Principy zlepšování jsou ve své jednoduchosti vztažitelné na téměř jakoukoliv oblast lidského konání, ať už se jedná o sport nebo tvorbu. Jak chcete dosáhnout mistrovství (nebo se aspoň zlepšit), když nebudete cvičit? Aneb proč je dobré zkoušet stále něco nového.

Kolikrát jsem to už slyšela? Všechny výmluvy, proč je nový text stále plný gramatických chyb jako ty předešlé, proč se postavy chovají stále stejně nelogicky (nebo sice logicky, ale nereálně), zkrátka proč to zase dopadlo, jak to dopadlo. Když ty píšeš tak lehce a snadno, ty jsi studovaná a blá blá blá. Většinou to hodím za hlavu, protože jsem z vysvětlování stále téhož už unavená, nicméně děláte si to sami, lidi. Tady je další článek, tentokrát o tom, co není nikdy vidět (pokud to děláte jako autoři dobře).

Dítě se narodí – a neumí nic. Nějakou základní sumu instinktivního chování a dovedností sice má vrozenou (např. sací reflex, schopnost zvukem a částečně pohybem reagovat na podněty okolí atd.), nicméně všechno ostatní se musí naučit. Sedět, chodit, mluvit, myslet.

Autor je na tom úplně stejně. Prvotní schopnosti – imaginace, používání určitého jazyka, byť na základní úrovni, touhu sdělit něco světu – má. Všechno ostatní je třeba se naučit. Dovednosti, které jsou všem známy: pravidla pravopisu, základy žánru, obecné principy výstavby děje, charakterů postav a další náležitosti. Jsou k nalezení v encyklopediích, učebnicích a příručkách – to víme všichni.

Nač ale spousta autorů zapomíná, je druhá fáze onoho učení. Trénink. Je logické, že jako písklata na základní škole jsme psali diktáty. Převod slyšeného slova do psané podoby a postupná eliminace chyb vznikajících během tohoto procesu nás naučily využívat prakticky vědomosti a znalosti, které jsme se předtím naučili (ona pravidla pravopisu). Jednoduché. Stejný princip funguje u konverzace v nemateřském jazyce: praktickým procvičováním větné skladby a slovní zásoby se pro nás má daná řeč stát běžnější. Čím víc si ji procvičujeme, tím méně chyb děláme a samotný cizí jazyk se nám stává bližším.

Potud je vše logické, jednoduché a jasné. Ovšem teď to převedu do autorského světa: trénujete? Ne? A proč ne?

Jelikož psaný projev nám není vrozený, ale jedná se o získanou schopnost, je třeba ji dále procvičovat a prohlubovat. Proto mladí autoři tak často slyší chlácholivá slova “z toho se vypíšeš”. Je to pravda. Jen dalším a dalším procvičováním, zkoušením a cvičením dosáhnete toho, že i vaše slova začnou čtenáři vnímat ne jako sumu písmen, ale jako živý příběh. Je to… jednoduché (a nebijte mne, je to pravda).

Nicméně a protože autor je tvor líný a nevděčný, potřebuje sám sebe ošálit. Cvičný text – to zní děsivě, že? Jako povinnost, nuda a zbytečná námaha. Vždyť hlava je přímo přeplněná nápady, tak proč se zdržovat nějakým cvičením? Jdeme na to rovnou, chyby se vychytají za pochodu!

Takový přístup bývá nejčastějším zdrojem autorova utrpení, znechucení a strachu z komentářů, aniž si to vůbec uvědomuje. Veškerá práce s textem, který je primárně určený k publikaci, se může stát zbytečnou, pokud nemá autor dostatečnou praxi s psaním. A tím nemám na mysli jen hrubice, nelogicky poskládané věty a další vymyšlenosti, ale i samotnou schopnost převádět myšlenku do slov, kterým by rozuměli i čtenáři (klasické “hodně informací, ale nudný text, nedočetl jsem” a podobné případy).

Každý se nějak vyvíjel. Pokud si myslíte, že jsem v patnácti sedla a vystřihla podobný článek, který by měl hlavu a patu – sice to potěší, ale ne. Prošla jsem si tím samým, co všichni ostatní. Pokusy, omyly, cvičení. Jenže zatímco v dnešní době se cvičným textem může stát vlastně jakýkoliv článek – vhodné jsou k tomu především pravidelné blogové příspěvky, protože u nich lze získat prakticky okamžitou odezvu, máte-li štěstí na čtenáře – dříve to bylo hodně o plánování nepovinných předmětů a vlastním přemáhání. Debatní liga, hodiny tvůrčího psaní, diskuse s profesorkami na střední nad texty, které se mi psát nechtělo, ale jako domácí úkoly se nějak vypracovat musely (a navíc včas, bleh).

Situace amatérského autora je dnes jiná. Můžete si zvolit formu tréninku. Kurzy tvůrčího psaní mají výhodu zkušeného průvodce a mentora, který vás vede bezpečně mezi největšími průsery, směruje vás k zajímavé literatuře (a to i té sekundární, zaměřené primárně na to, jak psát), často i motivuje k novému nazírání na obvyklá témata. Už zmíněný blog je pro autory-samotáře, kteří si nechtějí nechat “kecat” do samotného procesu psaní a výběru témat, ale jsou schopni se poučit ze zanechaných komentářů. Částečná izolovanost takového autora je nabíledni, proto se ne každému blogerovi podaří posunout výš v krátkém časovém úseku. Je to spíš běh na dlouhou trať a se zavázanýma očima.

