• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Leden 2016
Po Út St Čt Pá So Ne
« Pro   Úno »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Tak trochu vedle

O kresbičkách

6.1.2016
-
Publikováno Ekyelka

Dnes nečekejte žádné rozsáhlé encyklopedické dílo. Ani přísně objektivní text. Spíš jeho opak: aneb co se stane, když se drobné poznámky nahromadí a já se zamyslím.

Mezi pletením, háčkováním a dalšími zábavnými kejklemi (co prý pro některé tvory spadají do stejné kategorie jako černá magie) jsem několikrát narazila na otázku ilustrací. Kreslit či nekreslit? Shánět ilustrátora, nebo se na to vybodnout a věřit v úsudek nakladatele / odpovědného redaktora? A jak to je vůbec s vnímáním ilustrovaných knih?

Zkrátka a dobře had dospěl k vlastnímu ocasu, aby se do něj zakousl. Co je tak poutavého/zlého/zajímavého na ilustrovaných knihách, které zdaleka nejsou určeny dětem?

V prvé řadě musím přiznat: nemám ilustrované knihy ráda. Mám dosti vyhraněný vkus, co se týče zpracování a stylu, takže mám-li si vybrat, zda knihu s kresbičkami či bez, v 99% sáhnu po ilustrace prostém svazku. Pouze v případě, že mne kresby něčím skutečně zaujmou, váhavě přijmu fakt, že budu mít v knihovně obrázkovou knížku, která nepatří mezi dětskou literaturu. To však neznamená, že bych ilustrace a priori odmítala! Jen abyste od samého začátku věděli, jak jsem na tom osobně.

Ještě jednu věc je třeba zmínit: grafické romány a komiksy. Ty prosím spadají do vlastní kategorie a tento článek o nich není. Takže pokud si mne chcete naklonit, naopak budu třeba za takový další díl Transmetropolitanu velmi ráda, děkuji předem.

Nuže, ilustrace v knihách. Ať jsem se bavila se zapřísáhlými písmenkožrouty nebo víkendovými čtenáři, v drtivé většině případů se ti, co také propadli kouzlu našeho žánru (SF/F/H a jejich variace), vyjadřovali k ilustracím uvnitř knih spíš odmítavě. Jejich důvody se různily – od prostého “zabírají místo pro písmenka a děj” až po komplikovaný osobní vztah čtenář – postavy a jejich vzhled.

Jedním z často citovaných důvodů bylo v kostce i toto tvrzení: veřejnost si stejně myslí, že fantasy je pro děti (sic!), tak proč jejich omyl ještě podporovat ilustrovanými knížkami? Dospělí přeci kreslené příběhy nepotřebují!

V danou chvíli jsem se poznámek zdržela, protože jsem potřebovala posbírat odpovědi a ne pouštět se do polemiky, nicméně u tohoto bodu se zastavím.
Ano, mnoho neinformovaných lidí dodnes považuje fantasy za čtení pro mládež. SF je už částečně rehabilitováno skrz filmy a seriály proběhlé televizními kanály (aspoň na něco je ta televize dobrá, kromě spací plochy pro kočky, máte-li starší typ televizoru). Ergo ilustrace uvnitř knihy, zvlášť pečlivě vyvedené kresby nebo fantastické barevné vizualizace cizích světů, rytířů, démonů a podobné laskominy svádějí k dojmu, že daná kniha nepatří do knihovny dospělého čtenáře.

Záleží vždy na obsahu. Šmahem zamítnout veškeré ilustrace by bylo stejně zaslepené jako ono škatulkování nečtenářů fantastiky. Jak jsem ostatně sama napsala: závisí to na samotných ilustracích. Dětsky vyhlížející kresba pastelkou či tužkou se k románu o temné magii, válečných časech a podobných krvavých radostech dvakrát nehodí – každý člověk dá chtě nechtě na první dojem a v tomto případě zkrátka kniha skončí v kolonce “dětská četba”, ať je obsah jakýkoliv. Následné přeřazení do správné police už pak nějakou dobu trvá, dojde-li k němu vůbec někdy.

