• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Červen 2015
Po Út St Čt Pá So Ne
« Kvě   Čvc »
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.12.
  • Skutečně chcete psát?
  • Trnitá cesta k vydání knihy
  • Z knihovničky Triumvirátu | listopad 2019
  • Mějte rádi díry!
Nejnovější komentáře
  • Jana: Zadání literárního cvičení – pátek 1.11.
  • Jana: Zadání literárního cvičení – pátek 1.11.
  • Adhara: Trnitá cesta k vydání knihy
  • Jergon: Trnitá cesta k vydání knihy
  • Arbara: Zadání literárního cvičení – pátek 1.11.
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Fénixovy postřehy

Z popela: remise kontra vývoj

11.6.2015
-
Publikováno Ekyelka

Tak co, milí Fénixové? Už se necítíte jako nazí v trní? Peří je zpět? Zobák zase dorostl? To je báječný pocit!
Nebo snad ne? Stále vám něco drobného chybí a drží vás při zemi? Třeba ten hurá-zápal z doby předtím, slepé datlení do klávesnice, až písmenka odletují?

Musím vás zklamat. S největší pravděpodobností se u vás remise nedostaví. Stav mysli či její fungování z doby před vyhořením je nenávratně pryč a doufáte zbytečně. (A ano, vím, že s pojmem remise nakládám volně, nicméně pro potřeby článku stiskněte zuby a vydržte to se mnou.)

Než však začnete zoufale kvílet, škubat si nová brka a hledat, do které hluboké díry se dobrovolně zaživa pohřbíte, trochu se zamyslete. Co je hlavním znakem žijících a vyvíjejících se organismů? Správně, že se vyvíjejí. Ponechejme stranou veškeré filozofické konstrukce o řece, zaseknuté gramodesce a příliš hladovém hadovi – důležitý je samotný vývoj. Posun vpřed, překonání překážek, přizpůsobení se změněným podmínkám.

V případě autora jde o získávání zkušeností, korekci náhledu na svět, lidstvo a lidství, na samotnou podstatu reality. Co se mu dříve vešlo do několika škatulí – černá, bílá, dobro a zlo – to je najednou tak zmalované, že by Jamesová jen závistivě škubala příliš krátkým vodítkem. Dokonce i dospělí autoři, tedy lidé vcelku vyzrálí a s ustáleným pohledem na věc nezřídka procházejí stejným procesem. Ať velké a větší události (rodinné, osobní, světové), nebo jen prostý běh života je chtě nechtě přinutí minimálně přehodnotit spousty věcí. Důležitost stavů a postojů, přístup k řešení problémů, velmi často i přístup k vlastním postavám a textům.

Dobře, říkáte si, co tím chiméra sleduje? Nepíšu tady žádné nové věci, všechno je přeci tisíckrát popsáno a semleto na pudr jinde – tak proč to zase vytahovat na světlo? Vedle prostého faktu, že lidé (a autoři tím tuplem) rádi zapomínají, je dobré se také čas od času zamyslet. Nejen nad aktuálním problémem, který vás zastavil na místě a zahryzl se vám do ponožky, ale tak trochu se zamyslet nad vším.

Moje vlastní vyhoření mi před lety položilo jednoduchou otázku: má smysl pokračovat v psaní? A když už jsem byla u téhle otázky, objevily se další. Čím mi vlastně psaní je? Terapií, zábavou, posedlostí? Ptám-li se po jeho smyslu, kam navíc bude směřovat moje další úsilí, až se k němu vrátím? (Opravdu; neptala jsem se jestli, ale až. Tím se mi některé otázky samy zodpověděly dřív, než se moje podvědomí a vědomí dohodlo.)

Jakmile se dostanete přes nejhorší spáleniště a na obloze vedle kouřových příkrovů uvidíte i naprosto obyčejné dešťové mraky, je dobré si uvědomit dvě věci. Když zaprší na spálenou step, vyklíčí semena dosud ukrytá v půdě a zase všechno roste a plodí, do kraje se vrací život. A navíc nic není neměnné – ani stav vyhoření, natož vy sami.

Proto pokud toužíte po návratu do doby předtím, je to trochu jako plavat proti proudu – namáhavé a s největší pravděpodobností zbytečné. Líbilo se vám horečnaté tvoření, z něhož vám však zbyly jen hromady popsaných papírů, poznámek a narychlo načrtnutých povídek? Ta opojná smršť tvoření a téměř hmatatelná přítomnost něčeho naprosto skvělého je sice příjemná, ovšem chcete se stále držet dětských báboviček na pískovišti za domem?

Možná se vám zdá, že jste nestačili posbírat tolik mouder a zkušeností, aby vám to jakkoliv pomohlo ve psaní. Stále marně hledáte “ta správná slova”, váš styl s největší pravděpodobností nedoznal větších změn a nejradši byste mne zahryzli, nebo mi jinak ublížili za tvrzení, že je to přeci jednoduché, tyhle návraty od (autorského) nebytí.

