Tohle by mohlo skoro patřit i do úsměvných klišé, ale ono to ani není moc úsměvné. Hned řeknu proč.

Když se hrdinovi všechno daří a nenaráží na žádné překážky a protivenství, v lepším případě je to studie postavy, momentu, nebo tak něco. V tom horším je to něco neskonale otravného. Většina autorů tohle chápe, proto svým hrdinům nějakou tu překážku nachystá, ať už ve formě nepříznivé situace nebo protivníka, kterého musí porazit. A právě ti protivníci občas bývají trochu problém.

Jak už jsem psala v článcích Puzzle a LEGO a Kráska a netvor, lidé si při tvorbě postav  pomáhají nejrůznějšími polotovary. A jedním z nich je, že Zloun je Zlý.

Podle vyspělosti autora se nám liší pojetí toho, co je to Zlý – a to samo o sobě je na další článek, ke kterému se snad dostanu dřív, než za několik týdnů nebo měsíců. Dneska se chci podívat na Origin Story našich padouchů, aneb jak se ze Zlouňátka stal velký opravdový Zloun.

Autor-začátečník prohlásí, že je to jasné, byl zlý a zkažený už od mala, k snídani jedl místo vtipné kaše tu zlou, jako koníčka měl trhání lučních koníků na kousky. A když povyrostl, nejdřív topil pro zábavu koťátka a štěňátka a pak se rozhodl, že bude škodit celému světu, protože je ZLÝ a jeho jedinou touhou je páchat ZLO!TM.

 

Zatímco takové postavy zcela jistě existují, ani výše vyobrazený Senátor Hnusatýn mezi ně nepatří. On se nesnaží o páchání zla, on akorát baží po moci a chtěl by jí co největší kus. A taky zajistit přežití Sithů, když už jsme u toho.

Můžu na svou čest odpřisáhnout, že jsem nečetla jedinou povídku či román a neviděla jsem žádný film, který by stál za to, a kde se antagonista snaží páchat čiročiré ZLO!TM.

Třeba takový Pinhead. Možná jste viděli film Hellraiser, kde zrovna Pinhead (Clive Barker ho nakonec pojmenoval Hell Priest, tedy Pekelný kněz) vysvětluje jedné z postav, že se svými společníky přebývá ve světě, kde nejsou schopni odlišit nejvyšší slast od té nejhorší bolesti.

Ani on, ani ostatní Cenobiti (postavy jemu podobné) se nesnaží o ZLO!TM – jen dělají to, co je jim příjemné, a dělí se o své prožitky s ostatními. Akorát na straně těch ostatních je to zhusta nedobrovolné…

Navíc v Hellraiserovi Cenobiti v čele s Pinheadem ani hlavní antagonisté nejsou, tím je Frank Cotton, který jim unikl, vrátil se do světa živých a vysává krev svým obětem, které mu vodí jeho milenka, jinak jeho vlastní švagrová. Přiznám se, že jsem knihu, podle které byl film natočen, nečetla. Nicméně ze všech popisů, které jsem našla, je jasné, že Pinhead může být zvrácený, odpudivý, nechutný, nebezpečný, ošklivý – ale není ZLÝ!TM.

Glumíšek. Díky parádnímu výkonu Andyho Serkise si jeho postava po filmové trilogii Pána prstenů získala mnoho obdivu. Je zlý?

Rozhodně je ošklivý. Poťapaný. Věčně hladový. Chamtivý. Zbabělý. Týraný. Starší než rohlík zapomenutý v chlebníku. Ale zlý jako prostě zlý není. A proč je vlastně tak negativní? Protože Sauronův prsten, proto!

Ale ani sám Sauron není ZLÝ!TM. Touží po naprosté světské moci a chce uzurpovat božská práva a trůn, na které nemá nárok. A tak škodí veškerému stvoření, které pochází od jeho protivníků, protože je musí porazit, aby dosáhl svého cíle.

Už několikrát tady padlo, že fikce musí být reálnější než realita.

