• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Leden 2016
Po Út St Čt Pá So Ne
« Pro   Úno »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Nezařazené

O hajzlech 2 – hajzlové všude kolem nás

18.1.2016
-
Publikováno sikar

VAROVÁNÍ – následující článek je poněkud osobnější, než obvykle. Obsahuje názory na jisté téma a nejedná se o řečení ,,toto je správně a mělo by to tak být”, ale ,,nad tímhle se zkuste zamyslet i vy, já to poslední dobou dělám až příliš často”. Děkuji za pozornost, protože u tohoto článku opravdu bylo třeba toto zmínit.

Nevím, kde mám začít. Skutečně, nemám nejmenší tušení, jak začít tenhle článek, jelikož k tomuto tématu se dá říct možná až příliš. Ano, autorská práva jsem opět odložil na později, protože během minulého týdne se mi do rukou úplně náhodou dostal další materiál, který si zaslouží hlubší prověření a zamyšlení. Takže vám mohu slíbit, že ten článek bude sice později, ale o to lepší.

Loni v květnu jsem se zabýval tím, co se stane, když píšeme hrdinu hajzla. Pod článkem se rozvinula poměrně výživná diskuze, ale to nejlepší mi přišlo soukromě. Pozor, na následujícím screenshotu jsou nehezká slova, ale co bychom taky čekali od diskuze mě a Gadra, že. A hlavně, článek možná nebude vhodný pro jedince, které ještě neopustila víra v to, že lidstvo je normální.

gadrovopravda

Mimochodem, pokud jste ho nečetli, přečtěte si článek od Cirrat o ZLU!TM. Dost věcí, které jsem chtěl napsat do tohoto článku, jsem vynechal, protože je napsala už kdysi ona. Abyste si nestěžovali, že jsem nezmínil nějaký konkrétní problém. Plus tam má informace o některých skutečných vrazích, které se k tomuto článku hodí více než dost.

Původně jsem si řekl, že by pokračování loňského článku bylo o těch ještě horších hajzlech, ale nakonec jsem uznal, že než o postavách, bude lepší tentokrát psát o autorech. A čtenářích. Lidech obecně. Postojích společnosti vůči některých problémům, které se dotýkají literatury víc než dost.

Protože, co se to do háje zelenýho děje s naší společností, že lidé obdivují vrahy?

No dobrá, musím se vám omluvit. Při psaní článku jsem plánoval vložit screenshot výše, ale nakonec jsem zjistil, že jeho obsah je jiný, než jsem si myslel. Právě zmínku o obdivu k vrahům a moje nepochopení a znechucení nad tímto fenoménem mi kdysi Gadr okomentoval slovy, že tím jsem opravdu udeřil hřebík na hlavičku. Ovšem i tento screenshot byl k tématu, takže jsem jej přeci jen použil.

Začneme studenou sprchou. V roce 1999 došlo v USA na Columbine High School k masakru. (Když jsme u toho, nesnažte se nikomu nutit definici slova masakr. Jistá osoba mi kdysi řekla, že masakr je, když v bitvě padne půl armády a jinak ne. Haha, ehm.) Dvojice mládenců jménem Eric Harris a Dylan Klebold zabila dvanáct a zranila dalších jedenadvacet lidí. Následně oba spáchali sebevraždu. Víc informací si sežeňte jinde, pro potřeby článku stačí znát tohle.

Co si o tom myslet? Opovrženíhodný čin, nic víc k tomu nemohu říct. Jenže pak narazíte na videa jisté slečny, která se do jednoho z těch dvou nejspíš zbláznila (doslova, stačilo do Googlu zadat “eric harris crazy girl” a hned jsem se dostal na její kanál na YouTube). Doufám, že ten kanál je jen a pouze trolling, ale upřímně, nemožnost hodnotit videa a vkládat komentáře může být náznak, že ona slečna to myslí vážně. Troll by se královsky bavil reakcemi rozzuřených lidí, o což jí nejspíš nejde.

