Nejsem starý. Už dávno mi není -náct, ale ještě pořádnou dobu mi nebude -sát. Přesto mám pocit, že právě za mého života se hodně věcí změnilo. Znáte to, jak se baví vnoučata s prarodiči a podivují se, že ti se dívali ještě na černobílou televizi. Končí to někdy tím, že se děti s vážnou tváří ptají, zda si doma jako děti jejich babičky a dědečkové svítili loučemi.
Abych pravdu řekl, spoustu věcí bych před nějakými patnácti lety nečekal. Můj první počítač měl necelých 20 GB místa na disku a já si myslel, že tohle nemůžu nikdy zaplnit. Nyní mám třetí počítač s 1 TB a už nemám pocit, že to je až tak moc. Například právě ve výpočetní technice se udály za poslední roky neuvěřitelné pokroky. Už se těším, až jednou budu synovi vyprávět o vytáčeném (a uživatele vytáčejícím) internetu, že jsme jako rodina měli jen jeden mobil, a když měla v mých sedmi letech matka z práce půjčený počítač, měl černobílý monitor a naprosto boží hru, v níž po sobě dvě gorily hází banány. A mimochodem, hodně děcek dnes ikonku diskety prostě považuje jen za ikonku pro uložení a neví, co je na tom symbolu vyobrazeno. Já mám naštěstí pár disket schovaných, jen abych jednou dětem ukázal, že něco takového existuje.
Dětem takovéto informace sdělujte už proto, že se jednoho dne mohou rozhodnout psát. Základem je, aby pochopily, že dřív to prostě vypadalo jinak. On totiž může nastat i přesný opak toho, že prarodiče měli jen černobílou televizi = za jejich mládí asi vládl ještě středověk. (Na okraj – je boží, že hodně dětí tohle vnímá dokonce tak, že jejich předci byli tak chudí, že si nemohli dovolit jinou.) Někteří mladí si mohou myslet, že to, co je samozřejmostí dnes, bylo samozřejmostí vždy.
Je to vlastně stejný problém neustále dokola. Lidé se, co se reálií týká, ztratili buď v čase nebo prostoru. Čech jako běžnou součást života vnímá rohlíky. Japonec by si ale rohlík dal jen těžko, jak jste se mohli dočíst v tomto článku. Stejně tak současný Čech vnímá jako něco normálního mobilní telefon. Před padesáti lety by se jednalo o zázračnou technologii. A to i v případě mého prvního mobilu s jednořádkovým zeleno-černým displejem.
Tím se dostáváme na tenký led. Je to podobný problém jako ze článku o nechtěných oxymoronech. Tento problém totiž může nastat tak, že autor se rozhodne nadhodit určitou atmosféru. Použije atmosférický prvek, na který posléze zapomene. Dám příklad. Autor se snažil nějak zužitkovat tvrzení (dnes už spíše ohraný vtip), že nejlepším časem na to být dítě, byla devadesátá léta. Svoji povídku tedy zasadil do roku 1994 a příběh pojednával o dvou chlapcích ve věku dvanácti let. Prostě chtěl ukázat, že to jsou ti jediní správní kluci, jací kdy existovali.
(Autor článku se v tomto místě ovládl a nevložil sem žádnou fotografii něčeho typického pro devadesátá léta. Hlavně proto, že když zadal do Googlu ,,90s”, málem se vylekal a kromě příjemných vzpomínek se vrátilo i pár příšerných. Třeba na Lunetic.)
Problém nastal, když jeden z nich vytáhl z kapsy mobilní telefon. V textu totiž oba vyznívali jako děti ze zcela běžných rodin, které rozhodně nebyly přehnaně bohaté. V té době by dvanáctiletý chlapec měl mobilní telefon jen za těchto podmínek.
