O tomto klišé jsem vlastně ani psát nechtěl. Co jsem začal se seriálem Úsměvná klišé, přišlo mi, že o jednom z nejhorších prohřešků proti literatuře, kterého se může autor dopustit, snad ani nemusím psát. Že přeci moment, kdy se hrdina probudí a zjistí, že předchozích dvacet stránek se mu jen zdálo, je tak provařený motiv, který nemá nikdo rád, že o něm snad ani není potřeba se vůbec zmiňovat. O tomhle přeci budu psát až v momentě, kdy mi úplně dojdou náměty na články. Až nastane den, kdy všechna ostatní klišé budou roztrhána na kousky a všechny hříchy autorů rozebrány na prvočinitele.
No a pak to někdo udělal znovu a já se nad celým tématem zamyslel. A co se nestalo? Mě dokonce napadly případy příběhů s tímto motivem, které byly zpracované dobře.
Opět jednou mám pocit, že bych se o tom, jak toto klišé vypadá, nemusel vůbec rozepisovat. Už jsme to četli a viděli všichni. Hrdinovi se svět obrátí vzhůru nohama. Milovaná osoba mu uteče za úhlavním nepřítelem, nejlepší kamarád zemře, jeho firma zkrachuje a sváteční kabát mu sežerou moli. Pak se naštěstí probudí a celý svět je v pořádku.
Bylo to tu tolikrát, že to bylo uznáno za klišé dávno předtím, než jste se nejspíš všichni, kdo to čtete, narodili. Proč je tenhle motiv ale tak špatný?
– vše, co se stane a mohlo by to mít vliv na vývoj hrdiny, není pravda, takže se jede dál beze změn a děj se ve skutečnosti nikam neposunul,
– jakýkoliv problém ve snu nadnesený a zvyšující drama, je vyřešen mávnutím kouzelného proutku, takže autor použil líné klišé, namísto toho, aby se nad příběhem zamyslel a napsal cokoliv byť jen trochu náročnějšího,
– autor chtěl jen napsat bizarní pasáž, která se ale celkově do zbytku knihy nehodila, takže to svedl na sen,
– autor chtěl za každou cenu přeskočit žraloka, ale věděl, že by mu to neprošlo.
Myslím, že kdybych chtěl, našel bych víc důvodů. Jestli máte návrhy, směle pište do komentářů.
Ne každý sen je nutně špatným motivem. Za sen můžete klidně brát i iluzi/drogami navozenou halucinaci, kterou hrdina považuje za realitu, zatímco to je jen padouchova lest. Nebo pokud se hrdinovi zdá věštecký sen, který nějakým způsobem posune děj. Nebo se sen prolínal s realitou a hrdina přenesl předmět ze snu do našeho světa. Existuje mnoho momentů, kdy sen slouží příběhu.
Co když to je ale právě onen neblaze proslulý sen, z něhož se hrdina probudí, jen aby zjistil, že je vše jinak? Uvedeme si konkrétní příklady, ano? Špatné i dobré.
Ne že bych někdy sledoval seriál Dallas, ale pokud jste byli v devadesátých letech často na návštěvě u babičky, jaksi jste se tomu nevyhnuli. Doslechl jsem se tedy, že v jedné epizodě náhle velmi oblíbenou postavu na ulici srazí auto. Uběhla celá sezóna, během níž se fanoušci bouřili, protože postavu měli rádi. Co tedy tvůrci udělali? Náhle se ukáže, že to všechno byl jen sen jiné postavy. Výsledek? Celá jedna sezóna seriálu byla sen a tím pádem pro děj úplně zbytečná. Tohle bylo opravdu špatné využití motivu.