Naopak pečlivě promyšlené ilustrace a dobře zvolený výtvarník dovedou příběhu dodat další rozměr. Ať už se jedná o známý příběh s původními kresbami samotného spisovatele, nebo vzácný případ shody při spolupráci spisovatele s ilustrátorem, kdy se kresba či obraz stanou další rovinou vyprávění (a většinou usměrní představivost čtenáře směrem, jak autor příběhu potřebuje), ilustrace dotvářejí příběh. Nejsou jen přívažkem navíc, oním pověstným ovocem na šlehačkové pusince. Když je vypreparujete, určitou mírou pozměníte vnímání čtenáře – a naopak když je dodáte k opětovně čtenému textu, najednou tu máme trochu jiný příběh (což mimo jiné souvisí s vnímáním knihy jako celku, ale to bychom už zabíhali do přílišné teorie).

Dobře, takže jak je to? Ilustrace ano nebo ne? Jako spisovatel toužící po uznání a respektu mám rovnou zapomenout na kresbičky, třebaže se znám se skvělým ilustrátorem (nebo mám dostatek financí na zaplacení takového člověka plus dost času, abych vybraného otr… malíře naháněl a připomínal mu termíny)?

Odsuňme stranou tuto otázku v případě, kdy o celkové podobě rozhoduje nakladatel či odpovědný redaktor. V závislosti na podobě smlouvy a také vašich osobních vztazích se může stát, že sice naznačíte, že si ilustrace nepřejete, ale stejně budete přehlasováni (nebo rovnou postaveni před hotovou věc – pak stačí na něco takového úspěšně zapomenout a poté si seškrabovat obočí z horní části čela, když konečně knížku otevřete. Naštěstí ne vždy je to překvapení nemilé.). Řekněme, že můžete “kecat” do celkové podoby knihy tak moc, že sami zařizujete ilustrátora pro obálku, jelikož je to danému redaktorovi jedno/nechá vás jednat/stejně si ho platíte a máte poslední slovo, tak co. Moc a moc byste zároveň rádi podpořili svého kamaráda, co tak skvěle kreslí a vůbec – takže co? Ano nebo radši ne?

Sama jsem zatím tuhle otázku řešila jen dvakrát – a vždy jsem byla těžce na rozpacích. Copak je třeba cokoli dodávat k textu, který má mluvit sám za sebe? I když jde “jen” o doplňující ilustraci (a tedy je zbytečná, protože dále nerozvíjí příběh, jak si do jisté míry Ekyelka částečně myslí dodnes)? Jenže když spolupracujete na vydání povídkového sborníku, jehož autorská část si dupne, že ilustrace prostě chce, aby dostali šanci právě i výtvarníci, nic s tím nenaděláte. A pak – protože mám neskutečné štěstí na přátele – jsem s úžasem zjistila, že svým způsobem se ty ilustrace provázaly s textem a voilá, seděly na svém místě.

Jenže chceme takové hop nebo trop riskovat u románu? Když už se dokopeme k finální verzi (a seženeme peníze, protože v případě, kdy seženeme nakladatele ochotného postarat se o to dítko za nás, tuhle otázku většinou neřešíme, jak jsem už zmínila), nebylo by spíš kontraproduktivní spoléhat na to, že co se líbí nám, bude se líbit i čtenářům?

Vezmu to ještě za jiný konec. Ježíšek naslouchal během klábosení v knihkupectví – a Nulté číslo už mám doma a rozečtené. Co mne však nemile překvapilo, jsou grafické cosi, oddělující jednotlivé kapitoly celými listy (potištěno z obou stran). Bráno se značným nadhledem, tyhle vsazené stránky mají právě oddělovací funkci spolu s podpořením příběhu (sítotiskové fotografie ve velkém detailu, až se dají pohodlně počítat jednotlivé tečky, spolu s častým zobrazením Fibonacciho spirály), nicměne coby čtenáře rychlého a mlsného mne každá další zbytečně pokreslená stránka vytrhává z tempa čtení. Zároveň mi to však poukázalo ještě na jeden specifický detail daného díla: bez oněch vložených stránek by byl svazek mnohem tenčí.

Moje autorské já se vždy ptá toho čtenářského: líbilo by se ti to? Zajímalo by tě to? Jak reaguješ v obdobných případech u jiných textů? Stejné je to i u ilustrací. Většinou je obě vesele ignorujeme (to je těch 99% případů, o nichž jsem psala nahoře), nebo se nanejvýš pobaveně ušklíbneme. Občas zapřemýšlím (jako autor i jako čtenář zároveň), nejsou-li ilustrace naopak na škodu příběhu, protože třeba zbytečně prozrazují děj dopředu. Kolikrát se mi už stalo, že jsem v povídkové sbírce znala pointu daného příběhu už od jeho poloviny právě díky ilustraci? Meh.

