O dutých hlavách, ozvěně a házení kamínků do propasti (kde možná spí drak).
Ne vždycky může za vyhoření náš fyzický nebo psychický stav. Občas se stane – a o to bývá vyhoření zákeřnější – že bychom psali jak vzteklí, jenže nemáme o čem. Ať už máme tendence klesat na duchu pod náporem černých myšlenek typu tohle už tady bylo a tisíckrát lépe napsané, nebo si naše fantazie rozhodla hrát na vzduch uvnitř zvonu, výsledek je vždy stejný. Sedíme před prázdnou plochou papíru či monitoru a netušíme, jak začít.
Popravdě – tohle je pouze jeden z menších problémů, doprovázejících vyhoření. Dokud je touha psát stále živá a silná, dá se z podobné situace s trochu cviku a spoustou sebezapření zase vyhrabat na slunce. Narazila jsem sice na tvrzení mnoha začínajících autorů, kteří svůj přechodný nepsací stav považovali za vrchol tragédie, ale praxe mi nejednou potvrdila, že tomu tak ani zdaleka není.
Já vím, snadno se mi to při všech zkušenostech píše, jenže právě v tom tkví samotná odpověď na nedostatek nápadů. Takže místo skučení a fňukání, že nemůžete přijít na žádný pořádný nápad, jak aspoň začít, se pojďme podívat, co se dá dělat i s minimálním základem.
Napsat, že autor se má v prvé řadě dívat kolem sebe a zpracovávat své vlastní zážitky, to je horší než mlácení prázdné slámy. I když je to pravda. Chcete příklad? Budiž: jako tvor zaměstnaný vstávám každé ráno ještě za tmy (a to i v létě, takže si spočítejte, jak zatraceně brzy to je). Někdy si zkuste pohybovat se dosud spícím městem v době, kdy ani MHD pořádně nejezdí. To je najednou tajuplných zákoutí podél jinak dobře známých cest! Dostihy taxíků, podivná individua splývající se stěnami domů, oživlé sochy – motivy, možná co kdyby i nejrůznější strachy na vás budou čekat ve frontě.
Nedávno jsem třeba klusala podél obvykle rušné silnice do centra, když jsem na jednom z trávníků zahlédla sametový, tmavě modrý polštář. Úplňkové světlo je už dostatečně silné, aby vyrovnalo zkreslující odstín pouliční lampy, takže si jsem tou barvou dostatečně jista. Co je však pro autora mnohem důležitější, za tímhle polštářem se skrývá celý příběh. Kdo si ustlal takhle na trávníku hned u chodníku a cesty? Proč? Kam se poděl? A proč ten polštář nevzal s sebou, když to vypadalo na dobrý a pohodlný polštář?
Vidíte? Příběh leží přímo u cesty. Chápu, že zvlášť obýváte-li velká města, bývají noční procházky předmětem trochu nebezpečnější zábavy, ale netvrdím, že se máte vypravit přímo do nejvypjatější zóny, která se dá široko daleko nalézt. Kolikrát stačí projít pár sousedních ulic, obhlédnout si historické centrum a zvednout hlavu výš, než kam sahají dopravní značky. Odlišné osvětlení skvěle podporuje fantazii.
Že couráte městem i po polích každou noc, až si z vás lišky dělají dobrý den a jezevec vám tyká, a stále nic? Odhlédnu-li od možnosti, že jste prostě jen příliš vybíraví, co se týče nápadů, může jít ve vašem případě i o prostou zahleděnost a zarputilost. Jako autoři jste spadli do ždímačky a vnímáte svět stále jen jedním způsobem. Jak z toho ven, jak narušit tenhle opakující se cyklus?
Znám osobně minimálně dva “autory”, kteří tvrdí, že nečtou, aby nebyli ovlivněni. Nakolik je to správné, ponechám na zvážení každého človíčka. Mně (a vpravdě obrovské spoustě mnohem moudřejších a zkušenějších lidí) se naopak osvědčilo číst, číst a číst. Ať už jde o beletrii, sekundární literaturu k samotnému psaní nebo cokoliv jiného. Detektivka procvičí logické myšlení, svazek z červené knihovny ukáže, jak ne/psat milostné scény (protože i špatná romance nás něco naučí), populárně naučná stať o černých děrách konečně zasune na místo pár dílků skládačky, díky kterým nebudeme ve svém SF románu psát naprosté bludy.
