Při hodnocení letošního ročníku soutěže O dračí řád jsem z legrace Cirrat navrhl, že bychom mohli udělat klišé bingo. Nápad se chytil a my dali dohromady nějakých sto dvacet, možná víc klišé, která se opakují až podezřele často. Jedno z nich bylo ,,klon známé postavy”. Původně jsem přímo navrhl, aby tam byl přímo klon zaklínače, ale uznali jsme, že to radši zobecníme. Proč si ale nepromluvit rovnou o podivných bratrancích našeho známého Geralta?

Stále ještě nemůžeme vkládat obrázky, takže budete ochuzeni o pár vtípků, které snad jindy propašuji jinam. Pokud nevíte, jak zaklínač Geralt, kterého vymyslel polský spisovatel Andrzej Sapkowski vypadá, použijte sami Google. Ovšem nevědět to v dobách, kdy i na ulici byly billboardy s reklamou na poslední počítačovou hru s ním, to by byla opravdu ostuda.

Jestli někdy sestavím seznam faktorů, které mají vliv na podobu současné české fantasy, příběhy o zaklínači na něm budou hodně vysoko. Dneska už to asi není tolik znát, ale v devadesátých letech když prý někdo psal o elfech, rázem to byli elfové ve stylu Sapkowského. Namísto vznešených bytostí od Tolkiena spíše indiáni.

Tohle mi nezávisle na sobě řeklo pár lidí, kteří v té době hodnotili literární soutěže. Dneska už se elfové opět vrátili do role vznešených (a arogantních) div že ne polobohů (přeci jen, zfilmovaný Pán prstenů přišel až po zaklínačských knihách), ovšem hrdinové ve stylu Geralta nám tu zůstali.

Jak bychom mohli Geralta popsat?

• Profesionální bojovník
• Běžnými lidmi obávaný, často opovrhovaný, ale potřebný
• Obestřený tajemstvím
• Nezvyklý vzhled
• Nosí s sebou obsáhlý inventář
• Ženy mu z nějakého důvodu nemohou odolat

Jistě vás napadne spousta dalších věcí, ale tohle jsou body, které se mi vybavily jako první a jsou podle mě nejdůležitější.

Zaklínači jsou podle Sapkowského opravdu tajemní. Sídlo mají dost stranou od civilizace, užívají podivné drogy, vládnou záhadnou magií, oni sami i jejich meče jsou opředeni spoustou mýtů a polopravd. Zábavné na tom však je, že ony mýty a polopravdy jsou zdrojem humoru. Zaklínači sami ty báchorky šíří, jen aby se jim lidé radši vyhýbali a nestrkali nos do jejich záležitostí. Velká většina tajemství není jimi samotnými braná ani trochu vážně.

Ne však v případě zaklínačova klonu! Klon je tajemný, legendární, obávaný a mnoho dalšího, ovšem vše je to brané s absolutní vážností.

Zaklínačův klon je ve velké většině případů profesně také cosi jako lovec nebo zabiják. Také u sebe nosí inventář, že by mu jej i Batman záviděl. (S tím nás pochopitelně autor neopomene dokonale seznámit do poslední položky, i když pak využití dojdou jen meč, křesadlo a hadr na nádobí.) Když už nemá vzhled albína, alespoň má nějakou zajímavou jizvu na tváři. A ano, ženy mu neodolají nikdy.

Má to ale jeden háček. Tato postava je nám předkládána s podobnými atributy. Všechny ostatní postavy v povídce ji berou jako někoho, jehož přítomnosti snad ani nejsou hodni.

Ale jaký to má důvod?

O Geraltově původu víme poměrně hodně. Ať už čteme cokoliv o něm, vcelku jasně je řečeno, proč se k němu lidé chovají, jak se chovají. U klonu se obvykle nedozvíme ani, co je vlastně zač. Proč je někdo honosící se jeho titulem tak žádanou osobou v určitém oboru? Kde se tito lidé cvičí? Existuje víc takových? Nebo je on sám jediný?

Autoři podobných klonů jako kdyby předpokládali, že čtenář všechna přednesená fakta, či spíše jejich nedostatek přijme bez jakéhokoliv vysvětlení, protože to je přeci jasné. Hrdina je tak hrdinou jen z toho důvodu, že text nějakou takovou postavu potřebuje.

Navíc, pokud nechce být autor nařčen z plagiátu, rozhodne se například, že jeho hrdina nebude mít žádné nadpřirozené schopnosti. V takovém případě získáváme postavu s nějakým fantastickým titulem, který je ovšem v zásadě mnohdy docela normálním žoldákem. Normálním žoldákem, kterého ale všichni berou jako něco neuvěřitelného, i když během děje nic neuvěřitelného ani nepředvede.

Zábavné také je, když se jedná o postavu, která by se měla pohybovat spíše ve stínech a držet se při zemi, ale zjevně každý, kdo ji vidí, vždy ví, o koho jde. Pokud píšete o nájemném vrahovi, pamatujte, že takovým lidem status celebrity opravdu nesluší.

Se zaklínačskými klony jsem se setkal nejednou. Jmenovaly se různě. Zpěvák meče, čepelmistr, očišťovač zlých, vyberte si vlastní název. Vždy to však byl jen Geralt s jiným účesem. A co je nejdůležitější, byl to Geralt nedotažený do konce.

Autor předpokládá, že čtenář podobný klon přijme jako velkého hrdinu, ale nedá nám jediný důvod, proč tomu věřit. Je to stejné jako vždy – autor ví, že zaklínač je oblíbený, ale nechápe důvod, proč tomu tak je. Chce napsat něco podobného, ale vzniklý klon je ve výsledku skutečně jen napodobeninou některých atributů známější postavy, ne skutečnou postavou s vlastním charakterem. A Geralt je stále ještě velmi častou a oblíbenou obětí. A díky videohernímu zpracování to tak asi ještě dlouho zůstane.

Postavy profesionálních bojovníků nejsou špatná věc. Jen z textu nesmí zcela jasně vyznívat touha po tom psát o někom jiném. A když už, zapracujte na tom trochu víc, ať není úplně jasné, kým jste se inspirovali.

Sikar