Když jsem si tuhle Sikarovi posteskla, že mi momentálně docházejí nápady na kratší články, jeho odpověď byla jako vždy čistě sikarovská: piš o chovu tučňáků.
Tudíž dneska si naražte kulichy na hlavy, rukavice ke klávesnici a jdeme na to.

Přestože se vám to může zdát naprosto mimo mísu a lehce šílené, v mnoha ohledech je to jedna z těch geniálních rad, co pomohou téměř každému zaseknutému autorovi. Ne, opravdu si nedělám srandu, ani nenechávám promlouvat dětinštější či šílenější části Sedmera – ať to beru z jakékoliv strany, zkrátka Sikar má pravdu. Jen to bere velmi prudkou, téměř möebiovskou zkratkou.

Představte si, že jste zaseklí. Případně marně hledáte téma na krátkou povídku či jiný typ textu. Jen málo zadání je tak krutých jako prostě něco krátkého napiš. Jenže co? A z jaké pozice? V jaké poloze?

Právě proto jsou podobné rady k nezaplacení, byť se zpočátku mohou jevit velmi trhlé, případně kontraproduktivní (a vy byste tvůrce rady nejradši poslali minimálně do háje).

Můžete totiž zvolit hned několik přístupů, jak se k dané nabídce postavit:

• vezmete radu doslova. Žijeme ve věku snadno dostupných informací a dokonce i o tak obskurním tématu byste měli být schopni sehnat aspoň základní informace. Tudíž stačí projet obrázky tučňáků, vybrat si svého druhového favorita, pročíst články o chování, zvycích a potřebách těchto ptáků a můžete se pustit do fabulace. Taktéž volba formy výsledného textu je čistě na vás – od suchopárné studie, přes její parodování až po nejrůznější typy humorné vyprávěnky. Vše je dovoleno.
• vezmete radu jako výchozí bod. Představte si třeba realitu, v níž je chov tučňáků zcela běžnou záležitostí. Jak by vypadal takový svět? Potřeba vytvořit jeho podobu, pravidla a fungující společnost (kvůli čemu by se třeba tučňáci chovali? A byli by to vůbec ti legrační nelétaví ptáci, jak je známe nyní?) logicky ústí nejen v pořádné duševní cvičení a průvan v šedých buňkách mozkových, ale zároveň je sama o sobě vodítkem k téměř nekonečnému počtu výchozích bodů pro samotný příběh. A opět: můžete směle začít psát.
• radu zpracujete v parafrázi nebo v přeneseném významu. Cokoli podobně obskurního může posloužit třeba jako krycí fráze (pro detektivní nebo špinážní příběhy), pro upoutání pozornosti (čtete si přeci právě tento článek!), případně jako symbol pro skutečnost dané fikce. V samotném textu se pak můžete soustředit třeba na politické či společenské otázky a náměty (tučňák se pak stává jen symbolem pro vyjádření určité skupiny lidí, názorů atd.), jak je libo a kolik máte odvahy.

Věřím, že najdete i další způsoby zpracování podobných témat. Oč však jde v prvé řadě: nebojte se šíleností. Naopak! Čím podivnější a napohled nezpracovatelnější téma, tím více možností a širší pole pro fabulaci!

Základem je samozřejmě zůstat jednou nohou v realitě. Je třeba respektovat v textu daná pravidla: tučňák je jasně definovaná jednotka a v průběhu psaní z ní neděláme něco úplně jiného (pokud tato změna není samozřejmě součástí zápletky). Nedoporučuji ani přebíhat svévolně mezi styly (často vzniká nepřehledný guláš, protože málokterý autor je schopen zvládnout tyhle posuny) a nemít stanovený ani všeobecný hrubý rozměr délky textu (některé nápady se mohou rozpliznout do ztracena vinou právě nadměrné délky, nebo naopak mohou zajít na úbytě pro nedostatek místa).

Tyhle hrátky slouží pro rozhýbání fantazie, jako duševní cvičení v případě, kdy se třeba nudíte a psychicky si potřebujete odpočinout, mohou být i překvapivě snadným východiskem v případech, kdy potřebujete jakýkoliv text a nemáte tušení, kde a co začít psát. Protože i naťuknutý a zavrhnutý nápad může vést k dalším, životaschopnějším a zajímavějším. Je zkrátka dobré si vždy pamatovat, že nás autory limituje pouze jediné: naše fantazie.

Tak jí dejte křídla. A možná váš tučňák bude i létat.