Ještě větší problém byl u textu, v němž skupinku sovětských vojáků na konci sedmdesátých let napadne a zmasakruje neznámý nepřítel. Nepřítel je poté identifikován díky tomu, že jeden z vojáků měl v kapse digitální fotoaparát, na němž se nacházelo video masakru.
Tohle už se nedalo omluvit ani tím, že by se jednalo o jednotku, které byl tento drahý přístroj přidělen. Prosím:
Bylo to brzy, i zobrazený foťák by jen těžko natočil video a hlavně – když masakrují moji jednotku, opravdu to začnu natáčet. A ideálně to ještě v roce 1979 dám na YouTube a budu to pak sdílet na Facebooku a Twitteru, LOL ROFL #zergrush #myfriendsaredying #nicetomeetyoumyspleen xoxo Brežněv muck :-*.
V těchto případech autoři – skutečně mladí, jak se zjistilo – provedli něco, co se děje sice často, ale oni to dotáhli do extrému. To, že někdo zmotá reálie středověku, je vcelku pochopitelné. V té době nežil nikdo z našich nynějších příbuzných, je to skutečně dávno a kdo ví, jak to tehdy bylo doopravdy. Tady si můžete dovolit jistou autorskou volnost. U dávné minulosti se dost často hovoří o první písemné zmínce o něčem. To, že o tom někdo napsal v roce 1356, nutně neznamená, že to nemohlo existovat už roku 1350. Pro zajímavost, odhaduje se, že se nám dochovala pouhá čtyři procenta středověkých uměleckých děl. Kolik se asi dochovalo písemností?
Čím blíže se v historii dostanete k současnosti, tím větší problém máte, co se týká přesnosti. Na rovinu, když píšete fantastiku, tak přeci můžete psát o alternativní historii a vše si předělat k obrazu svému, ne? Problémem jsou však historie znalí čtenáři, kteří začnou rýpat, že tyhle události přeci probíhaly jinak. Můj osobní náhled na věc je, že pokud autor je schopen historii zakomponovat správně a přitom stále psát fikci, je to borec a zaslouží si obdiv. Pokud se vaše fikce přizpůsobí realitě, je to rozhodně víc práce a tím pádem si autor zaslouží větší uznání, než kdyby si to udělal zcela po svém, jak se mu to zrovna hodilo.
Odbíhám. Čím blíž jste současnosti, tím větší máte problém. Tím pochopitelně neříkám, že máte nutně třikrát ověřovat každé jednotlivé prohlášení. Čím dál do historie jdete, tím méně se dochovalo památek, záznamů a dalších důkazů o tom, jak to tehdy vypadalo doopravdy. Chápu, že ne vždy je snadné mít reálie zcela správně, právě díky tomuto faktu. Upřímně, o mnoha obdobích lidských dějin stejně kolují spousty špatných předpokladů, mýtů a polopravd. Proto pokud se vaše povídka odehrává před pouhými dvaceti lety, máte práci o to jednodušší. Prostě dejte povídku přečíst prvnímu člověku, který v té době byl ve věku, z něhož si pamatuje víc než že se mu obracel kačer. Kdybyste dali mně přečíst něco, co se odehrává v Pardubicích v roce 1993, ihned bych vám sdělil, že na veřejně přístupných místech v celém městě tehdy byl jeden eskalátor (v Prioru) a jedny dveře na fotobuňku (v nějaké bance). Připadám si jako pračlověk, když to po sobě čtu. A zrovna to jsou informace dost přesné, související s určitým místem. Není to jen prosté ,,v roce 1979 nebyly digitální foťáky”.
Odbočíme od tématu přesně opačným směrem.
U předchozích případů si autor ulehčil děj tím, že do minulosti dal přístroje, které tam neměly co dělat. Přitom v současné době by postup měl být spíše opačný. Autoři by se měli vracet do minulosti právě proto, že dané přístroje tehdy nebyly.
