Bez zbytečného zdržování: slíbená druhá čás článku o pomocných vědách historických od našeho hosta Arengy.

Druhá část: numismatika, historická metrologie, genealogie, sfragistika a heraldika

 

Tento text přímo navazuje na můj předchozí článek, v němž bylo stručně nastíněno, co jsou to pomocné vědy historické. Následovala úvaha o významu chronologie, paleografie, diplomatiky, kodikologie a epigrafiky, a to nejen pro autory, kteří zasazují své příběhy do jakéhokoli období reálné historie či do současnosti, ale i pro ty, kteří se ve svých dílech pohybují ve zcela smyšlených světech, ať už se jedná o prakticky jakýkoli žánr. Nyní už ale slíbené pokračování:

Numismatika

Numismatika, jejímž oborem, předmětem a hlavním pramenem jsou platební prostředky, je vědou i mezi laiky poměrně známou – ostatně např. mince jsou oblíbeným sběratelským artiklem. Cílem numismatiky je zkoumání funkce platebních prostředků v procesu společenské směny, zabývá se nejen mincemi, ale i předmincovními a kreditními platidly (mince z obecného kovu, bankovky, státovky, směnky, šeky, cenné papíry, nouzová platidla a poukázky).

Pro autory textů z reálného prostředí, historického i současného je v mnoha případech prakticky nezbytné vědět, s jakou měnou, případně měnami se jejich hrdinové mohou setkat. Zjednodušeně řečeno potřebujete znát dvě věci: jaká měna se v daném prostředí používala a jaká zhruba byla její hodnota. Zároveň je třeba mít na paměti, že v dobách, kdy běžně užívané mince skutečně obsahovaly podíl drahého kovu (zpravidla stříbro nebo zlato), neprobíhala výměna oběživa stejným způsobem, jako v případech, kdy jsou peníze cenným kovem pouze tzv. kryty (anebo ani kryty nejsou). Při „moderní“ měnové reformě dochází k určitému datu ke zneplatnění staré měny a současné výměně za novou, někdy byly papírové peníze opatřeny kolky (někteří z nás kolkované bankovky ještě pamatují po měnové odluce české a slovenské koruny). V dřívějších dobách byly naproti tomu sice nové mince zavedeny do oběhu, ale ty staré mizely z užívání teprve postupně – právě díky tomu, že obsahovaly cenný kov, který mohl být platidlem i sám o sobě. Může být tedy praktické zjistit si, jak šly jednotlivé měny v dané zemi po sobě a jaký byl jejich vzájemný poměr. V dobách, kdy mezi lidmi obíhaly mince z cenných kovů, platily tyto většinou také za hranicemi země, kde byly vydány, zvlášť jednalo-li se o hodnotnější mince, zejména zlaté. V každém případě, používáte-li konkrétní názvy peněz, používejte je správně, ve správném kontextu a časovém zařazení – v tomto si opravdu nelze vymýšlet. Jedinou výjimkou může být přímá řeč, kde se neznalost samozřejmě toleruje a jde na vrub postavy, nikoli autora. Na druhou stranu je ovšem dobré zvážit, zda váš text skutečně zcela přesné zařazení a pojmenování potřebuje.

S nějakým prostředkem směny různých druhů zboží, se patrně budou muset vyrovnat i autoři, jejichž příběhy se odehrávají ve fiktivních světech (nebude-li tento svět naprostou komunistickou utopií, kde je všechno všech). Nemusí se pochopitelně jednat o peníze v takové podobě a formě, jakou známe z našeho světa – zde máte prakticky volnou ruku. Měna je důležitá nejen jako druh existující peněžní soustavy, ale i v užším smyslu peněžní jednotky stanovené jako měřítko cen. V naší realitě jde o určité množství drahého kovu, konkrétně zlata, ve vaší realitě to může být prakticky cokoli. Samozřejmě můžete psát i o společnosti, kde funguje ryzí směnný obchod „něco za něco“ – zvažte však, zda je to stav odpovídající společenskému vývoji, a pokud ne, čím je vyvolán a jak dlouho je ve své primitivní podobě udržitelný. Jak bylo zmíněno výše, existují platidla tzv. předmincovní (v českém prostředí např. železné hřivny či plátěné šátečky), mincovní a kreditní (ty neobsahují žádný cenný kov, a jsou kryté pouze depozitem v bance). Co si jako „své“ platidlo zvolíte vy, je na vás. Musí to mít ovšem nějakou logiku a nějaká pravidla, a to jak v rámci peněžní soustavy jednoho vydavatele, tak z hlediska poměrové hodnoty k jiným měnám (existují-li). Čtenáře s tím samozřejmě není třeba přímo seznamovat (není-li to zásadní k pochopení děje), ale vy sami musíte vědět, jak to ve vašem světě funguje, v celém textu udržet určitou kompaktnost a případné výjimky zdůvodnit.

