Minulý týden jsem se zmínil o jistém C.W.Chandlerovi, autorovi nechvalně proslulého komiksu Sonichu, který je mimochodem také dle vlastních slov autistou. O autismu obecně jsem se rozhodl si něco víc přečíst. Povědomí o tom, co to vlastně je, má dnes snad každý. Pokud ne, pomůže vám Google, od toho tu já nejsem. Základy jsem znal, ale pak jsem se začetl trochu víc a zjistil jeden důležitý fakt – najdou se začínající autoři, kteří, ač autismus očividně nemají, ve svých textech vykazují některé jeho příznaky. Takové, že pokud by se projevovaly ne v textu, ale chování, by jim mohly dělat trochu problémy při běžné komunikaci s okolím. Rozhodl jsem se tedy vytípnout některé z těchto problémů a navíc přidat pár dalších, které v příběhu mohou dělat paseku stejným způsobem.

1) Absolutní hodnoty

Černá a bílá, jedničky a nuly, dobro a zlo, ano a ne. Čaj se smí pít jen o páté, spropitné musí být přesně 15 % a po třetím rande vždy následuje sex.

Asi si všichni řeknete, co je tohle za nesmysl. To si nemůžu dát čaj i jindy? Na vše smím odpovídat jen ano nebo ne?

Lpění na zavedených postupech je časté u malých dětí. Zkuste naschvál známou pohádku vyprávět jinak a dítě vás přeruší a opraví. Stejně tak vidí svět většinou černobíle a v jasně určených pojmech.

Podobné vidění světa ve vašem příběhu způsobí takové věci jako, že hrdina je jen extrémně kladný a záporák zase extrémně zlý a hlavně často bez motivace. Je zlý proto, aby byl zlý. Někoho takového v příběhu potřebujete, ale když autor neuvede důvod onoho zla, je něco špatně. A oblíbené, že chce zkrátka a prostě vládnout světu, je příšerně ohrané.

Stejně tak to s čajem o páté. Autor může mít doma podobné pravidlo, aniž by se zajímal, zda je platné obecně. Je ovšem přesvědčen, že celý svět pije čaj o páté a když jej čtenáři upozorní, že tohle doopravdy není závazné pravidlo pro veškeré lidstvo, je občas šokován.

Obecně ale lpění na nějakém údaji může skončit až tak špatně, že čtenář po nějaké době není vaším příběhem vůbec překvapený. Pokud podle vás na vše jsou odpovědi jen ano nebo ne, nikoliv už třeba, možná nebo pravděpodobně, skončíte s velice předvídatelným textem.

Určité jistoty sice vedou ke klidu ducha, ale nesmí se to s nimi, s ohledem na reálné vyznění příběhu a obecně čitelnost, přehánět.

Když už mluvím o přehánění…

2) Přehánění

C.W.Chandler prý kdysi uvedl, že když přenášel psí boudu vyrobenou ze dřeva a plastu, vážila tak pět, možná až deset tun. (Někdo později odhadl z fotografií, že měla maximálně 25 kilogramů.) Toto prohlášení, při němž neuvěřitelně přehání, u něj není ojedinělé a ano, je to prý jeden ze znaků autismu. Z různých rozhovorů vyplývá, že nemá často ponětí o tom, co má jakou hodnotu, takže se snaží nadnášet údaje, kterými chce zaujmout.

Pokud střílíte číselné údaje od boku, neznamená to, že jste autisti. Může se jednat i o následující příklady:

A) Neschopnost porovnat jedno s druhým

Týká se předně těch mladších. Na základní škole se učitelka optala mého spolužáka, kolik má Česká republika obyvatel. Bez přemýšlení řekl, že tisíc. Na to mu ona odpověděla, že zhruba tolik je lidí v téhle škole, ať přidá. Jeho jedenáctiletá mysl nad tím asi nechtěla ani vteřinu přemýšlet, takže odpověděl, že deset tisíc. Ano, deset tisíc lidí žije na tomto sídlišti, přidej.

Zkrátím to, i když mu byly sdělovány počty lidí vyjádřené slovy tato škola, toto sídliště, Pardubice, Praha, jednoduše se vykašlal na to se zkusit se zamyslet a jen přidával nuly, dokud se netrefil.

