Nejspíš jsem o tom už někde psala – článků o postavách, charakterech, dějových zvratech a plánování je k nalezení s nejen mým podpisem už tolik, že se možná budu opakovat. Jak jsem se však na vlastní oči přesvědčila hned v první pětici soutěžních povídek letošního Dračího řádu, nikdy není zbytečné si zopakovat základy. Vždycky se totiž objeví někdo, kdo o nich nikdy neslyšel, nebo mu jsou šumák.

Co mám na mysli? Inu, různé věci – všechny se ale týkají jednoho problému. Říkejme mu pro ušetření sáhodlouhých definic problém s historií. A tím nemyslím, že by autoři kašlali na své předky (i když nikdy nevíte), ale pár souvisejících a věčně se opakujících chyb s tím souvisí.

Moderní Češi jsou republikáni. Vězměme toto prohlášení čistě pro účely článku jako funkční zobecnění (aniž bych se někoho chtěla dotknout). Co z toho vyplývá? Spousta věcí, především však v případě autorů velmi často značně zkreslené představy o fungování jiných politických systémů – nejen těch monarchistických a dědičných. Od chvíle, kdy vznikla první republika, se všeobecné povědomí o fungování, hierarchii a často i struktuře třeba takové jednoduché monarchie postupně odebíralo ke komatickému spánku. Je to pochopitelné a zákonité, ne však omluvitelné pro autora, který se ani nepokusí nahlédnout do dějepisných knih a zapřemýšlet, jak mohla taková královská rodina fungovat.

Příklad, jistě (příklady jsou prostě zábava, já vím): vezměte si následníka trůnu, který na prahu dospělosti netuší, co se děje v bezprostředním okolí rodinného sídla, natož v zemi, které bude jednou vládnout (protože jmenovaný následník trůnu). Což o to, poddaní si mohou těžko vyskakovat, status poddanství to téměř vylučuje, ale co třeba taková šlechta včetně té nejvyšší? Vžijte se na chvíli do role takového barona či vévody, který má na starosti vlastní panství a ještě aby se obával, co si vymyslí ten mamlas na trůnu – docela nepříjemná představa, že? Neustále očekávat nějaký problém, třeba nesmyslně vysoké daně nebo válku se sousedem, kterého urazilo hulvátské jednání vašeho krále Jelimána (a ne, není to Jelimán I., ten byl v pohodě. Těžce v pohodě.)… Od prosté nespokojenosti k činu je pak velice krátká cesta, zvlášť pokud jako člen vysoké nobility s vlastním majetkem máte třeba i vlastní armádu, případně zastáváte výhodný post ve vládě (třeba takový hlavní generál, podléhající přímo králi, to bývá dobrý flek).

A co sám král, tedy otec takového dutohlava? Být zase na jeho místě znamená odejít s vědomím, že všechno, co jste za celý svůj život postavili, dobyli a ovládli (a často i zvelebili, nebo aspoň udrželi stranou nenechavých pracek výbojnějších sousedů), s největší pravděpodobností velmi rychle skončí na smetišti dějin. Nevím, jak vy, ale když já vybuduji, hájím si to zuby nehty. I kdybych měla ty zuby vyrazit někomu blízkému (ne, že by k tomu kdy došlo).

Ale to je extrém, říkáte si? O dědičných monarchiích se přeci nepíše zase tak často, tak co ta Ekyelka tak vyvádí? Jenže tady šlo jen o příklad – okatý, ale dostatečně ilustrující případy dědičné pozice. Kolikrát jste už narazili v knize na vybraného jedince, který měl zdědit majetek, moc nebo určitou pozici, a nevěděl o ní ani zbla? Pozor, nemám na mysli “zázračně” nalezené dědice, to je kapitola sama pro sebe, ale běžnou praxi mnoha autorů: myslí si, že potřebují v příběhu nějaké to mentorování? Fajn, tak vezmeme hloupého dědice, necháme ho párkrát vyráchat se v bahně problémů a voilá, na konci máme perfektního vládce.

