Když jsem si tuhle Sikarovi posteskla, že mi momentálně docházejí nápady na kratší články, jeho odpověď byla jako vždy čistě sikarovská: piš o chovu tučňáků.
Tudíž dneska si naražte kulichy na hlavy, rukavice ke klávesnici a jdeme na to.
Přestože se vám to může zdát naprosto mimo mísu a lehce šílené, v mnoha ohledech je to jedna z těch geniálních rad, co pomohou téměř každému zaseknutému autorovi. Ne, opravdu si nedělám srandu, ani nenechávám promlouvat dětinštější či šílenější části Sedmera – ať to beru z jakékoliv strany, zkrátka Sikar má pravdu. Jen to bere velmi prudkou, téměř möebiovskou zkratkou.
Představte si, že jste zaseklí. Případně marně hledáte téma na krátkou povídku či jiný typ textu. Jen málo zadání je tak krutých jako prostě něco krátkého napiš. Jenže co? A z jaké pozice? V jaké poloze?
Právě proto jsou podobné rady k nezaplacení, byť se zpočátku mohou jevit velmi trhlé, případně kontraproduktivní (a vy byste tvůrce rady nejradši poslali minimálně do háje).
Můžete totiž zvolit hned několik přístupů, jak se k dané nabídce postavit:
- vezmete radu doslova. Žijeme ve věku snadno dostupných informací a dokonce i o tak obskurním tématu byste měli být schopni sehnat aspoň základní informace. Tudíž stačí projet obrázky tučňáků, vybrat si svého druhového favorita, pročíst články o chování, zvycích a potřebách těchto ptáků a můžete se pustit do fabulace. Taktéž volba formy výsledného textu je čistě na vás – od suchopárné studie, přes její parodování až po nejrůznější typy humorné vyprávěnky. Vše je dovoleno.
- vezmete radu jako výchozí bod. Představte si třeba realitu, v níž je chov tučňáků zcela běžnou záležitostí. Jak by vypadal takový svět? Potřeba vytvořit jeho podobu, pravidla a fungující společnost (kvůli čemu by se třeba tučňáci chovali? A byli by to vůbec ti legrační nelétaví ptáci, jak je známe nyní?) logicky ústí nejen v pořádné duševní cvičení a průvan v šedých buňkách mozkových, ale zároveň je sama o sobě vodítkem k téměř nekonečnému počtu výchozích bodů pro samotný příběh. A opět: můžete směle začít psát.
- radu zpracujete v parafrázi nebo v přeneseném významu. Cokoli podobně obskurního může posloužit třeba jako krycí fráze (pro detektivní nebo špinážní příběhy), pro upoutání pozornosti (čtete si přeci právě tento článek!), případně jako symbol pro skutečnost dané fikce. V samotném textu se pak můžete soustředit třeba na politické či společenské otázky a náměty (tučňák se pak stává jen symbolem pro vyjádření určité skupiny lidí, názorů atd.), jak je libo a kolik máte odvahy.
Věřím, že najdete i další způsoby zpracování podobných témat. Oč však jde v prvé řadě: nebojte se šíleností. Naopak! Čím podivnější a napohled nezpracovatelnější téma, tím více možností a širší pole pro fabulaci!
Základem je samozřejmě zůstat jednou nohou v realitě. Je třeba respektovat v textu daná pravidla: tučňák je jasně definovaná jednotka a v průběhu psaní z ní neděláme něco úplně jiného (pokud tato změna není samozřejmě součástí zápletky). Nedoporučuji ani přebíhat svévolně mezi styly (často vzniká nepřehledný guláš, protože málokterý autor je schopen zvládnout tyhle posuny) a nemít stanovený ani všeobecný hrubý rozměr délky textu (některé nápady se mohou rozpliznout do ztracena vinou právě nadměrné délky, nebo naopak mohou zajít na úbytě pro nedostatek místa).
Tyhle hrátky slouží pro rozhýbání fantazie, jako duševní cvičení v případě, kdy se třeba nudíte a psychicky si potřebujete odpočinout, mohou být i překvapivě snadným východiskem v případech, kdy potřebujete jakýkoliv text a nemáte tušení, kde a co začít psát. Protože i naťuknutý a zavrhnutý nápad může vést k dalším, životaschopnějším a zajímavějším. Je zkrátka dobré si vždy pamatovat, že nás autory limituje pouze jediné: naše fantazie.
Tak jí dejte křídla. A možná váš tučňák bude i létat.
Tučňáci smrdí rybinou.
Ty jíš tučňáky?
Co tučňáci. Ale JMELÍ!
(Mimochodem Cimrman má ve svých hrách mnoho takových tučňáků, které jsou sice úplně mimo, ale nakonec se z nich staly ikonické scénky…)
“Batmane, to bude tvůj konec…”
🙂
Takže bych vlastně měla napsat, díky, milí triumvirátníci, za vaše šílená témata, která nakopávají naši fantazii. :))
Pravdou je, že díky vám jsem pochopila, že žádné téma není tak šílené, aby se napsat nedalo.
Tak si takhle čtu článek a napadne mě, že bych mohla napsat komentář, protože mám zase jednou jednoznačný (a to se mi nestává moc často) názor. A pak zjistím, že už ho napsala Katty. Tak zase nic…
Ale přece jen. Jednou jsem takhle chtěla na blog.cz napsat článek k tématu týdne a nic mě nenapadalo: http://silenesuple.blog.cz/1504/napad-napad-potrebuju-napad-tema-tydne-svetlo-na-konci-lednice
Uvědomila jsem si, že za poslední půlrok jsem napsala tři povídky – ke všem mně přímo nebo nepřímo inspiroval Triumvirát. Takže na tom něco bude 🙂
Jen bych ti k článku chtěla přidat malé varování. I “psaní o tučňácích” musí mít míru.
Z vlastních zkušeností, i z pozorování ostatních, jsem zjistila, že přemíra invenční ztřeštěnosti (není to jen o psaní na nejztřeštěnější téma, ze stejného ranku je i co nejztřeštěnější úhel psaní o zcela banálním tématu) nakonec taky vede k vyčerpání a bloku. A mám tak trochu dojem, že to vyčerpání nastupuje plíživěji a člověk si většinou ani neuvědomuje, že ho to ždíme jak citron.
Je na každém autorovi, aby poznal a znal především sám sebe. Mimo jiné i o tomhle jsou naše články – ovšem pokud to není jasné, asi tomu věnuji někdy v budoucnu pár řádek někde bokem.
Jenže poznat sám sebe je ta nejtěžší disciplína.
Ale tak alespoň ti z tučňáků vyplynulo další téma na článek :o)
[…] trochu lépe rozvést. Jenže co když nás najednou vůbec nic nenapadá? Můžete psát třeba o chovu tučňáků, protože pamatujete? Téma nebylo zadáno. Případně zaklepete na rameno deseti svým […]