Jak vidíte už v nadpisu, dnes se zaměřím na literární soutěž, kterou jsem dnes dočetl. Letošní ročník mě opravdu překvapil dost vysokým procentem opravdu dobrých a příjemně průměrných povídek. Po čtení jsem soubory s texty třídil do složek pojmenovaných Ano (= toto chci vidět tiskem), Ne (=je mi líto, ale tento text opravdu nedosahuje kvalit, aby šel do tisku) a Možná (=pokud toho nebude dost ve složce Ano, doplním ji nejlepšími texty z této složky spíše průměrných povídek), přičemž počet v nich je téměř totožný. Během čtení jsem si dělal poznámky k článkům, které vás teprve čekají, ale taky se vyskytlo pár námětů, které by při prvním pohledu samy na článek nedaly. Když jsem tyto střípky dal dohromady, došlo mi, že většina se jich týká pojmů. Takže dnes se budeme bavit nejen o mých dojmech, ale taky o soutěžícími použitých pojmech.

Dojmy. Někdy se utěšuji myšlenkou, že obecná kvalita se zvyšuje z toho důvodu, že Dračí řád má slovní hodnocení. Proto mohu říct, že dejme tomu nám chodí čím dál tím méně povídek, v nichž vládne neduh zvaný blok textu (více v tomto článku). Také mám pocit, že se obecně v tomto ročníku vyskytlo více povídek se skutečně originálním nápadem a nebylo to jako v druhém ročníku, kdy deset procent textů mělo stejný námět, o němž hovoří Meridion v tomto článku (ano, můj povzdech, který tam cituje, nakonec byl jediný na toto téma, protože povídka toho typu přišla letos skutečně jen jedna).

Na druhou stranu se vyskytly i takové hříchy jako technonanie, manuálitida, hyperdetailitida a kakofonixitida, nudná akce, Fillerův syndrom, psaní ve stylu RPG her, postavy, které zjevně nejsou lidi a mnoho, mnoho dalšího. Něco jen jednou. Něco jen okrajově. Občas naplno a víckrát. Jenže tomu se nevyhnete. Přesto se troufám říct, že tento ročník byl fajn.

Tady by končily dojmy a nastupují pojmy.

První věc – nevymýšlejte si vlastní pojmy

Tak, dejte ruce pryč od klávesnice a nepište ten rozhořčený komentář. Pěkně nejprve dočtěte článek, ano? Já vím, že se jedná o soutěž žánru fantastiky, ke kterému patří různé fantastické pojmy. Jenže teď nejde o to, že svoji fiktivní rasu pojmenujete guhrové, kteří jedí k obědu seldrepenu a hrají na hudební nástroj zvaný drnkaton. Mluvím o pojmech, o nichž si myslíte, že něco znamenají ve skutečném světě, ačkoliv ony ve skutečnosti vůbec neexistují.

Dovolím si přímo uvést dvě slovní spojení, která se v povídkách vyskytla. Proč? Důvodem prvním je, že to nebude přímo citace povídky, ale vždy jen dvě slova. Druhý důvod je, že doufám, že tyto pojmy autoři v další verzi povídky opraví na něco, co doopravdy existuje. A proč jen dva příklady? Tyto konkrétní mi utkvěly v mysli nejvíce.

Příklad první – palebná rychlost

Co to je palebná rychlost? Před jedním naším čtenářem jsem se o tom zmínil, načež mi odpověděl, že asi myslím kadenci, že? Problém byl ten, že to jsem neměl na mysli ani já, ani autor. Za palebnou rychlost byla označená rychlost, jakou je vypuštěn šíp z luku. zde konkrétně se jednalo o plnou palebnou rychlost.

Připomínka první – luk je sice střelná, nikoliv však palná zbraň. Cokoliv ohledně něj není palebné.
Připomínka druhá – stačí do Googlu zadat ,,palebná rychlost”, abychom zjistili, že nic takového neexistuje.
Připomínka třetí – chápu, že rychlost šípu ovlivníme tím, jak moc luk napneme, ale zcela upřímně a bez legrace, je nutné zmiňovat rychlost šípu?

Na rovinu, druhé dvě třetiny Triumvirátu se věnují lukostřelbě a jsem zvědavý na jejich vyjádření k tématu. A já se ptám – kde autor na tento pojem přišel? Kde jej slyšel?

Příklad druhý – mikrosetina sekundy

Setkáváte se s tím denně. Kilogramy. Hektolitry. Centimetry. Ta všechna kilo, deka, nano, mega, mikro a další slovíčka něco značí. Vyjadřují násobky nebo naopak díly. Díky ni nemusíme říkat věci jako setina litru nebo desetina sekundy.

Proto – co je to mikrosetina? Jednalo se o vyjádření toho, že něco trvalo opravdu jen miniaturní zlomek času. Nestačila by rovnou jen mikrosekunda nebo setina sekundy? Musela to být mikrosetina?

Vážení, něco jako mikrosetina také neexistuje. Ani jako ještě větší zdůraznění předchozího zdůraznění, protože zde autor vytvořil nové slovo, které bohužel nemá význam a upřímně, ani v daném případě nesedlo do celkového stylu povídky.

U obou příkladů se jednalo o novotvary, o nichž si myslím, že nebyly zamýšlené a autoři je vytvořili ne cíleně, ale spíš nevědomky, v přesvědčení, že píší opravdové slovní spojení. Je mi jasné, že není ve vaší moci každé slovo v povídce prohnat Googlem, ale prosím – používejte vždy raději slova, která používáte sami v řeči, ideálně když mluvíte spisovně. Tím nic nezkazíte.

