Tenhle článek nosím v hlavě už od října loňského roku. Jeden z našich profesorů totiž jen tak mimochodem poznamenal něco jako “Ale uvědomujete si, že čeština má jako jediná ze slovanských jazyků dvě formy? A že se pokoušíme neustále regulovat její mluvenou formu pravidly, která mají platit pro tu psanou?”

Dalším faktorem, který podpořil jeho vznik, jsou chvíle, kdy nám čas od času někdo napíše buď u soutěžního příspěvku nebo u povídky ke kritice “Já vím, že tam píšu nespisovně/sprostě – ale je to jen v přímé řeči!”

Z mého úhlu pohledu tohle poměrně úzce souvisí. Nepovedlo se mi sice ještě pronorovat a vyhrabat všechny zdroje, které bych chtěla (cosi o konci semestru, práci a stěhování, víme?), nicméně představím vám tu pár bodů, které by měly lehce nabourat představy o tom, že pravidla českého pravopisu jsou posvátná, že spisovná čeština je lepší, než čeština obecná, a že národní obrození bylo dokonalé, bez chybičky a neexistovaly jiné alternativy (pokud jste tuhle ideu nikdy neměli, gratuluju vám).

Já se tu nechci ani tak zabývat pravopisem i a y, jako záležitostmi typu “hezkej”, “tejden” nebo “my bysme”. Jenže ony souvisí a jsou jaksi neoddělitelné. Mám u ruky přednášku “Obecná čeština: Je součástí české diglosie?” páně Františka Čermáka z roku 1997. Abyste věděli, diglosie je jev, kdy na jednom území jsou zároveň používány buď dva různé jazyky nebo dvě formy jednoho jazyka podle různých sociálních a kulturních situací, kdy je vždy jeden jazyk nebo jedna forma považována za “vyšší” a druhá za “nižší”. Příkladem budiž třeba švýcarské německy hovořící kantony, kdy je zároveň jako oficiální jazyk používaná tzv. Hochdeutsch, tedy spisovná němčina, přitom ale všichni šprechtí Schwyzertüüttsch. Situace se spisovnou a obecnou češtinou ale není tak jednoznačná, například obecná čeština nepokrývá celé území České republiky, zejména na Moravě hájí svou pozici místní dialekty. Ale pan Čermák moc pěkně vystihuje určitou jazykovou schizofrenii, se kterou se setkáváme tak běžně, až si toho ani nevšímáme:

Běžný Čech ze západní většinové oblasti se rodí do primárního jazyka, kterým je pro něj obecná čeština (někdy s menší příměsí dialektických prvků) a až od šesti let, kdy začíná chodit do školy, se dozvídá, že mluví “špatně” a že správná čeština, kterou má mluvit a později také psát, je ta, se kterou ho seznámí paní učitelka, která se tak stává soudcem a nositelkou patentu na jazykovou správnost, ovšem jazyka odlišného; zároveň se tak stává i pramenem postupně vznikajících pocitů frustrací. Dítě a později dospělý je tak přeučován od té doby v tomto duchu. Výsledkem je, že čím vzdělanější je člověk, tím má často blíže k víře, že skutečnou mateřštinou je pro něj až ten druhý, tj. spisovný jazyk, zatímco mluvčí méně vzdělaný obvykle jen trpí pocitem nejistoty, co a jak je správné, zvláště má-li se vyjádřit písemně. Jinými slovy, přirozenou a silnou jazykovou intuici, tj. z onoho nového jazyka, do doby dospělosti plně téměř nikdy nezíská a zůstává mu onen pocit nejistoty, popř. inferiority. Tuto situaci silně podporuje i téměř už zvyková, periodická ortografická reforma (vždy minimálně jedna na generaci), což vyvolává pochopitelný odpor. Pocit nejistoty, zvláště u generací starších, se tak jen zvětšuje.