Tentokrát pro vás žádné zkrátka a dobře nemám. Pokud stojíte před otázkou “ano/ne”, ať už v rovině výhledové nebo čistě praktické (k čemuž vám gratuluji, můj román úspěšně odpočívá na samém dně šuplíku), stejně si to budete muset promyslet a rozhodnout sami. Dnešním článkem jsem spíš směřovala k vám jako ke čtenářům/autorům. Kdo si dá tu práci a uvažuje během/po čtení románu i o funkci ilustrací (jsou-li přítomny)? O všech těch detailech typu “bez obrázků by byla kniha poloviční, stála by tedy polovinu dané ceny?” a “hele, v textu nikde není uvedeno, že ten týpek je černovlasý a já ho vnímám jako bruneta, tak proč je na obrázku blonďatý jak Marilyn Monroe?”, zkrátka není jen prostým konzumentem příběhu? A když už jsme u těch otázek: jak vnímáte ilustrované romány vy? Směle se podělte v komentářích!

 

Ekyelka
ilustrace
připomínky
teorie
6.1.2016
Email
15 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Tak trochu vedle

Proč je třeba se ohlížet přes rameno

14.6.2017
-
Publikováno Ekyelka

Zní to paranoidně? Přesto má tenhle zvyk své opodstatnění a přínos pro další práci. Navíc to, že jste …

Číst více
14.6.2017
Publikováno Ekyelka
Tak trochu vedle

4 skvělé věci na tvorbě Davida Gemmella

26.1.2018
-
Publikováno Míša

David Gemmell byl britským autorem žánru heroické fantasy a patří zcela po právu k populárním a oblíbeným autorům …

Číst více
26.1.2018
Publikováno Míša
Tak trochu vedle

O vypravěči

19.5.2016
-
Publikováno Ekyelka

Přemýšleli jste někdy během psaní či dokonce ještě před samotným začátkem, v jaké formě svůj příběh odvyprávíte? Zda …

Číst více
19.5.2016
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
O normálních postavách - Zzyrtax Nepřemožitelný vs. pan Hamáček
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Autorské právo není žádná sranda, díl druhý: Můj vlastní text + cizí reálie 1/2

15 Komentářů

O kresbičkách.
  1. Tlusťjoch
    6.1.2016 @ 21:11
    -
    Odpovědět

    Já mám ilustrace rád.
    Od dětství, kdy jsem četl verneovky.

    • idle
      6.1.2016 @ 21:21
      -
      Odpovědět

      Ale v těch verneovkách právě byly spoilery! I s ocitovaným textem, a třeba i o tři stránky napřed. Nepatřičné mi to přišlo už tehdy, a to jsem ještě ani neznala slovo spoiler.

      • ioannina
        6.1.2016 @ 21:50
        -
        Odpovědět

        Aha, tak proto mi asi spoilery nevadí… Já si vždycky zapamatovala, že je tam obrázek, a až jsem se dostala ke správné části textu, tak jsem se ráda vrátila k ilustraci. 🙂
        (Takže zjevně mám taky obrázky ráda.)
        Dneska mě hodně zajímá právě pnutí mezi autorovým a ilustrátorovým pohledem, je to jakoby další výklad toho textu. A taky jestli to ilustrátor viděl podobně jako já (nebo naopak). Kupodivu přesně tohle nedovedu vidět ve filmech, tam mi nepřesnosti proti knize vadí.

      • Ginny
        7.1.2016 @ 10:11
        -
        Odpovědět

        Že jo? Verneovky miluju, ale dodnes jsem nepochopila, proč ten spoilovací obrázek prostě nebyl o tři stránky dál, aby nekazil napětí.

        • Weredragon
          7.1.2016 @ 14:35
          -
          Odpovědět

          Ono hodně záleželo na konkrétním výtisku 🙂 Někde byly ty obrázky přesně, jinde byly dost rozhozené. Byla to tedy spíše vina konkrétních nakladatelů, nikoliv autorova.

          • rusalka
            11.1.2016 @ 23:36
            -

            Ale to nebyla nakladetelská zvůle! Pokud se bavíme např. o Vilímkových vydáních s Benettovými ilustracemi, šlo o technologickou nutnost.
            Ve všech podobných tj. výpravných vázaných knihách byly v té době obrázky tištěny odlišnou technologií a někdy i na jiný druh papíru, než zbytek knihy. Tyto reprodukce byly drahé ale velmi kvalitní. Na každý arch papíru se tisklo několik vyskládaných stran naráz, archy se překládaly, řadily a sešívaly do bloku. Ten se ořízl a vevázal do vazby.
            Obrazový doprovod se tak podřizoval vazbě a ne příběhu. Když Vernea vydával Albatros a SNDK měli už jiné možnosti (ale ne ten sametově nádherný tisk obrázků).