Dobrá, co si o ní myslet? Pokud to skutečně bere vážně, myslíte si, že by byla schopná vzít zbraň a po vzoru svého idolu jít někoho zabít?

Zcela upřímně, mít zájem o téma vrahů, na tom není nic špatného. Snad všichni se zajímáme o něco záporného. Někdo má rád vlkodlaky, jiný upíry, další sériové vrahy. A jak vidíme na literatuře, tak postavy upírů a vlkodlaků přestávají být nutně záporáky. A já to naprosto chápu. V minulosti lidé na upíry třeba i doopravdy věřili a báli se jich. Dnes je nám jasné, že upír je pouhý mýtus, kterého není třeba se obávat. Proč tedy nepsat o hodném upírovi? Dejme tomu Terry Pratchett tohle dovedl k dokonalosti. Mysleli jste si, že budu mluvit o Stmívání, co? Kdepak, přečtěte si nějakou Zeměplochu odehrávající se v Ankh-Morporku. Upír fotograf, vlkodlačice policistka, to všechno tam je a jedná se o hrdiny, nikoliv padouchy těch příběhů.

Jenže sériový vrah není rasa nebo živočišný druh. Člověk, elf, trpaslík, upír, vlkodlak, hobit, skřet, gnóm, skřítek. Kdokoliv z nich může být vrahem. Tím, že rehabilitujeme upíry a prohlásíme, že někteří z nich mohou být hodní, neuděláme automaticky správným i vraha. Vrah je vrah, ať už je upír nebo člověk. Vraha nedefinuje jeho původ, ale činy, které jsou jednoduše odporné.

Vraťme se k tomu zájmu. Není nic špatného na tom zajímat se o vrahy. Třeba hudební skupina Slayer bývá obviňována ze satanismu a sympatizování s nacisty a vrahy. Stačí si přečíst texty jejich písní. Ano, jsou obviňování, že právě jejich hudba ovlivnila vrahy (mrkněte na Wiki), ale to je to samé jako za násilí obviňovat filmy a videohry. Lidé válčili a vraždili se ještě před vynálezem počítačů, televize a thrash metalu. Víte co na to říkají sami členové kapely? S ničím z toho, o čem hrají, nesympatizují, pouze jim ta témata přijdou zajímavá a hodí se ke stylu hudby, který hrají. A to hlavní – jejich frontman, satan nesatan, je hluboce věřící katolík. Hudba, kterou hraje? To jen hraje. Doslova, protože to, co na pódiu předvádí je pro něj v podstatě divadlo. A teď si představte, že by vás měl někdo stejným způsobem soudit za to, co píšete. To, že píšete o válce, z vás nedělá generála nebo hůř, válečného zločince.

Dál jsem na YouTube objevil kanál Scare Theater, jehož autor se obecně zabývá děsivými věcmi. Ne všechno, co tam je, bych považoval za kdovíjak zajímavé, například právě videa o vrazích mě moc neberou, ale jsou tam a hodí se mi pro potřebu tohoto článku. Jejich autor vás seznámí s daným vrahem a tím, co udělal. Nejlepší na tom však je, že se snaží být po většinu času neutrální a jde mu to. Sděluje nám fakta, hotovo. Má o tohle téma zájem, rád se bojí, ale že by s těmi vrahy sympatizoval? Ne. Naopak nad nimi spíš projevuje lítost a říká, že tihle lidé (většinou mluví o těch, kterým doslova hráblo v bedně, takže za jejich činy mohl předně psychický stav) měli vyhledat pomoc, dokud mohli. Autor kanálu má zájem o vrahy, jako mají jiní zájem o hororové filmy nebo knihy.

Zájem o něco z vás automaticky nedělá doslova obdivovatele. Můžu se zajímat o sériové vrahy a současně přitom jimi hluboce opovrhovat. Lidé jsou obecně podobnými věcmi fascinováni. Milují strach, hrůzu a zakázané věci.

Optám se stejně jako už několikrát – kde je hranice?