Nedávno jsem v jednom článku psal o tom, jak je vtipné, co všechno se postavám děje s telefony, když mají volat o pomoc, ale příběh jim to nesmí dovolit. Nemají signál, mobil je vybitý, postavy neznámo proč upouští telefon do sklenice limonády… (To poslední není vtip, co jsem vážně četl.)
Tady musím alespoň uznat, že autoři berou ty technologie na vědomí, tudíž nedochází k tomu, že když mají všichni protagonisté v kapse mobily, ani jednoho v případě nouze nenapadne třeba zavolat policii. Přesto jsou důvody, proč nebylo možné je použít, mnohdy více než úsměvné.
Mnoho příběhů z dob, kdy nebyl internet, mobily a další technologie, by dnes prostě nefungovalo. Situace, v nichž by byl hrdina dříve bezradný, by dnes vyřešil obratem. Mnoho motoristů by se jen tak neztratilo, protože mají v autě GPS. Nečekali bychom dlouhé dny na dopis od milované osoby, když nám může poslat mail/SMS. Nehledali bychom dlouze telefonní budku. Kvůli tomu pak autoři za každou cenu hledají způsoby, jak to zařídit, aby daná věc nešla použít.
Přitom řešení je velice snadné. Zasaďte příběh do doby, kdy daná technologie neexistovala! V roce 1980 vám do děje jen tak nebudou zasahovat mobily, internet a GPS na každém kroku.
Tak, máme? Takže… Počkat? Cože? Já v první polovině článku psal o tom, že lidé zasazují příběhy do minulosti, ale přesto píší o mobilech a digitálních foťácích? Místo aby napsali příběh, v němž by mobil překážel, ho tam zasadí, aby si ulehčili práci se zápletkou?
Co říct na závěr? Je to všechno začarovaný kruh.
Sikar
V Ponorce!!! Eskalátory byly v Ponorce a byly tam tři!!! (na dvou stranách do prvního patra a jeden uprostřed do druhýho! 1991 – vím to protože jsem slavila narozky a rozbila si na něm papulu 😀
Potvory rodiče! Nikdy mě do Ponorky nevzali!
Tak se jich na ponorku při vhodný příležitosti zeptej… asi se zasměješ.
Máti ještě zažila praní v neckách, život bez tekoucí vody a odpadů v domě, kdy si na zimu brali do světnice slepice a krávu. Teď je profesorka hudby.
Btw, můj první poč nahrával programy z kazety, abys věděl. A zažila jsem zázraky s 386.
Odbočka: trochu mi připadá, že zatímco moje generace začala rozum brát v období překotného vývoje, hned ta po nás už tak trochu “přišla k hotovýmu” (což uznávám není úplně vhodná formulace) a do ustálených trendů. Pamatujete úžasný vynález ZIP diskety? Byla tak půl centimetru tlustá a vešlo se na ni tehdy převratných 100 MB. Měla vlastní mechaniku a pak ji na padrť rozmlátily CD-ROM, ránu z milosti dosdodala DVD.
Připadám si jako strašnej cucák, když jsem nikdy nemusel řešit DOS, disketu #43 z 587 a další kraviny. Ale pamatuju si telefonní internet. Lahodná hudba pro moje uši v sedm večer, kdy jsem měl dovolenou hodinu na stařičkém IE5 :D.
Chápu, když rodiče chtějí, aby jejich děti měly ponětí o tom, jak jejich generace žila. Souhlasím se Sikarem, že chce děckám ukázat disketu. Budou na to koukat jak na zjevení, a to je fajn. Kuriozita z minulosti. Co už nechápu, je, když rodiče chtějí nutit děti do aktivit jejich generace. Moje spolužačka je rozhodnutá, že její děti budou umět zacházet s DOSem. Proč? K čemu jim to bude? Jasně, ať jim to ukáže jako zajímavost. “Takhle my jsme se kdysi dostávali k souborům, hahaha.” Neměly by se spíš učit o technologii, která je pro jejich generaci relevantní? Já jsem rád, že máme mobily a tablety. Hodně věcí nám to ulehčuje a naši rodiče a prarodiče si musí uvědomit, že doba pokračuje.
