Včera Minicon, zítra křtíme Čas šelmy. Vlastně v době uveřejnění článku předevčírem a dnes. Ano, článek píši v neděli, protože jak jste možná pochopili z první věty, nemám skoro kdy bych ho psal jindy. Proto jsem si taky řekl, že dnes se budu věnovat tématu trochu jednoduššímu a hlavně stručnějšímu. Proto tu máte další díl seriálu určeného spíše pro ty mladší a stále tápající.
Občas někomu do komentáře musím napsat, že tento text po sobě nejspíš nečetl ani on sám, natož někdo jiný, třeba korektor. Což o to, nějaký ten překlep, chybějící čárku nebo klidně i hrubku udělá spousta z nás. Za to se hlava netrhá ani náhodou. Když je hrubek na stránce deset, je to sice děs a hrůza, ale stále to je ještě něco, co vcelku očekáváte.
Víte, je totiž zásadní, komu text pošlete. Když jen na posouzení, z něhož máte zájem zjistit, jak povídku vylepšit, můžete si dovolit prohlásit, že se jedná o pracovní verzi, u které si ještě nevíte, zda je to to pravé ořechové. Když danému čtenáři řeknete, že si nejste u určité pasáže jistí, jestli to vyznívá, jak má, může vám s tím poradit. Pokud však text jde například do soutěže nebo jej nabízíte přímo k otištění, měl by být ve všech ohledech hotový.
Otázka však zní, co je to pracovní verze? Šlo by velmi snadno říct, že se jedná o verzi, která ještě není dokončená a máte v plánu na ní dále pracovat a vylepšit ji. Občas to, co někteří z nás považují za pracovní verzi, může bez problémů fungovat jako verze konečná. Jedna autorka mi například řekla, že do soutěže nedávno omylem odeslala starší verzi povídky, kterou mezitím ještě vylepšila. Upřímně, četl jsem desítky textů, které autoři považovali za finální verze a tenhle konkrétní působil hotovějším dojmem než mnohé z nich. Dle autorky pracovní verze mohla fungovat jako konečná.
Pro potřeby článku však považujme za pracovní verzi něco, s čím se ještě pracovat mělo. Ne mělo, řekněme, že muselo. Text obsahoval věci, které do něj skutečně nepatřily.
Abych pravdu řekl, letos jsem se s tímto fenoménem setkal poprvé, ale hned třikrát v rámci jedné soutěže. A vcelku se divím, že se s tím nesetkávám častěji, protože občas mám pocit, že spousta lidí je s prominutím línější a línější.
Bez příkras – autoři dovedou být nepozorní. A to mluvím i o sobě. Když čtete vlastní text, tak místy jej nečtete, protože určité pasáže máte stále trochu v paměti. Přejíždíte text očima, víte, co jste psali, ale nevnímáte skutečně každé písmeno. Díky tomu přehlédnete vždy nějaký ten překlep. To je úplně v pořádku, jak jsem řekl. Děje se to nám všem.
Problém je, když takhle přehlédnete něco, co v textu být nemá. A to něco jste ani nenapsali vy.
Správný korektor totiž nejen, že vám chyby opraví. On vás naučí pravopis. Osobně jsem takhle jednomu překladateli natloukl do hlavy hned několik jevů a spolupráce s ním byla rázem příjemnější, když člověk nemusel opravovat stále dokola tu samou chybu, kterou měl předtím v překladu třeba dvacetkrát. Dokonce znám korektorku, která mi řekla, že text přímo neopravuje, ale napíše do něj pro autora komentáře, v nichž mu vysvětluje, jak a proč to mělo být.
Proč si takhle přidělává práci? Víte, nepřidělává. Pojistí si tím, že autor to třeba už příště neudělá. Jednoduše mu vrátí jeho text v takovém stavu, aby jej nemohl ihned použít, ale musí jej celý projít.
A to je to, co na mě letos vyskočilo hned třikrát. V jednom textu například byla přeškrtnutá slova, která tam měl autor skutečně navíc. V jiném byly barevně označené odstavce. Jinde byly dokonce barevně označené závorky s poznámkami.
To je přesně to, co vám v textu zůstat nesmí. I když napíšete sebelepší příběh, tohle je opravdu nehezká bradavice na kráse. Někomu by to mohlo přijít jen jako detail, ale prozrazuje to jednu věc – tu povídku jste po navrácení od korektora nejspíš ani neprojeli očima.
Zbytečně si tím v případě účasti v soutěži ubíráte body. To hádám není vaším cílem, že?
Sikar
Používání komentářů (a revizí ve Wordu) pro autory je dnes u profesionálních korektorů celkem běžné, jak mohu potvrdit. 🙂 Obzvláště u delších věcí, které se čtou několikrát po sobě, to šetří čas oběma stranám. A autoři se mohou u stylistických změn sami rozhodnout jestli s nimi sami souhlasí, zda chtějí zachovat původní tvar, nebo si je radši opraví jinak po svém.
Přemýšlím, jestli už někdo vyzkoušel, co to udělá při konverzi do jinýho formátu / otevření třeba v OO nebo jiném editoru, který umí otevírat wordovské soubory.
Není totiž vyloučený, že autor vyřešil opravy tak, že zakázal, aby byly poznámky vidět. Jenže ony tam zůstaly.