Jako dobrý příklad mohu uvést epizodu Star Treku: nové generace Inner Light. Obecně jeden z vůbec nejlepších dílů celého seriálu pojednává o mimozemské sondě, která uvede kapitána Picarda do bezvědomí, v němž si během několika minut prožije v podstatě celý život na cizí planetě. Ožení se, má děti, vnoučata… a taky sleduje postupnou zkázu planety, kterou ničí její umírající slunce. Na konci se probouzí a ví jednu věc – sondu vyslala tato rasa jako zprávu v láhvi, aby nebyla zapomenuta a někdo poznal, co se těm lidem kdysi stalo. Epizoda byla skutečně nabitá emocemi, a co bylo hlavní, zanechala na kapitánovi vliv. I v pozdějších epizodách se tvůrci k těmto událostem vraceli a bylo znát, že celý prožitý druhý život zanechal v kapitánovi hluboké stopy. Mimochodem, může to působit jako drobnost, ale právě v tomto snu se Picard naučil hrát na flétnu.
Ke Star Treku se ještě vrátíme, ale tentokrát to bude série Deep Space Nine. Kapitán Sisko se v epizodě Far Beyond the Stars vlivem mimozemských bytostí zvaných Proroci dostane do snu, v němž je autorem science fiction v padesátých letech dvacátého století. Který mimochodem začne psát povídky o stanici Deep Space Nine a postupně mu začne realita prolínat s fikcí a na konci se očividně zblázní. Pak se probudí, aby zjistil, že to byl sen. Problém je ten, že si není jistý, zda byl sen tohle nebo žije ve svých příbězích. Aby toho nebylo málo, tak v pozdějších epizodách se na pár minut opět dostane do iluze, v níž je zavřený v blázinci v cele kompletně popsané povídkami o Deep Space Nine. Tohle diváka udržuje v nejistotě, co je tedy sen a co pravda. Původně dokonce na úplném konci poslední epizody měla být scéna, v níž kapitán sedí v režisérské židli a usmívá se, protože právě dotočili film podle jeho povídek. Tvůrci nápad nakonec zamítli.
Také mě napadá film, který je vlastně celý ve snu, ale na Všude dobře, doma nejlíp se snad radši ani nedívejte, pokud vám není víc než dvanáct. Filmový kritik Roger Ebert o tomto snímku byl schopen říct jen to, že ho opravdu nenávidí.
Když už se rozhodnete pro pasáž ve snu, dbejte na to, aby měla nějaký vliv na zbytek příběhu. Bylo všechno to drama vůbec k něčemu dobré? Pokud by totiž šla snová pasáž úplně vynechat, sloužila nějakému účelu? Nebylo to jen zbytečné nafukování textu o další znaky? Dejme tomu v počítačové hře Age of Mythology je jedna mise, která se odehrává ve snu hlavního hrdiny. A že nevíte, co? Ano, tuhle konkrétní misi můžete v menu přeskočit a hrát dál hlavní příběh.
Jak jsem řekl, někdy může část odehrávající se ve snu mít na celý příběh opravdu velký vliv. Jindy se jedná o drama navíc, které pak ale autor smete ze stolu. To sice může být podané opravdu dobře, ale neočekávejte, že tím čtenáře vždy potěšíte.
Pak to ale můžete zkazit na hned několika úrovních. Jak?
Bohužel nemám povolení citovat z dané povídky, ale v tomhle případě nemusím ani moc mlžit, protože vám neřeknu nic směrodatného.
Hrdina se probudí a jde s celou rodinou na pouť. Navštíví nějaké atrakce, zajdou na oběd, baví se a vůbec si užijí celý ten den. Nestane se vůbec nic důležitého, dramatického nebo zajímavého. Pak se hrdina probudí a zjistí, že to všechno byl jen sen.
Tehdy jsem skutečně nenacházel slova. Přečetl jsem deset stránek, na nichž se postavy pouze baví na pouti. Žádný konflikt, žádný silnější děj, který by někam směřoval… a on to všechno byl jen sen?
Důvod! Potřebuji důvod! Chápu, když výmluvu, že to byl jen sen, autor použije k tomu, aby zrušil něco velkého, dramatického, prostě něco, co by mělo příliš velký a hlavně nevratný vliv na děj, kdyby to byla pravda. Nesouhlasím s použitím ,,byl to jenom sen” tímto způsobem, ale chápu to, když to má alespoň smysl. Jenže zakončit text v podstatě bez děje tím, že i ta špetka příběhu se vlastně nekonala?
