VAROVÁNÍ – následující článek je poněkud osobnější, než obvykle. Obsahuje názory na jisté téma a nejedná se o řečení ,,toto je správně a mělo by to tak být”, ale ,,nad tímhle se zkuste zamyslet i vy, já to poslední dobou dělám až příliš často”. Děkuji za pozornost, protože u tohoto článku opravdu bylo třeba toto zmínit.

Nevím, kde mám začít. Skutečně, nemám nejmenší tušení, jak začít tenhle článek, jelikož k tomuto tématu se dá říct možná až příliš. Ano, autorská práva jsem opět odložil na později, protože během minulého týdne se mi do rukou úplně náhodou dostal další materiál, který si zaslouží hlubší prověření a zamyšlení. Takže vám mohu slíbit, že ten článek bude sice později, ale o to lepší.

Loni v květnu jsem se zabýval tím, co se stane, když píšeme hrdinu hajzla. Pod článkem se rozvinula poměrně výživná diskuze, ale to nejlepší mi přišlo soukromě. Pozor, na následujícím screenshotu jsou nehezká slova, ale co bychom taky čekali od diskuze mě a Gadra, že. A hlavně, článek možná nebude vhodný pro jedince, které ještě neopustila víra v to, že lidstvo je normální.

Mimochodem, pokud jste ho nečetli, přečtěte si článek od Cirrat o ZLU!TM. Dost věcí, které jsem chtěl napsat do tohoto článku, jsem vynechal, protože je napsala už kdysi ona. Abyste si nestěžovali, že jsem nezmínil nějaký konkrétní problém. Plus tam má informace o některých skutečných vrazích, které se k tomuto článku hodí více než dost.

Původně jsem si řekl, že by pokračování loňského článku bylo o těch ještě horších hajzlech, ale nakonec jsem uznal, že než o postavách, bude lepší tentokrát psát o autorech. A čtenářích. Lidech obecně. Postojích společnosti vůči některých problémům, které se dotýkají literatury víc než dost.

Protože, co se to do háje zelenýho děje s naší společností, že lidé obdivují vrahy?

No dobrá, musím se vám omluvit. Při psaní článku jsem plánoval vložit screenshot výše, ale nakonec jsem zjistil, že jeho obsah je jiný, než jsem si myslel. Právě zmínku o obdivu k vrahům a moje nepochopení a znechucení nad tímto fenoménem mi kdysi Gadr okomentoval slovy, že tím jsem opravdu udeřil hřebík na hlavičku. Ovšem i tento screenshot byl k tématu, takže jsem jej přeci jen použil.

Začneme studenou sprchou. V roce 1999 došlo v USA na Columbine High School k masakru. (Když jsme u toho, nesnažte se nikomu nutit definici slova masakr. Jistá osoba mi kdysi řekla, že masakr je, když v bitvě padne půl armády a jinak ne. Haha, ehm.) Dvojice mládenců jménem Eric Harris a Dylan Klebold zabila dvanáct a zranila dalších jedenadvacet lidí. Následně oba spáchali sebevraždu. Víc informací si sežeňte jinde, pro potřeby článku stačí znát tohle.

Co si o tom myslet? Opovrženíhodný čin, nic víc k tomu nemohu říct. Jenže pak narazíte na videa jisté slečny, která se do jednoho z těch dvou nejspíš zbláznila (doslova, stačilo do Googlu zadat “eric harris crazy girl” a hned jsem se dostal na její kanál na YouTube). Doufám, že ten kanál je jen a pouze trolling, ale upřímně, nemožnost hodnotit videa a vkládat komentáře může být náznak, že ona slečna to myslí vážně. Troll by se královsky bavil reakcemi rozzuřených lidí, o což jí nejspíš nejde.

Dobrá, co si o ní myslet? Pokud to skutečně bere vážně, myslíte si, že by byla schopná vzít zbraň a po vzoru svého idolu jít někoho zabít?

Zcela upřímně, mít zájem o téma vrahů, na tom není nic špatného. Snad všichni se zajímáme o něco záporného. Někdo má rád vlkodlaky, jiný upíry, další sériové vrahy. A jak vidíme na literatuře, tak postavy upírů a vlkodlaků přestávají být nutně záporáky. A já to naprosto chápu. V minulosti lidé na upíry třeba i doopravdy věřili a báli se jich. Dnes je nám jasné, že upír je pouhý mýtus, kterého není třeba se obávat. Proč tedy nepsat o hodném upírovi? Dejme tomu Terry Pratchett tohle dovedl k dokonalosti. Mysleli jste si, že budu mluvit o Stmívání, co? Kdepak, přečtěte si nějakou Zeměplochu odehrávající se v Ankh-Morporku. Upír fotograf, vlkodlačice policistka, to všechno tam je a jedná se o hrdiny, nikoliv padouchy těch příběhů.