Jak jsem už psala, remise v podobě návratu k původnímu stavu mysli a stylu je zbytečně namáhavá, zbytečná a kontraproduktivní. Podívám-li se na vlastní texty z doby před prvním vyhořením, jen se shovívavě usmívám vlastní naivitě a přímočarosti – rozhodně bych se však do daného stavu nechtěla už nikdy dostat. Pokud se přesunu do současnosti – texty z loňska? Nejsou špatné, ale těch pár měsíců naprosté neschopnosti mne zase něco naučilo.

Ať už se jedná o předmět uvažování a způsob nazírání na některé situace, případně o kvantum přečtených knih, v nichž naleznete nejen inspiraci a odpovědi, co všechno a jak už bylo napsáno, vždy se můžete poučit, zlepšit, získat nový pohled. Získat nadhled, protože ten je stejně důležitý jako všemožné zkušenosti a vědomosti. Šílený zápal pro věc je sice pěkný, ale bez potřebného nadhledu a schopnosti se nadechnout a ustoupit aspoň krok zpět se z autora stává zaslepený fanatik – s nímž je v lepším případě špatná domluva, pokud máte k jeho psaní výhrady. V horším případě nad ním rovnou mávnete rukou a ani jeho texty nekomentujete (což je pro autora, který potřebuje aspoň nějakou zpětnou vazbu, dosti nemilé, že?).

Zkuste se na vyhoření a následný postupný návrat ke psaní dívat ne jako na něco, co vás zastavilo, zbrzdilo a ublížilo vám, ale jako na příležitost přehodnotit vše, co je třeba. Skutečně jste před vyhořením psali tak dobře? Nebo snad byly v textech mezery? Gramatika, stylistika, fakta? Skutečně všechno sedělo, jak mělo? Nebo se nyní díváte na texty z předchozího období a začínáte v nich nacházet chyby, nepřesnosti, hluchá místa? Využijte toho! Zapátrejte, prohrabte se až na dno svých starých příběhů a nemilosrdně pitvejte, co se vám na nich nezdá! Sentiment stranou, tohle je příležitost podívat se na známé skutečnosti novýma očima – a poučit se ze všeho, co naleznete.

Já vím, zní to jako nějaká zatracená zenová hláška. Než mi vyrostou fousy delší než u čínského draka, rovnou to utnu: je to prostě tak. Možná to na sobě zatím nepozorujete, stejně jako se vám zdá, že uvažujete a píšete stále stejně, ovšem dejte tomu čas. Začnete si všímat věcí, které jste dříve jen přecházeli, příběhy získají na barvitosti, zápletky se vám samy zkomplikují.

A laskaví čtenáři* vás konečně začnou plísnit za drobné detaily, jimž se nemohli věnovat pro dřívější markantnější chyby.


* O laskavých i méně laskavých čtenářích alias o rozmanitých obyvatelích literárních serverů si povíme příště.

 

Ekyelka
psaní
realita
tvůrčí psaní
vyhoření
11.6.2015
Email
5 komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Fénixovy postřehy

Z popela: první slova

3.6.2015
-
Publikováno Ekyelka

Vyhrabali jste se z prachu a popela, našli zápalky (a případně i nějaký ten urychlovač hoření), máte dokonce …

Číst více
3.6.2015
Publikováno Ekyelka
Fénixovy postřehy

Z popela: nápady

27.5.2015
-
Publikováno Ekyelka

O dutých hlavách, ozvěně a házení kamínků do propasti (kde možná spí drak).

Číst více
27.5.2015
Publikováno Ekyelka
Fénixovy postřehy

Z popela: mozaika

6.4.2016
-
Publikováno Ekyelka

Tak co, milí Fénixové? Jak vám to lítá? Nebo stále jen přešlapujete na místě, natřásáte křídla a na …

Číst více
6.4.2016
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Úsměvná klišé 36: Vážně si chceš koupit tohle?
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Host: Vladimír Němec také o prvních větách

5 Komentářů

Z popela: remise kontra vývoj.
  1. ioannina
    12.6.2015 @ 3:28
    -
    Odpovědět

    Já ti nevím, asi jsem ztracenej případ.
    Nadšený zavařování propisky mě přešlo někdy ve 14 (tímto děkuji své drahé rodičce za to, že byla mým prvním a neúprosným kritikem a dokopala mě k tomu, abych myslela na formu už v té první fázi psaní). To, že se střídají fáze “píšu žánr X”, “píšu žánr Y”, “život se mi otočil drnem navrch a nepíšu” a “vylezla jsem o jeden závit spirály a píšu jinak”, mi přijde normální. (Bude to tím, že to přelízání o závit jinak v mým případě občas vypadá dost… no, zajímavě. Dává mi naprostý smysl, že se tak silný zážitky musí tam dole nejdřív uštěrchat, aby to chlapi ze sklepa byli schopní začít posílat do řídící věže v úhledných balíčkách.) Nevidím psaní jenom jako to, že buším do klávesnice, ale počítám do toho i to zpracovávání sajrajtu do úhledných balíčků, hrabání se v pramenech, čtení, sbírání náhodných kousků dialogů v MHD a tyhle všechny věci…
    Tím pádem, i když zrovna nebuším do klávesnice, přesto nepanikařím. Jenom si říkám, jo, teď je zrovna ta podzemní fáze sbírání (nebo odpočinku – neumím dopsat jednu věc a následující den začít psát věc novou). Pohoda, klid, všechno má svůj čas.
    Takže tady jenom zvědavě sleduju tvůj cyklus a říkám si – tyjo, to je tak jiný, to je zajímavý, tisíc lidí, tisíc způsobů…