Právě čtení a přemýšlení o přečtené látce nám pomáhá vyhnout se zacyklení. Každý autor má odlišný styl práce s jazykem i s informacemi. Někdo dávkuje indície bezmála laboratorní pipetou, jiný je na čtenáře chrstne v kyblíku s krví a vnitřnostmi. Pokaždé to má nějaký účinek a vy se můžete ptát, jaký přesně. Cítíte nějakou emoci? Jak silnou? Co ji zapříčinilo? Zkuste o přečteném uvažovat ne jako o prostém ději, ale v celkovém rámci, tedy i z pohledu funkčnosti textu a jeho částí. I to je dobrá škola, jak se vyvarovat sklouznutí do zaběhlých kolejí (které vás hrozí opět přivést do nápadového vakua).
Se čtením souvisí mimo jiné dvě věci. Tou první je poměrně snadná cesta, jak si procvičit fabulování. Vezměte si obyčejný novinový článek třeba z černé kroniky – a zkuste se zamyslet, co skutečně stálo na pozadí předloženého příběhu. Zahrejte si trochu na cynické novináře, pátrající po původní verzi, než jakou redaktor nakonec pustil do tisku (protože pravdě by stejně nikdo neuvěřil). Jak daleko se odvážíte zajít? Vytvoříte z oběti padoucha, nebo půjde o dílo vyšší moci? Budou se ve vaší verzi příběhem prohánět tajní agenti nadnárodních společností, elfové nebo démony postižený vrah? Zahrajte si sami se sebou hru na téma “jak šílenou zápletku jsem vlastně schopen vytvořit?”
Druhou věcí je věčná nespokojenost čtenářova. Narazili jste na dobrý příběh, ale nelíbí se vám určitá postava? Nebo vám pointa přijde málo působivá? Pokud se potřebujete zase rozepsat, proč místo brblání nevytvoříte alternativní konec? Zní to opět velmi snadně, ovšem nemylte se – ono tolik zesměšňované psaní fan fikcí není žádná brnkačka, chcete-li napsat skutečně dobrý příběh (nebo ho dobře zakončit). S respektem k původnímu textu a charakterům se najednou váš mozek musí poprat s limity vybraného světa, což je mnohdy skutečně rozcvička v plné polní. Zvlášť pokud si v prvním pohnutí mysli vyberete svět, který zase tak dobře nefunguje.
Ono vůbec “psaní na zakázku” je dobrým odrazovým můstkem. Ať už veřejné, kdy se zúčastníte třeba některé z našich Bleskovek (přičemž jsme tvorové nepřejícní a běsní, takže si vymýšlíme samé laskominy), nebo ryze soukromě požádáte kamaráda o zadání tématu, žánru a rozsahu spolu se stanovením termínu. Ne každý touží po soutěžení, mnozí autoři se stydí své výtvory ukazovat “cizím” očím. Na druhou stranu veřejně stanovené limity a vzájemné povzbuzování má také něco do sebe – takže se opět vracím na začátek příběhu: jak velkou šílenost mimo parametry svého běžného uvažování jste schopni vymyslet?
Od zběsilých hříček a šílených eskapád už je jen krůček k návratu k “normálnímu” psaní. Pokud jste aspoň trochu schopni se zamýšlet nad svými příběhy s patřičným odstupem (a ne, nemám tím na mysli, že si jen odpustíte představu oblíbeného hrdiny u sebe v posteli), budete časem schopni posuzovat i dílčí problémy v textu ze zcela nových pohledů. Dostali se vaši hrdinové do neřešitelné situace, zasekli se a vy nejste schopni je posunout ani o krok dál? Vraťte se po vlastních stopách a běžte se na problém podívat z jiného úhlu. Co je drží na místě? Nešlo by celou scénu vymazat a problém tím elegantně vyřešit? Pomůže smazání jedné z postav, nebo naopak přidání nějakého detailu, který problém vyřeší v průběhu a sám od sebe?
Každý autor dřív či později zjistí, že sklouzává k ritualitě a opakování se. Doslova začne vykrádat sám sebe. Pokud se vám tedy začne nepozdávat nový příběh – přímo budete mít pocit, že tohle tu už bylo a lepší – celý příběh rozhoďte na kostičky a seskládejte ho jinak. Projděte si motivy jednotlivých postav, změňte jejich charakterové rysy (už to kolikrát napomůže nasměřovat děj k jiné pointě), postavte jim do cesty odlišný terén, než obvykle. Metod, jak toho docílit, je mnoho. Od dadaistického rozstříhání papírků, přes hráčské házení kostkou až po nenucené škrábnutí ze strany oblíbené tety (terminus technikus, za nímž se ukrývá betačtenář, jehož názoru si skutečně vážíte), aby se vaše postava nechovala jako hlupák. I v tomto případě však je v prvé řadě zapotřebí se zhluboka nadechnout, udělat krok zpět a zadívat se na vlastní milovaný příběh jako na věc, která je určena k autopsii.