Proč? Prosím, proč?
Pokud máte pocit, že máte mezi svými přáteli jakéhokoliv začínajícího psavce, který je schopen páchat něco podobného a ocenil by radu, neváhejte a vesele sdílejte článek dál na Facebooku, G+ a dalších místech. Vzhledem k tomu, co občas čteme v soutěžích, nám přijde, že se tyto články stále ještě dostávají k méně lidem, než by bylo potřeba a než bychom my v porotách ocenili. Díky.
Sikar
Hm… uměl bych si představit povídku s tímhle motivem. Průběžně se hrdinovi všechno hroutí, přichází o přátele, majetek, naději… A když je nejzoufalejší, tak se probudí a začne to znovu s tím rozdílem, že teď to trochu může změnit.. nebo taky ne.
Ale to je jen další klišé vykradené z Ďáblova advokáta a Na hromnice o den více. 😉
Výborně, můžu si udělat novou čárku za další klišé obrácené naruby. 🙂
(To, co bylo zpočátku považováno za sen, se děje doopravdy.)
Počátek – ten má dokonce několik snů ve snu ve snu… A nejlepší na tom je, že i “realita” je možná jenom sen, ale to se divák nikdy nedozví.
Jeden díl Star Gate byl taky ve snu. Daniel Jackson se tam stával naprsoto příšerným despotickým vládcem, protože ovládnul a sestrojil důležitou zbraň. Nakonec se naštěstí probudil a zakázal tu zbraň vyrobit, protože nikdo by neměl mít takovou moc =)
Ovšem odhalení “Byl to jen sen” má ještě vyšší (a horší) level:
Byl to jen sen/představa/halucinace pacienta psychiatrické léčebny.
Byl to jen sen/představa/halucinace vězně, který podstupuje trest smrti
Byl to jen sen/představa/halucinace člověka v kómatu
Tohle klišé je úplně to nejhorší, co svět stvořil. Ach jo.
Je to počítačem řízený kolektivní sen všech lidí udržovaných v umělém spánku a místo budíku na něj funguje jen červená pilulka. 🙂
Četl jsem kdysi jednu povídku, která začínala:
“Promiňte mi, že vstupuji do vašeho snu…”
Vůbec už nevím, jak se jmenonovala a kdo ji napsal.
Možná, že se mi to jenom zdálo.
„Inner light“ není uplně tehle případ, nešlo o sen jako takový (vycházející většinou z podvědomí protagonisty), ale o implantované vzpomínky – Kaminův příběh se skutečně stal.
Dobré použití tohoto klišé je pak ve filmu Jakubův žebřík. I když je to vlastně použité trochu opačně, než je zvykem ^_^.
Každopádně, Freddie Kruger by tohle kliše asi nepovažoval za špatné, že? ~_^
Přesně tak, Inner Light není tak úplně klišovité klišé. Tenhle díl na mě taktéž zanechal následky. A onu flétnovou melodii miluju už asi osm let. https://www.youtube.com/watch?v=RyYhbC0MXlY
Další příklad probuzení ze sna: Byla tu zmínka o vězních. V jednom díle Krajních mezí měli přístroj. K němu přišpendlili odsouzeného a… No, nespal, ale prožil si svůj trest ve zlomku času, než kolik by skutečně trval – takový úsporný systém. Pak se probral po dvaceti letech vězení (v reálu třeba po dvaceti minutách), a že by z toho skákal radostí, se teda říct nedalo.
Nepřipadalo mi to špatné.
Stejně tak “28 dní poté,” to znáte všichni. Hrdinové se schovávají někde v lese. Přespávají v nějaké jeskyni, starém domě? Už nevím. Jednomu z nich se zdá, že ostatní někam zmizeli. Je sám. Samota je ve světě zombíků a různě posedlých vzteklinou vůbec docela blbá. Takže hrdina se bojí a od lesa slyší divné zvuky, když se probere a ejhle! Všichni jsou kolem něj a společně můžou pokračovat. Jenomže v tom světě byli v háji, ať se jim zdálo cokoli -:))), takže ani tady to nevyznělo divně. Musím říct, že konkrétně tenhle sen by mě děsil docela moc :).
