Ruce nahoru, kdo máte rádi Toma a Jerryho. Nebo Asterixe. Filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Jsem si jistý, že se vás aspoň na něco z toho hlásí spousta. Co mají tato díla společného? Ve všech se nachází násilí, které je současně zdrojem humoru. A ono to funguje. Proč? A kdy to nefunguje?

Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě. Současně s tím je známým faktem, že cizí neštěstí vždycky potěší. Když se někdo při zatloukání hřebíku praští kladivem do prstu, hodně z nás by se asi rozesmálo. Onu osobu to sice může naštvat, ale na druhou stranu, smíchem se mnohdy snažíme ulehčit situaci. Našemu kamarádovi s natékajícím prstem to klidně může ulevit a navzdory bolesti se rozesměje také.

V tom spočívají mnohé grotesky. Postavy se fackují, kopou a vůbec na sobě páchají násilí, ale vše je to neuvěřitelně přehrávané a nikdo se netváří, že by u toho doopravdy trpěl.

Všimněte si totiž následujícího:

I když Tomovi v rukou bouchne dynamit, je maximálně očouzený a tváří se překvapeně.

Po úderu Asterixovy pěsti římský legionář vyletí do vzduchu a paradoxně po něm zůstanou na zemi sandály.

Terence Hill dost často spoléhá na hloupost svých protivníků a nechává je komicky se vzájemně srazit, uhne jim, aby přepadli přes zábradlí do vody, atd.

Obávám se, že mnoho z toho by oběti ve skutečnosti nepřežily. Jenže tady je to komické právě proto, že to nakonec přežijí. Smějeme se jim, protože poté, co na nich hrdina spáchá násilí, sice nejspíš cítí bolest, ale hledí na nás možná nešťastně, ale rozhodně neleží na zemi v kaluži krve a obklopeni vlastními vnitřnostmi.

Nikdo v podobných legračních soubojích neumírá.

Ano, i smrt dovede být legrační. Když Mrakoplaš v Magickém prazdroji upustí kouzlem zmrazeného muže, který se následně jako kus ledu rozbije, je to komické. Proč? Kvůli absurditě celé té situace. Muž je zmrzlý na kost a je v podstatě zabit jen díky nešikovnosti hlavního hrdiny. Ten mu vůbec nechce ublížit, ale to, že led klouže, nijak neovlivní.

Mezi násilím reálným a komickým je mnoho rozdílů. V komedii skončíte s pár boulemi a modřinami, v realitě byste mohli mít následky na zbytek života. I v případě komického násilí je možné, aby někdo zemřel, ale abychom se mohli smrti smát, tak ať ten člověk odejde ze světa způsobem hodně hloupým nebo zábavně bizarním. Stejně tak se v tu chvíli moc nehodí – pokud toužíte udržet humor – popisovat nějaká vyhřezlá střeva.

Co je hlavní, humorně laděnou pochopitelně také píšete zcela jinak než zcela vážnou akční scénu. Volíte jiná slova, jiné obraty, celkově se snažíte o rozdílné vyznění.

Nyní se dostáváme na tenký led. Pochopitelně JE možné kombinovat humor s akcí, během níž se umírá nekomicky. Jenže v takovém případě za to obvykle může třeba hlavní hrdina, který je jednoduše magor a i během přestřelky vtipkuje. Možností je více, ale abyste něco takového napsali správně, musíte pochopitelně řemeslu rozumět víc než dost. Taková pasáž vám totiž velmi snadno ujede do teritoria, o které nemáte zájem.

Problém jsou totiž autoři, kteří chtějí psát přesně to, ale zjevně neví, jak na to. Snaží se o v zásadě humornou povídku, která jim i jde. Jenže chtějí povídku také akční. A narazí.

V okamžiku, kdy hrdina tasí zbraň a pustí se do boje, totiž humorný nádech přetrvává. Poznáte to snadno. Autor vše popisuje pomocí vtipných obratů a nikterak nemění oproti zbytku povídky styl.

Kdyby hrdina jednoho protivníka vykopl oknem ven přímo do hromady hnoje, druhého poslal po schodech dolů do náruče ozdobného brnění, které by se následkem kolize rozsypalo po okolí, a třetímu kordem odsekl polovinu z obou uší, čímž by jej neskutečně zostudil, neřeknu ani žble. Tohle mi zní jako akční scéna, která si zaslouží vyznívat humorně.

Problém nastane, když všechny tři protivníky velice chladnokrevně zabije. Jednoho bodne do břicha, třetího shodí z třetího patra přímo na kamennou dlažbu a poslednímu přesekne krční tepnu, načež sleduje, jak z něj cáká všude krev. A autor to neustále glosuje jako něco hrozně vtipného.

Nebo ještě lépe, když v podstatě ani ne hrdina, ale téměř padouch, který je údajně hlavní postavou, takhle pozabíjí tři náhodné, jemu neznámé a hlavně nevinné lidi, kteří prostě jen ve špatnou chvíli stáli jemu v cestě.

Ano, opět to bylo napsané tak, že autorovi to zjevně přijde k popukání legrační. Chcete slyšet vtip roku? Vražda! Ha ha ha!

Co si má čtenář myslet o takovém textu? O hrdinovi? O autorovi?

Kombinování v takovém případě nefunguje. Zvláště pak, když autor sází na to, že v podstatě veškerý humor bude vycházet z akce, která ovšem sama o sobě je místy možná až moc brutální, krutá a rozhodně ne komická. Pak z ní rádoby legračním vyjadřováním nic veselého neuděláte. Ano, je to fikce, sami to píšete, ale pochopte jednu věc – děláte si srandu z mrtvých lidí. V případě některých povídek z lidí, které zavraždil vás hrdina, jemuž prý snad i máme fandit.

Ptám se znovu? Co si o tom máme myslet? A ne, to je že autor cynik, jako výmluva vždy nefunguje.

Akce může být vtipná, ale v takovém případě ať se také nesnaží být současně až moc vážná. Umírající lidé skutečně nejsou zrovna zábavní.

Sikar