Protože v tomhle hicu bude asi víc lidí než obvykle trpět syndromem tl;dr (moc dlouhé, nečtu to), zkrátím:

• naší mateřštinou je obecná čeština – to je ten jazyk, který se učíme od prvních chvílí
• jakmile nastoupíme na základku, zjistíme, že je všechno špatně, a náš jazyk je ve skutečnosti něco úplně jiného
• o tom, co je správně, a co ne, rozhoduje v očích malých žáčků pančelka, čímž nás docela štve, protože co to po nás vlastně chce, my to doma říkáme jinak a já nechci psát diktát
• čím vyšší vzdělání, tím větší osvojení spisovné češtiny (zřejmě osmózou), ale pro mnoho z nás zůstává spisovná čeština de facto cizím jazykem
• “cizí” čeština je furt čeština, měli bychom ji umět, a když ji neumíme, štve nás to a cejtíme se z toho jak blbci
• čím větší stupeň osvojení spisovné češtiny, tím větší přesvědčení, že našim mateřským jazykem je jen ta spisovná verze (není, protože mateřský jazyk se nedá jen tak změnit – leda byste uměli cestovat časem)
• čím víc reforem pravopisu, tím větší zmatek – my jsme se to učili takhle, vy jste se to učili jinak, pak po nás chtěli ještě něco jinýho a teď chtějí sakra co?

 

Historicky máme jako národ tendenci slepě tvrdit, že spisovná čeština je ta nejlepší a nejdokonalejší, a všechno, co není spisovná čeština, je fuj. Tvrdili to pánové Havránek a Jedlička v roce 1984:

Spisovná čeština je nejdůležitější a nejdokonalejší podoba národního jazyka českého a slouží dnes společnému dorozumívání všech příslušníků našeho národa ve všech oblastech veřejné lidské činnosti; má úkol celonárodní.

Tvrdili to autoři nové moravské gramatiky češtiny (Karlík et al, 1995), kde dle pana Čermáka

se zcela samozřejmě a přitom problematicky mluví o standardu pro češtinu jediném, tj. spisovném, zatímco vše ostatní v češtině je zde nazýváno substandardní.

I dneska se setkáte s mnoha autory, kantory a dalšími, kdo vám budou tvrdit, že jediná správná čeština je ta spisovná. Ale kdybyste je při jejich plamenných proslovech nahráli a provedli přepis, asi by se lekli sami sebe. Čeština je totiž velmi prostupná, zvlášť proto, že ta obecná používá slova, která patří i do spisovné formy. Schválně, přijdete na nějakou nespisovnou formu slov “stůl”, “ale” nebo “čekám”?

Nemyslete si ale, že se jedná o moderní záležitost. Spory o češtinu se vedou velmi dlouho, v roce 1615 vydal český sněm usnesení, že ten, kdo se přistěhuje do Zemí Koruny české, se musí učit česky i se svými dětmi. Nehledejte v tom nějakou národní uvědomělost, bylo to stavovsky prosazované nařízení, protože “ti nahoře” potřebovali, aby se všichni jejich lidé mezi sebou domluvili a práce nedrhla.

Hned o pět let později, v roce 1620, dala katolická armáda na frak českému stavovskému povstání, česká vrchnost a inteligence urychleně emigrovala nebo přišla o hlavu, zatímco do země začíná proudit německy mluvící šlechta. To vedlo k Obnovenému zřízení zemskému v roce 1627, kdy byla němčina zrovnoprávněna s češtinou.

Protože jazykem “těch nahoře” se stala němčina, lidé, kteří se s nimi potřebovali dorozumět, museli německy mluvit. To vedlo k tomu, že se němčina stala postupně jazykem úředním, vědeckým a vojenským, zatímco čeština si udržovala dobrou úroveň především díky jezuitům, kteří učili na gymnáziích a univerzitách. V češtině vycházely knihy lidového čtení, kramářské písně i náboženské výchovné texty. A o nějakých sto let později (dekáda sem, dekáda tam) se dostáváme k osvícenství a prapočátkům národního obrození.

Tady provedu prudkou kličku, mějte se mnou trpělivost. Žijeme ve znakovém prostředí. Používáme totiž jazyk, který je vlastně souborem zvuků, jejich znaků a pravidel pro jejich užívání. Když řeknu “popelník”, nemůžete si do něj odklepnout cigaretu – není tu totiž žádný popelník, jenom zvukové vlny, které doléhají k vašim uším. Můžu vám taky nabídnout obrázek popelníku, který bude kuřákům k ničemu úplně stejně. Obraz nebo znak tedy není skutečnost, není to realita. V tomto článku není žádný popelník – je tu obrázek popelníku a několik souborů znaků s významem slova “popelník”. Ale když zatřesete monitorem nebo displejem, žádný popelník na vás nevypadne. Tedy, pokud jste si ho předtím na svém přístroji pečlivě nevybalancovali.