Už kdysi jsem napsal článek o fenoménu jménem Jeff the Killer. Podivoval jsem se nad tím, kolik tahle postava vyprodukovala klonů. Loni v květnu v článku o hajzlech jsem jej zmínil znovu. Neuběhl ani rok a k tématu bych mohl říct opět něco jiného, protože ve světě internetu se všechno děje až moc rychle.

Stručně – kdosi zkusil pomocí crowdfundingu vybrat peníze na film o zabijáku Jeffovi. Naštěstí zasáhla nějaká vyšší moc (nejspíš zdravý rozum) a navzdory docela slušné propagaci projektu vybrali jen něco málo přes čtyři sta dolarů. Následující úryvky jsem si dovolil převzít a přeložit z jejich stránky na Indiegogo.

V našem pojetí je Jeff moderní, charismatický a atraktivní maniak.
(Snad jen, abych připomněl, jak prý má vypadat.)

Nebude vám líto obětí! Vcítíte se do Jeffa a budete chtít, aby je dorazil co nejrychleji a nejbrutálněji. Vždycky jsme chtěli film, ve kterém zvítězí padouch!

Co? Ale jako vážně – CO? Nenacházím slov. A jsem opravdu hodně rád, že se ty peníze nevybraly. Upřímně, existují filmy o vrazích, kteří nejsou dopadeni nebo dokonce skutečně vítězí, ale v těch je cílem vyvolat hrůzu pomocí toho, že ten maniak je stále někde tam venku a může dál vraždit. A zcela upřímně, hlavně si tím tvůrci zajišťují, že se budou točit další a další díly, na které lidi budou nehledě na kvalitu chodit do kina. Všimněte si, kolik takových sérií je takřka nekonečných.

Hlavní ovšem je – která z takových sérií se snaží, abychom s vrahem sympatizovali? Ano, vím, že existuje seriál Dexter, děkuji za připomenutí. Další?

Dáme si opět příklad z reality. Bombový atentát v Bostonu byl aktuální událost, o které se lidé chtěli dozvědět co nejvíc. Časopis Rolling Stone uveřejnil na obálce fotografii jednoho z teroristů. Setkal jsem se dokonce s reakcemi typu ,,Jé, ten je hezkej!” a už to jelo. Našli se lidé, kteří vůči útočníkům začali projevovat sympatie. Vždyť to byli hezcí kluci, no a co, že zabili šest lidí a pár set dalších zranili.

Fajn, tenhle obrázek jsem ani neplánoval, ale snad vystihuje, oč mi jde. Google vám někdy materiál předloží na stříbrném podnosu.

Fajn, tenhle obrázek jsem ani neplánoval, ale snad vystihuje, oč mi jde. Google vám někdy materiál předloží na stříbrném podnosu.

Jasně, obrovská většina z nás by něčeho podobného nebyla schopná. Jen někteří divní jedinci obhajují konání vrahů, ale prostě tu takoví lidé jsou. A bývají hodně slyšet, protože každé podobné prohlášení obvykle proběhne internetem odshora dolů a zleva doprava.

Někdy mám téměř pocit, zda tenhle přístup nezpůsobuje, že mnoho autorů potom začne brát taková témata jako vraždu, mučení, znásilnění a další podobná na hodně lehkou váhu. Takový autor ví, že mnoho lidí tato témata svým způsobem morbidně fascinují. Dochází pak k nadužívání, až zneužívání těchto motivů jen ve snaze za každou cenu zaujmout. Jasně, nebudeme strkat hlavu do písku, takové věci se kolem nás dějí. Je to smutné, hnusné, ale děje se to. Ovšem v momentě, kdy píšete o vraždách jako na běžícím páse, aniž by to mělo jakýkoliv smysl pro děj, začínáte působit dojmem, že je v tom pouze snaha šokovat.

Loni jsem četl jistou povídku. Byla v ní žena, která samovolně potratila. To je tragédie. Ve snaze šokovat ovšem otěhotněla poté, co byla znásilněna. A aby toho nebylo málo, tak bylo znásilnění (dívky ani ne náctileté) zmíněno ještě jednou, následované domácím násilím. A ano, vraždy, hodně vražd, velmi brutálních.

