Našeho dnešního hosta už nemusím představovat, toto není první článek, který pro nás Meridion napsala. Aneb pokud máte cokoliv dalšího, čím byste chtěli doplnit naše články (případně klidně i oponovat), nebojte se nám napsat. Jsme vždy rádi, pokud vás šťoucháme tím správným směrem k přemýšlení a psaní.

Ekyelka

I psaní, které vychází z autorovy fantazie a o kterém vám bude tvrdit, že neobsahuje nic autobiografického, pramení z jeho zkušeností — když ne osobních, tak zprostředkovaných četbou, filmy atd.

Není náhodou, že v příbězích napsaných muži převažují mužští hrdinové a ženské autorky píší častěji o ženských hrdinkách. Proč? Protože se s nimi mohou lépe ztotožnit a věrohodněji popsat, jak se daná postava cítí. Ne každý spisovatel se ale dokáže vžít do postavy opačného pohlaví nebo s povahou diametrálně odlišnou od jeho vlastní. Pokud se mu to nepodaří, jsou jeho postavy ploché anebo jednají tak, že nad nimi čtenář tluče hlavou o stůl.

V jedné povídce s vhodně zvoleným komorním obsazením se autor dokáže tomuto úskalí vyhnout, avšak pokud nechce, aby všechno, co napíše, bylo na jedno brdo, měl by si své spektrum charakterů rozšířit. V románu je rozmanitost postav přímo nezbytností.

Pozorování lidí kolem sebe je užitečné, ale často nestačí. Vše, co vidíme a slyšíme, prochází filtrem naší mysli a ne každý má vysokou emoční inteligenci a intuici, aby poznal, co se odehrává za fasádou obličeje a vyřčenými slovy druhé strany. Neocenitelnou pomoc nám mohou poskytnout knihy. Díky nim jsme schopni prožít stovky lidských osudů a nahlédnout do stovek lidských duší. Nicméně bychom u beletrie neměli pouštět ze zřetele, že čteme pouze autorovu interpretaci a domněnky, jak by daná postava uvažovala a zachovala se. S autobiografiemi je třeba také zacházet opatrně, protože ledacos zamlčují nebo se snaží vrhnout na situaci lepší světlo.

Hnací silou většiny příběhů je konflikt dvou stran a napsat nepřítele hlavního hrdiny tak, aby se nejednalo o ZLO!TM ani nezabřednout do klišé o vyšinutém a/nebo po pomstě či moci bažícím ničemovi, je podle mě nejobtížnější ze všeho. Daleko častěji než výše uvedené pohnutky totiž může být protivníkovou motivací pouhé nepochopení, zkreslené představy nebo dobré úmysly kolidující s dobrými úmysly druhé strany. Nejde o to, kdo má pravdu, ale co kdo za pravdu považuje.

Protože se zajímám o historická témata, nadchly mě nedávno knihy „Křižácké výpravy očima arabských kronikářů“ a „Cesta od Čech“ (výtah pamětí dvou Angličanů, kteří v předbělohorské době navštívili střední Evropu). Nemám v úmyslu psát příběh ani o jednom z těch období, ale ze školy, knížek a filmů jsem znala vždy jen jeden úhel pohledu a obě tyhle knihy mi ukázaly odlišnou perspektivu, kterou mohu použít v úplně jiném kontextu ve svých příbězích.

Pro autory příběhů ze současnosti by třeba mohlo být užitečné porovnat pravicové a levicové noviny. Pokud je politická situace příliš citlivá pro nezaujatý přístup, doporučuji podívat se v knihovně do novin třeba deset let starých. Nad nimi by už vášně mohly stačit vychladnout.

Vedle starých kronik a novodobých novin určitě existuje spousta dalších zdrojů, které mě teď nenapadají, ale které určitě dokážete najít, když víte, co hledáte — co je tou vaší druhou stranou, pod jejíž povrch potřebujete proniknout.

Meridion