Zrovna dneska na to vyšla vcelku slušná epizoda Family Guye (13×18). “Za mých mladých let jsme dělali tohle a chci, abyste to dělali taky.” – “Fuck off, je fajn, že jste to tak dělali, ale my to děláme takhle.” Konec příběhu.
Já bych se DOSu zastala. Jako operační systém je možná kuriozita z minulosti, ale příkazový řádek a obecně DOSu podobný způsob ovládání je relevantní pro většinu serverů a čas od času se hodí i na osobním počítači a dokonce si troufnu i tvrdit, že to tak ještě chvíli zůstane.
Windows (=prokleté gejtsoviny) do verue 3.1 z DOSu startovat; v další verze DOS pohltila do sebe.
Lepší byl IBM OS/2 WARP 4 “MERLIN”.
Ale pak se Ajbíemáci na pecka vykašlali.
Jojo, programy z kazety to bylo něco, deset minut člověk poslouchá skřípot horší jak vytáčení modemu, a pak to vyhodí chybu, tak přetočit a znovu 🙂
A zip diskety zas tak úžasné nebyly, už před nimi byly vcelku velké Bernoulliho diskety, jednou jsem s tím přišel ke kamarádovi a na jeden zátah si stáhnul všechny jeho hry 🙂 Joo, kde je těm časům konec … 😀
Skrze střeva starých disket se bezvadně sleduje zatmění slunce.
A na děrné štítky se báječně píšou poznámky.
Jo! taky jsem letos sledovala zatmění slunce přes disketu – ale docela mi trovalo, než jsem ji doma našla 🙂
a to prosím máme dokonce v PC ještě disketovou mechaniku (jo, je to takový relikt)
Děrné štítky jsem už bohužel nezažil. Za to diskety jsem používal nedávno. Kámoš má starší počítač a na disketě měl Prehistorika, tak jsme trochu zapařili :). Telefon s vytáčecím číselníkem má děda pořád vystavený.
Co se týče novější technologie, jako tabletů a inteligentních mobilů, asi jsem trochu pozadu. Tablet nemám a mobil je staršího typu, který ani nejde připojit k počítači. Něco jako foťák taky neobsahuje a internet mít rovněž nemůže. Jsme rád aspoň za něj. Do nedávna jsem byl považovanej za exota, poněvadž jsem mobil neměl vůbec! Prostě jsem ho nepotřeboval.
Příhoda ze života: Asi před rokem jsme si u dědy pouštěli nějaké čtení z gramofonové desky. Byla tam i moje malá sestřenka a hrozně jí ta deska zaujala. Za měsíc (znovu u dědy) se mě zeptala na následující: “A pustíme si zase to velký černý cédéčko?” Neubránil jsem se úsměvu.
Hry načítaný z kazety přes kazeťák s počítadlem! Jo!
Reálie jsou jedna věc. Nálada doby je druhá věc, pro mě těžší. Reálie si člověk nakonec dohledá, ale tohle si musí prostě “docítit”.
Když si myslím, že mi to bůhvíjak jde, vezmu si jednu ze svých dětských povídek, která nestojí za moc, ale kde se mi povedlo jenom tak mimochodem a aniž by to bylo pro mě nebo povídku podstatné zachytit, jak jsem tehdy vnímala ty prázdné obchody a kapající kohoutky. A zírám, protože je to jinak, než jak si na to teď vzpomínám… Člověk si třeba pamatuje, ŽE, ale už se na to kouká dnešníma očima a posuzuje ty skutečnosti jinak. A přitom ten starý, neumělý popis má mnohem syrovější účinek – protože to ŽE člověk tehdy bral jako samozřejmost a neuměl si představit, že by to bylo jinak…
“Tady musím alespoň uznat, že autoři berou ty technologie na vědomí, tudíž nedochází k tomu, že když mají všichni protagonisté v kapse mobily, ani jednoho v případě nouze nenapadne třeba zavolat policii. Přesto jsou důvody, proč nebylo možné je použít, mnohdy více než úsměvné.”