Na třech stránkách. Jo, nechte to chvilku poválet v hlavě.

Zamysleme se nad tím. Pokud by člověk sám zažil domácí násilí, je psaní podobného textu často v podstatě formou arteterapie. Vrátí se k těm událostem, přehraje si je v hlavě, lépe se s nimi vypořádá. Není problém. Troufám si říct, že když je někdo schopen psát o hrůzách, které zažil, čekal by nás text hodně syrový. Realistický, hutný. A řekl bych, že takový člověk by se opravdu nesnažil přehánět, protože už to, co prožil, bylo dostatečně hnusné. Ostatně, takhle dejme tomu vznikl román Věčná válka. Pojednává o válce, ale téma nijak nezneužívá a nepřehání se to v něm zbytečně s akcí. Ukazuje válku očima někoho, kdo ji prožil, ale předně pocity, které v něm zanechala. Marnost, zbytečnost.

Pak tu máme člověka, kterému se nic podobného nestalo, ale chce šokovat. Připravte se na záplavu krve. Ano, četl jsem podobné věci. Když autor chce šokovat, ale zná míru, je vše v pořádku. Jakmile míru nezná, je to zlé.

Představte si, že by se autorovi-přeháněči stalo něco takového, jako o čem rád píše. Jeho texty jsou převážně o vrazích a najednou by se ho někdo doopravdy pokusil zabít a skutečně by jej třeba těžce zranil. Psal by i nadále rád o vrazích a snažil se šokovat nebo by si to před vylitím krve na stránku nejprve pečlivě rozmyslel?

Ne, doopravdy po vás nechci, abyste se nechali někým napadnout, jen abyste věděli, jak pokus o vraždu psát realisticky. Berte to jako materiál k zamyšlení, protože každý zážitek se může na vaší tvorbě odrazit a u traumat to platí dvojnásob.

Co bych chodil kolem horké kaše, ale když vám skoro umřou dva lidé, které milujete víc než sebe, přičemž na jednom vidíte půl metru dlouhou jizvu každý den, přestanete na lehkou váhu brát zatraceně hodně věcí. Jo, mluvím o sobě, své ženě a synovi.

Nejsem teď kvůli tomu schopen psát o smrti? Kdepak, jsem. Jenže to beru vážněji. Protože buďme upřímní, ono to JE vážné téma. Nemá asi cenu to rozebírat dál, protože tohle není jen můj nátor, tohle je fakt. Smrt je vážné téma, tečka. Opět, materiál k zamyšlení. Dejme tomu člověk, kterému sériový vrah zabil příbuzného, asi nebude nadšený z vaší postavy glorifikovaného vraha, jenž vraždí jen tak, pro zábavu. Stejně tak asi rodiny obětí bombového útoku v Bostonu nebyly nadšené, když si přečetly, že někdo považuje útočníka za hezkého kluka a nehledí na to, co udělal.

Prostě a jednoduše? Vážná témata je dobré brát vážně. Vrah je zločinec. Vražda je závažný zločin. Ostatně, v detektivce obvykle vítězí detektiv, který vraha odhalí, ne? Když uděláte z vraha hrdinu, kterému máme fandit, zaručeně najdete fanoušky. A mnohem víc lidí tím spíš naštvete.

Můžete šokovat, ne že ne. Ale prostě se nad tím, co jsem napsal, prosím zamyslete. Pokud skutečné oslavování zločinců a slintání nad tragédiemi je rysem dnešní společnosti a odráží se to v literatuře, je něco špatně.

Sikar

creepypasta
horor
jeff the killer
kritika
literatura
masoví vrazi
realita
Různé pohledy na psaní
Sikar
terry pratchett
tvorba postav
tvůrčí psaní
18.1.2016
Email
20 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Jak to vidíme, Nezařazené

Naše betičky

28.10.2018
-
Publikováno Míša

Jak jsme vlastně našli naše betačtenáře? Kolik jich máme? Jak často je vytěžujeme? Čím je uplácíme a jak …

Číst více
28.10.2018
Publikováno Míša
Kritika, Nezařazené

Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.

