Když jsem minulý týden psala o potřebě mít vymyšlenou historii postav, nejen světa jako takového, netušila jsem, na jaké poklady během pročítání povídek z letošního Dračího řádu narazím. A kolik materiálu mi to mimo jiné poskytne k zamyšlení.

Fantastická literatura je plná textů, zamýšlejících se mimo jiné nad otázkou, jaká by byla historie, kdyby se něco stalo jinak. Případně co když se to stalo jinak a jen nám to zatajili? Další otázky směřují už částečně k našemu vnímání: je skutečnost skutečná, nebo se nám minulost (a tedy i historie) pouze jeví určitým způsobem, protože nejsme schopni dohlédnout dál, mimo určený rámec?

A kolik toho musí mít autor nastudováno, aby si mohl s historií pohrávat?

Zatímco na předchozí otázky existují celé statě odpovědí, na tu poslední vám mohu odpovědět sama: hodně nastudováno. Dokonce i když se nechcete hrabat v reálné historii, ale v té své, fiktivní či přetvořené, jsou určité mechanismy, které je třeba dodržovat a udržovat v chodu.

Všeničící válka a následné zhroucení společnosti a civilizace? To zní dobře, že? Jenže jak moc by muselo šílenství zasáhnout veškeré vrstvy společnosti, aby se tato dostala až do středověku, či dokonce ještě hlouběji? Aby lékaři i ošetřovatelé, dokonce i běžní lidé se základním výcvikem od Červeného kříže zapomněli na základy první pomoci? Že je třeba udržovat vodní zdroje čisté, že semena potřebují ke klíčení čas, že… Zkrátka jak chcete docílit kolektivní lobotomie, aby fungovaly vaše vymyšlené historky o “dávných čase, kdy lidé létali”, zatímco v současnosti příběhu věří na víly a babku kořenářku považují za čarodějnici?

To byl jen jeden z mnoha případů, kdy autor nedomýšlí historické pozadí svého příběhu. Obvyklé “to se stalo před mnoha a mnoha lety” může fungovat, pokud jste jako autoři schopni plánovat ve staletích a tisíciletích, ovšem ruku na srdce: skutečně byste si nechali vykouřit z hlavy všechno potřebné a důležité pro přežití (a zlepšení života), jen proto, že právě nefunguje civilizace? Tohle je totiž jedno z hodně profláklých klišé: stará civilizace skončila v epickém válečném běsnění a na jejích troskách přežívají zbytky zubožených lidí, zahrnutých strachy a pověrčivostí, zato bez schopnosti se učit.

Pokud vám to připomíná nejeden ze Sikarových článků (namátkou třeba tento), nedivte se. Všechno souvisí se vším. Hrabejte se v historii a vyskočí na vás pěkných pár strašáků nejen takového rázu. Rozhodněte se pro manipulaci s lidským genomem (třeba v rámci zápletky, obsahující mutace, šíleného vědce a… doplňte to klišé sami) a první trochu sečtělý a ve věci se orientující člověk vás praští učebnicí biologie nebo chemie, protože jste něco přehlédli, nedomysleli, ignorovali. Cestování vesmírem? Skvělý nápad, vždyť to je návrat ke kořenům fantastiky! Počkat, jak vlastně chcete cestovat? Aha, tak to máme…

Děsivé, že? Najednou si uvědomíte, že sice chcete psát, máte nápad a svět a vůbec, ale kvůli podobným detailům a otázkám stojíte na místě, případně dokonce couváte. Jak vůbec můžete psát, když nejprve musíte prostudovat tohle a támhleto a ještě tady cosi…?

V prvé řadě – a to se mi nejednou vyplatilo – čtěte. Já vím, pobídka pro mnohé z vás zbytečná a otravná, ale zamyslete se pozorněji nad skladbou své knihovny. Pouze oblíbená beletrie ze současnosti? Nebo i historické kousky z žánru i mimo něj? Kdykoliv poslední měsíce dostanu na stůl povídku (a není to jen problém Dračího řádu), v drtivé většině případů moje první reakce zní: tohle jsem už četla. Ne kvůli zvýšené nahodilosti opakování nápadů, ale prostě a jednoduše proto, že autoři neměli dost načteno z žánru. Nenapadlo je, že tuhle zápletku a otázku už někdo před nimi řešil – a kolikrát dokonce s mnohem větším úspěchem. Skočili po prvním drsně vypadajícím nápadu a hlava nehlava šli po něm, ovšem ke své smůle místo prvotřídního úlovku složili… hraboše.

Víte, kolik existuje verzí pohádky o Červené karkulce? Moderní literatura si s touto postavou pohrává víc než zběsile – pamatuji si, že zhruba před deseti lety jsme v rámci literárního semináře napočítali a dohledali k sedmdesáti textům napsaným na bázi této pohádky (v češtině a slovenštině). A víte, jak je tenhle příběh starý? Co takhle přes tisíc let? (Zajímavý článek o vývoji pohádky můžete najít třeba na Oslovi.)

Už se vám vrátily panenky zpět na místo? Tenhle příklad dávného a dávného příběhu, který se předává z generace na generaci (a upravuje se dle civilizačních a sociálních či etnických nároků) je zkrátka báječnou ilustrací, jak se občas příběhy chovají – a proč je tak důležité znát základy. Historii, chcete-li, třebaže se jedná “jen” o historii žánru. Čím víc máte načtených textů, tím rychleji si uvědomíte, k jak předvídatelnému konci právě směřuje váš příběh, případně co máte dělat, abyste ho posunuli jinam.

Tohle už není jen o vymýšlení historického pozadí vašeho příběhu, o historkách z minulosti vašich postav. Navzdory fiktivnímu základu celého textu jde o skutečnou historii – a ani se nemusíte zabývat alternativními světy či vývojem společnosti. Myslíte si, že máte vymyšlenou super skvělou a neokoukanou zápletku? Skutečně? (Ne, nechci být ekyelkovsky ošklivá, ale tomu úculu se prostě nemohu ubránit.) Sáhněte do knihovny, případně se trochu zamyslete… Je to tam, že? Jinými slovy, ale nic nového pod sluncem.

Takže, co s tím? Přestat psát? Zoufale hledat něco zcela nového? Zestárnout během tohohle marného snažení?

A co takhle si prostě vzít z historie, co vás zajímá, a přepsat to podle sebe? Slyšeli jste báječnou vtipnou historku a z nějakého důvodu se vám líbí? Proč ji nezapracovat jako humorný prvek do příběhu? Fascinuje vás stará legenda? Co takhle jí dát moderní pojetí? Nebo dokonce post-moderní? A jak by to dopadlo, kdyby záporák z téhle pohádky potkal támhletoho pána z reálné historie?

Především však má studium a pročítání “historie” (četba beletrie i klasické studium, jak je komu bližší) jednu výhodu. Když totiž na váš text narazí čtenář sečtělý, možná neřekne hned po první stránce, jak celý příběh s největší pravděpodobností skončí. A to se také počítá.