Jenže sériový vrah není rasa nebo živočišný druh. Člověk, elf, trpaslík, upír, vlkodlak, hobit, skřet, gnóm, skřítek. Kdokoliv z nich může být vrahem. Tím, že rehabilitujeme upíry a prohlásíme, že někteří z nich mohou být hodní, neuděláme automaticky správným i vraha. Vrah je vrah, ať už je upír nebo člověk. Vraha nedefinuje jeho původ, ale činy, které jsou jednoduše odporné.

Vraťme se k tomu zájmu. Není nic špatného na tom zajímat se o vrahy. Třeba hudební skupina Slayer bývá obviňována ze satanismu a sympatizování s nacisty a vrahy. Stačí si přečíst texty jejich písní. Ano, jsou obviňování, že právě jejich hudba ovlivnila vrahy (mrkněte na Wiki), ale to je to samé jako za násilí obviňovat filmy a videohry. Lidé válčili a vraždili se ještě před vynálezem počítačů, televize a thrash metalu. Víte co na to říkají sami členové kapely? S ničím z toho, o čem hrají, nesympatizují, pouze jim ta témata přijdou zajímavá a hodí se ke stylu hudby, který hrají. A to hlavní – jejich frontman, satan nesatan, je hluboce věřící katolík. Hudba, kterou hraje? To jen hraje. Doslova, protože to, co na pódiu předvádí je pro něj v podstatě divadlo. A teď si představte, že by vás měl někdo stejným způsobem soudit za to, co píšete. To, že píšete o válce, z vás nedělá generála nebo hůř, válečného zločince.

Dál jsem na YouTube objevil kanál Scare Theater, jehož autor se obecně zabývá děsivými věcmi. Ne všechno, co tam je, bych považoval za kdovíjak zajímavé, například právě videa o vrazích mě moc neberou, ale jsou tam a hodí se mi pro potřebu tohoto článku. Jejich autor vás seznámí s daným vrahem a tím, co udělal. Nejlepší na tom však je, že se snaží být po většinu času neutrální a jde mu to. Sděluje nám fakta, hotovo. Má o tohle téma zájem, rád se bojí, ale že by s těmi vrahy sympatizoval? Ne. Naopak nad nimi spíš projevuje lítost a říká, že tihle lidé (většinou mluví o těch, kterým doslova hráblo v bedně, takže za jejich činy mohl předně psychický stav) měli vyhledat pomoc, dokud mohli. Autor kanálu má zájem o vrahy, jako mají jiní zájem o hororové filmy nebo knihy.

Zájem o něco z vás automaticky nedělá doslova obdivovatele. Můžu se zajímat o sériové vrahy a současně přitom jimi hluboce opovrhovat. Lidé jsou obecně podobnými věcmi fascinováni. Milují strach, hrůzu a zakázané věci.

Optám se stejně jako už několikrát – kde je hranice?

Už kdysi jsem napsal článek o fenoménu jménem Jeff the Killer. Podivoval jsem se nad tím, kolik tahle postava vyprodukovala klonů. Loni v květnu v článku o hajzlech jsem jej zmínil znovu. Neuběhl ani rok a k tématu bych mohl říct opět něco jiného, protože ve světě internetu se všechno děje až moc rychle.

Stručně – kdosi zkusil pomocí crowdfundingu vybrat peníze na film o zabijáku Jeffovi. Naštěstí zasáhla nějaká vyšší moc (nejspíš zdravý rozum) a navzdory docela slušné propagaci projektu vybrali jen něco málo přes čtyři sta dolarů. Následující úryvky jsem si dovolil převzít a přeložit z jejich stránky na Indiegogo.

V našem pojetí je Jeff moderní, charismatický a atraktivní maniak.
(Snad jen, abych připomněl, jak prý má vypadat.)

Nebude vám líto obětí! Vcítíte se do Jeffa a budete chtít, aby je dorazil co nejrychleji a nejbrutálněji. Vždycky jsme chtěli film, ve kterém zvítězí padouch!

Co? Ale jako vážně – CO? Nenacházím slov. A jsem opravdu hodně rád, že se ty peníze nevybraly. Upřímně, existují filmy o vrazích, kteří nejsou dopadeni nebo dokonce skutečně vítězí, ale v těch je cílem vyvolat hrůzu pomocí toho, že ten maniak je stále někde tam venku a může dál vraždit. A zcela upřímně, hlavně si tím tvůrci zajišťují, že se budou točit další a další díly, na které lidi budou nehledě na kvalitu chodit do kina. Všimněte si, kolik takových sérií je takřka nekonečných.

Hlavní ovšem je – která z takových sérií se snaží, abychom s vrahem sympatizovali? Ano, vím, že existuje seriál Dexter, děkuji za připomenutí. Další?

Dáme si opět příklad z reality. Bombový atentát v Bostonu byl aktuální událost, o které se lidé chtěli dozvědět co nejvíc. Časopis Rolling Stone uveřejnil na obálce fotografii jednoho z teroristů. Setkal jsem se dokonce s reakcemi typu ,,Jé, ten je hezkej!” a už to jelo. Našli se lidé, kteří vůči útočníkům začali projevovat sympatie. Vždyť to byli hezcí kluci, no a co, že zabili šest lidí a pár set dalších zranili.

