Dnes nečekejte žádné rozsáhlé encyklopedické dílo. Ani přísně objektivní text. Spíš jeho opak: aneb co se stane, když se drobné poznámky nahromadí a já se zamyslím.

Mezi pletením, háčkováním a dalšími zábavnými kejklemi (co prý pro některé tvory spadají do stejné kategorie jako černá magie) jsem několikrát narazila na otázku ilustrací. Kreslit či nekreslit? Shánět ilustrátora, nebo se na to vybodnout a věřit v úsudek nakladatele / odpovědného redaktora? A jak to je vůbec s vnímáním ilustrovaných knih?

Zkrátka a dobře had dospěl k vlastnímu ocasu, aby se do něj zakousl. Co je tak poutavého/zlého/zajímavého na ilustrovaných knihách, které zdaleka nejsou určeny dětem?

V prvé řadě musím přiznat: nemám ilustrované knihy ráda. Mám dosti vyhraněný vkus, co se týče zpracování a stylu, takže mám-li si vybrat, zda knihu s kresbičkami či bez, v 99% sáhnu po ilustrace prostém svazku. Pouze v případě, že mne kresby něčím skutečně zaujmou, váhavě přijmu fakt, že budu mít v knihovně obrázkovou knížku, která nepatří mezi dětskou literaturu. To však neznamená, že bych ilustrace a priori odmítala! Jen abyste od samého začátku věděli, jak jsem na tom osobně.

Ještě jednu věc je třeba zmínit: grafické romány a komiksy. Ty prosím spadají do vlastní kategorie a tento článek o nich není. Takže pokud si mne chcete naklonit, naopak budu třeba za takový další díl Transmetropolitanu velmi ráda, děkuji předem.

Nuže, ilustrace v knihách. Ať jsem se bavila se zapřísáhlými písmenkožrouty nebo víkendovými čtenáři, v drtivé většině případů se ti, co také propadli kouzlu našeho žánru (SF/F/H a jejich variace), vyjadřovali k ilustracím uvnitř knih spíš odmítavě. Jejich důvody se různily – od prostého “zabírají místo pro písmenka a děj” až po komplikovaný osobní vztah čtenář – postavy a jejich vzhled.

Jedním z často citovaných důvodů bylo v kostce i toto tvrzení: veřejnost si stejně myslí, že fantasy je pro děti (sic!), tak proč jejich omyl ještě podporovat ilustrovanými knížkami? Dospělí přeci kreslené příběhy nepotřebují!

V danou chvíli jsem se poznámek zdržela, protože jsem potřebovala posbírat odpovědi a ne pouštět se do polemiky, nicméně u tohoto bodu se zastavím.
Ano, mnoho neinformovaných lidí dodnes považuje fantasy za čtení pro mládež. SF je už částečně rehabilitováno skrz filmy a seriály proběhlé televizními kanály (aspoň na něco je ta televize dobrá, kromě spací plochy pro kočky, máte-li starší typ televizoru). Ergo ilustrace uvnitř knihy, zvlášť pečlivě vyvedené kresby nebo fantastické barevné vizualizace cizích světů, rytířů, démonů a podobné laskominy svádějí k dojmu, že daná kniha nepatří do knihovny dospělého čtenáře.

Záleží vždy na obsahu. Šmahem zamítnout veškeré ilustrace by bylo stejně zaslepené jako ono škatulkování nečtenářů fantastiky. Jak jsem ostatně sama napsala: závisí to na samotných ilustracích. Dětsky vyhlížející kresba pastelkou či tužkou se k románu o temné magii, válečných časech a podobných krvavých radostech dvakrát nehodí – každý člověk dá chtě nechtě na první dojem a v tomto případě zkrátka kniha skončí v kolonce “dětská četba”, ať je obsah jakýkoliv. Následné přeřazení do správné police už pak nějakou dobu trvá, dojde-li k němu vůbec někdy.

Naopak pečlivě promyšlené ilustrace a dobře zvolený výtvarník dovedou příběhu dodat další rozměr. Ať už se jedná o známý příběh s původními kresbami samotného spisovatele, nebo vzácný případ shody při spolupráci spisovatele s ilustrátorem, kdy se kresba či obraz stanou další rovinou vyprávění (a většinou usměrní představivost čtenáře směrem, jak autor příběhu potřebuje), ilustrace dotvářejí příběh. Nejsou jen přívažkem navíc, oním pověstným ovocem na šlehačkové pusince. Když je vypreparujete, určitou mírou pozměníte vnímání čtenáře – a naopak když je dodáte k opětovně čtenému textu, najednou tu máme trochu jiný příběh (což mimo jiné souvisí s vnímáním knihy jako celku, ale to bychom už zabíhali do přílišné teorie).

