Hodnotíme Dračí řád. To jste už asi stačili postřehnout (mimo jiné z našich výkřiků tu i onde na síti). Nicméně hodnotíme, což obnáší strašlivou spoustu čtení, přemýšlení a vzpomínání, jestli jsme zápolili s našimi texty taky tak… vehementně.

Nemusíte se bát – tak zlé to není. Texty prostě jsou občas horší a občas lepší, ostatně jako v každé soutěži. Co se mi však vrátilo jako obrovský bumerang, odhozený už před lety, bylo poznání, že s kořením se má zacházet opatrně a se solí ještě opatrněji. Aneb nejen v kuchyni platí tohle platinové pravidlo; jakmile si autor začne přikrášlovat dění na papíře, cpát do odstavců další vatu (třeba proto, že to zní tak kchůl) a vymýšlet další kejkle se slovy, většinou jde celý příběh do kopru. Nebo do kompostu.

Samozřejmě, že jde o ty mnou tak často omílané detaily. Abych jen zbytečně nemlátila prázdnou stránku, sáhnu po příkladu – a tentokrát z knížky.

“V jisté vzdálenosti od stromů se na mýtině otáčelo kůzle nabodnuté na rožní. Pod ním hořel malý oheň. Terry na své straně mýtiny pevně svíral kopí a snažil se proniknout pohledem mezi kmeny; byl i se svým koněm ukrytý v porostu, kousek dál od otevřeného prostranství, kde ho nebylo vidět. (…) Vedle koně stál podsaditý chlapík v kožené vestě. Jednou rukou držel oře za uzdu a v druhé svíral láhev s pestrou vinětou. (…) Byl to drak normální velikosti (…) Vynořil se ze skrytu lesa, ale stále váhal vyjít na mýtinu, větřil, přecházel sem a tam podél hranice stromů a přitom otáčel hlavou, aby si prohlédl rožnící se kůzle nejprve z jedné a pak zase z druhé strany.” (John Moore: Osud horší než draci, Polaris 2007, strany 8 a 11)

Všimli jste si? Kůzle se otáčelo na rožni – a přitom jediní aktéři celého střetnutí jsou rytíř Terry se svým panošem (onen podsaditý chlapík) a samozřejmě drak. A teď mi prosím řekněte: kdo otáčel tím rožněm?

Pokud nejste až tak pozorní čtenáři, případně vás příběh pohltí víc než obvykle, je mi jasné, že podobné záseky do reality vám snadno uniknou. Co však projde čtenáři, na to by si měl autor přeci jen dávat pozor – a podobná vetřelčí slovíčka si nechat do opravdu špatných textů (třeba do oněch guilty pleasure textů, o nichž jsem tuhle psala). Pokud si myslíte, že “tohle nevadí, toho si nikdo nevšimne” – jak vidíte, všimne. A v případě, že nemáte dobrý den, vám to dá sežrat i s chlupama.

Jiný příklad: autor si vesele píše, děj má logicky provázaný, všechno jakž takž sedí – a dojde na popisy postav. Protože je autor zběhlý psavec, bez většího přemýšlení najede na oblíbenou šablonu, vesele si datlí, ovšem pak narazí na čtenáře… A ten se v lepším případě začne pochechtávat. Pokud jde o čtenáře nenormálního (třeba takový porotce Dračího řádu), začne si k tomu s veškerou zlomyslností toho, co je poučený, dělat čárky za každé HAVRANÍ VLASY a jiná popisová klišé (třeba že sluje jsou vždycky staré, když v nich bydlí něco zlého a podobně). Přitom kolikrát stačilo, aby si autor při jedné z korektur dával pozor právě na tato téměř parazitická slovíčka a nahrazoval je vhodnými synonymy.

Může se však stát, že se:
a) vyhnete všem podobným klišé v popisech (postav, bojů, krajiny atd.),
zároveň
b) ohlídáte si i neviditelné služebníky a neexistující postavy
a přesto se stane
c) a váš text je přecpaný slovy, tedy přesolený a překořeněný vším popisem, náladou a atmosférou. Zkrátka průser a adept zralý na tlustý černý fix (pro vyškrtávání zbytečných pasáží, samozřejmě).

To se stává hlavně v případech, kdy se autor natolik soustředí na budování atmosféry, že si nevšimne, kolik místa (fyzicky, počítáno třeba na odstavce či stránky) mu takový popis užírá z celého příběhu. Opět: záleží na formě textu. V dlouhé povídce, případně v novele to není žádný problém. Tam se nechejte vesele unášet, co hrdlo ráčí. Jsou čtenáři, kterým lyrické popisy střídané s akčními scénami vyhovují (a jiní, co je přeskakují), navíc to ději dvakrát neublíží, pokud píšete skutečně dlouhý text.

Kde to však dělá sakra velkou neplechu, jsou krátké texty. Zní vám to povědomě? Ano! O tomhle jsme psali už tolikrát, že mi je stydno to připomínat – ovšem jak sami vidíte, po přelouskání první dvacítky soutěžních textů mám potřebu se právě k tomuto bodu opět vracet. Opakování matka moudrosti a navíc nemám možnost dotyčné autory přetáhnout po hlavě pánví, aby si tohle pravidlo (zkracovat a vyvažovat jednotlivé složky textu) zapamatovali jednou provždy.

Není to však jen problém začínajících autorů. V žádném případě! Kolikrát se sama přistihnu, jak se labužnicky protahuji mezi řádky a stránkami a rozvaluji se jako vypasená kočka na sluníčku. Je tedy dobré se naučit být na svého autora mnohem přísnější, než se kolikrát chce – a ve chvíli, kdy se přistihnete, že mhouříte spokojeně oči v jarním slunci, berte zmizík, propisku nebo fix a škrtejte! Přídavná jména popisná, vycpávková slova, přivlastňovací zájmena, všechny ty prašivé breberky, co tak rády parazitují na textech, musí pryč. Ono to totiž kolikrát vypadá, že text je i s jejich přítomností úplný a krásný a plyne, jenže to máte jako se solí. Když to přeženete, někteří strávníci stěží ochutnají a talíř s vaším pokrmem odsunou, protože je na ně zkrátka přesolený. Chce to hledat rovnováhu, zkoušet – a přidávat postupně.

No a kolik je ono pověstné “přiměřeně”? Složitá otázka – na kterou každý autor hledá odpověď klidně i roky. Záleží na stylu, použitém formátu příběhu, na spoustě dalších věcí. Co je však vždycky důležité, je střídmost. Může mít vaše postava alabastrově bělostnou pleť? Tak zkuste použít slova “jemná” a “světlá”. A podobně.

Zkrátka: dokud text nenapíšete, nezjistíte, jestli to chce “dosolit”, nebo budete potřebovat gumu. Takže pište!