Jo. A pak je tady náš učitel na vejšce, kterýmu v hodině zkolabovala holka, on si toho nevšim, a pak, když už si toho všim, tak místo aby volal sanitku (fakultka přes ulici), naháněl vrátnou/paní na recepci, aby se jí zeptal, co má dělat. A to už mu v hodinách párkrát mobil zvonil. Debil.
(A ano, komentuju prastarý články.)
Po tomto článku si aj ja už pripadám ako Matuzalem. 🙁 Na druhej strane ale zase mávam aj tie „frackovské“ problémy. Napríklad hneď v prvej publikovanej knihe sa mi istá časť deja odohrávala v roku 1970. Dávala som si pozor, aby telefóny boli len po kábli a starostlivo som si overovala, ktoré filmy už vtedy boli a postavy ich mohli poznať. Aj tak som sa však nachytala – istý pamätník ma až po vydaní upozornil, že vtedy ešte neboli detské autosedačky (páni, to je naozaj tak zložitý vynález, že to vtedy nemali?)
Pokračovanie toho románu – zatiaľ nevydané – sa odohráva v roku 2003. Ten si už pamätám dobre, mala som pätnásť. GPS bola zriedkavá a drahá sranda a mobil nemalo každé trinásťročné decko (čo som zakomponovala aj do písania). Cez to všetko mi ten príbeh pripadá stále ako zo súčasnosti, ale obchádza ma divný pocit vždy, keď si uvedomím, že pre dnešnú mládež to už žiadna súčasnosť nebude…
Dětská autosedačka JE složitý vynález; technicky vzato je to míšený potomek bezpečnostních pásů (mám dojem, že v Československu povinně montovaných do nově vyráběných automobilů asi od roku 1972, ale mohlo to být i o chlup dřív: vzpomínky z dětství jsou ošidné) a skládacího dětského kočárku, nazývaného “golfové hole” (v Československu se první objevily jako módní, žádaná a pracně sháněná novinka někdy v druhé půli sedmdesátých let, řekl bych 1978). Nápad cpát takovou věc do aut a uvazovat do ní dítě se vynořil – aspoň u nás, nevím jak v západnějších částech světa – až někdy v devadesátých letech… (Přičemž jsem přesvědčen, že a) pro dítě je to mučící nástroj, a b) jejím účelem není uchovat v bezpečí dítě, nýbrž šoféra, aby na něj dítě nedosáhlo.)
Pre civilizáciu, ktorá sa v tej dobe prechádzala po Mesiaci, mi nepripadalo ťažké skrížiť bezpečnostné pásy s kočíkom. 🙂 Mne išlo o použitie v USA a bolo to osemmesačné dieťa, to by ste hádam bez sedačky do auta neuložili?
myslím, že praxe byla taková, že s malými dětmi prostě vzadu musel sedět někdo starší, aby je udržel na místě, případně děti cestovaly na klíně dospělého
a třeba moje máma mi vyprávěla, že koncem 60. let vozili její sestru jako miminko v autě tak, že ji vozili na zadním sedadle ležící v dětské vaničce (asi teda vystlané peřinkou)
Adhaře: Podíval jsem se na Wiki, a ejhle. V USA se první dětské sedačky vynořily už ve třicátých letech, nicméně nešlo o bezpečnost, šlo o to, aby dítě sedělo výš a řidič/rodič na ně líp viděl. Bezpečnostní s popruhy poprvé 1962 v Británii, o málo později první výrobce i v Americe… Takže ano, to románové dítě se v ní skutečně vézt mohlo. My pamětníci to máme trošku těžké vstřebat, protože v naší části Evropy před rokem 1990 sotvakdo slyšel, že něco takového někde ve světě existuje, a vlastně to taky nikdo ani moc nepostrádal (kromě případů hodně malých robátek, a to se řešilo např. tou výše zmíněnou vaničkou; taky cca od roku 1970 se vyráběly kočárky Liberta se sundavacím vrškem – vlastně rovněž ve tvaru vaničky -, který posloužil stejně). Povinné jsou v EU od roku 2003.