6.3.2020
-
Publikováno Arenga

Jelikož máme první pátek v měsíci, opět jsme si pro vás připravili zadání malého literárního cvičení. Tentokrát …

Číst více
6.3.2020
Publikováno Arenga
Nezařazené, Tak trochu vedle

Jak má umělec správně žít?

17.1.2015
-
Publikováno Cirrat

Původně jste měli tento článek číst minulý pátek. Ale události kolem masakru v redakci Charlie Hebdo mě poněkud …

Číst více
17.1.2015
Publikováno Cirrat
← DALŠÍ ČLÁNEK
O zbytečných informacích
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Pozvánka na Pragoffest 2016

20 Komentářů

O hajzlech 2 – hajzlové všude kolem nás.
  1. Fionor
    18.1.2016 @ 18:34
    -
    Odpovědět

    K tématu vítězících vrahů nemůžu nevzpomenout Hannibala Lectera. Ale u něj je to trochu jiné. I když je charismatický, nedá se asi úplně tvrdit, že by mu diváci (a možná ani čtenáři? – předlohu jsem nečetl) úplně fandili. Jistě, ta hra na kočku s myší je zábavná, ale jeho oběti nejsou prakticky nikdy příliš sympatické (a prokreslené) a víceméně jim to divák musí trochu přát. Jenže zároveň, jakkoliv si obecenstvo přeje, aby Hannibal unikal spravedlnosti o chvíli déle, nepřeje si, aby unikal navždy – všichni ví, že to je bezskrupulózní vrah a psychopat, který si zaslouží trest. Ale ta cesta k trestu může být opravdu zábavná.

    S Dexterem mám problém v tom, že vlastně není tak úplně na cestě k trestu. Jakkoliv zabíjí lidi, kteří si to mohou z nějakého úhlu pohledu zasloužit, nepřestává být vrahem. A je pro mě obtížné se s ním jako s hrdinou ztotožnit (přičemý se hodí poznamenat, že výše uvedený Hannibal není hrdina ke ztotožnění – je to antagonista, který hraje vlastní hru).

  2. Markéta
    18.1.2016 @ 18:37
    -
    Odpovědět

    A já budu jednou nesouhlasit. Chápu, že máš svou strašnou zkušenost, která tě musela hodně ovlivnit po všech stránkách. Ale s několikrát opakovaným “smrt je vážné téma” se sžít nedovedu. Chápu, žes to asi myslel jinak, ale já vidím problém v tom, jak smrt tabuizujeme a jak se na ní snažíme ideálně zapomenout. Kvůli tomu pak lidé umírají o samotě (protože je jejich blízcí v takových okamžicích nechtějí vidět, i když mám občas pocit, že to je něco o čem se jen mluví a není to pravda. Jako tlouštíci s lahváčem a fotbalem) a kvůli tomu vznikají i takové texty, které tím chtějí šokovat.
    Smrt je podle mě stejně vážná jako dýchání. A ano, přišla jsem o jednoho velmi, velmi blízkého člověka, byla jsem z toho zničená, ale rozhodně se pro mě s ní nic moc nezměilo. Ale jsou jiné, podobně přirozené věci, se kterými mám problém zase já, tak tě asi chápu.
    Obdiv k vrahům… to je druhá věc, také existující už dlouho. Milostné dopisy sériovým vrahům se do vězení posílaly ještě před internety a podle mě to má zase co dělat právě s tou fascinací smrtí.
    Trochu mi přijde, že odsuzuješ mé oblíbené K/K/K – Kulhánek, Kotleta, Kopřiva, na druhou stranu tuším, že to není co máš na mysli. Protože kde máš tu linii mezi vrahem a člověkem, co vraždí tak nějak po cestě, protože mu nic moc jiného nezbývá?