Při tvorbě padouchů na to nezapomínejte. Protože nejlépe se čtou padouši, kteří se nesnaží páchat zlo, ale napravit nějakou křivdu, dosáhnout svého cíle nebo někoho zachránit bez ohledu na ostatní.

Konflikt dvou protichůdných názorů, kdy se ani jeden nedá označit za nepochopitelně špatný, je daleko zajímavější než DOBRO!TM versus ZLO!TM. Mimo jiné se z něj dá vytřískat až neskutečný vývoj postavy na obou stranách, a to nejen hlavního protagonisty i antagonisty.

(Nota bene: antagonista by měl v případě delší povídky taky projít nějakým vývojem – nezanedbávejte ho!)

Odsud se taky berou antihrdinové, kteří sice nejsou DOBŘÍ!TM, ale z nějakého důvodu na straně dobra jsou.

Ale zpět k padouchům. Když už máte nějakého padoucha typu Sauron nebo Voldemort, který je proti “přirozenému řádu věcí” a snaží se kvůli dostižení svých cílů zlikvidovat všechno a všechny, měl by pořád mít pro své jednání nějaký důvod. Sauron chce trůn, na který nemá nárok. Voldemort se bojí smrti a udělá vše pro to, aby se jí vyhnul; taky si vemte, že vyrůstal v londýnském sirotčinci během druhé světové války – jeho sociopatické sklony se tak mohly nerušeně rozvíjet a růst.

I Dolores Umbridgeová, kterou drtivá většina absolutně nesnáší a která škodí, kdykoli se objeví, se ze svého úhlu pohledu věnuje velice záslužné práci zachraňování své společnosti před škodlivými vlivy a posilování autority ministerstva. To, že ministerstvo v jednu chvíli vede zločinec a vrah, jí nikterak nevadí, protože ho vidí jako někoho, kdo jí pomůže jejího cíle, totiž ideální čarodějnické společnosti podle jejích představ, dosáhnout.

Dolores, jeden z nejnenáviděnějších zlounů vůbec, ze svého pohledu páchá DOBRO!TM. To, že její “dobro” a “dobro” většiny společnosti jsou v ostrém protikladu, jí nevadí.

A když už jsme u páchání dobra: seriál Supernatural znáte? Dva bratři s tragickým osudem, kteří chrání zbytek lidstva tím, že likvidují škodící nadpřirozené bytosti. To, že se do toho zaplete apokalypsa a další věci, pro účely tohoto článku ignoruju.

Sam a Dean prostě ochraňují (a zachraňují) lidi před nejrůznějšími (ne)stvůrami, což je zcela jistě záslužné.

Mimo to kradou a lžou a porušují zákony i společenská pravidla na denním pořádku – falešné kreditní karty, vydávání se za pracovníky nejrůznějších vládních organizací, vloupání, boje, vykopávání hrobů a znesvěcování ostatků, zabíjení démonů, kteří obývají lidská těla, takže po nich zůstávají mrtvoly – prostě zločinci jedna báseň. Alespoň tedy pro úřady, fandové je milují.

Samozřejmě, že takové dobro páchané zloduchem, je velmi často pro zbytek společnosti nepochopitelné, protože (ať už z jakéhokoli důvodu) je zloduch mentálně poněkud mimo mísu. Nebo alespoň neuvažuje stejně, jako většina.

Což je mimochodem zápletka využívaná ve spoustě povídek a románů o boji proti dystopické společnosti – co je společností přijímáno jako zlé, je pro ni ve skutečnosti dobré. Jen ji o tom ještě přesvědčit…

A teď, klišé jsou klišé proto, že se skutečně stávají, a to často. A teď nemám na mysli výskyt v povídkách. Většinou existuje důvod, proč se člověk mimo normy společnosti chová tak, jak se chová. Něco je otázka osobnosti, něco je otázka neléčených fyzických potíží, něco je otázka výchovy nebo životních traumat. V krátké povídce na to většinou není místo, ale pokud hodláte hodit svému hrdinovi do cesty Padoucha s velkým P, měli byste mít jako autoři mít jasno o tom, co Padouch svým padoušením sleduje, proč se o to snaží a jak se o to snaží.

