Existují pracovní pozice, kde se přímo vyžaduje, abyste dokázali mluvit a zároveň nic neprozradit. Tiskoví mluvčí, tajní agenti, političtí poradci, jistě si vzpomenete na pár dalších. Jenže pokud chcete odvyprávět příběh, je takové zaměření kontraproduktivní – a přesto k němu občas autoři sami směřují, ať už vědomě či ne.

Detektivní příběhy – aspoň ty dobré – v sobě vždy ukrývají vodítka k rozluštění záhady. Je to nepsaná dohoda mezi autorem a čtenářem: já poskytnu indície, ty budeš přemýšlet či hádat, kdo je vrah, zloděj, bubák. Spokojeni budeme oba dva. Tato tichá dohoda se ve volnějším měřítku vztahuje na všechny fikce, které v sobě nesou zárodky hádanky. Vždy je tu nějaké vodítko k položení klíčové otázky, pootočení ježka do správné polohy, zkrátka cesta, kterou se dá postupovat k nalezení odpovědí. Tajemná postava z prvních odstavců se ukáže být zloduchem či strážným andělem, chybějící šperky bývají nalezeny (či aspoň je naznačeno, kde skončily) a tak dále.

A teď si vezměte příběh, který se tváří jako obvyklý text. Jenže tenhle drahoušek postrádá to, co činí čtení tak zábavnou kratochvílí pro mnoho z nás: žádná vodítka. Postavy se pohybují podle předem připraveného plánu, který zná jen autor, ovšem ten je skoupý na slovo. Takže i když všechno směřuje k určitému dění, čtenář nemá šanci dělat nic jiného, než se vézt vzadu na korbě a prostě jen sledovat ubíhající krajinu.

Vysvětlím to ještě jinak. Děj se odvíjí podle scénáře, který se celou dobu tváří, že je minimálně povědomý. Zkušenosti a načtené jiné příběhy vám říkají: teď jsou tu tyto a tyto možnosti, jak by to mohlo pokračovat. Jenže navzdory veškerému očekávání se stane něco úplně jiného. Což o to, překvapení je dobrým kořením, ovšem pokud vám na hlavu spadne celá plechovka, už to taková zábava není. Místo sice nečekaného, ale vysvětlitelného rozuzlení jste prostě postaveni před hotovou věc, šlus a ende.

Příklad by bodnul, že? Mám jeden naprosto luxusní: voják dostane příkaz doprovodit na základnu civilistu, jehož schopnosti jsou žádány velitelstvím. Najde civilistu a společně vyrazí na cestu, nicméně jsou kompromitováni a dojde k útoku nepřátelstké jednotky.
Co čtenáři očekávají a nač se snad i těší? Epická bitva, zběsilá honička, případně komplikace v podobě uvěznění a eskamotérského útěku. Všechny tyhle možnosti má autor k dispozici a každá z nich se dá zpracovat desítkou nejrůznějších způsobů.
Co udělal autor? Vzal nůžky, ozvalo se velké šmik! a přesunul pozornost úplně někam jinam. A aby toho nebylo málo, tenhle časoprostorový skok provedl takovým způsobem, že veškerou zábavu čtenáři zcela odepřel a následné dění zredukoval do vojákova úsečného hlášení na konci příběhu.

Velmi podobným způsobem fungují hračky typu deus ex machina a podobné berličky. Čtenář se po přečtení podobných příběhů může tak akorát narovnat s výrazem WTF největšího kalibru, případně se začít vztekat, jak je to možné – ale to je všechno, co se s tím dá dělat. Na rozdíl od kouzelnických triků, kdy se ještě dny po představení ptáme sami sebe, jak to sakra ten ťuhýk v cylindru asi udělal, nenásleduje žádné okouzlení, rozebírání provedeného kousku, zkrátka žádné pobavení. Jen rozčarování a pocit, že jsme byli jako čtenáři o něco okradeni.

Někdy může za nemluvné texty nutnost škrtat (například u soutěžních prací) ve spojení s nevhodně zvolenou odstraněnou pasáží. Při nejlepší vůli se zkrátka autor občas šeredně splete a to, co považuje za nudné a nezajímavé, se pro čtenáře naopak ukáže být možná až klíčovým. V tomto případě totiž víc než kde jinde platí, že čtenář autorovi do hlavy nevidí – takže pokud se autor unáhlí a odstraní příliš mnoho vodítek (která ovšem on stále v příběhu vidí, protože on sám je příběhem), příběh přestane fungovat a stane se textem. Vy ho sice přečtete, ale nijak ve vás neulpí, nezanechá hlubší stopu. Neurazí, nenadchne, jak se pak často objevuje v komentářích a hodnoceních.

Jindy se stane, že se autor snaží být až příliš tajemným. Chce hrát se čtenářem hru na schovávanou, ale zapomene zůstat na jeho úrovni, případně předpokládá mylně čtenářovu schopnost dešifrovat extrémně složité hádanky. Nechá v textu sice vhodné indície, ale takové povahy nebo počtu, který slouží jako vodítka pouze jemu samému. Autor totiž zná komplexní pozadí příběhu, všechno to načtené a promyšlené, ale nikdy nezveřejněné, co zůstalo v jeho hlavě. Zatímco pro něj je čistý šálek na čaj v odkapávači jasným důkazem toho, že v bytě byl vetřelec, čtenář maximálně tak zaregistruje, že mrtvá na podlaze nepoužívala utěrku, ale nechávala nádobí volně uschnout.

Do stejné kategorie spadají i profesionální úchylky a podobné laskominy. Používání nedohledatelného žargonu, zmínky o chemických sloučeninách, které nikomu mimo vyškolené chemiky neřeknou víc, než že jde o “nějakou chemikálii”, přičemž na jejích účincích či použití je vystavena pointa, a podobně.

Pokud se vám už něco takového jako autorům stane, nevěšte hlavu. Text poslaný do soutěže se holt neumístí tak dobře. V časopise ho odmítnou, nic víc se nestane. Z netu ho stáhnete a můžete přepsat (pokud se vám do toho vůbec bude chtít). I o tom je psaní – o hledání cesty a společného jazyka se čtenáři. A občas také o vhodných a věrných betačtenářích, kteří vám včas řeknou, že si příliš mnoho tajemství necháváte sami pro sebe.