Nicméně uletět v detailech takovéhoto typu je velmi snadné. Já třeba minulý týden zjistil, že jsem v románě odehrávajícím se v roce 1915 popsal typ kanystru, o kterém jsem bezpečně věděl, že existoval (viděl jsem jej co dítě na vlastní oči), jenže ten kanystr je německý armádní vzor až z roku 1937…
Já tohle tak chápu! Já jsem předminulý týden asi hodinu strávila tím, že jsem zjišťovala, jakou značku psacího stroje může vlastnit postava v Československu v roce 1938. Nakonec jsem se rozhodla pro Uranii, ale dohledávat přesný typ už bylo nad mé síly.
Včera jsem pro změnu zjišťovala, jestli jiná postava mohla mít v roce 1951 ve svém podnájmu plotynkový vařič, opět v Československu. Od úmorného pátrání mě zachránila větička v nějakém článku o historii Ety, že roku 1950 začali vyrábět ponorné vařiče. To se mi v tu chvíli fakt hodilo, protože ponorný vařič stačil.
Arenze: Psací stroj takřka jakýkoli. Zrovna Uranii jsem nikdy nepotkal, ale kromě proslaveného dua Remington a Underwood se vyskytovaly např. Mercedes a nejmíň tři další, na které si zrovna nevzpomenu (jedna z nich byla firma, co teď vyrábí tuším pračky: asi před patnácti lety mívali reklamy na pražských tramvajích, je to třípísmenná zkratka, já na té šrajbmašině psal svou první knihu, a ne a ne si ji vybavit – něco jako AGM?).
Ohledně vařičů bych odhadoval, že v té době podnájemník bude mít nejspíš spirálový – vypadá to podobně jako plotýnkový, ale místo celistvé plotýnky je tam spirála z plochého pásku. Záleží na tom, co je to za člověka – podnájem značí někoho sociálně slabého, popřípadě studenta, a pak je otázka, jak se stravuje. Student se nají v menze, tomu na kafe a čaj stačí ponorný; jestli je to někdo, kdo si vaří jídlo sám, nebude za takový krám vyhazovat peníze a koupí si něco, na co se dá postavit hrnec (dvouvařič ale ne, to by bylo příliš drahé). Vůbec nejpravděpodobnější by ale byl vařič petrolejový (případně benzinový Primus, mám ale dojem, že benzin byl tehdy ještě na lístky).
Leonard: Ďakujem, tak to predsa len nebude treba v novom vydaní opraviť. 🙂
Leonard: ano, váhala jsem mezi Uranií a Underwoodem, ale pak jsem někde potkala informaci, že Uranie byly hodně rozšířené. Oba je to stejné legrace, co člověk všechno ověřuje kvůli jedné větě. (Původně jsem uvažovala o Consulu, ale to je právě, jak jsem zjistila, až pozdější záležitost). Mívali jsme doma takový krásný, černý prvorepublikový stroj, ale bohužel si nepamatuji značku.
Díky za ten spirálový vařič, to se mi určitě ještě bude hodit. Ta dotyčná je ovšem svobodná učitelka, která se stravuje závodně (tj. ve školní jídelně) takže ponorný vařič jsem shledala jako naprosto dostačující (a samozřejmě, opět je to záležitost jedné věty).
