Nejsem starý. Už dávno mi není -náct, ale ještě pořádnou dobu mi nebude -sát. Přesto mám pocit, že právě za mého života se hodně věcí změnilo. Znáte to, jak se baví vnoučata s prarodiči a podivují se, že ti se dívali ještě na černobílou televizi. Končí to někdy tím, že se děti s vážnou tváří ptají, zda si doma jako děti jejich babičky a dědečkové svítili loučemi.

Abych pravdu řekl, spoustu věcí bych před nějakými patnácti lety nečekal. Můj první počítač měl necelých 20 GB místa na disku a já si myslel, že tohle nemůžu nikdy zaplnit. Nyní mám třetí počítač s 1 TB a už nemám pocit, že to je až tak moc. Například právě ve výpočetní technice se udály za poslední roky neuvěřitelné pokroky. Už se těším, až jednou budu synovi vyprávět o vytáčeném (a uživatele vytáčejícím) internetu, že jsme jako rodina měli jen jeden mobil, a když měla v mých sedmi letech matka z práce půjčený počítač, měl černobílý monitor a naprosto boží hru, v níž po sobě dvě gorily hází banány. A mimochodem, hodně děcek dnes ikonku diskety prostě považuje jen za ikonku pro uložení a neví, co je na tom symbolu vyobrazeno. Já mám naštěstí pár disket schovaných, jen abych jednou dětem ukázal, že něco takového existuje.

Dětem takovéto informace sdělujte už proto, že se jednoho dne mohou rozhodnout psát. Základem je, aby pochopily, že dřív to prostě vypadalo jinak. On totiž může nastat i přesný opak toho, že prarodiče měli jen černobílou televizi = za jejich mládí asi vládl ještě středověk. (Na okraj – je boží, že hodně dětí tohle vnímá dokonce tak, že jejich předci byli tak chudí, že si nemohli dovolit jinou.) Někteří mladí si mohou myslet, že to, co je samozřejmostí dnes, bylo samozřejmostí vždy.

Je to vlastně stejný problém neustále dokola. Lidé se, co se reálií týká, ztratili buď v čase nebo prostoru. Čech jako běžnou součást života vnímá rohlíky. Japonec by si ale rohlík dal jen těžko, jak jste se mohli dočíst v tomto článku. Stejně tak současný Čech vnímá jako něco normálního mobilní telefon. Před padesáti lety by se jednalo o zázračnou technologii. A to i v případě mého prvního mobilu s jednořádkovým zeleno-černým displejem.

Tím se dostáváme na tenký led. Je to podobný problém jako ze článku o nechtěných oxymoronech. Tento problém totiž může nastat tak, že autor se rozhodne nadhodit určitou atmosféru. Použije atmosférický prvek, na který posléze zapomene. Dám příklad. Autor se snažil nějak zužitkovat tvrzení (dnes už spíše ohraný vtip), že nejlepším časem na to být dítě, byla devadesátá léta. Svoji povídku tedy zasadil do roku 1994 a příběh pojednával o dvou chlapcích ve věku dvanácti let. Prostě chtěl ukázat, že to jsou ti jediní správní kluci, jací kdy existovali.

(Autor článku se v tomto místě ovládl a nevložil sem žádnou fotografii něčeho typického pro devadesátá léta. Hlavně proto, že když zadal do Googlu ,,90s”, málem se vylekal a kromě příjemných vzpomínek se vrátilo i pár příšerných. Třeba na Lunetic.)

Problém nastal, když jeden z nich vytáhl z kapsy mobilní telefon. V textu totiž oba vyznívali jako děti ze zcela běžných rodin, které rozhodně nebyly přehnaně bohaté. V té době by dvanáctiletý chlapec měl mobilní telefon jen za těchto podmínek.

 

Ještě větší problém byl u textu, v němž skupinku sovětských vojáků na konci sedmdesátých let napadne a zmasakruje neznámý nepřítel. Nepřítel je poté identifikován díky tomu, že jeden z vojáků měl v kapse digitální fotoaparát, na němž se nacházelo video masakru.

Tohle už se nedalo omluvit ani tím, že by se jednalo o jednotku, které byl tento drahý přístroj přidělen. Prosím:

 

Bylo to brzy, i zobrazený foťák by jen těžko natočil video a hlavně – když masakrují moji jednotku, opravdu to začnu natáčet. A ideálně to ještě v roce 1979 dám na YouTube a budu to pak sdílet na Facebooku a Twitteru, LOL ROFL #zergrush #myfriendsaredying #nicetomeetyoumyspleen xoxo Brežněv muck :-*.

