Už jsme o tom psali několikrát. Z různých konců, různých pohledů a v nejrůznějších souvislostech. Přesto se pravidelně setkávám s tím samým problémem: s užvaněným textem. A nejen u začínajících autorů.Vzpomínáte si ještě na jedno z našich prvních videí o hyperdetailitidě a kakofonixitidě? Zábava stranou, jde o dosti rozšířené choroby, které si autoři navíc často dokonce hýčkají. Ne vždy je to k dobru věci.

Zatímco Sikar měl jen pár povzdechů k letošnímu Dračímu řádu, dávala jsem si se svou porcí postřehů načas. Je to u nás už takhle zařízené, že se na stejný problém díváme z různých stran – takže odkaz na naše rané video o hyperdetailitidě sice očekávat můžete, ale nedostanete ho. Hledejte sami (a stejně nenajdete, prozatím nám stránky fungují jen na písmenka).

Já vím, hustíme to do vás horem dolem, prskáme a vrčíme a vůbec máme nemístné poznámky, kdykoliv se dostaneme k rozvláčnému textu. Jak velká míra ukecanosti, tedy detailů, vtipných poznámek, lyrických popisů krajiny i každodenních činností postav, je ještě únosná, aby byla ukojena autorova grafomanie a čtenář nudou neusínal? Věčná otázka bez jasné odpovědi.

V rámci pročítání soutěžních příspěvků jsem se dostala k povídkám, které bylo vyloženě utrpení číst. Ne pro gramatické chyby – těch se (až na jeden konkrétní text) vyskytovalo spíš menší množství – a příběhy měly taky aspoň hlavu a levou půlku torza. Problém byl v nesouměrnosti děj-text. Zatímco se samotný příběh posunul stěží do dalšího dne, aniž přinesl radikálnější změny, během čtení jsem se musela prokousat třeba i třemi stránkami textu. A ne, nešlo o skrytou poezii v próze, ani o nijak umělecky zaměřené odstavce, které by bylo extra potěšením číst pro jejich samotnou existenci. Šlo skutečně o neukočírované blablabla pasáže, tedy o vyšší level hyperdetailitidy.

Jak se takový text pozná? Už jste se s tím setkali: prožíváte každou hrdinovu minutu, líčenou s až přehnanou detailností. Nevím, jak vy, ale já se v podobných situacích cítím jako voyeur, když mne autor nutí sledovat postavu při čištění zubů, převlékání a snídání, o nákupu novin na rohu ulice, přičemž se vůbec nic neobvyklého nestane, nemluvě. Na ploše krátké povídky to přímo razí v neonových barvách, zvlášť pokud samotnou zápletku autor vyřeší mávnutím ruky (protože mu třeba na samotné řešení už nezbylo místo pro všechny tyhle detaily).

Pozor, je třeba rozlišovat cílené využívání detailů a samovolný únik blablabla textu. Repetitivní líčení běžných denních úkonů můžete využít pro dotvoření atmosféry (viz Marťanská kronika, některé hororové povídky atd.) a děláte to jako autoři vědomě. Opakující se drobné děje poskytují rámec měnící se (nebo naopak neměnné) situace, přesahují z prostého “děje se tohle a tohle” do “děje se to stále, přestože…” případně až k pověstnému “a stejně se točí” (ve všech možných významech). Když na podobný text narazíte, víte to. Opakující se děj vám dává smysl, jeho neměnnost v rámci celého příběhu poskytuje jiný náhled na průběh i samotnou pointu.

Blablabla text oproti tomu zkrátka nefunguje jinak, než jako prostá vycpávka. Když zredukujete celý příběh na pár vět, zjistíte, že tahle porce písmenek zkrátka nemá v textu žádnou funkci. Může se dobře číst – já si třeba musím v textech podobné pasáže sakra hlídat, protože sice lahodí uchu, ale zabírají místo ději – jenže pokud chcete napsat povídku, musíte šetřit prostorem na to důležité. Zkrátka je třeba v závislosti na dostupné ploše balancovat mezi autorským nutkáním podlehnout grafomanii a touhou mít zajímavý a čtivý text.