Pokud se bojíte, že tím přijdete o radost z psaní – ano. To bezuzdné mlácení do klávesnice a rozskřípávání propisky bude nejspíš časem ten tam. Náhradou se vám však dostane víc než bohatých zkušeností, jak se vyhnout opakování témat a nápadů. Získáte poměrně jasnou představu, co všechno jste schopni na papíře spáchat, a díky neustálému pokoušení vlastní fantazie se objeví zcela nové kontinenty možností, které se mohou probádat. A pak si třeba u snídaně budete pohrávat s myšlenkou, jak dostat hrdiny na určité místo přes půl kontinentu, aniž byste tím narušili kontinuitu příběhu – a řešení se před vámi objeví stejně jednoduše, jako když otevřete oči.
A tenhle záblesk osobní geniality je pro autora vpravdě jako jiskra v prachárně. Takže se nebojte škrtat sirkami.
Ano, pes má svůj patník.
Spisovatel svá pozorování.
Tohle mám na vašich článcích ráda.
Psaní je řemeslo a práce. Může to být i zábavné, ale je to řemeslo a dřina. Dokola a dokola a dokola.
A jako všude – existujou techniky (ale je to dřina). Vadí přerostlý / nedorostlý ego (jako v každé lidské činnosti).
Mám tahle sdělení moc ráda.
Páč je to pravda. :-))
Samozřejmě existují lidé, kteří mají ze psaní jen čiročirou radost. Dokonce existují i lidé, kteří mají ze psaní jen čiročirou radost A nenadřou se u toho. Lidí je spousta.
Prej existují i jedinci, kteří mají ze psaní jen čiročirou radost A nenadřou se u toho A PŘESTO JE NAVÍC radost si jejich texty číst.
Jelikož však většina autorů spadá spíš do kategorie “chceme si to užít a zároveň nechceme trápit naše čtenáře”, holt musí nastoupit i to řemeslo a kolikrát i dřina, protože ne každému z nás bylo naděleno shůry sedmkrát a s výskokem. 🙂
U mňa sa striedajú dva stavy. Buď si to musím poctivo vypísať a nad každým odstavcom dumať, aby to bolo dobré, alebo to ide tak nejako samo a ja v zábleskoch osvietenia chrlím stranu za stranou, ktoré sa mi navyše zdajú byť čitateľné aj po “vytriezvení”. Trik je v tom sa do toho stavu osvietenia dostať…
Mimochodom, veľmi tomu pomáha, ak viem, že o nič nejde. Keď je mi jasné, že si moje dielo prečíta max. jeden človek, hneď sa to píše prirodzenejšie. Ale hádam, že tak to má každý.
Mně se střídají kousky, který jdou skoro samy, s kouskama, na kterých se prostě zaseknu a musím je hodně otáčet, než najdu správný slovo-klíč, který to pustí dál. (Ale hádám, že i tohle má tak spousta lidí.)
Ale! Takovou tu tvorbu jen pro čirou radost tvořím taky! Při jízdě na kole si jen z čiročiré radosti a bujnosti přehrávám naprosto stupidní scénáře. Ten současný zahrnuje jeden kosmickej křižník a bludišťový doky.
Ovšem to na papír prostě nepůjde, ani náhodou. To je moje osobní guilty pleasure. Budu si to přehrávat dokola a dokola s milionem obměn, dokud mě to nepřestane bavit a nevymyslím jinou stupidní potěšeninku. 😀
Eky – miluju tě a tvoje definice! Projasňují mi den, tedy v tomto případě noc. Znáš někoho z té poslední skupiny? Myslím naživo?
hele, to dělám taky, že si někdy jen tak přehrávám v hlavě jen tak pro potěšení něco, co vím, že nikdy nenapíšu
a jinak to mám podobně – jsou pasáže, které mám poměrně rychle (ne že by se mi někdy stalo napsat něco z jedné vody na čisto) a jsou jiné, nad kterýma strávím mnoho a mnoho času a brousím a piluji a osekávám a přidávám a ubírám a posouvám a hraju si se slovy – no zkrátka znáte to
ale radost z toho pořád mám (teda více méně, ale v globálu mohu říct, že ano)
Naživo – netuším, protože sice znám lidi z Fandomu, ale stále jich neznám dost. A navíc se čas neúprosně krátí, abych je ještě poznat mohla.
A ano, tohle je mírná pobídka, abyste obecně víc jezdili na cony a poznávali lidi, velmi zajímavé lidi a spisovatele, celou tu šílenou a báječnou bandu. Dřív, než Parkoráni vymřou.
