Ruce nahoru, kdo máte rádi Toma a Jerryho. Nebo Asterixe. Filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Jsem si jistý, že se vás aspoň na něco z toho hlásí spousta. Co mají tato díla společného? Ve všech se nachází násilí, které je současně zdrojem humoru. A ono to funguje. Proč? A kdy to nefunguje?
Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě. Současně s tím je známým faktem, že cizí neštěstí vždycky potěší. Když se někdo při zatloukání hřebíku praští kladivem do prstu, hodně z nás by se asi rozesmálo. Onu osobu to sice může naštvat, ale na druhou stranu, smíchem se mnohdy snažíme ulehčit situaci. Našemu kamarádovi s natékajícím prstem to klidně může ulevit a navzdory bolesti se rozesměje také.
V tom spočívají mnohé grotesky. Postavy se fackují, kopou a vůbec na sobě páchají násilí, ale vše je to neuvěřitelně přehrávané a nikdo se netváří, že by u toho doopravdy trpěl.
Všimněte si totiž následujícího:
I když Tomovi v rukou bouchne dynamit, je maximálně očouzený a tváří se překvapeně.
Po úderu Asterixovy pěsti římský legionář vyletí do vzduchu a paradoxně po něm zůstanou na zemi sandály.
Terence Hill dost často spoléhá na hloupost svých protivníků a nechává je komicky se vzájemně srazit, uhne jim, aby přepadli přes zábradlí do vody, atd.
Obávám se, že mnoho z toho by oběti ve skutečnosti nepřežily. Jenže tady je to komické právě proto, že to nakonec přežijí. Smějeme se jim, protože poté, co na nich hrdina spáchá násilí, sice nejspíš cítí bolest, ale hledí na nás možná nešťastně, ale rozhodně neleží na zemi v kaluži krve a obklopeni vlastními vnitřnostmi.
Nikdo v podobných legračních soubojích neumírá.
Ano, i smrt dovede být legrační. Když Mrakoplaš v Magickém prazdroji upustí kouzlem zmrazeného muže, který se následně jako kus ledu rozbije, je to komické. Proč? Kvůli absurditě celé té situace. Muž je zmrzlý na kost a je v podstatě zabit jen díky nešikovnosti hlavního hrdiny. Ten mu vůbec nechce ublížit, ale to, že led klouže, nijak neovlivní.
Mezi násilím reálným a komickým je mnoho rozdílů. V komedii skončíte s pár boulemi a modřinami, v realitě byste mohli mít následky na zbytek života. I v případě komického násilí je možné, aby někdo zemřel, ale abychom se mohli smrti smát, tak ať ten člověk odejde ze světa způsobem hodně hloupým nebo zábavně bizarním. Stejně tak se v tu chvíli moc nehodí – pokud toužíte udržet humor – popisovat nějaká vyhřezlá střeva.
Co je hlavní, humorně laděnou pochopitelně také píšete zcela jinak než zcela vážnou akční scénu. Volíte jiná slova, jiné obraty, celkově se snažíte o rozdílné vyznění.
Nyní se dostáváme na tenký led. Pochopitelně JE možné kombinovat humor s akcí, během níž se umírá nekomicky. Jenže v takovém případě za to obvykle může třeba hlavní hrdina, který je jednoduše magor a i během přestřelky vtipkuje. Možností je více, ale abyste něco takového napsali správně, musíte pochopitelně řemeslu rozumět víc než dost. Taková pasáž vám totiž velmi snadno ujede do teritoria, o které nemáte zájem.
Problém jsou totiž autoři, kteří chtějí psát přesně to, ale zjevně neví, jak na to. Snaží se o v zásadě humornou povídku, která jim i jde. Jenže chtějí povídku také akční. A narazí.
V okamžiku, kdy hrdina tasí zbraň a pustí se do boje, totiž humorný nádech přetrvává. Poznáte to snadno. Autor vše popisuje pomocí vtipných obratů a nikterak nemění oproti zbytku povídky styl.
Kdyby hrdina jednoho protivníka vykopl oknem ven přímo do hromady hnoje, druhého poslal po schodech dolů do náruče ozdobného brnění, které by se následkem kolize rozsypalo po okolí, a třetímu kordem odsekl polovinu z obou uší, čímž by jej neskutečně zostudil, neřeknu ani žble. Tohle mi zní jako akční scéna, která si zaslouží vyznívat humorně.
Problém nastane, když všechny tři protivníky velice chladnokrevně zabije. Jednoho bodne do břicha, třetího shodí z třetího patra přímo na kamennou dlažbu a poslednímu přesekne krční tepnu, načež sleduje, jak z něj cáká všude krev. A autor to neustále glosuje jako něco hrozně vtipného.
Nebo ještě lépe, když v podstatě ani ne hrdina, ale téměř padouch, který je údajně hlavní postavou, takhle pozabíjí tři náhodné, jemu neznámé a hlavně nevinné lidi, kteří prostě jen ve špatnou chvíli stáli jemu v cestě.