Setkávám se se zkratkami – jednu chvíli je to týrané dítě, pak je to trauma z násilí, nejlépe sexuálního, někdy je to “on byl prostě celou dobu nějakej divnej”. A to všechno jsou reálné důvody. Nicméně pak nastane chyba v tom, že místo toho, aby autor pokřivil díky tomuto traumatickému zážitku nebo chybě osobnosti zlounův pohled na svět a pustil ho páchat jeho vlastní DOBRO!TM, až příliš mnoho autorů použije “kouzelný” vzorec

Trauma = rozhodnutí páchat ZLO!TM

Jenže to není tak úplně pravda.

VAROVÁNÍ: Pokud vám vadí číst o násilných činech, skončete tady.

Opravdu, nečtěte dál. Následovat totiž bude krátký přehled několika málo masových vrahů, jejich činů a osudů. Bude opravdu povrchní, pokud někdo studuje dané období nebo osobu, informace si jistě dokáže najít sám. Ale pokud budete číst dál, rovnou se přiznám, že jsem schválně vybírala fotky vrahů tak, aby bylo vidět, že vypadali úplně normálně. Protože opět připomínám, že tendence autorů psát zloduchy jako strašně ošklivé (nebo naopak překrásné) jsou opravdu scestné…

---

Fritz Haarmann, Němec, který v letech 1918 – 1925 znásilnil, zavraždil a zmrzačil minimálně 24 mladých mužů a chlapců ve věku 10 až 24 let, pak jim usekal končetiny, a jeho oblíbený způsob vraždy byl prokousnout jim krk během znásilnění. Některé udusil, když jim zuby stiskl krk. Byl nejmladší ze šesti dětí. Matka ho rozmazlovala, jeho otec byl výbušný a nepříjemný záletník, a mladý Fritz ho od počátku nesnášel. Dokonce i když u něj později pracoval, navzájem na sebe několikrát podávali žaloby. Haarmann měl poruchy vědomí, při kterých kolaboval, někdy si “jen” nepamatoval, co v tu dobu dělal. Už od dětství ho jeho učitelé charakterizovali jako rozmazleného chlapce se sklony k snění. Navíc ho silně manipuloval jeho milenec Hans Grans, který byl sice heterosexuál, ale rozhodl se využít Haarmanna pro své účely. Což mu nicméně nebránilo mít několik milenek bokem. Grans o vraždách věděl a bylo mu to fuk.

Sergej Tkač, Ukrajinec, bývalý voják a policista. Při soudu mu bylo dokázáno 37 vražd, buď doprovázených znásilněním nebo nekrofilním stykem. Podle jeho vlastních slov má prý na svědomí až sto obětí. Jako bývalý policista věděl, na co si má dávat pozor, likvidoval stopy a své oběti si vybíral v blízkosti dálnic nebo zastávek meziměstských vlaků či autobusů, aby podezření pokud možno padlo na někoho, kdo do města dojíždí. Jeho poslední obětí byla devítiletá holčička v roce 2005, první vraždu spáchal v roce 1980. Soudní znalec ho označil za příčetného, nicméně popsal u něj tyto rysy: silný egocentrismus, emocionální chlad, urážlivost, přecitlivělost, pomstychtivost a neschopnost navázat dlouhodobý pozitivní mezilidský vztah. Také je silně agresivní, snadno se podráždí a rozhněvá. Od policie musel odejít poté, co bylo zjištěno, že falšuje záznamy (neuvedeno jak). Zatčen byl v srpnu 2007, dostal doživotí. Ví se o 14 lidech, kteří byli odsouzeni za činy, jichž se dopustil Tkač. Nejmladší byl žák osmé třídy, kterého zatkli přímo ve škole za vraždu sestřenice a dostal 15 let.