V těchto případech autoři – skutečně mladí, jak se zjistilo – provedli něco, co se děje sice často, ale oni to dotáhli do extrému. To, že někdo zmotá reálie středověku, je vcelku pochopitelné. V té době nežil nikdo z našich nynějších příbuzných, je to skutečně dávno a kdo ví, jak to tehdy bylo doopravdy. Tady si můžete dovolit jistou autorskou volnost. U dávné minulosti se dost často hovoří o první písemné zmínce o něčem. To, že o tom někdo napsal v roce 1356, nutně neznamená, že to nemohlo existovat už roku 1350. Pro zajímavost, odhaduje se, že se nám dochovala pouhá čtyři procenta středověkých uměleckých děl. Kolik se asi dochovalo písemností?

Čím blíže se v historii dostanete k současnosti, tím větší problém máte, co se týká přesnosti. Na rovinu, když píšete fantastiku, tak přeci můžete psát o alternativní historii a vše si předělat k obrazu svému, ne? Problémem jsou však historie znalí čtenáři, kteří začnou rýpat, že tyhle události přeci probíhaly jinak. Můj osobní náhled na věc je, že pokud autor je schopen historii zakomponovat správně a přitom stále psát fikci, je to borec a zaslouží si obdiv. Pokud se vaše fikce přizpůsobí realitě, je to rozhodně víc práce a tím pádem si autor zaslouží větší uznání, než kdyby si to udělal zcela po svém, jak se mu to zrovna hodilo.

Odbíhám. Čím blíž jste současnosti, tím větší máte problém. Tím pochopitelně neříkám, že máte nutně třikrát ověřovat každé jednotlivé prohlášení. Čím dál do historie jdete, tím méně se dochovalo památek, záznamů a dalších důkazů o tom, jak to tehdy vypadalo doopravdy. Chápu, že ne vždy je snadné mít reálie zcela správně, právě díky tomuto faktu. Upřímně, o mnoha obdobích lidských dějin stejně kolují spousty špatných předpokladů, mýtů a polopravd. Proto pokud se vaše povídka odehrává před pouhými dvaceti lety, máte práci o to jednodušší. Prostě dejte povídku přečíst prvnímu člověku, který v té době byl ve věku, z něhož si pamatuje víc než že se mu obracel kačer. Kdybyste dali mně přečíst něco, co se odehrává v Pardubicích v roce 1993, ihned bych vám sdělil, že na veřejně přístupných místech v celém městě tehdy byl jeden eskalátor (v Prioru) a jedny dveře na fotobuňku (v nějaké bance). Připadám si jako pračlověk, když to po sobě čtu. A zrovna to jsou informace dost přesné, související s určitým místem. Není to jen prosté ,,v roce 1979 nebyly digitální foťáky”.

Odbočíme od tématu přesně opačným směrem.

U předchozích případů si autor ulehčil děj tím, že do minulosti dal přístroje, které tam neměly co dělat. Přitom v současné době by postup měl být spíše opačný. Autoři by se měli vracet do minulosti právě proto, že dané přístroje tehdy nebyly.

Nedávno jsem v jednom článku psal o tom, jak je vtipné, co všechno se postavám děje s telefony, když mají volat o pomoc, ale příběh jim to nesmí dovolit. Nemají signál, mobil je vybitý, postavy neznámo proč upouští telefon do sklenice limonády… (To poslední není vtip, co jsem vážně četl.)

Tady musím alespoň uznat, že autoři berou ty technologie na vědomí, tudíž nedochází k tomu, že když mají všichni protagonisté v kapse mobily, ani jednoho v případě nouze nenapadne třeba zavolat policii. Přesto jsou důvody, proč nebylo možné je použít, mnohdy více než úsměvné.

Mnoho příběhů z dob, kdy nebyl internet, mobily a další technologie, by dnes prostě nefungovalo. Situace, v nichž by byl hrdina dříve bezradný, by dnes vyřešil obratem. Mnoho motoristů by se jen tak neztratilo, protože mají v autě GPS. Nečekali bychom dlouhé dny na dopis od milované osoby, když nám může poslat mail/SMS. Nehledali bychom dlouze telefonní budku. Kvůli tomu pak autoři za každou cenu hledají způsoby, jak to zařídit, aby daná věc nešla použít.

Přitom řešení je velice snadné. Zasaďte příběh do doby, kdy daná technologie neexistovala! V roce 1980 vám do děje jen tak nebudou zasahovat mobily, internet a GPS na každém kroku.

Tak, máme? Takže… Počkat? Cože? Já v první polovině článku psal o tom, že lidé zasazují příběhy do minulosti, ale přesto píší o mobilech a digitálních foťácích? Místo aby napsali příběh, v němž by mobil překážel, ho tam zasadí, aby si ulehčili práci se zápletkou?

Co říct na závěr? Je to všechno začarovaný kruh.

Sikar