Historická metrologie

Úkolem historické metrologie je shromažďování údajů o délkových, plošných, dutých a hmotnostních mírách v minulosti, uspořádat je do soustavy, zhodnotit je a převést na moderní měrné jednotky.

Dá se předpokládat, že autoři pohybující se v realitě jakéhokoli úseku dějin, se dříve či později setkají s nějakým metrickým údajem, který budou potřebovat nejen použít, ale budou ho potřebovat použít správně. Od zavedení jednotné metrické soustavy je situace poměrně jednoduchá, celá věc má ovšem háček v tom, že metrická soustava, jak ji známe dnes, nebyla zavedena všude najednou. Naopak: v různých zemích světa se prosazovala postupně během celého 19. a 20. století (např. posledním evropským státem, který ji zavedl, byla Velká Británie v roce 1976). Světovou metrologickou situaci před zavedením jednotné metrické soustavy lze charakterizovat jako tříšť různých evropských a mimoevropských měrných soustav, jejichž přepočet byl velice nesnadný, neboť nebyly vzájemně spojitelné. V jednotlivých zemích navíc občas docházelo k různým úpravám metrické soustavy.* Pokud autor s nějakými mírami a váhami ve svém textu pracuje, musí toto všechno zohlednit. Přehledné tabulky lze najít nejen ve Vademecu pomocných věd historických, ale i ve specializovaných příručkách a na internetu. Stejně jako u numismatiky si dovolím připojit ještě radu, že pokud užíváte zavedené termíny, užívejte je správně a ve správném kontextu. A také zopakovat, že ne každý text příliš konkrétní údaje skutečně potřebuje.

Je pravděpodobné, že s nějakým vyjádřením vzdálenosti, plochy, míry, obsahu a váhy se bude muset popasovat i nejeden autor čisté fikce. Samozřejmě, fantazii se meze nekladou, ovšem méně někdy i v tomto případě může znamenat více. Zahltíte-li své čtenáře spoustou termínů, v nichž se jen těžko vyznáte i vy sami, asi vám příliš nepoděkují. Na druhou stranu ani vyjádření, že do místa A je to dál než do místa B, ale blíž než do místa C a asi tak stejně daleko jako do místa D, pokud se jede oklikou přes místo E, není většinou to pravé (byť někdy může být obyčejné srovnání pro čtenářovu představu naprosto dostačující). V krátkých textech si s tím patrně hlavu příliš lámat nemusíte, v těch delších už může být na místě si některé věci promyslet víc do hloubky a pro jistotu a případné další použití si je někam zaznamenat. Uvažujte při tom, že míry plošné a duté bývají odvozené od těch délkových, váhové mohou být naproti tomu zcela samostatné, všechny nicméně mají nějaké větší a menší díly (poloviny, čtvrtiny, desetiny, dvanáctiny, šedesátiny… zkrátka jak si to určíte), které mají obvykle své vlastní názvy. Jednotlivé jednotky – názvy i hodnoty – bývají zpravidla od něčeho odvozené, zvlášť nedošlo-li se k nim exaktními vědeckými postupy. V některých světech může být metrická soustava jednotná, jinde může panovat zmatek nad zmatek, někde to může být tak napůl. Všechno by ovšem mělo mít nějaký důvod a nějakou svoji logiku. Zkrátka a dobře, stanovte si vlastní pravidla a ty pak dodržujte, opět s tím, že čtenář o nich nic moc konkrétního vědět nemusí, není-li to nezbytné pro děj.

Sfragistika, heraldika a genealogie

Zatímco úvahy o penězích a měrných jednotkách mohou být pro mnoho autorů praktickou nutností, pečeti, erby a rodinné vazby, jimiž se zabývají sfragistika, heraldika a genealogie, mají svou důležitost jen v menším množství případů/textů.

