Pořád v nouzovém stavu, obrázky nám chcíply, videa více-méně taky. Ale pořád máme co říct a a počítáme s tím, že brzo už budeme v normálním stavu. Nicméně dobíhají nám nejrůznější soutěže, vyhlásili jsme i vlastní soutěž, totiž Zimní spánek, pojďme se tedy pobavit o tom, kde brát nápady.
Ne každý má to štěstí, že kouká na svět brýlemi Lenky Láskorádové, neboli Luny Lovegood, aby ho inspiroval jakýkoli list, který mu zrovna spadne na nos. A ne vždy se daří, občas se ze studny inspirace stane spíš zatuchlá louže. Kde pak brát?
Jedním z mnoha zdrojů, které máme po ruce (a o těch někdy jindy), jsou dnešní média. Pokud jste v sebeobraně ještě úplně neokorali, asi vnímáte, že ve zprávách máte události, které by se možná daly do něčeho vepsat. Přiznám se, že nemám doma televizi už 18 let, ale předpokládám, že v současnosti asi hodně poletí uprchlíci, pády letadel, změny zákonů, a podobně. V jiných okamžicích zase byly v popředí pojmy jako zemětřesení, tsunami, válečné konflikty, na regionální úrovni pak střelby, vraždy, cokoli šokujícího, no a “háelpéčka” (hluboce lidské příběhy) frčí pořád.
Pokud chcete být prvoplánoví, vezmete to, co jste viděli v telce nebo na netu, trošku to pozměníte, napíšete, proč je to dobře (nebo taky špatně), a máte povídku. To je líné psaní.
Pokud aspirujete alespoň na jeden a půl plánu, trochu onu událost posunete. Nespadne vám letadlo na zahrádkářskou kolonii, ale drak na vesnici Tydlipytli ve Fantastikově království. Místo kousků techniky sem tam nějaká krev a maso (nebo taky kráter a pokácené lesy široko daleko, to už tady taky bylo), místo policistů a záchranek napíšete rukama lomící vesničany, zato asi drak neměl v sobě žádné cestující, a tak dále.
Nebo napíšete něco o armádě, která se mydlí s jinou armádou, a řeknete, jak je takové krveprolití strašně zbytečné a vůbec, inter arma silent musae. Tady bacha, abyste se neutopili v moralizování jako finále hollywoodského filmu.
Utopené děti, postřílení žurnalisté, prohnilí politici, rodiny bez přístřeší, to všechno jsou klasická témata, která se opakují mnohem častěji v příbězích, než v historii lidstva.
Teď, právě proto, že se takhle opakují, je to validní téma, které se dá zpracovat. Ale chce to opravdu se nad tím zamyslet, abyste se dokázali vymanit z vyjetých kolejí, které by vám záviděly i hlavní kamionové tahy v parném létě. Je to docela namáhavé a ne každý dokáže “ojeté téma” dostatečně kvalitně repasovat – to je vždy hodně vidět v soutěžích. Pokaždé, bez ohledu na počet příspěvků, máme alespoň jeden klasický příběh, který je tak ožvýkaný, že v něm nezbyla žádná chuť. Není sám o sobě špatně napsaný, ale je to po sto prvé to samé.
A teď vám prozradím svojí oblíbenou fintu Fň, kterou používám. Nemusí fungovat pro každého, ale je to jeden z nástrojů, na který je dobré pamatovat. Je to jednoduchá otázka: Jak se v tu chvíli ten člověk cítí?
Jak se cítil lynčovaný politik, který byl dlouho miláčkem svých mocných kolegů, když ho zbitého vláčeli ulicemi? Jak se cítí matka, která tak dlouho přehlížela konání svého partnera, až jí byly odebrány děti? Co běží hlavou chlapci, který si večer lehá do postele ve třech párech džínů, aby po něm něco zbylo, kdyby na jeho dům dopadla raketa?
Taky to není neomylný návod. Především je potřeba rozlišovat, jestli se jedná o situaci “akutní” nebo “chronickou” (píšu to do uvozovek, ale je to v podstatě ono). Druhá světová vedla samozřejmě k velké spoustě tragédií na lidské úrovni, ale lidé se dál rodili, vyrůstali, chodili do škol, pracovali, ženili se a vdávali, umírali, a tak dál, a tak dál.