Ano, opět to bylo napsané tak, že autorovi to zjevně přijde k popukání legrační. Chcete slyšet vtip roku? Vražda! Ha ha ha!
Co si má čtenář myslet o takovém textu? O hrdinovi? O autorovi?
Kombinování v takovém případě nefunguje. Zvláště pak, když autor sází na to, že v podstatě veškerý humor bude vycházet z akce, která ovšem sama o sobě je místy možná až moc brutální, krutá a rozhodně ne komická. Pak z ní rádoby legračním vyjadřováním nic veselého neuděláte. Ano, je to fikce, sami to píšete, ale pochopte jednu věc – děláte si srandu z mrtvých lidí. V případě některých povídek z lidí, které zavraždil vás hrdina, jemuž prý snad i máme fandit.
Ptám se znovu? Co si o tom máme myslet? A ne, to je že autor cynik, jako výmluva vždy nefunguje.
Akce může být vtipná, ale v takovém případě ať se také nesnaží být současně až moc vážná. Umírající lidé skutečně nejsou zrovna zábavní.
Sikar
Tohle je teda velké sousto. Určitě se dají stanovit obecná pravidla. Ale humor se bez citu pro humor IMO nedá vůbec dělat (na jiných věcech se dá hodně nadřít, ne tak tady).
Ale zase jsou mezi námi tací( taky mám své libůstky 😀 ), kteří se smějí jiným věcem než ostatní lidé, a pak se při proškrtávání pravidla budou hodit.
Leč někdy humor vytryskne v krváku sám od sebe.
Nechtěně, mimo vůli autorovu.
Umírající lidé nejsou zrovna zábavní, ale třeba tací démoni…
Asfalt od Štěpána Kopřivy bych řekl, že je skvělým příkladem. Bohužel jsem od něj zatím četl pouze tuto knihu (rád bych se dostal i k dalším) ale i tak můžu tvrdit, že je to autor, který mě svým stylem dokáže rozesmát. Popravdě ani nevím, co mi na tom přišlo vtipné (možná ta absurdita a tak), ale každopádně to mělo šmrnc. A udělat opravdu kvalitní humorný text, je opravdu náročné.
Sám humor přirovnávám za základ povídek, o což se také snažím, ale ne vždy to jde dobře.
Akce je sice fajn, ale většinou, i když je akční pro nějaké lidi (třeba pro mě) je tak trochu nezáživná.
Za to humorný text, který dokáže čtenáře rozesmát, to je text, který stojí za to číst. Prostě je fajn se u čtení taky trochu nebo trochu víc pobavit. To pak má jeden i ze čtení mnohem lepší pocit.
A přečíst si takto laděný celý román… tomu říkám pořádná delikatesa.
Byla bych napsala, že mi připadá skoro nemožné, že by někdo popsal něčí smrt a já se tomu smála, ale pak jsem si vzpomněla na Stoletého staříka – svou oblíbenou knihu plnou absurdit, kde onen stoletý stařík – hlavní hrdina, kterému držíte všechny palce – jen tak omylem a mimochodem likviduje bandu lupičů, kterým před tím – jen tak omylem a mimochodem – ukradl kufr narvaný penězi.
Ale v situaci, kdy o něco mladší přítel Staříka mu opatrně sděluje: “Víš, jak jsme včera toho mladýho, co nás chtěl praštit palicí, chtěli zchladit tím, že ho zavřem do mrazáku a pustíme mu tam trochu studenýho vzduchu, tak jsme to pak zapomněli vypnout a on je teď tak trochu tuhej…” se prostě smíchu neubráníte.
Takže ano, ono to jde, ale musí se to umět.
ale jo, Tom a Jerry a Bud Spencer s Terencem Hillem se mi kdysi moc líbili – mám ovšem dojem, že to tak nějak odeznělo spolu s pubertou – respektive že už mi to prostě nepřijde tak zábavné, jako kdysi – ono je to vůbec zábavné, jak spoustu věcí člověk jako dospělý vnímá jinak – hodně je to myslím vidět i na tom humoru – čemu se člověk smál jako malý/mladý, to mu dneska už vtipné třeba ani nepřijde a naopak, co tehdy jako humorné nebral (často proto, že tomu zase tak nerozuměl), tomu se dneska směje hodně – s manželem jsme si nedávno pustili seriál Létající Čestmír – pochybuju, že jsem se zvlášť u toho prvního dílu smála kdysi tak, jako teď 🙂
¨takže to správné dávkování humoru možná závisí i na té cílové skupině, pro kterou je text určený – ideální samozřejmě je, když se u toho baví všichni, byť třeba ti mladší u něčeho jiného než ti starší
Jiří Kulhánek rozhodně stojí za zmínku. Hektolitry prolité krve v jeho příbězích nepůsobí dojmem samoúčelnosti ani preverzity. Nezbytný to rámec Kulhánkova specifického humoru.