blogu četl jen Mládí v hajzlu od C.D. Payna (moc roztomilý pán, chtěl mě nechat vyhodit z besedy :D). A teda to je žrádlo. Je to psaný jako beletrie, ale místo “kapitoly 1” tam je napsán den. Těžko říct, jestli se tedy jedná o beletrii nebo o deníkový záznam. Možná je to obojí. Vřele doporučuji.

  4. » Povídky podle (ne)skutečných událostí Triumvirát
    29.6.2015 @ 16:28
    -
    Odpovědět

    […] To je základ. Pokud už něco prezentujete jako svým způsobem skutečnost, i když je jasné, že to tak není, uvěřitelnost je základem. Pocit, že tohle se mohlo doopravdy stát, je to, co čtenáře skutečně vtáhne do děje. O tom jsem ostatně psal už v tomto článku. […]

  5. Adhara
    18.3.2020 @ 14:17
    -
    Odpovědět

    O denníkoch som chcela už dávno písať literárne zamyslenie, ale akosi ma lenivosť zakaždým premohla. Táto forma zápiskov ma dosť irituje aj u publikovaných spisovateľov. A tiež podobné formy, ako sú zápis hrdinových zážitkov v odstupe pár rokov. S oboma formami zápisov prežitého – denne aj s odstupom – mám totiž skúsenosti. A reálne tieto veci vyzerajú úplne inak než romány. Iste, každý život vyzerá inak ako literatúra, ale čo je veľa, to je veľa.
    To s tými dialógmi je dobrý postreh, aj mne to pije krv. A ďalšia vec, tu nespomenutá, je – kedy by mala tá postava asi tak čas toľko denne písať, keď ju stretáva jedno dobrodružstvo za druhým? Písanie je extrémne časovo náročná činnosť, takže deň postáv má asi viac hodín ako ten náš. A častokrát sa postava ani nezmieni, do akého tichého kútika na písanie sa jej v tom víre diania podarilo dostať.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Milý deníčku… | Triumvirát