Nannie Dossová, známá též jako Giggling Granny (hihňavá babička) mezi lety 1927 a 1954, kdy byla zatčena, zavraždila 11 lidí: čtyři manžely, dvě děti, své dvě sestry, tchýni, vnuka a vlastní matku.

Měla jednoho bratra a tři sestry, ona i její matka nesnášely jejího otce, který vládnul pevnou rukou a měl velmi nepříjemnou povahu. Neměla šťastné dětství a nikdy se nenaučila pořádně číst, protože otec nutil děti, aby místo chození do školy pomáhaly doma na farmě. Když jí bylo sedm, silně se při náhlém brzdění vlaku uhodila do hlavy. Léta pak trpěla mdlobami, depresemi a silnými bolestmi hlavy, které přičítala této nehodě. Velmi ráda se oddávala snění, četla červenou knihovnu své matky a malovala si svou romantickou budoucnost. Také velmi ráda četla seznamku. Vybírala si muže násilníky a alkoholiky, které pak likvidovala, pak ji napadlo uzavírat na ně vysoké pojistky. Postupně také odstranila další lidi, kteří jí byli nepohodlní.

Mezitím její nejstarší dcera porodila syna a o dva roky později ještě jedno dítě. Zatímco byla po porodu vyčerpaná, zdálo se jí, že se její matka sklání nad dítětem a propichuje mu hlavičku kloboukovou jehlicí. Zbytku rodiny Nannie oznámila, že je dítě mrtvé, a přitom držela v ruce právě jehlici. Manželství dcery tragédii neustálo a nešťastnice se zamilovala do vojáka, se kterým chodila proti vůli své matky. Její prvorozený syn se pak v péči babičky nešťastnou náhodou udusil. Babička pak inkasovala vysokou pojistku, kterou na vnuka uzavřela.

Její poslední manžel ani nepil, ani nezahýbal. Také neschvaloval její sklony k romantickým zápletkám a dramatičnosti. Několik měsíců po svatbě byl hospitalizován s těžkými příznaky chřipky a byla mu diagnostikována silná infekce trávicího traktu. Po měsíci byl propuštěn domů a Nannie ho týž večer zabila, aby mohla konečně inkasovat pojistky, které na něj uzavřela. Doktorům byla nicméně tato náhlá smrt divná, nařídili pitvu a našli v mrtvole velké množství arzeniku. Nannie byla ihned zatčena a posléze odsouzena na doživotí. V roce 1965 zemřela ve vězeňské nemocnici na leukémii.

Nejhorší čínský masový vrah Jang Sin-chaj s IQ 140. Chytrý a introvertovaný nejmladší syn velmi chudé rodiny odešel ze školy i z domu v roce 1985, toulal se po Číně a pracoval jako nádeník. Po šesti letech byl poslán do pracovního tábora za krádež. V roce 1996 byl odsouzen do vězení za pokus o znásilnění. Byl propuštěn v roce 1999, kdy začala jeho čtyřletá vražedná kariéra. Přiznal se k 67 vraždám, 23 znásilněním a 5 útokům. Většinou si vybral dům, vyšel dovnitř a všechny pozabíjel, nejčastěji lopatou, sekyrou nebo kladivem. Například zabil muže a jeho šestiletou dceru, načež znásilnil jeho těhotnou ženu, která útok přežila. Na konci roku 2003 byl zadržen při rutinní kontrole baru, protože působil podezřele. Byl odsouzen k smrti a zastřelen.

---

 

Tak co, přežili jste? Není to snadné čtení. Tyto osoby jsou reálné a je jich mnohem, mnohem víc. Ani oni se ale nerozhodli páchat ZLO!TM. Uspokojovali své potřeby, které jsou zvrácené, protože kvůli nim trpí ostatní. Tito lidé došli k názoru, že jejich spokojenost má větší cenu, než lidský život, a proto takové jednání z jejich pohledu není ZLO!TM.

Až budete psát své zloduchy a padouchy, mějte to na paměti. A nemusíte zacházet ani do takových extrémů, jaké jsem zde uvedla jako příklady.