O dovolené jsem s jedním člověkem během řeči narazil na dost zajímavé téma. Jak je možné, že tolik filmů podle videoher dopadá podprůměrně nebo rovnou katastroficky? Proč, když vezmete materiál lidmi milovaný, vznikají často paskvily? Věřte nebo ne, u psaní to je dost podobné, takže se na toto téma podíváme trochu obšírněji.

Proč jsou tedy filmy podle videoher často špatné? Důvodů je mnoho. Třeba fakt, že jich tolik točí Uwe Boll. Nebo to, že jejich příběh jen těžko předěláte na film. Natočte film o instalatérovi, který zachraňuje princeznu ze spárů obří želvy. Ano, film, o kterém mluvím, neměl se zdrojovým materiálem mnoho společného. Skutečný důvod je však ještě někde trochu jinde.

 

Videohra nebo klidně i papírová hra na hrdiny (než se ozve nějaký chytač za slovíčka, teď skutečně myslím převážně takové hry, ne Tetris nebo Arkanoid. Ne, odkazu na Maria si taky nevšímejte, to byl prostě první příklad, co mě napadl) je interaktivní zábava. Pokud nehrajete nějakou opravdu hodně lineární, máte většinou velkou volnost. Můžete jít, kam se vám zachce a dělat tam, co uznáte za vhodné. Hry, které vám umožňují volný pohyb po rozsáhlém světě, byly, jsou a budou oblíbené. Můžete se díky nim pohybovat na místech, která neexistují a dělat věci, které byste jinak nemohli.

To je základní rozdíl hry oproti filmu nebo knize (gamebooky mi sem netahejte, to jsou v podstatě hry). Zatímco ve hře jste měli možnost rozhodnout se pro jeden z několika způsobů řešení problému, film vám nabídne jeden jediný. Neumožní vám příběh řešit, jak byste to udělali vy.

Ve hře jste hrdinou vy. Vy máte určitou moc nad příběhem. Ve filmu nebo knize vám je tato moc odebrána.

Filmy podle her tedy mají zásadní problém ten, že hráči oné hry na ně sice jdou, ale přesto při sledování můžou pociťovat zklamání, protože tohle přeci není to, co oni hráli. Tvůrci jim sebrali, co měli na hře rádi – volnost a vliv na příběh.

Teď se zaměřme přímo na knihy. Ano, o autorech, kteří zjevně píší podle hry, kterou hráli, jsem psal již dříve, ale díky zmíněné debatě na celou tématiku nahlížím trochu jinak.

Autor povídky, u níž jsou hry, ať už počítačové nebo papírové, zcela zjevnou inspirací, totiž sám doopravdy je hrdinou svého příběhu. Pokud nemá dostatek soudnosti, přijde mu jeho dílo dokonalé z jednoduchého důvodu. Ten příběh přeci je přesně takový, jaký si jej představuje. Problémy jsou řešeny tak, jak by to dělal on. A hlavně to píše tak, jak jej to baví. A pokud je jen nezkušený začátečník, stane se nevyhnutelné – povídka/román je skutečně doslovný přepis hry. Onen autor příliš nemyslí na čtenáře, který:
1) inspiraci hrou a celkově herní zpracování pozná,
2) může mít díky tomu stejný problém jako výše zmíněný divák v kině,
3) se začne nudit, protože velké množství věcí, s nimiž ho autor seznamuje, je mu upřímně ukradené.

Kdysi jsem hrál trilogii RPG her Laxius Power. Na to, že je udělal na koleni jeden člověk, byly celkem dobré. Jednou jsem se v nich ale zasekl a potřeboval poradit. Hledal jsem nějaké stránky autora nebo fórum. Po chvilce pátrání jsem se dozvěděl zásadní informaci. Trilogie her byla vytvořena podle knižní trilogie, kterou napsal ten samý člověk.

Ty hry v sobě kromě hlavního příběhu pochopitelně měly i desítky vedlejších úkolů, které jste pro dokončení vůbec nemuseli plnit a na některé jste dokonce ani nemuseli narazit. Knihy, podle nichž autor hry vytvořil, jsem nečetl, ale přesto musím vám všem položit důležitou otázku.

Myslíte si, že hrdinové v těch knihách řešili něco jako vedlejší úkoly?

To je první problém podobných textů. Autor, který se cítí být hrdinou povídky, nám nabídne herní pohled na celý příběh. Jak hrdina sežene peníze? No jistě, že v první kapitole bude sekat dřevo, ve druhé lovit vlky, ve třetí…

A dost. Autoři, když už jste pány nad svým příběhem, tak taky váš hrdina nemusí nutně být tím obyčejným chlapcem, který se vypravil z vesnice s klackem v ruce, aby z něj na konci byl největší hrdina země díky tomu, že neustále nachází lepší a lepší vybavení. Pomalý a postupný vývoj postavy z hlediska schopností a inventáře je ve hře zábavný, ale v knize s tím musíte pracovat zatraceně opatrně, aby to nebylo nudné.