Opět se budu opakovat, ale nezaškodí to:

• Miniatura je skoupá na prostor. Občas i na slova. Sikar by vám mohl udělat celou přednášku o krátkých a ultra krátkých textech. V podstatě ale nepotřebujete do miniatury nacpat víc, než samotné jádro příběhu a pár detailů, pokud to dovolí prostor. Chce to hodně přemýšlet a ještě víc škrtat.
• Povídka nemusí mít jasně popsané všechny postavy. K čemu je čtenáři povědomí o barvě vlasů postavy, s níž se potká stěží jednou za celých deset stran? Takové kousky textu bez milosti vyhazujte. Když se dívám na některé skvělé texty, nemusíte postavy popisovat vůbec – záleží na tom, jak s příběhem pracujete.
• Romány – a že je mezi našimi čtenáři dost romanopisců, o tom vůbec nepochybuji – snesou hodně. Pozor však, abyste nedopadli jako papá Balzac v mé péči: redukce četby na skákání mezi odstavci nejspíš není to, co autor od svého čtenáře očekává. Ano, máte vlastně neomezený prostor pro své psací eskapády, ale zamyslete se: bude to někdo jiný ještě vůbec číst?

S čím se nejčastěji setkávám a otvírá se mi rudý fix v ruce? Zbytečné popisy oděvů, zbraní, šperků, vizáže postav včetně účesů. Líčení pohybu postav prostorami, které nemají s dějem žádnou souvislost. Popisy postav, které nemají s dějem žádnou souvislost. Téměř filigránská práce s okomentováním každého předmětu v místnosti, přestože příběh se odehrává jinde a nic z místnosti nemá k němu vztah. Dějové odbočky do slepých uliček (postava A potká postavu B, chvíli spolu tlachají, než se opět rozejdou – a pro děj to nehraje žádnou roli).

Není to jen problém začínajících autorek (libujících si v extravagantních barvách vlasů, detailním řešení oděvů a podobných laskominách) a technonanistů, případně zbraňových specialistů (podskupina technonanistů, pozor, zvlášť otravná!). S těmito hluchými místy se setkáváte i v knihách a povídkách déle píšících autorů. Jenže někdy to funguje a jindy je z toho blablabla text, takže kde je ten rozdíl?

Jazyk textu, celkové vyznění, žánr, rychlost vyprávění a podání příběhu. Vždy záleží na tom, jak tyhle části vytvářejí celek. U poklidně plynoucího textu spíš sneseme přivonění k růžím, než v akční naháněčce, kdy nás autor žene od jedné věty ke druhé. New weird tak nějak očekává pitoreskní, ba přímo burleskní a filigránové pohrávání si s jazykem, u hororu to naopak není nutností (i když přečíst si jazykově dobře zvládnutý horůrek je potěšení na druhou). Dramatické líčení události nemá místo na vyčištění zubů, zatímco ten samý příběh, psaný civilně a líčený z pohledu obyčejného průměrného človíčka (který třeba své ústní hygieně věnuje dost pozornosti už kvůli přehnaným účtům za stomatologa), zase bude vyznívat jinak a bude potřebovat jinou směs detailů.

Nejjednoduššími dvěma kroky, které můžete jako autoři udělat, je v prvé řadě sednou a v klidu psát. Neomezovat se, nepřemýšlet. Po dopsání pak udělat druhý krok – vzít zvýrazňovač a vše, co je pro příběh a text zbytečné, podtrhnout. Přemýšlet, pohrávat si s různými verzemi textu (jinak působí příběh bez určitých detailů a v zeštíhlené formě, jindy narazíte na problém, že právě detaily poskytují vodítka k pointě, či ji přímo vytvářejí), zkrátka se stát tesařem, který tam odsekne kousek, tu uhladí plochu, jinde zvýrazní kontury odebráním zbytečné hmoty (rozuměj slov).

Mno a o opačném problému, tedy o příbězích skoupých na slovo, si povíme jindy.