Zejména se to týká autorů, jejichž postavy se pohybují v reálném světě, a to nejen v libovolném úseku minulosti, ale i v současnosti či blízké budoucnosti. Pečetě jsou doložené již ve 4. tisíciletí před n. l. a mají tři základní funkce: 1. samy o sobě jako výraz určitého druhu vlastnictví případně jako pověření či legitimace úředních osob, 2. sloužily k uzavírání písemností, tedy chránily obsah před zrakem nepovolaných osob, 3. připojením k písemnosti (přitištění či přivěšení) bylo dáno svědectví, že obsah dané písemnosti je v souladu s názorem a záměrem vydavatele. Pokud je to důležité pro váš text, potřebujete vědět, jaké pečeti mohl kdo v dané době používat, jaký měly tvar a jaká pečetní látka byla užívána, případně jak vypadala pečetidla a co všechno lze na pečeti najít. S tím úzce souvisí i heraldika, neboť na mnoha pečetech je zobrazen právě znak vydavatele. Význam a funkce znaků neboli erbů je samozřejmě širší, užívaly je jak osoby fyzické, tak osoby právnické (státní útvary, města, různé korporace). Každý znak má své pevně dané části, jeho podoba nemůže být libovolná, naopak podléhá přesně daným pravidlům. Popisujete-li tedy konkrétní erby konkrétních osob, sáhněte po příslušné literatuře. Pokud si chcete nějaký znak vymyslet, třeba pro fiktivní postavu pohybující se v reálném prostředí, seznamte se se základními pravidly a dejte pozor, aby váš znak náhodou nebyl až příliš podobný nějakému obecně známému, skutečně existujícímu – anebo to naopak udělejte, pokud chcete čtenáři poskytnout vodítko pro spřízněnost vaší postavy s nějakým významným rodem. Tím se konečně dostáváme ke genealogii: Pokud ve vašich příbězích vystupují skutečné historické osobnosti, je samozřejmě na místě znát jejich rodinné a rodové vztahy a vazby, které měly zejména v případě výše postavených osob široký společenský význam. Někdy mohou být pro autory důležité i jiné, obecnější poznatky, např. o užívání a fixaci příjmení.

I pro autory příběhů z fiktivních světů mohou být principy a poznatky sfragistiky, heraldiky a genealogie inspirující. Můžete uvažovat o tom, zda ve vašem světě existují pečetě či jiné (a jaké) legitimační, uzavírací či ověřovací prostředky, z jakého důvodu a jakou mají podobu. Můžete se inspirovat i heraldikou, zejména pokud je váš příběh zasazen do společnosti „středověkého typu,“ neboť erb byl původně barevným znamením na zbroji, nejčastěji na štítě, které charakterizovalo určitou osobu a jí podřízenou družinu – zjednodušeně řečeno: díky erbům bylo v bitvě jasné, kdo ke komu patří. Můžete se inspirovat i skutečně užívanými tvary štítů, případně dalšími atributy, kterými byl štít doprovázen, inspiraci můžete nalézt také v erbovních znameních, kterými mohou být různé geometrické tvary či barevná pole, předměty, rostliny, zvířata reálná i fantastická, případně jejich části (např. hlava), postavy či části těla apod. – fantazii se zkrátka meze nekladou. Opět si však položte otázku, jak detailní popisy váš text snese, a mějte na paměti, že vaším cílem je čtenáře zaujmout, ne jej unudit k smrti. Také genealogie je pro autory fikce využitelná. Svůj význam někdy má i obyčejné postižení příbuznosti mezi jednotlivými postavami – to se může samo o sobě stát jedním velkým dobrodružstvím a zabředne-li do toho autor hlouběji, nakonec se možná ani sám nestačí divit, co všechno o svých postavách zjistí a jaký to má vliv na děj. Příbuzenské vazby mají totiž široké spektrum souvislostí od historických až k sociálním a biologickým – to se netýká pouze podobných fyzických charakteristik, ale třeba také dědičných nemocí. Důležité příbuzenské vazby pak nemusejí být jen pokrevní, ale také vzniklé sešvagřením (uzavřením sňatku vzniká vztah k příbuzným manžela/manželky), případně i duchovního rázu jako je kmotrovství, pobratimství, adopce apod. – čímž se ovšem od genealogie dostáváme již spíše k etnologii. Není samozřejmě hned nutné vytvářet pro své hrdiny celé rodokmeny, byť i to může být někdy na místě a zejména u dlouhých textů, kde vystupují příslušníci více generací či větší, rozvětvenější rodiny, čtenář schematický rodokmen nezřídka ocení.

 

O pomocných vědách historických by se samozřejmě dalo mluvit hodně dlouho, z nejrůznějších úhlů pohledu a s mnoha podrobnostmi. V obou svých textech jsem se snažila podat pouze orientační nástin spojený s úvahou o tom, jak mohou jednotlivé PVH inspirovat při tvorbě vlastního fantastického prostředí. Pro detailnější informace mohu odkázat na odbornou literaturu, které samozřejmě existuje značné množství. V první řadě byste měli sáhnout po Vademecu pomocných věd historických, kde také najdete odkazy na další díla, včetně cizojazyčných.

Pokud byste měli nějaké konkrétní, doplňující dotazy, pokusím se je zodpovědět v diskuzi pod článkem (bude-li to v mých silách).

Arenga

---

*) Např. v českém prostředí byla před počátkem 16. století 1 míle rovna 7,45164 km, počátkem 17. století to bylo 11,224772 km a po zavedení dolnorakouské soustavy měr a vah (1765) 7,586 km.