Takže, znaková společnost. Znaky musí mít interindividuální platnost, aby byly k něčemu – musí se na nich tedy shodnout více lidí. Jenže ta platnost závisí na našem společenství a stejně, jako se vyvíjí naše kultura, mění se i význam znaků. Navíc, ty znaky mají své symboly. A symboly jsou nahodilé, nicméně konvencializované, jsou tedy předmětem ustáleného úzusu (“jazykový úzus je v lingvistice určitý ustálený způsob používání jazykových prostředků ve vztahu k určité době a prostředí, který zahrnuje i neobvyklá, nepravidelná nebo netradiční použití jazyka“).

Tomu podléhá i určitá tendence vytvářet si vlastní jazyk – jednak se díky pokroku a zmenšení světa setkáváme s novými situacemi, které je potřeba pojmenovat, jednak se jedná o určitý protest proti již nalinkovanému a pojmenovanému světu. Tato tendence pak naráží na potřebu dorozumět se s ostatními – určitě máte v rodině nebo mezi kamarády nějaké sousloví, kterému nikdo jiný jen tak neporozumí a musíte mu vysvětlovat, jak vlastně vzniklo, a stejně to asi nepochopí. Národní kodifikace jazyka je totéž, jen ve větším měřítku.

A teď, zatímco můžeme kodifikovat, jak má vypadat psaná forma jazyka, nemůžete nikomu jen tak nařídit, jak má vlastně mluvit. Protože jazyk není pravopis, pravopis (cizím slovem ortografie) je ustálený způsob záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků, a tedy jen jedna z částí jazyka. Sice lepší ovládání jazyka naznačuje vyšší IQ, ale vztah grafické a pravopisné úpravy jazyka a inteligence NEBYL prokázán.

Když budu citovat tetičku Wiki (což jen tak mezi námi není zdroj – ale já říkala, že to ještě nemám probádané tak úplně), zjistíme, že “žádný zákon závaznost Pravidel českého pravopisu přímo nestanoví. Pravopisná zvyklost (norma) češtiny je ustalována a sjednocována především Ústavem pro jazyk český a školskou soustavou. Ústav pro jazyk český vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Příslušné státní ministerstvo (nyní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) je obvykle schvaluje pro užívání ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách. Pravidla doporučovaná Ústavem pro jazyk český jsou obecně považována za oficiální.”

Tak proč vlastně taková křeč s pravopisem? Protože národní obrozenci! A osvícení! Tedy, nejdřív osvícenci, pak obrozenci.

Když se řekne “osvícenství v českých zemích”, měl by vám podmíněný reflex vydat Marii Terezii a Josefa II., zavedení povinné školní docházky, toleranční patent a zrušení nevolnictví. Ono toho samozřejmě bylo víc, ale už tak jsem z toho udělala dostatečnou lekci z historie.

Zatímco Marie Terezie byla reformátorkou z donucení, protože se jí do změn moc nechtělo, ale byla natolik dobrým stratégem, aby věděla, že bez nich to nepůjde, její syn byl reformátor tělem i duší a osvítil a zvědečtil (je tohle vůbec slovo?) by nejraději všechno. Známým příkladem je zavedení pohřbů bez rakve, proti kterým se zvedla vlna odporu – dřeva byl nedostatek a bylo potřeba na stavbách a v armádě a ti burani by jím plýtvali na mrtvoly. Proti tomu stálo zhrození ze ztráty důstojnosti a slova o tom, že je člověk po smrti zakopán jako pes a nedojde ani důstojného odpočinutí.

To vedlo k různým tragikomickým situacím, kdy buď měli rakev s vysunovacím dnem: nebožtíka přinesli v rakvi na hřbitov ku hrobu, rodina se důstojně rozloučila, odešla, zřízenci vyšoupli dno, mrtvola žuchla do díry jak pytel brambor a rakev byla připravená na další pohřeb, nebo také po “nedůstojném” pohřbu mrtvolu tajně vykopávali a ukládali do rakve, či naopak nebožtíkům čerstvě pohřbeným v rakvi jejich dřevěné skořápky zabavovali. Mimochodem, i tento dnešními slovy etnicky necitlivý přístup vedl k prohloubení rozkolu mezi německou vrchností a českým lidem, abychom si pomohli klišé.

