Je mi potěšením – a vzhledem k dnešnímu tématu přímo velkým potěšením – uvést článek dnešního hosta. Arenga se věnuje historii v mnohem širším a hlubším záběru než prostý čtenář a její články bývají zajímavé i poučné (a čtivé!). Proto bez dlouhého zdržování račte dále.

Na úvod by asi bylo na místě objasnit, co se vlastně skrývá pod tou možná trochu tajemnou zkratkou PVH. Současní či bývalí studenti historie mohou klidně zbytek odstavce přeskočit (a pokud jsem v nich vyvolala jakékoli negativní konotace či dokonce hluboko zasuté noční můry, omlouvám se – vím, že zkouška z PVH byla a nejspíš stále zůstává jednou z těch nejvíce nenáviděných). Pod zkratkou PVH se neskrývají Polské Vánoční Hvězdy ani Pravdivé Vědecké Horory nýbrž Pomocné Vědy Historické. Jak samotný název napovídá, jsou to vědní obory, které vznikly, aby pomáhaly historikům v jejich bádání, hlavně kriticky zhodnotit prameny. Za dobu své existence se samozřejmě značně specializovaly a jejich záběr se rozběhl do šířky i hloubky. Mezi klasické pomocné vědy historické patří: chronologie, paleografie, diplomatika, epigrafika, kodikologie, numismatika, historická metrologie, genealogie, sfragistika a heraldika, nově se mezi ně řadí i další obory, např. historická geografie.

Vraťme se ovšem k otázce v nadpisu: K čemu jsou PVH dobré autorům nejen fantastické literatury, kteří přece nejsou historiky (někdy), s prameny nepracují (i když by občas mohli) a nepodrobují je kritice (byť by to mnohdy nebylo od věci)? Když jsem se nad tím před nedávnem zamyslela, dospěla jsem k závěru, že i pro autory „nevědecké“ literatury mají pomocné vědy historické svůj význam: v mnohém jim mohou skutečně pomoci či je přinejmenším inspirovat. Na následujících řádcích se pokusím osvětlit proč (případně jak) – a vzhledem k tomu, že je toho opravdu hodně, vydá to rovnou na dva články.

 

Začněme chronologií:

Chronologie je vědní disciplína zkoumající čas. Matematická neboli astronomická chronologie využívá poznatky astronomie a příbuzných věd ke stanovení jednotek měření času od těch největších až po ty nejmenší. Historická chronologie se zabývá zkoumáním dělení a měření času u jednotlivých národů a v jednotlivých kulturách.

Je nasnadě, že pro autory, kteří se ve svých dílech zabývají jakýmkoli úsekem reálné historie, ať už beze změny či s méně anebo více fantastickými prvky, může být poměrně důležité vědět, jaký byl v daném prostředí obvyklý kalendář a podle čeho se čas měřil a odměřoval. Je užitečné zjistit si nejen to, jaký letopočet byl v dané kultuře a době užíván,* ale třeba také to, že ne vždy a všude začínal nový rok 1. ledna. Pro evropské (i mimoevropské) prostředí mohou být poměrně významné i odchylky mezi kalendářem juliánským a gregoriánským, který nebyl zaveden všude ve stejnou dobu a oba kalendáře tak existovaly dlouhá desetiletí ba dokonce staletí vedle sebe (Řecko např. přijalo gregoriánský kalendář až roku 1924). Používáte-li datace podle církevních svátků, je dobré si zjistit, na jaké datum v daném roce konkrétní svátek připadl (zvlášť pokud se jednalo o svátky pohyblivé, jako Velikonoce, Letnice nebo Boží tělo), dokonce se dá zjistit, zda svátek toho kterého světce byl v tom roce v pátek nebo v pondělí – což mohou být detaily, které mohou hrát v ději svou roli, pro středověké prostředí je navíc zcela běžná datace typu: „v pondělí po svátku XY“. Pro podrobnější informace je možné sáhnout po specializovaných chronologických příručkách, které mimo jiné obsahují i mnoho užitečných tabulek s konkrétními údaji. Obecně dostupná by měla být Rukověť křesťanské chronologie od prof. Gustava Friedricha a novější Historická chronologie od prof. Marie Bláhové.

Také pro autory, kteří umisťují své příběhy do zcela fiktivních fantasy či i sci-fi světů může mít chronologie nemalý význam. Váš příběh se totiž s největší pravděpodobností odehrává v nějakém čase. Tvoříte-li svůj svět, možná máte potřebu počítat roky či celá staletí, tedy si určit nějaký počátek letopočtu. Může být také praktické stanovit si (zejména má-li to přímý vliv na děj či zápletku), jak dlouhý je ve vašem prostředí den, měsíc a rok a jak se v daném prostředí tyto jednotky počítají (např. i v našem prostředí není měsíc lunární totožný s měsícem, který máme v kalendáři), a také se zamyslet, zda je ve vašem světě užívaný všude stejný kalendář či ne, proč tomu tak je a jaké problémy z toho mohou vyplývat. Zkrátka můžete si s tím dost vyhrát, zvlášť je-li to důležité pro váš děj. Nicméně i o některých věcech a jevech, které se v ději přímo neobjeví, by měl autor vědět a měl by přinejmenším respektovat určité zákonitosti. O tom, že je pak třeba dodržovat vlastní pravidla, není myslím podrobněji třeba hovořit.