Jasně, obrovská většina z nás by něčeho podobného nebyla schopná. Jen někteří divní jedinci obhajují konání vrahů, ale prostě tu takoví lidé jsou. A bývají hodně slyšet, protože každé podobné prohlášení obvykle proběhne internetem odshora dolů a zleva doprava.

Někdy mám téměř pocit, zda tenhle přístup nezpůsobuje, že mnoho autorů potom začne brát taková témata jako vraždu, mučení, znásilnění a další podobná na hodně lehkou váhu. Takový autor ví, že mnoho lidí tato témata svým způsobem morbidně fascinují. Dochází pak k nadužívání, až zneužívání těchto motivů jen ve snaze za každou cenu zaujmout. Jasně, nebudeme strkat hlavu do písku, takové věci se kolem nás dějí. Je to smutné, hnusné, ale děje se to. Ovšem v momentě, kdy píšete o vraždách jako na běžícím páse, aniž by to mělo jakýkoliv smysl pro děj, začínáte působit dojmem, že je v tom pouze snaha šokovat.

Loni jsem četl jistou povídku. Byla v ní žena, která samovolně potratila. To je tragédie. Ve snaze šokovat ovšem otěhotněla poté, co byla znásilněna. A aby toho nebylo málo, tak bylo znásilnění (dívky ani ne náctileté) zmíněno ještě jednou, následované domácím násilím. A ano, vraždy, hodně vražd, velmi brutálních.

Na třech stránkách. Jo, nechte to chvilku poválet v hlavě.

Zamysleme se nad tím. Pokud by člověk sám zažil domácí násilí, je psaní podobného textu často v podstatě formou arteterapie. Vrátí se k těm událostem, přehraje si je v hlavě, lépe se s nimi vypořádá. Není problém. Troufám si říct, že když je někdo schopen psát o hrůzách, které zažil, čekal by nás text hodně syrový. Realistický, hutný. A řekl bych, že takový člověk by se opravdu nesnažil přehánět, protože už to, co prožil, bylo dostatečně hnusné. Ostatně, takhle dejme tomu vznikl román Věčná válka. Pojednává o válce, ale téma nijak nezneužívá a nepřehání se to v něm zbytečně s akcí. Ukazuje válku očima někoho, kdo ji prožil, ale předně pocity, které v něm zanechala. Marnost, zbytečnost.

Pak tu máme člověka, kterému se nic podobného nestalo, ale chce šokovat. Připravte se na záplavu krve. Ano, četl jsem podobné věci. Když autor chce šokovat, ale zná míru, je vše v pořádku. Jakmile míru nezná, je to zlé.

Představte si, že by se autorovi-přeháněči stalo něco takového, jako o čem rád píše. Jeho texty jsou převážně o vrazích a najednou by se ho někdo doopravdy pokusil zabít a skutečně by jej třeba těžce zranil. Psal by i nadále rád o vrazích a snažil se šokovat nebo by si to před vylitím krve na stránku nejprve pečlivě rozmyslel?

Ne, doopravdy po vás nechci, abyste se nechali někým napadnout, jen abyste věděli, jak pokus o vraždu psát realisticky. Berte to jako materiál k zamyšlení, protože každý zážitek se může na vaší tvorbě odrazit a u traumat to platí dvojnásob.

Co bych chodil kolem horké kaše, ale když vám skoro umřou dva lidé, které milujete víc než sebe, přičemž na jednom vidíte půl metru dlouhou jizvu každý den, přestanete na lehkou váhu brát zatraceně hodně věcí. Jo, mluvím o sobě, své ženě a synovi.

Nejsem teď kvůli tomu schopen psát o smrti? Kdepak, jsem. Jenže to beru vážněji. Protože buďme upřímní, ono to JE vážné téma. Nemá asi cenu to rozebírat dál, protože tohle není jen můj nátor, tohle je fakt. Smrt je vážné téma, tečka. Opět, materiál k zamyšlení. Dejme tomu člověk, kterému sériový vrah zabil příbuzného, asi nebude nadšený z vaší postavy glorifikovaného vraha, jenž vraždí jen tak, pro zábavu. Stejně tak asi rodiny obětí bombového útoku v Bostonu nebyly nadšené, když si přečetly, že někdo považuje útočníka za hezkého kluka a nehledí na to, co udělal.

Prostě a jednoduše? Vážná témata je dobré brát vážně. Vrah je zločinec. Vražda je závažný zločin. Ostatně, v detektivce obvykle vítězí detektiv, který vraha odhalí, ne? Když uděláte z vraha hrdinu, kterému máme fandit, zaručeně najdete fanoušky. A mnohem víc lidí tím spíš naštvete.

Můžete šokovat, ne že ne. Ale prostě se nad tím, co jsem napsal, prosím zamyslete. Pokud skutečné oslavování zločinců a slintání nad tragédiemi je rysem dnešní společnosti a odráží se to v literatuře, je něco špatně.

Sikar