      • Šaman
        12.1.2016 @ 2:29
        -
        Odpovědět

        Co obrázky. Ale v tom vydání Robinsona, které zmiňuji v jiném příspěvku byly názvy kapitol tvořené čistě spoilery. V několika bodech vyzrazené to důležité, co se na následujících desíti stránkách stane…
        Asi aby se z toho dobře psaly čtenářské deníky do školy – stačilo si přečíst názvy kapitol. 🙂
        http://www.auktiva.cz/auctions/a08201235/475739/2.jpg

        • ioannina
          12.1.2016 @ 3:08
          -
          Odpovědět

          Helemese, starý dobrý zvyk původem odkudsi z šerého dávnověku inkunábulí! Jo, tohleto počítá se čtenářem, kterého nezajímá jenom, co se stalo dál, ale hlavně jak se to stalo.
          Nádherně si s tímhle zvykem pohrál třeba Jirotka v Saturninovi.

  2. Regi
    6.1.2016 @ 22:23
    -
    Odpovědět

    Někde jsem slyšela, že to nejlepší, co může mít chlap na sobě je dobře padnoucí oblek. A to nejhorší že je špatně padnoucí oblek. Tak si myslím, že mezi příběhem a ilustrací je podobný vztah jako mezi chlapem a oblekem. Ale taky patřím k těm, co mají ilustrace rádi. Tedy většinou.

    • Šaman
      7.1.2016 @ 1:49
      -
      Odpovědět

      Kdyby se tu dalo lajkovat, tak nemusím psát komentář. Lépe bych to neřekl.
      Padnoucí ilustrace jsou super (namátkou vzpomínám na výtečné ilustrace Zdeňka Buriana v mém vydáni Robinsona), ale špatně padnoucí ilustrace celou knihu nemilosrdně zabíjí (jiné vydání Robinsona ilustrované Adolfem Bornem). Samozřejmě ty Bornovo ilustrace nebyly obecně špatné, ale hodily by se spíš do večerníčku, než do vážně míněného dobrodružného románu.

      Mimochodem jedno vydání Hobbita (mám trochu obavu, že jsou to snad autorské kresby) mi taky vadí. Kromě mapy. Každá výpravná kniha přece musí mít mapu 🙂

  3. KattyV
    7.1.2016 @ 1:27
    -
    Odpovědět

    Já jsem vizuální typ, takže ilustrace miluju. Samozřejmě ty dobré. Nikdy mne nenapadlo uvažovat o tom, o kolik by kniha byla levnější, kdyby v ní ilustrace nebyly. Po pravdě, ze všeho nejraději mám ty ilustrace, které jsou nesmírně podrobné a navíc věrně ilustrují a já nimravě prohlížím každý hrneček říkám si – Aha, tak na téhle poličce stál a má na sobě sluníčko, no to mě nenapadlo – to jsou ilustrace, které mi doplňují příběh.
    A pak jsou ilustrace, které ho dokonce , přinejmenším v mých očích, povyšují. Jako příklad bych uvedlo třeba Město snících knih od Moerse, kterou zaplňují výborné černobílé ilustrace všech možných bytostí a příšerek a především knih a knih a knih, které nakreslil sám autor. Ostatně, ona i tak je to výborná kniha pro ty, co se snaží psát. Protože ponořit se do světa, kde jsou knihy ceněné nade vše, básníci jsou uctívaní a antikvaristé bohatí, do světa, kde na člověka narazíte jen velmi zřídka, ale o to častěji potkáte draky, psovce, děsné děsky nebo strašlivé knížáky a procházet městem v jehož podzemí vládne pán stínů a kde knihy mohou zabíjet, je zážitek, který stojí za to.

  4. Salomé
    7.1.2016 @ 8:35
    -
    Odpovědět

    Já je zbožňuji, třeba ty roztomilé v Harrym Potterovi, skvěle se k němu hodí. Nebo černobílé skoro skicy v Zaklínači, něco podobného bych dala i do své knihy.
    Dokud se forma ilustrace nepere s vyzněním knihy, tak je aspoň pohled někoho jiného na milované postavy, tím líp pokud jsou autorské.