Navíc, říká se, že člověk si zvykne i na oprátku, takže třeba pro toho kluka může být po nějaké době naprosto běžné, že si nejen do postele bere kalhoty, ale rovnou několikery. Pro někoho jsou naprosto normální zvuky výstřelů. Někdo si nezvykne nikdy.
Jsme přizpůsobivá zviřátka, i když každý do jiné míry – když vydělám svůj první milion, budu z toho mít jiné pocity, než když za tři roky vydělám ten desátý, abych nepoužívala jen negativní pocity (ježišmarjá, kéž bych vám o téhle situaci mohla brzo reálně poreferovat).
A pokud potřebujete nějaký pořádný zvrat v zápletce a nic vás nenapadá, zeptejte se sami sebe, co by mohlo u toho člověka způsobit extrémní změnu nálady, co by ho šokovalo, ať už příjemně nebo nepříjemně.
Nenabízím vám nic nového, snad jen zas trochu jiný pohled na věc, kterou už dávno bereme jako samozřejmou součást našeho každodenního života.
A mimochodem, ještě připomínáme, že 23.11. 2015 se koná křest postapo sborníku Čas šelmy v Elysiu. Sikar se na něm velmi podílel, a bylo potvrzeno, že na místě budou knihy k dostání ještě za PŘEDPRODEJNÍ cenu!!!
Cimrmanovi stačil “vítr z hor”.
Myslím, že zdroj inspirace může být absolutně cokoli – stačí mít zrovna nastartovanou fantazii a už to letí…
Já si u spousty povídek ani nevybavuju z čeho vycházel původní nápad. Jednak je to často prchavý záblesk a navíc ten původní nápad často zmizí. Většinou vymýšlí na několikrát- vyjdu z původního nápadu, napíšu úvod a v průběhu psaní zjistím, že něco fakticky nepasuje. Většinou stačí malé úpravy, aby všechno sedělo, ale první kousek skládačky občas vyhodím 🙂
To ke mně osobně nápady přichází z ničeho, nebo spíš z ničeho významnýho. Stačí mi zaslechnout nějaký slovo, který neslyším zrovna každý sen, a náhle si s tímto slovem vybavím obraz, scénu, postavy a postupně i děj, jaký by to mohlo plus mínus mít.
Takovými slovy se občas inspiruju i záměrně. Někdy si jako první vymýšlím název povídky (příběhu) a teprve pak k němu připravím příběh. (Ne že by tohle fungovalo vždy, mám to odzkoušený jen na pár věcech, ale dá se to)
Občas, když uvažuju nad tím, co je jaká postava zač, uvažuju o tom, jaký by třeba mohla mít děti, jaký by ty děti měli charakter a d kterých by se dostali situací a hned nato mám z jedné postavy další příběh.
Kéž bych všechny ty povídky měl už napsané, aby pořád nezůstávali jenom nápady.
Jo, nastavená fantazie, která se nastaví sama. Někdy něco v knize – scéna, věta… A třeba teď mám strašlivou chuť zajít do sklepa, popadnout tam kladivo, vylézt z domu, přejít ulici, přelézt plot a toho uštěkanýho zmetka odnaproti prostě umlátit. A pak bych pochopitelně asi napsala nějaký horor, nebo tak. Každopádně spíš si myslím, že rušivé vlivy, jako tohle tupé zvíře, jehož majitele jsem už i jednou upozornila, že na česneku by plnilo lepší účel, žádnou inspiraci vlastně nevyvolá. Spíš mě to ruší, nemůžu psát a to i vím a mám co… Jak dlouho žije vlčák?
Tohle je klasika. Třeba scénář k filmu Dog Day Afternoon vznikl tak, že si autor přečetl v novinách článek o nepříliš zdařilé bankovní loupeži a rozhodl se vycházet s poupravené skutečné situace.
Občas se ale stává, že reálný život přinese zápletku nebo její rozuzlení, které působí nepravděpodobně. Něco, co prostě čtenář (divák) označí za výplod autorovy tvůrčí impotence. 😉