 

Paleografie

Paleografie je věda studující nejen stará písma, ale vlastně všechny písařské produkty až do současnosti. Usiluje o správné čtení a místní i chronologické zařazení písemných památek, navíc také popisuje, hodnotí a třídí písmo, stanoví jeho funkci, sleduje jeho modifikace v historickém vývoji a v souvislosti s celkovým vývojem společnosti. Pro náš kulturní okruh hovoříme o paleografii latinské.

Pro autory píšící příběhy z reálného světa je důležité si uvědomit, zda společnost, o níž píší, vůbec písmo užívala a pokud ano, tak jaké, kde se psalo (nakolik byla znalost psaní rozšířená) a jaké byly běžně užívané psací látky a písařské potřeby. Co se týče psacích látek, není od věci znát jejich základní vlastnosti – např. že papyrus je křehký a snadno podléhá zkáze a že ve střední Evropě ho z místních surovin prostě nevyrobíte. Pergamen naproti tomu vyrobíte prakticky všude, neboť se jedná o vydělané a vyhlazené zvířecí kůže. Je to však psací látka do jisté míry drahá, takže svou kvantitou nemůže konkurovat ani papyru ani papíru. Pergamenem se tedy rozhodně neplýtvalo (jako to dělají například čarodějničtí studenti v nejmenovaném světoznámém bestselleru), v případě potřeby dokonce docházelo k jeho recyklaci, kdy byl starší, již nepotřebný text vyškrabán a přepsán textem novým – díky moderním technologiím jsou dnes takové texty opět čitelné.** U dnes nejobvyklejšího papíru, jehož vlastnosti jsou dobře známé všem, je naopak třeba položit si otázku: Kdy? Pro české prostředí je např. nejstarší dochovaná papírová písemnost až z počátku 14. století, první česká papírna začala fungovat až na samém konci století 15. Účelné mohou být rovněž znalosti o samotném písmu, včetně jeho správných názvů, rozhodnete-li se je uvádět – aneb babička v 19. století rozhodně nepsala švabachem, protože švabach bylo písmo tištěné. Samostatnou kapitolou pak mohou být číslice, jen pro zajímavost: arabské číslice začaly pronikat do Evropy asi ve 2. pol. 10. století, k jejich většímu rozšíření však dochází až ve století 13.

I autoři vytvářející čistou fikci se ovšem mohou paleografií inspirovat a popřemýšlet, zda a jak (případně proč) se v jejich světě píše, na co se píše a čím se píše, zda je užíváno písmo abecední, slabičné či slovní, píše-li se zleva doprava, zprava doleva anebo shora dolů, jestli zde byl vynalezen knihtisk, zda se tištěné a psané písmo nějak vyvíjí (což je celkem přirozený jev) a existuje-li zde paralelně několik písemných systémů vedle sebe (což je také přirozený jev), případně nakolik jsou tato stará či cizí písma čitelná pro jejich „hrdinu“ – i to samo o sobě může tvořit docela slušnou zápletku. Podobně jako u všeho ostatního musí mít ovšem i záležitosti týkající se písma svou logiku a podobně jako u všeho ostatního se dá upozornit, že pokud to, zvlášť u kratších textů, není důležité pro děj, není třeba se o tom podrobněji rozepisovat.

 

Diplomatika, kodikologie a epigrafika

Všechny tři s paleografií velmi úzce souvisí. Diplomatika je vědou zabývající se úředními písemnostmi (listiny, úřední knihy, aktový materiál) a procesem jejich vzniku. Kodikologie studuje rukopisy literárního charakteru. Epigrafika se zabývá nápisy, tedy texty, které byly ryty, odlévány, tesány, vyřezávány, modelovány, páleny či malovány na nejrůznější materiály vyjma obvyklé psací látky.

Zasazujete-li své příběhy do reálného prostředí a reálného času, může se vám hodit vědět, jak vypadaly v dané době úřední dokumenty, možná i to, jaký byl proces jejich vzniku. Úřední dokumenty v minulosti měly totiž stejně jako ty současné určité pevně dané části a formu a přesně daným způsobem byla ověřována jejich pravost. Ostatně padělatelství není rozhodně vynálezem moderní doby. U rukopisů literární povahy a stejně tak i v případě nejrůznějších nápisů je důležité si uvědomit, kdy, kde a jak mohl určitý typ rukopisu/nápisu vzniknout, tedy zda je reálně historicky možné, aby vámi prezentovaný rukopis/nápis vznikl v prostředí a v době kam jej zasazujete. Zjednodušeně řečeno, bude-li se váš děj točit např. kolem bohatě iluminovaného luxusního rukopisu sbírky básní urozené ženy z devátého století, něco tady nehraje – což samozřejmě nemusí, zejména je-li na tom postavena zápletka. Ostatně fantazii se meze nekladou. Chcete-li se ovšem držet reality, držte se jí se vším všudy. Pokud se záměrně odchylujete, je většinou třeba vysvětlit (nebo aspoň naznačit) proč.

Autorům píšícím čistou fikci mohou podobně jako paleografie přinášet inspiraci také diplomatika, kodikologie a epigrafika. Existují ve vašem světě úřední dokumenty? A literární rukopisné svazky? Nápisy? Jak vypadají? Proč? Jak dochází či docházelo k jejich vzniku? A má to pro váš příběh nějaký význam?

 

Příště: numismatika, historická metrologie, genealogie, sfragistika a heraldika.

Arenga

---

*) Na tomto místě bych ráda upozornila, že „rok nula“ opravdu neexistuje – každý letopočet vždy začíná rokem jedna, podobně jako na pravítku nemáte nultý centimetr.

**) Klidně to můžete použít jako zápletku svého příběhu, pokud vás to láká.