    • Ekyelka
      12.6.2015 @ 15:28
      -
      Odpovědět

      Právě že každý to má jinak – a pokaždé to má jinak.
      První vyhoření zlikvidovalo téměř všechny poznámky. Povídky přežily jen díky tomu, že byly psané ještě ručně a záhadně se na přechodnou dobu kamsi ztratily.
      Druhý výbuch byl stresující, protože jsem musela psát spousty textů do školy, pracovala jsem na reklamních textech pro nejrůznější webovky, bylo ode mne požadováno i docela dost komentářů. Vlastní psaní šlo téměř k šípku.

      Oproti tomu poslední epizodka byla spíš jen odpočinkovou fází, abych si zase mohla v klidu všechno utřepat, přebrat a srovnat – hlavně ve vztahu k téhle nepřístojnosti s “psaním o psaní a tom ostatním”. Že na to opět dojela vlastní tvorba, je věc jiná. Ale také nepanikařím; poučena předchozími výbuchy, kobercovým náletem a výbuchem napalmu vím, že se ke psaní zase vrátím. Jen mám prostě víc trpělivosti a zkušeností s povstáváním z popela než třeba človíček, kterého to potkalo poprvé. 🙂

    • Jana Dvořáčková
      12.6.2015 @ 16:05
      -
      Odpovědět

      Nejsi ztracený případ, mám to podobně.
      Třeba nemívám literárně destruktivní mánie. Proč mazat texty a rvát si vlasy, plašit a říkat si, jak už nikdy, nikdy, nikdy nic nebude stejné?
      Tak nebude, stane se zase něco dalšího.
      I když fyzicky píšu minimum času z toho, který považuji za čas, v němž jsem psala, píšu, budu psát, furt to beru jako takovou základní věc mísící se se vším ostatním. A prostě až to bude, tak to bude. Nemohla bych se psaním živit – termíny by mě zabily :).
      Teď spíš řeším problém s časem. Totiž nejlépe se mi píše ráno a dopoledne. Jenomže to jsem v práci a tam to nejde. Neskutečně mě to štve.
      Třeba i v té práci si vezmu sešit, píšu si nějaké poznámky a najednou řeči a připomínky a upomínky. A proč dělám něco, co nesouvisí s prací? No, většinou to nechápu. Dělám přeci něco, co souvisí s dýcháním – natolik základní to je. A dýchat přeci nepřestanu, jen protože to dělám ve “špatném čase.”
      Jsem tedy i ráda, když mě v tomhle mají za cvoka a neotravují. Líbí se mi pozorovat jejich reakce :). Usměju se na ně, myslím si svoje a neuteče mi nápad :).

      • ioannina
        12.6.2015 @ 16:58
        -
        Odpovědět

        Přirozeně jako dýchání. To je ono. V tom bude asi rozdíl proti fénixům. Když přestaneš dýchat, přestaneš žít. Na druhou stranu – nemusíš se nijak zvlášť snažit, abys dýchala.
        Možná jde vyhořet jenom pod podmínkou, že se o tu činnost hrozně moc snažíš. Což v našem případě není, u nás to patří k dýchání.
        Což nevylučuje, že člověk může dýchat blbě, dusit se, učit se správnou techniku a tak. Jenom hardware je trochu jinej, prostě, no. :-))
        Jedna kamarádka zpívá tak přirozeně, jako by dýchala. Těžce jí to závidím: pro mě je zpěv dřina. Nakonec ty party taky dám, ale jsou za tím hodiny a dny práce, a stačí malý nachlazení a hle ji, chyba, a ta mě rozkolísá a už to není ono. Zatímco kámoška nedělá chyby, i když mění partituru. Má prostě v té oblasti tolik nadání, že sama od sebe dává to, co já po letech cvičení.
        Každej jsme nadanej v něčem víc, v něčem míň.
        A i tak platí, že nadání samo je jenom těch pověstných 8 %. .-)

  2. Tlusťjoch
    13.6.2015 @ 12:19
    -
    Odpovědět

    Vyhnul jsem se tomu.
    Mám ve špajzu zavařeno na horší časy.
    Někdy dojde ku zplesnivění, ale koneckonců i penicilín je ušlechtilá plíseň a retro melodie jsou v módě.

Leave a Reply to Jana Dvořáčková Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Z popela: remise kontra vývoj | Triumvirát