Dobře, takže jak je to? Ilustrace ano nebo ne? Jako spisovatel toužící po uznání a respektu mám rovnou zapomenout na kresbičky, třebaže se znám se skvělým ilustrátorem (nebo mám dostatek financí na zaplacení takového člověka plus dost času, abych vybraného otr… malíře naháněl a připomínal mu termíny)?

Odsuňme stranou tuto otázku v případě, kdy o celkové podobě rozhoduje nakladatel či odpovědný redaktor. V závislosti na podobě smlouvy a také vašich osobních vztazích se může stát, že sice naznačíte, že si ilustrace nepřejete, ale stejně budete přehlasováni (nebo rovnou postaveni před hotovou věc – pak stačí na něco takového úspěšně zapomenout a poté si seškrabovat obočí z horní části čela, když konečně knížku otevřete. Naštěstí ne vždy je to překvapení nemilé.). Řekněme, že můžete “kecat” do celkové podoby knihy tak moc, že sami zařizujete ilustrátora pro obálku, jelikož je to danému redaktorovi jedno/nechá vás jednat/stejně si ho platíte a máte poslední slovo, tak co. Moc a moc byste zároveň rádi podpořili svého kamaráda, co tak skvěle kreslí a vůbec – takže co? Ano nebo radši ne?

Sama jsem zatím tuhle otázku řešila jen dvakrát – a vždy jsem byla těžce na rozpacích. Copak je třeba cokoli dodávat k textu, který má mluvit sám za sebe? I když jde “jen” o doplňující ilustraci (a tedy je zbytečná, protože dále nerozvíjí příběh, jak si do jisté míry Ekyelka částečně myslí dodnes)? Jenže když spolupracujete na vydání povídkového sborníku, jehož autorská část si dupne, že ilustrace prostě chce, aby dostali šanci právě i výtvarníci, nic s tím nenaděláte. A pak – protože mám neskutečné štěstí na přátele – jsem s úžasem zjistila, že svým způsobem se ty ilustrace provázaly s textem a voilá, seděly na svém místě.

Jenže chceme takové hop nebo trop riskovat u románu? Když už se dokopeme k finální verzi (a seženeme peníze, protože v případě, kdy seženeme nakladatele ochotného postarat se o to dítko za nás, tuhle otázku většinou neřešíme, jak jsem už zmínila), nebylo by spíš kontraproduktivní spoléhat na to, že co se líbí nám, bude se líbit i čtenářům?

Vezmu to ještě za jiný konec. Ježíšek naslouchal během klábosení v knihkupectví – a Nulté číslo už mám doma a rozečtené. Co mne však nemile překvapilo, jsou grafické cosi, oddělující jednotlivé kapitoly celými listy (potištěno z obou stran). Bráno se značným nadhledem, tyhle vsazené stránky mají právě oddělovací funkci spolu s podpořením příběhu (sítotiskové fotografie ve velkém detailu, až se dají pohodlně počítat jednotlivé tečky, spolu s častým zobrazením Fibonacciho spirály), nicměne coby čtenáře rychlého a mlsného mne každá další zbytečně pokreslená stránka vytrhává z tempa čtení. Zároveň mi to však poukázalo ještě na jeden specifický detail daného díla: bez oněch vložených stránek by byl svazek mnohem tenčí.

Moje autorské já se vždy ptá toho čtenářského: líbilo by se ti to? Zajímalo by tě to? Jak reaguješ v obdobných případech u jiných textů? Stejné je to i u ilustrací. Většinou je obě vesele ignorujeme (to je těch 99% případů, o nichž jsem psala nahoře), nebo se nanejvýš pobaveně ušklíbneme. Občas zapřemýšlím (jako autor i jako čtenář zároveň), nejsou-li ilustrace naopak na škodu příběhu, protože třeba zbytečně prozrazují děj dopředu. Kolikrát se mi už stalo, že jsem v povídkové sbírce znala pointu daného příběhu už od jeho poloviny právě díky ilustraci? Meh.

Tentokrát pro vás žádné zkrátka a dobře nemám. Pokud stojíte před otázkou “ano/ne”, ať už v rovině výhledové nebo čistě praktické (k čemuž vám gratuluji, můj román úspěšně odpočívá na samém dně šuplíku), stejně si to budete muset promyslet a rozhodnout sami. Dnešním článkem jsem spíš směřovala k vám jako ke čtenářům/autorům. Kdo si dá tu práci a uvažuje během/po čtení románu i o funkci ilustrací (jsou-li přítomny)? O všech těch detailech typu “bez obrázků by byla kniha poloviční, stála by tedy polovinu dané ceny?” a “hele, v textu nikde není uvedeno, že ten týpek je černovlasý a já ho vnímám jako bruneta, tak proč je na obrázku blonďatý jak Marilyn Monroe?”, zkrátka není jen prostým konzumentem příběhu? A když už jsme u těch otázek: jak vnímáte ilustrované romány vy? Směle se podělte v komentářích!