Arenze: Ano, stačí jí jedno teplé jídlo denně a o víkendech, svátcích a prázdninách se postí… (Nic ve zlém, to jen, že – jak se praví v jedné francisovce – “učitelé jsou bídně placená chamraď” a na pravidelné stravování v restauraci by neměla. Ono je to zdánlivě jedno, 999 promile čtenářů to přejde bez uvažování; to jen my psavci si lámeme hlavy prkotinami – a dobře víme, proč.) Mimochodem, “svobodná učitelka” – zrovna včera jsem dělal korektury Letního bytu, tudíž mne okamžitě napadlo: Není to náhodou jednašedesátiletá dáma s nezvyklým křestním jménem Cosette, že ne?
Leonardovi: Ne, to není ona, je to úplně někdo jiný, dokonce ani není z téže rodiny. Ale je to ze stejného světa (čímž neprozrazuji nic nepatřičného, protože je to stejně poznat tak na cca druhé až třetí stránce).
hmm, pravda, ještě ten ponorný vařič zvážím…
Na jednom teplém jídle denně mi nic divného nepřijde, to provozuju přes týden taky (teplý oběd mezi prací, studená večeře doma), a to spolu bydlíme dva: vařit extra večeře jen v jednom člověku, do toho by se mi nechtělo už vůbec. Ale ty víkendy a jiná volba jsou dobrá námitka.
tak ono v té době jenom neděle, soboty byly pracovní – ale jo, taky mě to přivedlo k zamyšlení, že v neděli by si asi uvařit chtěla, jestli je tam i o prázdninách a třeba o Vánocích nevím a pro příběh to ani vědět nepotřebuji
studené večeře bych jinak taky jako problém neviděla
A někdy kolem začátku devadesátek se pásy začaly montovat i dozadu.
(Dětský sedačky existovaly i o něco dřív, myslím, že si na ni vzpomínám ještě z osmdesátek. Ale vyloženě batolecí. Byla jsem pak strašně zmatená, jak chtěj požadovat, aby muselo dítě jezdit v sedačce až do dvanácti, když se do ní přece nikdo starší asi tak tří let nevejde. Sedačka nebyla nijak skládací, byla to pevná umělohmotná skořepina.)
Mmch u popularity golfových holí asi nešlo až tolik o módnost, ale hlavně o praktičnost.
Ach, a teď si připadám opravdu stará já 😉 Celé své dětství jsem totiž jezdila bez sedačky (všechny děti tak jezdily) a když mi bylo 12 mohla jsem konečně sedět vepředu, kde mi přestalo být špatně. Nevím, jak bych přežila jízdy, kdyby už za mých dětských let byla autosedačka povinná (a kdyby se to vůbec prodávalo). Nevracela jsem totiž celou cestu jen proto, že jsem ji trávila vleže na zadním sedadle, většinou se mi podařilo usnout. V autobuse, kde jsem ležet nemohla, jsem zvracívala pravidelně. Kupodivu, Kinedryl na mne působil přesně obráceně, než měl.
2003 jsem ještě měla svůj starý Alcatel s dvouřádkovým displejem, šla na něm psát jen velká písmena a nebyly v něm žádné hry 😉 v paměti udržel 10 esemesek, pak došlo místo.
Ano, možnost se jakžtakž natáhnout na zadním sedadle… My tam bývali se sestrou dva (plus bagáž, co se nevešla do kufru; cesta autem totiž znamenala výjezd na prázdniny z Prahy do Orlických hor, případně návrat zpátky). Jestli bylo už za mého dětství nějaké pravidlo, odkdy smí člověk na přední sedadlo, to si nepamatuju, ale rozhodně nebylo zvykem tam děti pouštět. V autobusech se časem (1972?) objevily nápisy, že na první sedadla vpravo – ty hned za nástupními dveřmi – nesmí děti mladší deseti let nebo menší než sto padesát centimetrů, to si pamatuju. (Ale já stejně nejradši jezdil na pětisedadle úplně vzadu, protože tam si našinec každý výmol užil dvakrát. Měl jsem to jako ekvivalent horské dráhy.)