Přiznám se, že jsem tenhle stav, kdy bych chtěla psát, ale nevěděla co, nikdy neměla – moje příběhy se totiž chovají zpravidla tím způsobem, že začnou bujet jako plíseň. Je otázka, jestli je to vždycky dobře, ale prostě se mi to děje.
Jinak ale pokud někdo hledá inspiraci, rozhodně doporučuji sáhnout po starých novinách – alespoň tak sto let zpět. Někdy tam bývají úžasné perly. Manžel našel takhle článek o řezníkovi na Sicílii, který mlel své tovaryše do klobásek (asi v 80. letech 19. století) nebo o tragické cestě jedněch novomanželů balonem. Já jsem našla článeček o divokém Maďarovi, jemuž šla jeho užvaňená tchýně tak dlouho na nervy, až jí sešil pusu drátem s čímžto ona pak běžela na četnickou stanici, ale nemohla jim říct, co se stalo, protože měla tu pusu zdrátovanou (1901). Zajímavé také jistě je, že zatímco dnes se uvádějí maximálně iniciály nebo křestníí jméno, aby byla ochrana soukromí, před těmi sto lety se s tím v novinách nepárali a uvedli celé jméno včetně bydliště.
Také nemám období, kdy bych neměla co psát. Spíš mám málo času. Třeba včera jsem u psaní seděla pět hodin a hrozně si to užívala. Byla jsem ráda, že mám kdy, mám co, vím jak a postupuji. Daní za tohle je ovšem to, že mě pak druhý den neskutečně bolí oko, takže dnes mám stěrku. A pracovní týden mi radost ze psaní právě kazí tou… no, prací :).
pět hodin… hauuu, kdy jsem naposledy měla celých pět hodin… tiše blednu závistí
Ono se to často nestává. Ale v červenci, až budu mít dovču, se na to zase vrhnu. Minulý rok jsem si fakt zadala, že každý den napíšu stránku (poctivou, žádné NS) a opravdu jsem to dodržela. Probouzela jsem se natěšená, usínala s uspokojením. Totiž už dvě kámošky si klidně vydaly romány a neskutečně mě tím nakoply. Snažím se zpracovat jeden takový příběh, který mi v kebuli hnízdí už moc dlouho. Myslela jsem, že to bude jednoduché, ale nabalují se na to další nápady, žije to svým životem a furt mě to pokouší :). Jsem na devadesáti stranách a vidím to ještě tak na trojnásobek. Ještě to chce naučit se disciplíně a najít si každý den alespoň chvilku, protože jinak budu muset za čas na psaní prodat duši :). No… proč vlastně ne :).
Nápady jsou pořád, jsou-li zrealizovatelné nebo ne, to už je druhá věc. Všímám si různých drobností když jsem venku, ve škole, v práci a nápady ke mně chodí a já jim říkám, jak jsou pitomí a ať kurňa vypadnou.
Realizace je horší. Ale zkusit se má všechno, při nejhorším to člověk vždycky nacpe do složky “nedopsané”.
To chce přejmenovat složku na “rozepsané.” Tu mám a působí optimisticky :). Obsahuje prostě náčrty, k nimž se jednou dostanu. Všeho všudy jsem vymazala snad jednu rozdělanou povídku, ale to byla taková konina o tom, kterak mimozemští SETI šmíráci objevili Zemi a nevědí, co s ní :). To mi dodělat fakt nešlo a navíc myslím, že jsem něco podobného i někde četla.
jinak pokud byste někdo chtěli nápad, jeden můžu poskytnou z dnešního rána – vím, že něco takového sama nevyužiju, ale pokud by to chtěl někdo rozpracovat, tak jak je libo
šla jsem dneska časně ráno na záchod a šla jsem kolem dveří ven na chodbu – na kukátkem na našich dveřích mi zasvitlo do oka najednou takové fakt hodně ostré světlo – vím, že to bylo sluníčko, které zrovna vycházelo a zrovna prošlo pod dobrým úhlem lodžií, ale napadlo mne, že to může být docela dobrý námět, když takhle někdo najednou vidí jasný záblesk světla z obvykle tmavé chodby. Takže pokud by to někdo chtěl rozpracovat a něco z toho vytěžit, užijte si to. 😉
Globální skenování sítnice k identifikaci výjimečného tvora schopného… všeho :). Nevím. Prostě klasika – magické schopnosti, genetické dědictví, vzácný dar, člověk určený silami času a prostoru k vykonání nějaké důležité věci ve prospěch lidstva…
Prostě společnost hledá a nenachází a otázka je, jestli si dotyční přejí býti nalezeni.
Jo, dobře, už to tu taky mockrát bylo, ale takové zprvu nedůležité zážitky mi kolikrát moc a moc pomůžou :).