O tomto klišé jsem vlastně ani psát nechtěl. Co jsem začal se seriálem Úsměvná klišé, přišlo mi, že o jednom z nejhorších prohřešků proti literatuře, kterého se může autor dopustit, snad ani nemusím psát. Že přeci moment, kdy se hrdina probudí a zjistí, že předchozích dvacet stránek se mu jen zdálo, je tak provařený motiv, který nemá nikdo rád, že o něm snad ani není potřeba se vůbec zmiňovat. O tomhle přeci budu psát až v momentě, kdy mi úplně dojdou náměty na články. Až nastane den, kdy všechna ostatní klišé budou roztrhána na kousky a všechny hříchy autorů rozebrány na prvočinitele.

No a pak to někdo udělal znovu a já se nad celým tématem zamyslel. A co se nestalo? Mě dokonce napadly případy příběhů s tímto motivem, které byly zpracované dobře.

Opět jednou mám pocit, že bych se o tom, jak toto klišé vypadá, nemusel vůbec rozepisovat. Už jsme to četli a viděli všichni. Hrdinovi se svět obrátí vzhůru nohama. Milovaná osoba mu uteče za úhlavním nepřítelem, nejlepší kamarád zemře, jeho firma zkrachuje a sváteční kabát mu sežerou moli. Pak se naštěstí probudí a celý svět je v pořádku.

Bylo to tu tolikrát, že to bylo uznáno za klišé dávno předtím, než jste se nejspíš všichni, kdo to čtete, narodili. Proč je tenhle motiv ale tak špatný?
– vše, co se stane a mohlo by to mít vliv na vývoj hrdiny, není pravda, takže se jede dál beze změn a děj se ve skutečnosti nikam neposunul,
– jakýkoliv problém ve snu nadnesený a zvyšující drama, je vyřešen mávnutím kouzelného proutku, takže autor použil líné klišé, namísto toho, aby se nad příběhem zamyslel a napsal cokoliv byť jen trochu náročnějšího,
– autor chtěl jen napsat bizarní pasáž, která se ale celkově do zbytku knihy nehodila, takže to svedl na sen,
– autor chtěl za každou cenu přeskočit žraloka, ale věděl, že by mu to neprošlo.
Myslím, že kdybych chtěl, našel bych víc důvodů. Jestli máte návrhy, směle pište do komentářů.

Ne každý sen je nutně špatným motivem. Za sen můžete klidně brát i iluzi/drogami navozenou halucinaci, kterou hrdina považuje za realitu, zatímco to je jen padouchova lest. Nebo pokud se hrdinovi zdá věštecký sen, který nějakým způsobem posune děj. Nebo se sen prolínal s realitou a hrdina přenesl předmět ze snu do našeho světa. Existuje mnoho momentů, kdy sen slouží příběhu.

Co když to je ale právě onen neblaze proslulý sen, z něhož se hrdina probudí, jen aby zjistil, že je vše jinak? Uvedeme si konkrétní příklady, ano? Špatné i dobré.

Ne že bych někdy sledoval seriál Dallas, ale pokud jste byli v devadesátých letech často na návštěvě u babičky, jaksi jste se tomu nevyhnuli. Doslechl jsem se tedy, že v jedné epizodě náhle velmi oblíbenou postavu na ulici srazí auto. Uběhla celá sezóna, během níž se fanoušci bouřili, protože postavu měli rádi. Co tedy tvůrci udělali? Náhle se ukáže, že to všechno byl jen sen jiné postavy. Výsledek? Celá jedna sezóna seriálu byla sen a tím pádem pro děj úplně zbytečná. Tohle bylo opravdu špatné využití motivu.

Jako dobrý příklad mohu uvést epizodu Star Treku: nové generace Inner Light. Obecně jeden z vůbec nejlepších dílů celého seriálu pojednává o mimozemské sondě, která uvede kapitána Picarda do bezvědomí, v němž si během několika minut prožije v podstatě celý život na cizí planetě. Ožení se, má děti, vnoučata… a taky sleduje postupnou zkázu planety, kterou ničí její umírající slunce. Na konci se probouzí a ví jednu věc – sondu vyslala tato rasa jako zprávu v láhvi, aby nebyla zapomenuta a někdo poznal, co se těm lidem kdysi stalo. Epizoda byla skutečně nabitá emocemi, a co bylo hlavní, zanechala na kapitánovi vliv. I v pozdějších epizodách se tvůrci k těmto událostem vraceli a bylo znát, že celý prožitý druhý život zanechal v kapitánovi hluboké stopy. Mimochodem, může to působit jako drobnost, ale právě v tomto snu se Picard naučil hrát na flétnu.