Myslíte, že Marie Terezie byla shovívavou panovnicí, které šlo o zlepšení vědomostí jejích poddaných? Hm. Třeba jo, ale co takhle uvědomit si, že Marie Terezie strávila slušnou část své vlády ve válkách. K válce potřebujete kromě peněz také vojáky. A je lepší, když je vojsko navyklé na alespoň nějakou disciplínu, kterou získá od malička tím, že bude chodit do školy. Pokud si díky tomu bude umět také přečíst rozkaz a napsat raport, tím líp. A nebude je to muset ani učit armáda. Ušetřené peníze a čas.

A když se náhodou neválčí, stejná disciplína se sejde v manufakturách a fabrikách. Proto bylo také na místě zrušit i to nevolnictví, protože pak se budou moci lidé z venkova přestěhovat do měst, nebo aspoň k těm továrnám. Prostě disciplinovaný člověk je lepším kolečkem v mechanizmu moderního státu a oba dva panovníci to moc dobře věděli.

Josef II. zavedl toleranční patent – copak by mu sem vůbec páchli odborníci, kteří byli shodou okolností také protestanti, kdyby se tu nemohli ani pomodlit? A nezapomínejme, že “tolerování něčeho” rozhodně není “zrovnoprávnění”. Milý osvícenec také proslul snahou o zavedení němčiny jako jediného jazyka vůbec. Ne proto, že by mu čeština nějak ležela v žaludku, on se rozhodl, že habsburské země se budou lépe spravovat, pokud budou všichni mluvit stejným jazykem, tak proč ne zrovna tím, ve kterém se již jednalo, a kterému zrovna rozuměl on? Asi stejně citlivé jako ty pohřby, že?

Takže máme základy vzdělání v širokém obyvatelstvu, rozkol na základě etnika, zvyků i jazyka mezi “těmi nahoře” a “těmi dole”, a to ve vrstvách od venkovanů, pracovníků továren, studentů, vědců, nižších i vyšších úředníků, šlechty a vlády. Navíc máme osvícené reformy, které se ale nezakládají na přirozeném vývoji společnosti, nýbrž na rozhodnutích učiněných shora.

No a tady se dostáváme k tomu obrození. O něm jste se toho učili strašně moc, takže zdůrazním jednu věc: stejně jako osvícenství bylo záležitostí panstva a vlády, obrozenectví bylo věcí učeného měšťanstva, kterému nějaký nevzdělaný venkov a pracovní síla v továrnách byly srdečně ukradené, protože kdo by s nima, ignorantama, vedl nějaký učený diskurz. Ostatně, pátrání, rešerše, historismus a další věci zabíraly mnoho času.

Nevím, jak vás, ale nás na základce učili Habsburkové = temno, obrozenci = hodný. Co bylo německé, popřípadě rakouské, to bylo strašně špatně a utlačující, co bylo české, to bylo hezké a ňuňu a jedině správné. Jasně, když má kantor omezený čas na to, aby všechno probral, je potřeba vykládat zkratkovitě a heslovitě. Ale ono se to občas hodně přehání – a je to mimochodem taky tajemství úspěchu těch deníků s velkými titulky a spoustou fotek a málo textem: hesla a zkratky, které se rychle pamatují a není potřeba nad nimi moc přemýšlet.

Aby bylo jasno, já nechci zlehčovat obrovský kus práce, který obrozenci odvedli – většina z nich se zabývala dějinami, vědou, sestavováním různé kategorizace a podobně. Kdo ví, jestli bez nich by nějaká obdoba samostatného českého státu vznikla a v jaké podobě by fungovala čeština, jestli vůbec. Ale minimálně jazyková reforma byla provedena asi stejně citlivě, jako bylo zavedení oné Josefovy výsypné rakve.

