Jistě jsem se tomu věnoval už v jiných článcích. Hrdinové velice rádi nachází věci na zemi. Ty věci zpravidla jsou velmi důležité pro děj. Což o to, mnoho z nás už na zemi našlo věci, které se jim hodily. Já třeba jednou na ulici našel osm set korun. Potěšilo mě to. Sebral bych ovšem každý odpadek? Co myslíte?

Když hrdina najde něco na zemi, existuje hned několik důvodů, proč by to měl sebrat. Jak jsem uvedl výše, já našel něco cenného. Kdybych našel prsten, taky ho seberu. Prsten. Třeba ten umožnil řešení několika (ne však všech, podotýkám) problémů jedné knihy a zapříčinil vznik tří dalších.

Zamysleme se však nad situací jeho nálezu. Bilbo Pytlík ležel zpola omráčený v jeskyni. Hmatal kolem sebe a stále ještě oblbnutý nahmatal něco malého a tvrdého. Bezmyšlenkovitě to strčil do kapsy.

Bilbo:
1) nebyl zcela při smyslech
2) nahmatal něco, co nepůsobilo dojmem předmětu, který by ležel jen tak v jeskyni
3) vzal to s sebou, třeba aby si to prohlédl později

Víte co? Něco podobného se mi stalo taky. Probudil jsem se, protože mě něco tlačilo do zad. Hmátl jsem pod sebe a našel malý předmět. Položil jsem ho na noční stolek a ráno udiveně zíral na připínáček. Jak se mi dostal do postele, netuším.

V obou zmíněných případech jsme se nemohli spoléhat na zrak, protože kolem nás byla tma. Jediné, podle čeho jsme se mohli orientovat, byl hmat.

Setkal jsem se však s povídkou, v níž hlavního hrdinu někdo v noci pořeže ve tváři. Při pozdějším vyšetření lékař nalezne na protagonistově těle další ránu. Tentokrát sešitou a v místě ledviny.

Hrdina později, když odchází z domu, něco zahlédne na zemi. Ano, autor napsal, že něco zahlédl na zemi. Mohlo to být cokoliv. On to bez přemýšlení sebere a až v autě rozevře dlaň, aby zjistil, co to je.

Jeho vlastní zpola snědená ledvina.

 

Četl jsem komentáře, v nichž se lidé ptali, jak mohl hrdina vědět, že je to zrovna jeho ledvina. Moje otázka spíš zní:

Kdo by byl schopen vzít do ruky vnitřní orgán a hned by nepoznal, že má v ruce něco nechutného?

(Ne, ta ledvina nebyla už sušená. Sáhl si na poměrně krátce poté, co mu byla odejmuta. Hrdinu pustili z nemocnice obratem ihned po zjištění, že nemá ledvinu. Ne, hrdina byl obyčejný člověk, nic speciálního. Logiku v podobných textech nemá cenu hledat.)

Když vezmu do ruky kus masa, tak sice nemusím nutně poznat, že to je kus masa, ale rozhodně mi cosi napoví, že jsem sebral něco živého nebo alespoň dříve živého. Slizkého, mokrého, měkkého, zkrátka pokud na to člověk nesahá cíleně, ale sáhl by na to náhodou, asi by se oklepal a hned zjišťoval, na co to hmátl. (Šlápli jste někdy bosou nohou na slimáka? Pokud ne, u nás na chalupě přijímáme exkurze.)

Tenhle člověk držel v ruce ledvinu a dokud se na ni nepodíval, nepřišlo mu, že by to bylo něco neobvyklého.

Mnohem horší je ale to, že ji prostě jen tak sebral ze země. Já běžně vidím ležet všude možně různé předměty. Některé můj zrak upoutají, jiné ne. Přeci jen, dvacetikoruna zrak přitáhne snáz než zmuchlaný hadr. Když kdysi někdo hodil k popelnicím hromádku vnitřností (radši jsem se nezajímal, proč a kdo to udělal, ani čí to byly orgány), zrak to přitáhlo okamžitě. Jak často vidíte na zemi ležet vnitřnosti? Když už nějakou zahlédnete, okamžitě láká vaše oči, protože je to prostě něco nezvyklého. Být to stará ponožka, jen ji přelétnete pohledem. Naopak u řezníka přelétnete očima nabídku vnitřností, ale staré ponožky mezi kuřecími stehny si všimnete hned.