Další možností je tolikrát nejen námi zmiňovaná účast v soutěžích. Tady bych však byla opatrnější a volila spíš krátkodobé záležitosti typu Bleskovky – nejen, že dostanete jakýsi povšechný výstup od poroty. Nutnost napsat text v určeném časovém limitu a na dané téma (Bleskovky mají navíc tu výhodu, že je často limitujeme i žánrově) je sama o sobě už dobrým cvičením. Přítomnost dalších přispěvovatelů a forma soutěže podněcuje hravější část autorského ega, takže se zase tak moc při psaní nenudíte – a přesto se procvičujete. Dokonce i v žánrech, které by vás samotné možná nenapadlo někdy využít.

Pak tu máme moje oblíbené guilty pleasure texty. Příběh, téma nebo zvolené kulisy vám brání od samého počátku považovat výsledný text za cokoliv jiného než “šuplíkovku”, ať už z obav, co si o vás pomyslí čtenáři, že něco takového zpracováváte, nebo kvůli čemukoliv jinému. Sem by mohly spadat i fanfikce, nicméně těm se budu věnovat posléze. Zkrátka GP příběh je psaný čistě pro vaše potěšení. Nemáte v úmyslu ho komukoliv ukazovat, nanejvýš hrstce nejbližších přátel, nejváženější – nebo té nejšílenější – části čtenářské smečky, případně třeba jen vašemu kocourovi. Cokoliv jste se kdy báli vyslovit nebo napsat, se tam najde. Všechny strachy, sny, zkrátka je to vaše malé tajemství.

Proč takové texty vznikají a jak se dají využít? Potěšení je primárním impulsem, případně neovladatelné nutkání zpracovat vzniklou látku. Právě fakt, že si píšete jen sami pro sebe, vytváří skvělou příležitost rozebírat text ze všech stran – a hrát si s ním způsoby, jaké byste u “normálního” textu nejspíš díky autocenzuře nikdy sami sobě nedovolili. Já si třeba takhle začala pohrávat s otázkou, kde leží moje autorská hranice hnusu. Prozatím jsem nenašla odpověď, ale vzniklá část textu mi odkryla nejen nová území, ale zároveň zodpověděla i hromadu dalších, do té doby ani nevyslovených otázek (třeba jak chybějící barvy posunou vnímání, o nutnosti popisovat prostředí jinými prostředky nemluvě).

Nevýhodou příběhů čistě pro vlastní potěšení je ono samotářství. Ne každý má to štěstí, že získá mezi čtenáři přátele, kteří nesoudí autora podle zpracovávaných témat či jednání postav, ať jsou sebevíc kontroverzní, a kterým by mohl poslat i svůj guilty pleasure text. Proto je podobný příběh dobrý jako cvičiště pro vaši imaginaci, jako prostor, kde poznáváte své hranice. Nakolik dovedete být krutí, zlí, zvrácení, nebo naopak lidští? Jak by vypadal váš vysněný svět? Zkrátka v onom prostoru pro vás neexistují hranice – protože text nejspíš nebude nikdo kromě vás číst a tedy si můžete dovolit cokoliv. Vyznat se ze svých hříchů, svést Ďábla, vytrhat Gabrielovi všechno peří z křídel… cokoliv je libo. Vášeň a určitá příchuť tajemství vás udrží pozorné – a touha vyjádřit tuhle vášeň co nejlépe vás sama vede ke snaze zlepšit i své vyjadřovací schopnosti.

Dobře, ale guilty pleasure texty – to zavání fanfikcí, ne? Takže je schvaluji? Řeknu to takhle: fanfikce mají svá pro i proti. V tomto případě totiž mají na rozdíl od původních příběhů jednu velkou chybu. Když už překonáte své zábrany, obavy a všechny ostatní strachy a zveřejníte příběh z cizího a mnoha lidem známého univerza, může se a také se velmi často objeví čtenáři, kteří zavile udržují kánon a jsou s to vám zle vytknout sebemenší odchylku. Původně čisté potěšení z psaní se vytratí a objeví se obvyklá kupa starostí a drobných nedorozumění, provázející každou publikaci.

Naopak fanfikce mají jinou vlastnost, která je pro rozcvičení naprosto skvělá: to cizí univerzum. Chcete se naučit psát podle daných parametrů? Máte oblíbený příběh, seriál nebo knihu? Výborné na fanfikcích je, že když už se pustíte do jejich psaní a chcete u čtenářů uspět, musíte dodržet daná pravidla. Nebo být ještě lepší a překroutit si je podle svého, ovšem za těch podmínek, že vám to čtenáři dovolí (třeba pro poutavost děje, zajímavě zvolené postavy, citlivé využití děr a mezer v původním kánonu). V tomhle bodě nemám vůbec nic proti fanfikcím. Jen prosím výsledné texty neposílejte do soutěží, které nejsou na FF zaměřené, ano?

Ať už se pustíte do dalšího vážně míněného textu – třeba toho soutěžního, protože uzávěrka CKČ se neodvratně blíží – nebo si jen zkusíte cvičně “střihnout” něco jiného, nechť vám to píše. A pamatujte: vždycky můžete zkusit něco nového. Konec konců od toho tréninky jsou – o poznávání svých hranic a jejich posouvání.