Včera Minicon, zítra křtíme Čas šelmy. Vlastně v době uveřejnění článku předevčírem a dnes. Ano, článek píši v neděli, protože jak jste možná pochopili z první věty, nemám skoro kdy bych ho psal jindy. Proto jsem si taky řekl, že dnes se budu věnovat tématu trochu jednoduššímu a hlavně stručnějšímu. Proto tu máte další díl seriálu určeného spíše pro ty mladší a stále tápající.

Občas někomu do komentáře musím napsat, že tento text po sobě nejspíš nečetl ani on sám, natož někdo jiný, třeba korektor. Což o to, nějaký ten překlep, chybějící čárku nebo klidně i hrubku udělá spousta z nás. Za to se hlava netrhá ani náhodou. Když je hrubek na stránce deset, je to sice děs a hrůza, ale stále to je ještě něco, co vcelku očekáváte.

Víte, je totiž zásadní, komu text pošlete. Když jen na posouzení, z něhož máte zájem zjistit, jak povídku vylepšit, můžete si dovolit prohlásit, že se jedná o pracovní verzi, u které si ještě nevíte, zda je to to pravé ořechové. Když danému čtenáři řeknete, že si nejste u určité pasáže jistí, jestli to vyznívá, jak má, může vám s tím poradit. Pokud však text jde například do soutěže nebo jej nabízíte přímo k otištění, měl by být ve všech ohledech hotový.

Otázka však zní, co je to pracovní verze? Šlo by velmi snadno říct, že se jedná o verzi, která ještě není dokončená a máte v plánu na ní dále pracovat a vylepšit ji. Občas to, co někteří z nás považují za pracovní verzi, může bez problémů fungovat jako verze konečná. Jedna autorka mi například řekla, že do soutěže nedávno omylem odeslala starší verzi povídky, kterou mezitím ještě vylepšila. Upřímně, četl jsem desítky textů, které autoři považovali za finální verze a tenhle konkrétní působil hotovějším dojmem než mnohé z nich. Dle autorky pracovní verze mohla fungovat jako konečná.

Pro potřeby článku však považujme za pracovní verzi něco, s čím se ještě pracovat mělo. Ne mělo, řekněme, že muselo. Text obsahoval věci, které do něj skutečně nepatřily.

Abych pravdu řekl, letos jsem se s tímto fenoménem setkal poprvé, ale hned třikrát v rámci jedné soutěže. A vcelku se divím, že se s tím nesetkávám častěji, protože občas mám pocit, že spousta lidí je s prominutím línější a línější.

Bez příkras – autoři dovedou být nepozorní. A to mluvím i o sobě. Když čtete vlastní text, tak místy jej nečtete, protože určité pasáže máte stále trochu v paměti. Přejíždíte text očima, víte, co jste psali, ale nevnímáte skutečně každé písmeno. Díky tomu přehlédnete vždy nějaký ten překlep. To je úplně v pořádku, jak jsem řekl. Děje se to nám všem.

Problém je, když takhle přehlédnete něco, co v textu být nemá. A to něco jste ani nenapsali vy.

Správný korektor totiž nejen, že vám chyby opraví. On vás naučí pravopis. Osobně jsem takhle jednomu překladateli natloukl do hlavy hned několik jevů a spolupráce s ním byla rázem příjemnější, když člověk nemusel opravovat stále dokola tu samou chybu, kterou měl předtím v překladu třeba dvacetkrát. Dokonce znám korektorku, která mi řekla, že text přímo neopravuje, ale napíše do něj pro autora komentáře, v nichž mu vysvětluje, jak a proč to mělo být.

Proč si takhle přidělává práci? Víte, nepřidělává. Pojistí si tím, že autor to třeba už příště neudělá. Jednoduše mu vrátí jeho text v takovém stavu, aby jej nemohl ihned použít, ale musí jej celý projít.

A to je to, co na mě letos vyskočilo hned třikrát. V jednom textu například byla přeškrtnutá slova, která tam měl autor skutečně navíc. V jiném byly barevně označené odstavce. Jinde byly dokonce barevně označené závorky s poznámkami.

To je přesně to, co vám v textu zůstat nesmí. I když napíšete sebelepší příběh, tohle je opravdu nehezká bradavice na kráse. Někomu by to mohlo přijít jen jako detail, ale prozrazuje to jednu věc – tu povídku jste po navrácení od korektora nejspíš ani neprojeli očima.

Zbytečně si tím v případě účasti v soutěži ubíráte body. To hádám není vaším cílem, že?

Sikar