Dneska si budu jen trochu hrát a pustím klávesnici na špacír. Aneb nečekejte nic obvyklého, jen trochu roztříštěných myšlenek.

Máme za sebou Coniáš, Dýchánek v knihovně na konci vesmíru a Fénixcon. Křest letošních Žoldnéřů fantazie a Mloka i Kočasu. Jak to spolu souvisí? Inu, na všech těchto i jiných akcích (a nezapomínejme ani na diskuse, veřejné, internetové i čistě soukromé v pohodlí uhánějícího vlaku nebo nad pivem) se dříve či později stočila řeč i na psaní v obecném i užším smyslu. Co píšeme, jak píšeme, (už píšeš, cos slíbila?), zkrátka staré dobré stočení do vyjetých kolejí.

V rámci téhle pohodlné procházky známými místy jsem však vždy byla svědkem jednoho a téhož úkazu: debatě nad mikropovídkami. Ať už v souvislosti s recenzemi na kteréhokoliv Mloka/Kočas, případně pokud se diskutovalo přímo o dané kategorii v CKČ, vždy se vyloupl z oblaku slov a myšlenek známý leitmotiv: vždyť je to jen rozvedený vtip, slovní hříčka!

A jako vždy, když tohle zazní, mne i tentokrát napadlo: a co byste chtěli víc, čtenáři? Rozsah mikropovídky je přísně limitovaný prostým počtem znaků i samotným rozměrem myšlenky. Také ji omezuje nejen autorova zručnost a umění ovládnout jazyk, ale zároveň i čtenářova schopnost pochopení textu a všeho, co se ukrývá v pozadí.

Kupříkladu autor využije výraz gestalt pro vyjádření vztahu svých postav a jejich funkce v rámci příběhu i vzájemné interakce. Nevysvětlí tento termín doslovně, pouze naznačí jeho význam skrze fungování postav, ale jelikož je to autor SF a očekává, že jeho text opět budou číst primárně fanoušci SF, nijak zvlášť se tím netrápí, protože buď
a) se spoléhá na čtenářovu sečtělost a třeba povědomí o románu Theodora Sturgeona Víc než člověk,
nebo předpokládá, že
b) čtenáři SF jsou všeobecně mnohem inteligentnější než průměrná populace a umějí používat slovníky cizích slov, případně Google, nebo dokonce jim tento termín vůbec není neznámý, protože je docela dobře zpracovaný právě v rámci žánru.

Všimli jste si? Použila jsem slovo očekává. A tohle očekávání, či spíše nadočekávání, bývá velmi často problémem a zdrojem nedorozumění mezi autorem a čtenářem. Stejně jako náš hypotetický autor a milovník klasické SF nepočítá s náctiletými čtenáři, co teprve objevují svou žánrovou Ameriku/galaxii Pegasus/cokoliv jiného chcete (a tedy se nemuseli s daným románem či pojmem zatím setkat), stejné chyby se dopouštějí i sami čtenáři, když k mikropovídce přistupují se stejným (často podvědomým) očekáváním jako k běžné povídce či novele. Není se pak co divit, že vidím jejich lehce protažené tváře a slýchávám reakce typu vždyť je to jen dobře rozvedený vtip!

O zklamání z přemrštěného očekávání, tedy z nadočekávání, co jste už v životě zažili, nemusím vůbec psát – každý si pěstujeme vlastní kalíšek hořkosti. Vzato reálně chápeme, že ne všechno se nám vždy splní. Od prvního momentu v dětství, kdy se pod vánoční strom skutečně nevešel vysněný živý poník ani letadlo, jsme se naučili vyrovnávat se zklamáním. Někdo pokrčí rameny, jiný radši ani moc toho dobrého neočekává, právě aby předešel následnému zklamání – tak proč všechny tyhle bezpečnostní okruhy vypínáme, jakmile sáhneme po knize?

Jakmile se příběh začne odvíjet, čtenář neodvratně sklouzne do svého hodnotícího systému a souboru zkušeností, jejichž optikou nazírá nejen na samotný děj, ale skrz něj i na postavu autora (nezaměňovat se skutečným autorem). V případě, že dojde k větší kolizi toho, co se vypráví, se zkušenostmi a vědomostmi čtenáře, nastává rozčarování – ovšem ne vždy je na vině autor a třeba jeho nedostatečné zpracování tématu. Někdy zkrátka jen příběh nenajde svého čtenáře a čtenář si spletl to, co chtěl číst, s tím, co se mu dostalo do ruky.

Právě proto je dobré se zamýšlet nejen nad příběhem, ale i nad jeho formou. Proč právě tenhle způsob vyprávění? Proč autor nepoužil širší nebo naopak kratší útvar? Skutečně má závěr vyznít do ztracena, nebo mi něco uniklo, co je mezi řádky, nebo dokonce vysloveno dříve, ale mnou nepostřehnuto jako cosi nepodstatného? (Ano, i to se může stát. Proto se soutěžní povídky často čtou víckrát.) Zavrhovat text šmahem jen proto, že mu momentálně nerozumíme, to zavání zbytečným plýtváním a troufám si tvrdit, že trochu i pýchou čtenáře (jediný svrchovaný moudrý a poslední spravedlivý, auč).

Říkáte si, jestli jsem se úplně nezbláznila? Vždyť kolikrát si pročítáte naše nářky během porotcování, případně je slýcháte naživo, a teď vám radím přemýšlet nad texty, které se vám nelíbí? Které byste normálně odhodili v dál jako špatně padnoucí klobouk sladce růžové barvy s holubím trusem na krempě? Ne, nezbláznila jsem se. Skutečně je zdravé se občas zamyslet, zda vaše zklamání nepramení ani tak v samotném textu, jako spíš ve vašem očekávání. Zda náhodou text, který samotný autor nazval “hříčkou”, jste vy v duchu předem nepostavili na roveň jeho mistrovským románům, a teď jste zklamaní, že není stejně dobrý/temný/sofistikovaný a vůbec.

A zároveň – protože jsme Sedmero a v našem světě nic nemá jen černou a bílou – tohle je způsob, jak se můžete vypracovat i jako autoři. Přemýšlením nad texty jiných spisovatelů, nad jejich využitím téhož materiálu, který máte k dispozici i vy sami, se učíte. Není to žádný zaručený recept na to, jak uspokojit všechny recenzenty a zároveň si udržet i ty nejrozmlsanější fanoušky, spíš způsob, jak opět jinou optikou nazírat na vlastní psaní. Nezakrnět, trochu pochopit, co se děje v mysli čtenáře, nezapomenout na to, jaké to je být tím čtenářem. A možná časem napsat skutečně dobrý text, se kterým budou více méně spokojeni všichni.