Vážení, tohle si můžete dovolit nacpat do kratičkého textu a za předpokladu, že nepracujete s průměrně* inteligentním hrdinou, ale s někým, kdo je přirozeně inteligentní, pohotový a extrémně rychle se učí. Můj oblíbený Miles Vorkosigan by se dal použít jako příklad, jenže na rozdíl od zfušovaných postav Miles měl velmi rozsáhlé vědomosti nejen o historii svého rodu a planety už jako velmi mladý muž, ale také oplýval geniálním mozkem válečného stratéga. A co si budeme namlouvat, byl také neskutečně ctižádostivý (a prý šílený a megalomanský, ale to jsou jen pomluvy).

Navíc pozor, dokonce i takový génius jako Miles dělal chyby! Měl mnohem propracovanější osobní historii než nějaké princátko z pohádky (vzpomínáte třeba na “Tatínek vám vyhlásí válku!”? I to byl dědic trůnu a budoucí vládce…) a přesto Lois McMaster Bujold nepropadla jeho kouzlu, ale nechala ho pořádně si namlátit čumák. Z Milesovy postavy to udělalo uvěřitelnou postavu a děj byl mnohem plastičtější a zábavnější – především pak v pozdějších dílech ságy, kdy na světlo vyplouvaly některé staré bojové historky.

To je další věc, na kterou autoři dost často zapomínají. Když už vytvoří svým postavám souvislou osobní historii, občas se šeredně utnou a vyklopí ji čtenáři málem ve strukturovaném životopisu. Přitom jde o materiál, který má obrovský potenciál! Pomocí odvykládané historky nebo několika vět o události v minulosti dané postavy (nejlépe z úst někoho jiného) můžete totiž docílit hned několika věcí: postavě dodáte plasticitu tím, že naznačíte, že vůbec má nějakou minulost, nevyloupla se z bílé plochy čistého papíru. Samotný obsah sdělení – ať už šlo o vtipnou, hrdinskou nebo tragickou momentku – kolikrát může vysvětlit některý z charakterových rysů postavy, případně důvody jejího nynějšího chování. Způsob, jakým postava zareaguje na prozrazenou historku – zda mávne rukou nad svým tehdejším hrdinstvím, pokrčí rameny po vyslechnutí nelichotivé informace, že tehdy byl mladý a hloupý, nebo se naopak snaží historku rychle zamluvit, aby snad nechtěný zdroj informací (onen druhý mluvčí) nevyzradil ještě něco horšího – je pak dalším způsobem, jak s postavou, jejím charakterem a motivy pracovat.

Samozřejmě v podobných případech se bavíme o prostředí delších povídek a případně novel či románů. Prostor krátké povídky je v těchto záležitostech podobný spíš minovému poli – musíme velmi zvažovat, co si můžeme v textu dovolit a co je už nadbytečné.

Přesto – jde to také využít. Jen to chce zkoušet a přemýšlet. Když máte farmářova synka, který umí číst, a prostředí evokující evropský středověk, je třeba se zamyslet, kde se nějaké takové ucho dorvalo k učiteli a především, kdy měl na učení čas. Práce na farmě je nikdy nekončící kolotoč polních prací, starostí o dobytek a dalších záležitostí, zvlášť pokud svým hrdinům odepřete moderní vymoženosti, jako je traktor.

Nejjednodušší je se vždy nad každou hlavní či ústřední postavou krátce zamyslet. Z jakého prostředí pochází, jakou má rodinnou historii a z ní pramenící znalosti a zkušenosti. Pár poznámek na okraj vám pomůže se zorientovat – a třeba vás včas zastaví, až necháte hlupáčka ze zapadlé vesnice, která nemá ani svého kněze blíž než dva dny cesty daleko, oponovat praktikujícímu soudci (a nebude nikde vysvětleno, jak prosťáček k právnímu vzdělání přišel).

Zkrátka a dobře, autoři, nezapomínejte na pozadí. Protože historie, jakkoliv je smyšlená, ovlivňuje váš svět, ať chcete nebo ne.

---

* Průměrný – to je to důležité slovíčko. Zjistěte si, jak se vypočítává průměr a co to třeba napovídá o skladbě společnosti.