Pokud vám přijde domů někdo něco nabízet, přičemž vy to nechcete, může se stát, že když chcete prásknout dveřmi, nepůjde to. Ten vlezlý obchodník totiž strčil nohu do dveří. Tím si zajistil, že nyní může mluvit, a ať chcete nebo ne, rozhodně vám řekne ještě něco navíc. Jak to souvisí s psaním? Čtěte dál.

Cílem každého autora je zaujmout čtenáře. Donutit ho, aby si chtěl přečíst jeho dílo. Víte, můžete toho docílit celkem lehce. Někdy pomůže zajímavý název. Jenže sebezajímavější název je k ničemu, když na čtenáře hodíte hned na první pohled nepřehledné množství textu.

Všimli jste si, jak dost často u registračních formulářů na internetu je vám nejprve položeno úplné minimum otázek, například váš e-mail a jaké chcete heslo? A v okamžiku, kdy si říkáte, jak to bylo snadné a stisknete enter, vyskočí na vás druhý formulář, podstatně delší. Jenže to už přeci jen máte za sebou část registrace, takže nač byste se teď vraceli. Kdyby na vás ovšem formulář o desítkách otázek vyskočil hned na začátku, věřím, že hodně lidí by nad tím mávlo rukou a neregistrovalo by se.

Tímhle způsobem vám totiž strčili nohu do dveří. Ukázali vám něco velmi jednoduchého, abyste udělali první krok. Díky tomu jste dveře hned nezabouchli, ale pokračovali jste.

Tohle lze použít i u psaní. Kdykoliv říkám, že by nějaká povídka zasloužila častější použití klávesy enter, myslím tím, že se skládá z nekonečných odstavců. Sebelepší povídka, pokud má na první stránce stěnu textu, může čtenáře odradit. Řekněte mi, co vypadá lépe?

Tohle…

Nebo tohle?

(Pokud vás zajímá zbytek, tak sborník, v němž to bude, vyjde již brzy. Můžete se v něm těšit mimochodem i na povídku od Ekyelky a hlavně pár povídek od našich čtenářů, konkrétně vím, že nás čtou Jana Vaňková, Viviana Stellata, Linda Koutová, Lucie Lukačovičová… Dobře, je tam někdo, kdo nás nečte?)

Víte, právě jsem skoro v polovině povídek z letošního ročníku soutěže O dračí řád. A jako každý rok mám pocit, že i když to napíšu lidem tisíckrát, přesto se najde někdo, kdo tohle udělá. První stránka, stěna textu. Víte, jak se tomuhle říká? Začátečnická chyba. Jakmile začátečnickou chybu zahlédnete hned na první stránce, napadne vás, kolik dalších je dál v textu.

Můžete namítnout, že se jedná o umělecký záměr, ale přeci jen – ať už jste to tak zamýšleli nebo ne, dveře se vám právě přibouchly před nosem a není cesty zpět. Tohle je technická stránka psaní, ale současně tak trochu i marketing. První krok k tomu, aby váš text někoho zaujal, musíte učinit sami. Sami musíte vrazit botu do dveří.

Že tohle kritizuji každý rok? Ano, protože se tím snažím tápajícím začínajícím autorům pomoct. Věřím totiž, že mnoho z těch povídek by bylo podstatně lepší, kdyby byly napsané technicky správně. Porovnejte ty dvě ukázky. Už díky tomu například zjistíte, jak je to s psaním dialogu, konkrétně každá nová přímá řeč je na vlastním řádku. Proč tedy každoročně čtu tolik povídek, v nichž to tak není?

Noha ve dveřích, pamatujte na ni. A když jsme tak u toho, zaslání první nebo více kapitol románu do soutěže o nejlepší povídku skutečně není noha ve dveřích. Povídka je krátký ucelený příběh. Začátek románu ne. Prosím vás, co čekáte? Že vaše nijak nekončící ukázka zaujme natolik, že si celá porota vyžádá zbytek románu? Porota je ráda, že vůbec dočetla ten balík povídek!

Stručně a jasně – ať je váš text čtenářsky lákavý už na první pohled. Dejte čtenáři ochutnávku a text mu servírujte po malých chodech. Neházejte na něj kamion jídla, kterým se mu už od prvního pohledu nechce prokousávat.

Sikar