Rozhodně jsem nešel okolo a jen tak nesebral ledvinu. S touto logikou bych chodil po ulici a sbíral ze země bez prohlédnutí cokoliv, co by mi přišlo pod ruku.

Ledvina ve výše zmiňované povídce však sloužila jen k šokování čtenáře, nikoliv k vyřešení děje. Protože tím se dostáváme do teritoria náhod na každém kroku.

V seriálu Červený trpaslík se v epizodě Karanténa vyskytl takzvaný virus štěstí. Když jste tímto virem nakažení, máte prostě kliku. To potom skupinka hrdinů nutně něco potřebuje a nakažený Lister všechny ty věci nachází na zemi, aniž by tušil, že to je přesně to, co chtějí.

Tohle je humor. Tam je povoleno vše. Virus štěstí a jeho účinky byly parádní vtip. Smůla je, že mnoho autorů takovéto náhody bere jako něco běžného.

Příklad. Jste doma a nutně potřebujete nějakou běžnou věc. Nůž, lepicí pásku, sirky, propisku, nůžky. Není problém. Všechny zmíněné předměty se nachází v mém okolí do vzdálenosti tří metrů (počítač mám na pomezí obýváku a kuchyně, přesně mezi záchodem a lednici. Ideální místo). Teď si představte, že jste na vandru. Myslím, že s nožem nebo sirkami nebude žádný problém, že? Kolik z vás by si ale vzalo na vandr lepicí pásku? (MacGyver se nepočítá.)

Váš hrdina buď s sebou v batohu tahá všechno možné (podobně jako moje manželka) nebo může takovou věc najít. Co se toho prvního týká, zbožňuji postavy, které u sebe nosí mnohdy skoro nesmyslné věci, protože autor je bude později potřebovat. Co se toho druhého týká, postavy, které náhodně nacházejí na zemi přesně to, co zrovna potřebují, jsou někdy ještě horší.

Další kategorií jsou hrdinové, kteří sbírají náhodné věci kolem sebe, o nichž se později ukáže, že se jim vlastně hodí. Ano, když bylo mému švagrovi pět, našel na zemi šroubek. Ten ukázal svému otci, který zrovna něco opravoval. Při pohledu na šroubek zjistil, že to je přesně ten, jaký potřebuje. Synek se cítil hrozně pyšný, jak tatínkovi pomohl.

V povídce by to bylo tak, že hrdina najde na zemi jablko. To si strčí do kapsy na horší časy. V boji se záporákem zoufale hledá nějakou zbraň, načež nahmátne jablko, hodí ho… Shodou okolností měl nepřítel alergii na jablka, takže ho to zabilo.

Příklad byl dost přehnaný, ale často se setkávám s tím, že hrdinové seberou, co vidí, a ono je to přesně to, co bude později potřeba. Bohužel se to děje i bez kontextu, aby to dávalo větší smysl. Hrdina například potřebuje knihu, aby jí zatížil hromádku papírů. Vezme si z knihovny vedle první svazek, co mu přijde pod ruku. Osud tomu chce, aby u něj ta kniha z nějakého důvodu zůstala. Hle, na konci povídky potřebuje nutně zjistit, jak opravit motocykl, a co se nestalo? Podívá se na tu knihu a ona to je příručka pro opraváře motocyklů! Kdyby sáhl o kousek vedle, skončil by s béčkovou červenou knihovnou a byl by v háji. Naštěstí ho ruka autorova vedla neomylně a neuvěřitelně líně.

O kolik logičtější je, že se hrdina vloupá do nejbližšího autoservisu a tam tuto příručku najde? Nebo nejen logičtější, ale pro čtenáře zábavnější, protože taková pasáž může být napínavá, akční, strašidelná (protože v servisu straší mrtvý mechanik)?

Pokud vaše postava bere vše, co jí přijde pod ruku, jen aby se ukázalo, že to je přesně to, co potřebuje, je podle okolností čuně, bordelář nebo zloděj. A autoři, kteří tohle páchají neustále, jsou nejspíš lenoši.

A ano, sebrat ze země jen tak ledvinu a ihned ji s hnusem nezahodit, je vážně hovadina.

Sikar