Ke Star Treku se ještě vrátíme, ale tentokrát to bude série Deep Space Nine. Kapitán Sisko se v epizodě Far Beyond the Stars vlivem mimozemských bytostí zvaných Proroci dostane do snu, v němž je autorem science fiction v padesátých letech dvacátého století. Který mimochodem začne psát povídky o stanici Deep Space Nine a postupně mu začne realita prolínat s fikcí a na konci se očividně zblázní. Pak se probudí, aby zjistil, že to byl sen. Problém je ten, že si není jistý, zda byl sen tohle nebo žije ve svých příbězích. Aby toho nebylo málo, tak v pozdějších epizodách se na pár minut opět dostane do iluze, v níž je zavřený v blázinci v cele kompletně popsané povídkami o Deep Space Nine. Tohle diváka udržuje v nejistotě, co je tedy sen a co pravda. Původně dokonce na úplném konci poslední epizody měla být scéna, v níž kapitán sedí v režisérské židli a usmívá se, protože právě dotočili film podle jeho povídek. Tvůrci nápad nakonec zamítli.

Také mě napadá film, který je vlastně celý ve snu, ale na Všude dobře, doma nejlíp se snad radši ani nedívejte, pokud vám není víc než dvanáct. Filmový kritik Roger Ebert o tomto snímku byl schopen říct jen to, že ho opravdu nenávidí.

Když už se rozhodnete pro pasáž ve snu, dbejte na to, aby měla nějaký vliv na zbytek příběhu. Bylo všechno to drama vůbec k něčemu dobré? Pokud by totiž šla snová pasáž úplně vynechat, sloužila nějakému účelu? Nebylo to jen zbytečné nafukování textu o další znaky? Dejme tomu v počítačové hře Age of Mythology je jedna mise, která se odehrává ve snu hlavního hrdiny. A že nevíte, co? Ano, tuhle konkrétní misi můžete v menu přeskočit a hrát dál hlavní příběh.

Jak jsem řekl, někdy může část odehrávající se ve snu mít na celý příběh opravdu velký vliv. Jindy se jedná o drama navíc, které pak ale autor smete ze stolu. To sice může být podané opravdu dobře, ale neočekávejte, že tím čtenáře vždy potěšíte.

Pak to ale můžete zkazit na hned několika úrovních. Jak?

Bohužel nemám povolení citovat z dané povídky, ale v tomhle případě nemusím ani moc mlžit, protože vám neřeknu nic směrodatného.

Hrdina se probudí a jde s celou rodinou na pouť. Navštíví nějaké atrakce, zajdou na oběd, baví se a vůbec si užijí celý ten den. Nestane se vůbec nic důležitého, dramatického nebo zajímavého. Pak se hrdina probudí a zjistí, že to všechno byl jen sen.

Tehdy jsem skutečně nenacházel slova. Přečetl jsem deset stránek, na nichž se postavy pouze baví na pouti. Žádný konflikt, žádný silnější děj, který by někam směřoval… a on to všechno byl jen sen?

Důvod! Potřebuji důvod! Chápu, když výmluvu, že to byl jen sen, autor použije k tomu, aby zrušil něco velkého, dramatického, prostě něco, co by mělo příliš velký a hlavně nevratný vliv na děj, kdyby to byla pravda. Nesouhlasím s použitím ,,byl to jenom sen” tímto způsobem, ale chápu to, když to má alespoň smysl. Jenže zakončit text v podstatě bez děje tím, že i ta špetka příběhu se vlastně nekonala?

Proč? Prosím, proč?

Pokud máte pocit, že máte mezi svými přáteli jakéhokoliv začínajícího psavce, který je schopen páchat něco podobného a ocenil by radu, neváhejte a vesele sdílejte článek dál na Facebooku, G+ a dalších místech. Vzhledem k tomu, co občas čteme v soutěžích, nám přijde, že se tyto články stále ještě dostávají k méně lidem, než by bylo potřeba a než bychom my v porotách ocenili. Díky.

Sikar