Lidi si málokdy uvědomujou, že jediný formát, který bude vypadat spolehlivě stejně na obou stranách drátu, je pdf. (Nedávno jsem takhle jednomu autorovi rušila NNNEEE!!! na tři řádky s vysvětlením, že na jakémkoli jiném stroji nebo v jakémkoli jiném formátu to prostě neudělá pěkné tři řádky.)
Kdo máte víc zkušeností z konverzemi, prozraďte mi, je možné, že autor ty poznámky neviděl / zakázal, a ony pak vylezly?
Jasně, změny a komentáře se dají skrýt (ale při dalším otevření souboru se zase objeví). Je klidně možné, že s nimi autor moc neuměl zakázat, jen je skryl a myslel si, že jsou definitivně pryč. Taky mi říkal kolega, když wordovský soubor otevíral myslím na Macu, že tam změny neviděl a musel si je speciálně nějak zobrazit. Asi jiný software. Ale OO/LO si s tím většinou poradí.
Při úpravách textů v práci i při betačtení používám obojí – revize pro jednoznačné věci (gramatika), komentáře pro všechno ostatní, co by si měl autor rozhodnout sám, pro případná vysvětlení a další poznámky k textu. Ale do průvodního mailu na to radši upozorním, aby věděl, co čekat. Samozřejmě je potřeba, aby si ten průvodní mail přečetl, že. 🙂
(Přebytečné slovo “zakázat” si zakažte… ehm… škrtněte.)
Díky!
Samozřejmě to autora onoho soutěžního příspěvku neomlouvá; poslat text s poznámkami korektora je pitomost. Machrovat s něčím, co použít neumím, je pitomost. Nepřiznat betě, že si se sledováním změn nejsem jistá, a nepoprosit, ať mi do textu píše poznámky radši nějak antiblběji, je pitomost…
Z technických důvodů nesnáším, když mi autor řekne: “Tohle je pracovní verze, kašli zatím na čárky.” Nesnáším to proto, že mám děsnou paměť na texty a ta je v tomhle případě proti mně: pokud tam chybně očárkovaná věta už přes všechny další úpravy textu zůstane, já ji budu mít zařazenou jako “přečteno – odesláno – správně” a při dalších čteních přes ni můžu jenom přeletět.
Krom toho člověk vždycky něco přehlídne, a tak je lepší vyplevelovat plevel, kdykoli na něj narazím, řekla bych. 🙂 Sníží se tak riziko jeho přežití do finální verze.
Já jsem profesionálními korekturami myslel věci, které se posléze někde tisknou. 🙂 Takže tam Word samozřejmě není finální produkt, dělají se v něm pouze první úpravy. Poté, co si je autor projde a vrátí nám je. Já to projdu, zkontroluji že nikde nezbyly žádné komentáře apod., a samozřejmě že si vše autor prošel jak měl. Pak grafik zalomí do tiskové podoby a i s obrázky exportuje do pdf. Následně se to celé čte znovu, obvykle vytištěné na A4, když není čas, tak přímo v tom pdf. Zároveň se to obvykle posílá autorovi, jestli nechce dělat nějaké další úpravy; přidat nebo odebrat fotky, popisky, upravit texty, cokoliv. Oboje korektury, moje i autorovy, se pak zkompilují a dají opět grafikovi, aby je zavedl do zlomu, a následně se to znovu projde, jak jestli tam opravdu všechny opravy byly provedeny, tak jestli to něco nerozhodilo například ve formátu. A teprve poté, když se se tohle všechno udělá, a nic dalšího se už nenajde (obvykle tak po čtvrtém až pátém čtení, i když ty jsou už pak jen rychlé a kontrolní), to jde teprve do tisku. 🙂
Lehce offtopic, ale v komentářích se zmínily revize – používáte někdo klasické verzovací nástroje, třeba Git? Já už si bez něho nedokážu představit jakoukoliv práci, která se vyvíjí a kde se mohu chtít vrátit k nějaké historické verzi. Ale je to tím, že jsem programátor, pracuju s plaintextem a .doc považuji za neslušné slovo. (Verzovat samozřejmě jde i ten .doc, ale procházení změn bude složitější. V čistě textovém formátu je rovnou vidět co se v jednotlivých commitech změnilo.)
Nepoužívám, ale uvažuju o tom. Už docela dlouho. Výhody plaintextového verzování mě velmi lákají, ale zase si s oblibou do textů přidávám komentáře, což už se s plaintextem úplně nekamarádí. Takže jsem (co se vlastní tvorby týče) prozatím vykysla u Google Docs, které ty komentáře umějí a navíc je mám po ruce odkudkoliv, i když jejich revize i editor samotný mají ještě jisté mezery.
mám úplně čerstvou zkušenost s tím, že jsem k pracovnímu posouzení odeslala někomu verzi, která byla zastaralá – stalo se to úplně jednoduše a to tak, že jsem jaksi přehlídla, že ten text, který opravuji je uložený na flashce a ne na harddisku – a poslala pak ten text z harddisku, který měl stejný název a mne nenapadlo, že to není ten pravý – bylo mi to velkým poučením a pro příště si raději každý soubor předtím, než ho budu chtít někomu posílat, přejmenuji nebo si za něj napíšu číslíčko či datum, abych bezpečně věděla, že ten soubor, který odesílám není zastaralá verze z jiného disku.
jinak korektury dělám zásadně v revizích a s pomocí komantářů – soukromě i pracovně, pokud to jde
Má pracovní verze je tak stará, že mezitím Gejts vyrukoval s novou verzí WORDu.