Jiný spolužák, když jsme vymýšleli fiktivní stát, vymyslel ostrov o velikosti zhruba Madagaskaru, na němž žije několik miliard lidí. Opět, nenapadlo ho ani podívat se, jak velký ostrov vymyslel a kolik lidí je na celé této planetě.

A ano, podobné údaje se někdy mihnou i v povídkách začínajících autorů.

B) Nevědomost

Asi nejčastější forma. Lidé prostě dané údaje neznají, ale nezjistí si je. Střelí od boku a už nad tím dál nepřemýšlejí. Jelikož bych zase jen mluvil o nejoblíbenějším problému, hmotnosti zlata, tady máte odkaz.

C) Mávnutí rukou nad logikou a touha po co nejepičtějším vyznění

Pár slovy – armáda sedmi set tisíc trpaslíků. V současné době má Čína zhruba 2,3 milionu lidí v aktivní vojenské službě. To znamená, že ani ne třetinová armáda je více než reálná, že?

Pokud píšete o středověkém světě, tak co si uvědomit, že když se v naší realitě střetly desetitisícové armády, jednalo se už o dost velkou bitvu? Dejme tomu u Kresčaku prý měla anglická armáda deset až patnáct tisíc vojáků. A to si pamatujte, že historici opravdu rádi přeháněli.

Sedm set tisíc vojáků byste dali dohromady. Právě v Číně se odehrálo za starověku a středověku pár opravdu masivních bitev. Otázka zní, kolik z toho byli jen vyděšení sedláci bez jakéhokoliv výcviku nahnaní do bitvy.

Co je ale hlavní – Čína byla vždy zalidněnější než zbytek světa. Pokud váš na první pohled středověký svět není podobně zalidněný, je lepší se stotisícovým počtům vyhnout. Protože pokud se jedná o stálou armádu, který panovník by ji byl vůbec schopen uživit a vyzbrojit?

A také – je to číslo opravdu důležité pro příběh? Statisíce vojáků nejsou nemožné, ale nepravděpodobné. Záleží na kontextu daného světa. Pokud mě autor přesvědčí, že v jeho světě něco takového je možné, proč ne. Protože upřímně, každý váš voják potřebuje jíst, být oblečený, mít zbraň, atd. A to všechno musí zajistit další lidé. Za středověku hlavně nebyly traktory, šicí stroje a další vynálezy, díky nimž jde vše rychleji, takže je na to vše potřeba víc lidí.

Nebo ať autor škrtne v počtu vojáků pár nul, to je rychlejší a jednodušší.

3) VŠECHNO je jen o číslech

Tohle už je spíš bonusový materiál. Někteří autoři jen porovnávají čísla a čím vyšší, tím lepší. Prohlášení, že máme převahu dva tisíce mužů, takže víteství je naše, je zcestné. Ano, pokud má nepřítel padesát vojáků a my jich máme dva tisíce padesát, asi není co řešit, ale pamatujte, že v podobných případech bychom také měli myslet na takové věci jako výzbroj, výcvik, morálku mužstva, výživu vojáků, schopnosti jejich velitele a mnoho dalšího. Ano, přesila může vyhrát bitvu. Může, ne nutně musí. Například když přišly do výzbroje pušky nabíjené zezadu, znamenaly obrovskou výhodu. Trénovaný voják s předovkou vystřelil jednou, zatímco se zadovkou až šestkrát za tu samou dobu.

Bitva není jako když dva lidé házejí kostkou a kdo má vyšší číslo, vyhrál. A tohle lze uplatnit nejen když píšete o bitvě.

4) Odkazování na jeden údaj

Opravdu už jen bonus, protože s tímto jsem se setkal jen jednou, ale byla by škoda se nepodělit.

Autor chtěl psát horor a učinil tak tím, že neustále opakoval takové věci jako krev, 666, temnota a hlavně půlnoc.

Stručně, když chtěl napsat, kolik je hodin, tak to nebyly dvě v noci, ale dvě hodiny po půlnoci. Nebylo to jedenáct večer, ale za hodinu půlnoc.

Půlnoc, ač nazývaná hodinou duchů, sama o sobě moc děsivá není (před pár dny jsem byl vzhůru až do půlnoci a bál jsem se jen toho, že potmě o něco zakopnu), takže její neustále zmiňování bylo spíše úsměvné.

To by bylo pro dnešek vše. Pokud máte někdo zkušenosti s něčím podobným, klidně se podělte.

Sikar