Druhá věc – vlastní pojmy vysvětlete

Když nám autor sdělí tři neznámá slova, přičemž je mi jasné, že jedno jsou nějaké hory, to druhé místní zvíře a to třetí město, není zas takový problém. Nepotřebuji nutně za každou cenu vysvětlit, že hory oddělují zemi A od země B, zvíře je sudokopytník používaný k tahu a město je přístav vyvážející slanečky. Dobře, autor kolem sebe rozhodil pár slov, která ne zcela vysvětlil. To až tak nevadí, ne?

Až tak moc ne. Alespoň do chvíle, dokud ten pojem není důležitý.

Stručně, uvedl jsem, že na nás autor hodí tři jména, ale upřímně, najdou se tací, co vás zavalí dvaceti nedůležitými pojmy, jen aby vyjádřili, že jejich vymyšlený svět je rozsáhlý. To taky není moc dobře, protože čtenáře tím množstvím jmen a názvů leda tak matete a není si jistý, na co se má soustředit, i když z dvaceti pojmů je důležitých jen pět.

Pak přijde ten důležitý. Nebo ne nutně až tak důležitý, ale něco určující.

Byl rychlý jako grotk.

Fajn, víme, že někdo je rychlý jako… jako co? Co je to grotk? Čtenář listuje povídkou tam a zpět a nemůže najít, co je to grotk. Je naprosto jasné, že se jedná o tvora, kterého autor vymyslel, ale pak nám bohužel nepřiblížil, co je zač. Chápu, mnoho autorů si rádo vymýšlí vlastní faunu a flóru, ale když už chceme něco k něčemu připodobnit, ať je to něco, co čtenář zná. Pokud v nějaké dřívější pasáži hrdinové loví divokého grotka, ale ten jim uteče, protože je prostě rychlý, nemám problém. Jenže grotk vůbec nepřišel a já nevím nic o jeho rychlosti. Je rychlý jako slimák nebo jako Pendolino?

Je nutné mít ve fantastickém světě jen fantastickou zvířenu? Když už chceme přirovnávat a netoužíme vlastní zvířenu popisovat, co takhle si ponechat i nějaká normální zvířata, která čtenář zná? Někdo může být rychlý jako gepard, silný jako býk a mlsný jako kočka. Snad všichni, kdo toto čtete, chápete, o čem právě mluvím. Kdybych napsal flelm, zufl a kegar a rozhodl se vám tato zvířata nepředstavit, byli byste v háji.

Už proto, že flelm, zufl a kegar jsou druhy knedlíků, které se podávají k seldrepeně.

Třetí věc – pojmy také zbytečně nerozebírejte*

Tohle je přesný opak předchozí části. Pokud něco pro děj naopak není důležité skoro vůbec, radši to ani nerozebírejte. Obzvlášť ne poznámkou pod čarou. Teď budu krutě upřímný, ale jen málokdo zvládne poznámky pod čarou jako Pratchett, potažmo Kantůrek. Ať jsou buď důležité nebo aspoň vtipné. Jenže pokud je v podstatě mimochodem, jednou větou, zmíněno, že k jídlu je pečený grotk, poznámka pod čarou, jak grotk vypadá (ačkoliv se děje neúčastní), byla zbytečná. Zvláště, pokud se v ní tím zvířetem zabýváte skoro jako encyklopedie. Jak moc je důležitý popis grotka pro příběh, pokud je dávno mrtvý a bude zkonzumován? Je jeho maso něčím tak speciální, že musíme znát toho tvora tak důkladně?

Opět, popis zvířete, tentokrát pro děj nedůležitého, je mnohdy jen autorova snaha ukázat nám, jak rozsáhlý a detailní svět vytvořil. Jenže čtenáři by stačilo vědět, že k večeři bude pečené prase. Nebo dokonce nemusíte tu večeři rozebírat skoro vůbec, slovo ,,pečeně” vcelku stačí. Nepotřebuje seznamovat dopodrobna s reáliemi, které nedojdou pořádného využití. A když už, obecně se poznámek po čarou radši vyvarujte (pokud je opravdu neumíte. Osobně vím ze soutěží, které hodnotím, o jednom jediném člověku, který je dotáhl k dokonalosti. Ahoj P.T.) a jakýkoliv pojem, který máte touhu vysvětlit, čtenáři předložte v ději. Působí mnohem lépe, když hrdina hledí na grotka pasoucího se na poli, než když dostaneme suché vysvětlení pod čarou, jak vypadá zvíře, které se v povídce v podstatě ani nevyskytuje.

Sdělit důležité informace v celkovém stylu povídky tak, aby si čtenář vlastně ani neuvědomil, že mu něco vysvětlujete, je také svým způsobem umění. Když už se na stole objeví pečený grotk, můžete napsat něco ve stylu, že se jednalo o velký kus, který nakrmí jistě půl hodovní síně, protože to byl aspoň šestnácterák. A možná, že paroží visící nade dveřmi patří právě jemu a kdo ví, zda také nenosil šedou kůži ležící před krbem.

Vidíte? Grotk je pečený a přitom si nyní čtenář dovede představit, že se nejspíš jedná o tvora podobného docela obyčejnému jelenovi.

Dnes nechám článek víceméně bez závěru. Prostě – s vlastními pojmy pozor, ano?

Sikar

___________________________________________________________________

*a rozhodně ne pod čarou