Obrázek Dobrovského tady nahoře vůbec není náhodou. Zrovna on byl jezuita, a tedy pracoval denně s asi nejlepší psanou češtinou, kterou jeho doba poskytovala. Celý život se považoval za Čecha, ale nevěřil, že by se čeština dokázala dopracovat na pozici, kdy by v ní bylo možné debatovat o vědě. Ke sklonku života několik studií napsal i česky, ale co se národnostního hnutí týče, byl velký skeptiky a racionalista. Byl velmi kritický a mladší obrozenci ho neměli moc rádi. Mimo jiné při sporech o rukopisy Královédvorské a Zelenohorské tvrdil, že důležitější, než podpoření nacionálního cítění, je zachování co možná nejsprávnější historie, i když se to moderní vlně nehodí do krámu.

Dobrovský byl zakladatelem slavistiky a zkoumal zvyky, kulturu a jazyky slovanských národů. A zrovna z hlediska češtinského za nejlepší období považoval dobu veleslavínskou. No a ta, světe div se, definitivně skončila bitvou na Bílé hoře. Bible kralická, která byla prvním českým překladem z původní hebrejštiny a aramejštiny, tedy jako zdrojový text nepoužívala vulgatu, čili latinský překlad, vycházela v druhé polovině 16. století.

Po 150 letech sjednocuje českou mluvnici, pro kterou si za vzor vybral právě veleslavínskou češtinu, zavádí první vyjmenovaná slova – to kdybyste chtěli vědět, komu za to poděkovat. V roce 1809 vydává Zevrubnou mluvnici jazyka českého, kde mimo jiné kodifikuje pravidla pro tvorbu slov, aby zastavil “brusiče”, kteří ve snaze ochránit češtinu před skutečnými i domnělými germanismy vymýšleli nejrůznější nesmyslná slova, kterým pak nikdo nerozuměl. Rozdíl mezi “správnou” a používanou češtinu se začíná objevovat velmi zřetelně.

Jeho práci pak prohlubuje Josef Jungmann. Ten byl povahy tiché, nicméně zajímavým mixem jeho postojů je fakt, že byl věrný státu, v politice se neangažoval, ale nesnášel šlechtu a církev. Hodně ho zajímala česká literatura a intenzivně se věnoval překladové práci.

V roce 1800 se stává prvním učitelem češtiny v Čechách a na Moravě, i když neplaceně. Bylo to na gymnáziu v Litoměřicích, kde v té době působil.

Vydal své Rozmlouvání o jazyce českém, kde spolu hovoří tehdejší Čech, tehdejší Němec a Čech veleslavínské doby. Můžete hádat třikrát, jak se kdo projevoval. Pokud se vám nechce, tak současný Čech mluví špatně, poloněmecky, Němec ho za to kritizuje, že napodobuje jeho jazyk, no a jedině veleslavínský Čech mluví hezky a krásně. Právě zde se objevuje myšlenka, že Čechem není ten, kdo žije v Čechách, ale pouze ten, kdo mluví česky. Jenže správná čeština nebyla ta, kterou mohl Jungmann slyšet, když si otevřel okno nebo došel na trh. Správná čeština byla z jeho hlediska založená právě na bibli kralické a dílech Komenského, která byla poněkud modernizována, no a na odstranění německých  a prostých vlivů – “ej” bylo často zaměněno za “ý”, takže z tejdne byl týden, z brejlí byly brýle, zavádělo se české názvosloví, které částečně přetrvalo, částečně ne.

V té době vznikají výrazy, jako pampeliška, konvalinka, tuleň, mrož a mnoho dalších. Elektřině se kupříkladu říkalo “mlno” nebo “mluno”, za což může Josef Tadeáš Klinkoš (1734 – 1778, český lékař a fyzik), který si ho vytvořil z ruského “molnija”, tedy blesk.

V prvním českém vydání románu 20 000 mil pod mořem z roku 1877 tak mohl kapitán Nemo pronésti větu “A hýbel tento jest mlno.” V současné češtině se to překládá jako “A touto energií je elektřina.” Kam se na to hrabe klapkobřinkostroj nebo nosočistoplena.

Lithiu se říkalo “japík”, kationy byly “západníky” či “žiříky”, aniony pak “východníky” a “kysíky”, měli jsme látky, kterým se říkalo “dusík”, “ďasík” (oxidy kobaltu) a “ďuzík” (oxidy iridia), známý otrušík je arsen, utrých pak buď oxid arseničný nebo kyselina arseničná.