    • Ilya
      18.1.2016 @ 20:51
      -
      Odpovědět

      Vrah, který zabíjí, protože mu nic jiného nezbývá, bych řekla, že se řadí do té kategorie vraha přinuceného okolnostmi, ne autorem 🙂
      A souhlasím, že tabuizování smrti je něco, nad čím je třeba se pozastavit. Někde jsem četla, že když byla ve středověku morová epidemie, rozbujely se ilustrace smrtky, která doprovází lidi při jejich každodenních činnostech, podávají si se smrtkou ruce, atd. To dělali proto, aby se vyrovnali s realitou v podobě smrti na každém kroku, která mohla kohokoliv skolit do druhého dne, ačkoliv dnes je zdravý. Prvoplánoví vrazi, kteří mají za úkol šokovat a nic víc, mi nepřijde jako způsob jak se vyrovnat se smrtí, ale jakási emoční nedospělost. Je to jen můj názor.
      A navíc…
      …jsem hrdá na svého protagonistu hajzla! (no dobře, ne tak moc)

    • Cirrat
      18.1.2016 @ 21:07
      -
      Odpovědět

      Ale… O tabuizování smrti Sikar přece vůbec nemluví… Mám pocit, že tady došlo k nedorozumění.

      • Arenga
        18.1.2016 @ 22:28
        -
        Odpovědět

        Já mám stejný pocit, žádné tabuizování jsem v tom rozhodně neviděla. Spíš sdělení, že jsou jistá vážná téma, která by se neměla zlehčovat a bagatelizovat.
        Mimochodem k tomu vnímání smrti v minulosti doporučuji dvoudílné dílo Philipa Ariése Dějiny smrti.

      • Ilya
        19.1.2016 @ 15:59
        -
        Odpovědět

        Omlouvám se, musím svá slova uvést na pravou míru. Reagovala jsem více na komentář, nepochopila jsem Sikarův článek jako snahu tabuizovat smrt.

    • sikar
      18.1.2016 @ 22:18
      -
      Odpovědět

      Obávám se toho samého, co Cirrat. Žádné tabu, pouze dané téma beru vážněji. A vážněji rozhodně neznamená, že se mu vyhýbám a chodím kolem něj oklikou. Naopak mám dokonce pocit, že jsem k němu schopen říct trochu víc z pohledu někoho, kdo to zažil z určitého úhlu pohledu a byl by klidně schopen pomoct druhým se s podobnou věcí lépe vyrovnat.

  3. Ewelyn
    18.1.2016 @ 18:39
    -
    Odpovědět

    Čo tak vrah, ktorý zabíja výhradne ostatných vrahov?

    • Melanie
      19.1.2016 @ 0:11
      -
      Odpovědět

      Teď mě napadl Paul Schumann, z knihy Zahrada bestií od Jefferyho Deavera. (Tímto ji všem doporučuji.)

  4. Rya
    18.1.2016 @ 19:03
    -
    Odpovědět

    A já budu pro jednou bezvýhradně souhlasit.

  5. Kadet
    18.1.2016 @ 19:07
    -
    Odpovědět

    Ale… ale co Jack?????
    Na jednu stranu máš pravdu, na druhou ne. Je spousta prvoplánovaných knih, příběhů apod., které jsou tu od toho, aby prostě šokovaly. A může to být dobré, i když je to hromada krve, střev a tak. Když je to napsané blbě (viz tvá zmíněná povídka), to už je věc druhá.
    Nadšení do vrahů… tak dlouho, dokud zůstává zdravý rozum na místě, je všechno v pořádku.
    Go away from Jack!