  5. Lokken
    9.1.2016 @ 12:03
    -
    Odpovědět

    Do teď jsem o ilustracích moc nepřemýšlel, ale když už mám tu možnost, tak ne – ilustrace v knihách spíš ne. Co si tak vybavuju, tak mě v knihách zatím jenom rušily a navíc neodpovídaly mým představám o prostředí a podobě postav. Sám bych je ve “svých knihách” taky nechtěl. Na co taky? Čtenář má svojí představivost a tu mu narušovat nechci. Jediné, co bych tam dal, (aspoň u něčeho), je mapa – jasně, ne vždycky je nutná a potřebná, ale občas fakt sedne.
    Jediný obrázek, který bych v knize chtěl je na obálce a to ještě ne úplně konkrétní (aby nebylo vidět, jak vypadaj hlavní postavy).
    Špatný je, že mám dosti konkrétní představu o tom, jak by měli vypadat mé obálky, ale trochu mě děsí, že do toho nebudu moct vůbec mluvit (samozřejmě v blízké době fakt nepředpokládám, že bych něco vydal, ale tak teoreticky mě to děsí).
    Nechtěl bych aby se stalo něco podobného jako u jedné knížky, kterou mě kámoška donutila přečíst – myslím, že se to jmenovalo Sněžná královna, nebo tak nějak. Byl jsem varován, že je to nějaká romantika, ale že to má bejt dobře napsaný, tak proč ne. Kromě toho, že to nebylo napsaný nic moc, tak to mělo dosti velkou vadu právě na ilustraci na obálce, kde byla znázorněna ženská s krví na rtech, jak si sedí na Soše Svobody – to je důležitý. Totiž děj toho příběhu se odehrává úplně na jiný planetě, kde o New York ani nezakopli.
    Nebo další případ jsem zaslechl od někoho jiného v hospodě. Kniha s ilustrací upíra na obálce, když se v knize žádný upír nevyskytuje…
    No, to je to co, mě děsí a vytáčí.

  6. rusalka
    12.1.2016 @ 1:52
    -
    Odpovědět

    Taky se hlásím do vizuální skupinky. Ilustrace mě ale povznášejí i ničí. Často mám u obrázků některých kreslířů a u fantastiky snad víc než kde jinde, pocit, že nemají moc sebekritiky. Dovolím si tedy malou palbu do části výtvarníků. To, že jsem kreslil nejlíp ve třídě, potažmo v ročníku, ze mě ještě ilustrátora nedělá. Dokonce ani fakt, že od pěti let miluju a čmárám koně, nemusí znamenat, že jsem ideální ilustrátor příběhu o dvouhlavém jednorožci – je totiž více než pravděpodobné, že se tam budou vyskytovat i jiné bytosti. Mám je také “na háku”? Pokud se někdo rozhodne kreslit (nejen) realisticky, měl by to mít zatraceně zvládnuté, ze všech stran a v mnoha náladách.
    Nekritičnost a touha držet v rukách svoji knížku na jedné straně a špatná orientace v nabídce ilustrátorů a vysoké ceny profesionálů na straně druhé pak vedou do slepé uličky. Čtenář pak může připustit, právě jako Ekyelka, že je obrázky mile překvapen, spíš ale čeká katastrofu.
    Osobně mám ilustrace, které nejsou diletantské a naopak dýchají osobitost a nápad, moc ráda. Jak ty realistické (Burian je nesmazatelný) tak nejrůznější stylizace (možná by mi nevadilo ani sítotiskové zrnění…). Právě díky mnoha milovaným ilustrátorům a dvojicím typu Pratchett-Kirby nebo Gaiman-McKean si tedy myslím, že po svém výtvarném protějšku stojí za to pátrat.

  7. Arenga
    27.2.2016 @ 14:37
    -
    Odpovědět

    napadl mne ještě jeden důvod, proč knihy pro dospělé spíš neilustrovat – pokud totiž máte doma zvídavé dítě, které už umí číst, může se stát, že vám začne prohrabovat knihovnu dřív, než byste si představovali – a knihy bez obrázků a s neutrální obálkou, jsou pro něj zpravidla daleko méně zajímavé, než ty ilustrované – a ruku na srdce, je hodně knih, které pro osmileté dítě ještě vhodné nejsou 🙂

Leave a Reply to Šaman Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
O kresbičkách | Triumvirát