Mě se teď třeba vybavil jeden díl z Buffy. Buffy napadl nějaký démon (jako každý díl :D) a ona začala chodit mít iluze o tom, že je v blázinci, nejspíše schizofrenik. Po čase už Buffy neví, co je realita, a tak nějak proplouvá oběma světy, ale nakonec se rozhodne pro upíry – usoudí, že to je pravý svět, a Buffy v blázinci upadne do nějakého katatonického stavu, čímž celý díl skončí. Co se mi na tom líbí, je fakt, že tenhle jeden díl zpochybňuje úplně celý seriál a navozuje myšlenku, že se možná všech sedm řad odehrává jen v hlavě holky, která je zavřená v blázinci.
Na tyhle schizofrení hrátky co je realita a co iluze je skvělá epizoda TNG „Frame of Mind“.
Jeden příklad velmi dobrého “byl to jen sen” byl i v Doctorovi Who, epizoda Amy’s choice. Doktor je i se svými společníky uvězněn mezi dvěma světy, jedním snovým a jedním skutečným, v obou čelí smrtelnému nebezpečí. Střídavě usínají a probouzí se mezi nimi, přičemž je provází tajemná postava Pána snů. Závěr je však geniální, poněvadž se oba světy ukážou být falešnými a Pán snů manifestací temné stránky Doktorovi duše. Všechny postavy si odnesou jisté ne vyloženě příjemné zkušenosti, pro diváka je ta epizoda pak připomínkou, že Doktor není tak jednoznačně dobrý, jak se zdá.
Přečetl jsem si článek a přečetl jsem si komentáře a jsem poněkud zhrozen. To opravdu všichni znáte pouze seriály a filmy? Nikdo si nevzpomněl třeba na Weissův “Dům o tisíci patrech”?
Vzpomněl, ale pozdě :), jak vidno z data…
Jasně, že vzpomněla, jen jsem byla líná to napsat. Taky jsem si vzpomněla na Valérii a týden divů.
Jan Weiss, Dům o tisíci patrech. Učili jsme se o něm ve škole, náhodou jsem ho našla doma v knihovničce a přečetla před víc než deseti lety. Děj je fantaskní a prolíná se s jakýmsi lazaretem, dobře napsané, polohororové. Na konci zjistíte, že to fantaskní byly horečnaté sny hlavního hrdiny, který leží někde v lazaretu s (asi?) tuberkulózou, na kterou umírá… Víc si nepamatuji, ale bylo to dobré čtení. Já mívám ve svých textech občas taky divné nebo nepříjemné (ovšem krátké) sny, ale vesměs proto, aby z nich hrdinovi zbyl nějaký pocit, něco, co ho nutí jednat, takže tomuhle klišé jsem se snad vyhnula..:)
A čo takto opak: sny, ktoré hrdina za sny považoval už od začiatku, ale sa časom ukázalo, že to neboli sny, ale (istým spôsobom) realita?
Inak dali ste mi týmto článkom podnet na premýšľanie. Sny sú komplexná téma, ich podanie, význam môže byť rôzny. Najmä tých nadprirodzených snov, ako ste aj spomenuli. A môj postoj k obyčajným snom? Nesmú byť, prirodzene, samoúčelné a nesmú byť rozuzlením celého príbehu. Ale ako krátka epizóda zase môžu byť užitočné. Rovnako ako reálne sny, aj ony môžu poukázať na skryté, potláčané pocity a obavy postavy, čím ju a jej situáciu čitateľ lepšie spozná. Spomínam na dva takéto prípady snov v mojich románoch. Obe sa snívali postavám, ktoré sa považovali za silné a nad vecou, ale sny ukázali, že v kútiku duše sa trasú strachom a týrajú ich výčitky svedomia…
Sú dva hlavné spôsoby autorského podania snov. Jeden – ten asi považujete za problematickejší – je, že čitateľ nič nevie až do zobudenia postavy. Druhý začína čestným vyhlásením typu „tej noci sa hrdinovi sníval zvláštny sen…“.