Mate vás název článku? Snad při čtení přestane. V matení budu ale ještě chvilku pokračovat, protože začnu trochu odbočkou. Nedávno u nás vyšla kniha Cesta do Nidarosu od A. Pilipiuka. Pokud tohoto autora znáte, tak asi víte, že se zaměřuje předně na humornou, skoro až absurdní tvorbu. Když jsem viděl první recenzi na Cestu do Nidarosu, jen jsem se podíval na hodnocení a recenzi nečetl (někdy přes veškerou snahu pisatele i tak prozrazují až příliš). Plný počet bodů? Fajn, mám se na co těšit. Pak jsem knihu začal číst…

Toto skutečně není recenze. Sice bych měl k té knize hodně co říci, ale nyní jsem za polovinou a místy se sám sebe ptám, zda je to skutečně ten samý Pilipiuk, jakého jsem dosud četl. Úplný začátek knihy působí velmi odlehčeně. Ano, píše se tam o velké katastrofě, ale vše je to psané s nadhledem a humorem Pilipiukovi vlastním.

Pak to začne být až podezřele temné. Pokud si knihu chcete přečíst, nebudu raději říkat nic víc, jen se připravte, že tohle je o něčem trochu jiném, než všechny knihy o Vandrovcovi, sestřenkách nebo jaký byl Upír z činžáku. Tohle je… prostě jiné. Drsnější. A to tím stylem, že místy moje empatie naříká nad postavami a žaludek děkuje, že autor nešel hlouběji do popisů.

Jednou větou, některé pasáže jsou takzvaně ekl. A ne tím, že by byly popisovány nějaké nechutné výjevy, ale prostě jsou tam zobrazeny ty nejhorší vlastnosti, jakých se u lidí můžete dočkat.

A víte co? Ta kniha je dobrá. Ne dokonalá, připomínky bych měl, ale opravdu velice dobrá. A víte proč?

Ty ekl věci tam jsou, ale správně dávkované. V okamžiku, kdy si říkám, že tohle už je snad dost, to skončí.

Tím se dostávám k nešvarům začínajících autorů. Kdy ekl ukončit včas? Víte co? To je na vás. Záleží na tom, na jakou sortu čtenářů se chcete soustředit. Každému se líbí něco jiného. Každý ocení jinou míru nechutností. Smrt, mučení, znásilnění, kanibalismus. Jo, najdou se lidé, kteří tyhle věci málem že vyžadují. Co to o nich svědčí? No, nechci být žádným soudcem lidského charakteru, tak pomlčím.

Problém nastává v tom okamžiku, kdy vším tím eklem nahradíte něco jako děj.

Věřte tomu nebo ne, ale pro příběh je něco jako děj skutečně důležité. Tak trochu to posouvá příběh vpřed a tvoří tu pro běžného čtenáře zajímavější část. A to je na Cestě do Nidarosu skvělé. Ekl části nám jasně ukazují, že doba, v níž je příběh zasazený, je prostě drsná. Ty pasáže mají naznačit, že se máme dočkat jistých nechutností, protože prostě byly běžné a patřily k životu, ať se to těm lidem líbilo nebo ne.

Hlavní však je, že po přečtených sto padesáti stránkách nemám pocit, že jsem četl sto padesát stránek nechutností.

Občas si povzdychnu, že opět někdo napsal povídku, která má za každou cenu šokovat, ale vlastně není o ničem. Pamatuji si, jak mi na to jedna naše čtenářka odepsala, že ví ale o autorovi X, který napsal knihu plnou neuvěřitelných nechutností a fungovalo to.

Problém totiž je, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Psal jsem to už kdysi v článku o braku. Najdou se takoví autoři, kteří si řeknou, že daná věc je oblíbená, protože obsahuje akci/erotiku/cokoliv a pokusí se napsat to samé. Problém je v tom, že nepochopí, že jen ta akce, erotika a cokoliv nestačí. Co když ta kniha byla tak oblíbená, protože měla prostě skvělý příběh, ve kterém byly ostatní příměsi rozptýleny tak akorát?

Na rovinu, občas trochu té krutosti v příběhu neuškodí. Jasně, někomu zvednete kufr, jiného donutíte skoro tu knihu odložit, ale ve výsledku jste čtenáře nejspíš neztratili. Pokud jste byli schopni také napsat zajímavý příběh.

Setkal jsem se už i s autorem, co se v jiném autorovi, který psal vyloženě ekl věci, zhlédl a zkusil psát stejné věci jako on. Trochu nechápal, že to nemá úspěch. Proč? Víte, možná nepochopil, proč přesně dílo toho druhého považuji navzdory všem hnusům za dobré. A také asi nepochopil, že jméno toho druhého bylo v době publikace už třeba poměrně známé, takže mu bylo odpuštěno víc, než jiným lidem. Obecně řečeno, když budete dělat to samé, co někdo jiný, nemusí nutně nastat stejný úspěch. Někdy totiž nejde o to, co píšete, ale jak to napíšete.

Navíc, když se rozhodnete pro ekl povídku, dejte si pozor, aby si z ní čtenář neodnesl pouze to, že se snažíte sami sebe předehnat v tom, kdo vymyslí větší hnus. (A pravidelně sami nad sebou vítězíte.)

Bude následovat kousek, který asi mnohé nepotěší, ale bohužel je pravdivý.

Víte, co se stane, když namísto příběhu napíšete jen a pouze nechutnost, kolem které není rámec něčeho jako děje?

Budete podezříváni, že se jedná o masturbační materiál.

Beze srandy. Fakt. To není z mojí hlavy. Navíc tohle je názor ještě docela v pohodě, setkal jsem se s horšími komentáři odsuzujícími takové texty. Komentáři od běžných čtenářů.

Obsahuje vaše povídka od začátku do konce jen mučení mladé dívky?  Promiňte, ale až nápadně mi to připomíná… Ne. Pardon, ale danou věc jsem naštěstí sám neviděl (ani nechci), znám ji jen z letmých popisů a radši ani nebudu psát název, abyste to nezačali vyhledávat, ať už byste byli znechuceni nebo potěšeni. Uvedu snad jen klíčová slova. Sériový vrah, současně pedofil a video. Stačí? Vlastně ne, poslední slovní spojení – nejedná se o fikci. Spokojeni?

A teď se vás ptám. Když napíšete text, který sestává v podstatě jen z podobného materiálu a jakýkoliv děj je tam jen v náznacích, co si z toho má čtenář vzít? Že jste případ pro psychiatrii? Úchyláci? Potenciální sérioví vrazi?

Pokud máte touhu podobnými věcmi šokovat, věřte, že jste přišli na scénu opravdu pozdě. Dnes je podobnými věcmi trh přehlcený. Jakýkoliv nový podobný snímek/text jen těžko šokuje. Na západě už desítky let, u nás už také.

A co je hlavní – chcete s podobným textem uspět jinde než na internetu? Víte, neúspěch podobných věcí není nutně jen cenzura, ale také fakt, že čtenář chce radši příběh.

Mimochodem – napsat takový text skutečně není z vaší strany neuvěřitelná odvaha. Takových odvážných před vámi byly tisíce a nevěřte tomu, že budete něčím výjimeční.

Klidně pište ekl věci, ale pamatujte – mělo by to mít děj.

Sikar