  6. dva mraky
    19.1.2016 @ 10:48
    -
    Odpovědět

    Všechny tyhle fenomeny obdivu k vrahům a zabíjení jsou podle mě dané přímo strukturou lidské mysli.
    Schopnost zabíjet svůj druh a mít z toho radost je tam zapsaná primárně a hluboko do těch jednodušších a současně nejsilnějších center. Ve stejných místech jsou ale zábrany, která brání napadat ty své a naopak je k nim obecná náklonnost. Díky tomu lidé žijí skupinách.
    Vražedné chování zůstává obvykle v klidu a hluboko, u většiny málo vyjádřené, přebité vrozenými zábranami a zhusta taky výchovou. Osobně myslím že u velké části lidí se snad ani v reálné chování nedá převést.
    Celé je to v rovnováze a k útoku na vlastní je potřeba splnit řadu podmínek, nejsilnější je identifikace vlastní/cizí, kdy vůči cizím ty zábrany neplatí, tenhle princip je objektivně úhelným kamenem většiny válečných a štvavých propagand. Oslabení odporu k zabíjení vlastních ale je třeba i v rámci mocenského boje. A konečně, celý ten vyvážený systém, který jedince spojuje se skupinou, vede ho k ohledům vůči svym a podřizuje jeho chování zájmům skupiny, tak tohle všechno může padnout ve chvíli, kdy se jedinec s žádnou skupinou neidentifikuje. Všechno je cizí, vůči ničemu neplatí zvýšené zábrany.
    Jelikož je to chování rizikové, namáhavé a navíc překonávající silnou protiváhu, je napadení vlastního druhu pokryté tou správnou vnitřní odměnou, jinak by se k tomu jedinec nerozhoupal. A to je jeden z důvodů, proč se některé texty s vraždícím hrdinou líbí.
    Snění ve formě příběhů umožní obejít všechny ty zábrany a pojistky a trochu se dotknout místa, ze kterého vychází dobrý pocit po zabíjení. A já myslím, že ho tam máme skoro všichni i když se třeba u většiny z nás nedá plnohodnotně zapojit do chování. A je pohřbený pod vším možným.
    Tenhle model podle mě docela dobře vysvětluje proč mohou vznikat hloupé texty o zabíjení, protože se to dotýká základních emocí a hodně lidí po tom na nějaké(nikdy nesplněné) úrovni opravdu touží.

    • rusalka
      20.1.2016 @ 1:41
      -
      Odpovědět

      Pokud by ale literatura skládala hold maniakům napadajícím vlastní druh, řeže si pod sebou větev. Sama je přece složkou přesně toho civilizačního nánosu která nás od temných pudů dělí.

      • Psychotic
        20.1.2016 @ 9:31
        -
        Odpovědět

        To já bych řekl, že nám spíš v dnešní době, kdy největší hrozící nebezpečí jsou leda žaludeční vředy ze stresu nebo klinická deprese, naopak naše temné pudy připomíná. Není to osvěžující číst o světech, kde se svět bojí spíš obřích příšer, černokněžníků a mimozemšťanů než berňáku nebo šéfa v práci?

        • rusalka
          21.1.2016 @ 0:31
          -
          Odpovědět

          No to určitě osvěžující je ale tak jsem svojí poznámku nemyslela. Nezpochybňuju, co napsal dva mraky, jen jsem ve velké zkratce napsala, že si myslím, že texty adorující vrahy jsou nebezpečné.
          “Brnkání na temné struny” je ok, pokud je tam nějaká reflexe. Oslava vraždění (znásilnění, mučení) pro ně samé, ať už potěší něčí libido nebo ne, vede v důsledku k relativizaci hodnot. To jestli je něco dobré/špatné, přípustné/nepřípustné je věcí zvyklostí dané skupiny, mění se v závislosti na její vyspělosti. Pár tisíc let nám trvalo doplazit se k současnému nudnému bezpečí. Normy, které drží současný stav pohromadě jsou ale vůči pudovým mechanismům stále žhavá novinka. Protože nám nudné bezpečí dovoluje fantazírovat o hypotetických hrůzách místo toho, abychom permanentně bojovali o život, myslím, že stojí za to si ho trochu hýčkat a bránit. Třeba tím, že o vrazích a násilnících nebudeme psát jako o vzorech hodných následování. (Což není totéž jako nepsat o vrazích a násilnících vůbec).