Ale i na tom utrejchu (uf, to se mi ulevilo, když jsem to mohla napsat), vidíte ono nahrazování “ej” za “ý”…

Jak už jsem psala, pánové nebyli zrovna ve styku s lidmi, kteří například v té době říkali “my bysme” a  “vy byste”, tak si vymysleli “my bychom”, protože stará čeština je hezčí. Co na tom, že to lidem nejde přes hubu…

Národní obrození tedy odvedlo skvělou práci, co se kodifikování češtiny týče, ale přitom vesele ignorovalo úzus. Ten se totiž pánům nelíbil, považovali ho za příliš ovlivněný němčinou, a tak si nadefinovali češtinu vlastní, hezčí. Použili k tomu právě Dobrovského mluvnici a Jungmannův německo-český slovník, dvě nejdůležitější publikace tohoto směru.

A neuškodí to zopakovat ještě jednou, národní obrození bylo záležitostí elitní. To znamená, že spoustu lidí vynechalo, například německé stavy, které v té době už pár generací v českých zemích sídlily a cítily se být Čechy, venkovany a právě pracovní síly v továrnách, které kolikrát žily v nelidských podmínkách. Pokud byste hledali začátek boje mezi českými vlastenci a českými dělníky, najdete ho právě tady. Toto období taky založilo na zostřené vztahy s německým etnikem, které nebyly dořešeny dodnes.

Popojedem do doby mezi první a druhou světovou válkou – slovenština a čeština v té době byly považovány nikoli za dva oddělené jazyky, ale dialekty jednoho a toho samého.

A po druhé světové se vesele pokračovalo v kodifikaci, ale nikdo nezkoumal obecný úzus. Díky tomu byly normy definovány jen velmi vágně. Havránek a Jedlička ji v roce 1984 definují takto:

soubor ustálených, tj. pravidelně užívaných prostředků (…) a ustálených způsobů (pravidel, zákonitosti jejich užívání

Pokud to ale vezmeme do důsledků, máme normy dvě: jednu pro češtinu spisovnou, druhou pro češtinu, kterou používáme všichni, totiž pro tu obecnou. A když se podíváte do slovníku české frazeologie a idiomatiky, zjistíte že valná většina českých frazémů (ustálených spojení s vlastním významem – pořekadla, přísloví, sousloví) a idiomů (ustálený víceslovný výraz či frazém, jehož význam nelze odvodit z běžných významů slov, ze kterých se skládá) nejsou touto kodifikací dotčená. Nejsou totiž spisovné, ale buď obecně české nebo společné.

Co to znamená pro nás?

• spisovná čeština a obecná čeština jsou dvě různá zviřátka
• je vcelku jedno, jestli píšete povídku v ich-formě spisovně nebo obecně, ale vyberte si jedno a u toho zůstaňte
• spisovné bychom nebo obecné bysme prosím – hyperkorektní by jsme fakt neexistuje, úzus-neúzus
• naučit se nová pravidla pravopisu je do určité míry jako naučit se cizí jazyk
• zavařili nám v tom obrozenci, protože se just museli inspirovat zrovna češtinou, které v té době bylo několik set let
• vaše postavy by měly mluvit tak, aby to odpovídalo jejich prostředí – měšťan s vyšším postavením bude zpravidla mluvit korektněji než křupan se slámou v botech, ale záleží na osobnosti
• pokud váš vesnický balík mluví velmi spisovně, někdo ho tomu musel naučit, protože to neměl jak ze svého okolí odkoukat
• v přímé řeči jsou dovoleny slangy, vulgarismy, obecné výrazy a já nevím, co ještě, ale pokud mi tam napíšete hrubku, budu se chytat stropu

 

Ano, pište spisovně, pište obecně, pište slangově (nepokoušejte se o hantec nebo jiný dialekt, pokud ho neovládáte, ztrapníte se), ale dodržujte pravopis.

Proč?

Protože zrovna to psaní má v názvu. Mluvte, jak vám zobák narostl, ale pište hezky.

A až budete příště přemýšlet, jaké se kde píše i nebo y, vzpomeňte s láskou na všechny ty lidi, kteří se s těmi reformami tak snažili – a připravte se, prý už se chystá další. A ta má snad uvolnit hranice mezi spisovnou a obecnou češtinou, z čehož bude spousta vědátorů, co si na spisovné formě zakládá, prskat jako vzteklí křečci.

Cirrat out.