Když jsme u toho vybavení…

O inventářích literárních hrdinů jsem kdysi napsal článek (první a druhá část). Ale to důležité – autoři, chápu, že když při hraní hry najdete kouzelný meč, skoro si cvrknete štěstím do trenek. Naprosto to chápu, když já předevčírem dal dohromady kouzelný řemdih, měl jsem opravdu radost. Dokonce i když váš literární hrdina někde z kamene vytáhne mýtickou zbraň, jedná se o něco důležitého. (A máte štěstí, že vás nikdo nezažaluje, protože na artušovskou legendu nemá nikdo autorská práva.)

Jenže popis každého jednotlivého kousku vybavení, který hrdina najde, je nuda. To je další herní prvek, který je v povídce zbytečný až běda. Dvojnásob děsné to je, když i samotný popis vyznívá stylem, že jen čekáte, zda tenhle meč dává zranění 1K8+1 nebo 2K4+1. Čtenář si meč umí představit, nemusíte kromě zdobení a případně materiálu (který dává smysl, ne jako podle tohoto Ekyelčina článku) sdělovat i celkovou délku, stupeň nabroušení a bonusové hody proti určitým příšerám.

Když jsme stále ještě u toho vybavení…

S rozborem, jakými všemi způsoby se dá využít mrtvý drak, jsem se také setkal. Problém je, že podobné elaboráty mají často se samotným příběhem opravdu málo společného. Hrdina vidí draka, shrne nám, jak by ho naporcoval, načež k tomu nedojde. Trochu mi to připomíná jednu Sapkowského povídku, v níž Geralt a Marigold na začátku chytají sumce. Marigold už má vymyšlené, jak ho zpracují, načež se sumec utrhne a uplave.

Tam to bylo vymyšleno dobře, protože ta pasáž byla komickým prvkem. Když ale hrdina hledí na nepřátele a přemýšlí, co z nich bude mít, působí to dojmem hráče, který vyhledává určitý typ příšery, protože je pětiprocentní šance, že z ní vypadne ta konkrétní věc, kterou potřebuje. (A pak nastávají situace, kdy ze zabitých krys padají peníze a občas stále ještě poživatelný chleba. Eugh…) Je to stejné jako když vyjmenovává dvacet položek inventáře, i když v příběhu dojde využití jen jedna. Chcete, aby měl hrdina zbroj z dračí kůže? Tak ať si ji nechá vyrobit, ale nevyjmenovává nám, co všechno mohl udělat se zbytkem draka, když to neudělá.

U vybavení ještě zůstaneme…

Nikoho. To. Nezajímá. Buď. Zticha.

Tohle byla kdysi moje reakce na podobnou pasáž. Autor sleduje, kolik zbývá hrdinovi financí. Musím autora pochválit, že to hlídá, ale bohatě stačí napsat, že hrdina nakoupil vše potřebné včetně <vložte předmět důležitý pro příběh>. Autor ať si klidně vede záznam o hrdinových financích, ale bohatě stačí, když nám hrdina dejme tomu oznámí, že někam nemůže, protože má málo peněz. Ne, že už má jen posledních pět stříbrných a dvanáct měděných. Šmankote, já taky nevím, vyjma velkých bankovek, kolik mám zrovna v peněžence! Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě někdo požádal o pětistovku a já mu obratem řekl, že je mi líto, ale mám o sebe pouze tři sta dvacet čtyři korun.

Když už mluvím o financích, tak si opět neodpustím odkaz na starší článek. A takový dodatek k němu – kdyby něco docela obyčejného skutečně stálo stovky zlatých, dovedete si představit tu dobu u obchodníka, než by to přepočítal?

A teď snad to nejhorší…

Když autor pokročí tak daleko, že vám v podstatě vysvětluje pravidla své hry, je vše ztraceno. Ne, vy už nečtete povídku, tohle je skutečně jen přepis herního večera, nic víc. Nenacházím slova ani teď, a to si mě představte, když v podstatě totožná věta jako u obrázku na mě vyskočila v povídce a autor to myslel smrtelně vážně.

Shrneme si to. Co některé z nás baví ve hrách?

1) Průzkum všech zákoutí světa, v němž se nacházíme, a s ním spojené hledání a plnění drobných úkolů.
2) Nacházení nového vybavení a zkoušení, co umí.
3) Správa majetku vaší postavy, vymýšlení ideální kombinace vybavení a postav pro daný úkol, nákupy nových předmětů.
4) Rýpání se v herním systému a snaha o co nejlepší výsledky a procenta v čemkoliv.

A teď se optejte sami sebe, zda vás tohle všechno zajímá jako povídka. Povídka inspirovaná hrou může být dobrá. Skutečně může. Ale vyžaduje to od vás jedno.

Pochopit rozdíl mezi interaktivní zábavou a prostým příběhem.

Protože buďme upřímní, vaše povídka skutečně není let’s play video.

Sikar