          • dva mraky
            21.1.2016 @ 10:17
            -

            Ono to “zabrnkání na temné struny” (trefné), je komplikovanější systém. Popisy násilností se používají i jako “odbržďovač”, aby ta většina, co nemá v hlavě až tak temno, si mohla nějakou tu vyvražďovačku užít bez nepříjemných pocitů z ubližování.
            Vylíčení ošklivých věcí vykonaných “zlými”, odblokuje soucit a pak už následuje jen svist čepelí, veškeré tělesné tekutiny a zoufalý řev… na jisté úrovni duše je to velmi uspokojující, víc než doživotní těžký žalář, kde zloun po dvou a půl letech zemře na souchotě za spektakulárního celodenního chrlení krve.(IMO horší skon)

      • dva mraky
        21.1.2016 @ 9:59
        -
        Odpovědět

        Literatura jako taková nemá telefoní číslo, aby se jí dalo zavolat. Přestože ji píší v minimálním případě alespoň gramotní lidé, jako celek se nebude chovat podle nějakého účelného schématu.
        Podle mě nemá cenu přemýšlet tímto způsobem, protože to jde proti příčinnosti. Literatura je jako zrcadlo společnosti. Co se líbí, to je vidět. A úspěšné koncepty se pak šíří napodobováním. Tak trochu evoluce konkurenčním bojem.

    • kopapaka
      20.1.2016 @ 20:43
      -
      Odpovědět

      dva mraky: sakra, tak tahle jsem nad tím ještě nepřemýšlel…
      …dobré.

      • dva mraky
        21.1.2016 @ 10:00
        -
        Odpovědět

        Děkuji. 🙂

    • Count de Worde
      10.7.2019 @ 10:38
      -
      Odpovědět

      Myslím, že jako jiné články se tato problematika dá shrnout slovy, že prostě existuje škála.
      V jednom koutě jsou díla, která se zabývají smrtí, vraždami atd. a pod hlavním příběhovým proudem je i jakýsi podproud s naznačeným morálním sdělením. Taková slouží k polechtání nižších pudů a přitom udržují víru v morálku a řád. Přitom postavy nemusí být vůbec černobílé. Naopak je tady prostor pro postavy sympatické ale kontroverzní. Akorát si třeba užijí hodinu slávy ve světle reflektorů a pak se v epickém finále obětují. Například. Svět je očišťen od špatností = extra ču… padouch je zabit a umírá i hrdina-nehrdina ale budoucnost je právě proto optimistická.
      V jiném koutku jsou zase béčkové rozjuchané vyvražďpvačky, které jsou méně sofistikované a tam je to především o tom polechtání nižších pudů, ale nemusí nutně zároveň chování podle nejnižších pudů glorifikovat. I když můžou. Tady je nutné rozlišovat text od textu.
      A zase v jiné části pomyslného spektra jsou díla moralistní, která nejsou ani tak díly uměleckými jako spíš příručkami chování. A taková díla se nepíšou jen pro děti a mládež ale i pro dospělé a i v 21. století. Člověk by řekl, že by to mohlo zůstat v 18. století ale ono se to v posledních asi 10-12 letech vrací!

      Sikar píše o lidech nezdravě posedlých obdivováním vrahů (to je hrozné, z Kájínka je úplná celebrita) a druhý extrém je pak člověk, který je tak posedlý tím nejideálnějším morálním chováním, že má nezdravě vysoké nároky. Na sebe, na všechny ostatní a dokonce i na FIKTIVNÍ POSTAVY! A ty nároky jsou až tak vysoké, že například dospívajícím neodpouští frackovité chování náctiletých. Skřípe dospělý zuby, když musí v reálu jednat s nevychovaným 15 spratkem, který si myslí, že je pánem světa? ANO, JASNĚ, ale pokud se tak chová postava a je to pár scén, protože je to součástí vývoje postavy, tak to samo o sobě není nedostatkem textu. Naopak autor věrohodně popsal teenagera. Kdo ze skutečných lidí občas v době dospívání nelezl někomu na nervy? Nebo po znásilněné postavě očekává hned v první reakci na traumatickou událost, že se s ní vypořádá jako někdo po letech terapie. To je také podle mého na hlavu.

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
O hajzlech 2 – hajzlové všude kolem nás | Triumvirát