Co stálo na počátku? Název nebo nápad? Obsah nebo forma? A je vůbec zapotřebí tuhle otázku zodpovídat? Aneb o situacích, kdy potřebujete šťouchnout a nemáte ani mantinely, od nichž se odrazit, natož výchozí bod.

Každý to někdy musel řešit, nebo s tím dokonce bojuje pravidelně. Tak prostě něco napiš je odpověď a rada, kterou většinou vypustí z úst jen ten, kdo se psaním neživí či nezabývá do hloubky (nebo je nadaný od bohů a takové bych taky nejradši občas propleskla). Něco je pak nejčastěji článek na titulní stranu, rozsáhlá studie nebo celkový report z týden trvající akce, ale samo sebou nejste přeci limitovaní a můžete si psát, co chcete, a rozsah také nehraje roli, to dá rozum (ovšem mezi řádky vyplývá, že právě tohle je třeba dost důležité a tak). A tak sedíte před obrazovkou s blikajícím kurzorem, někteří dokonce ještě před čistým listem papíru, a marně hledáte nosné téma, výchozí bod nebo aspoň jednu zatracenou myšlenku.

Věříte, že se občas cítím naprosto stejně? Dříve či později totiž každý dojde do bodu, kdy se začne ptát, zda se neopakuje. Zesílí pocit, že tohle jsem už přeci někdy napsal/a, případně se pustí do hledání a skutečně podobné články už najde! Takže pomyslná gramofonová jehla zapadne do známé drážky nemám téma – o čem asi tak psát? – hloubám nad nesmrtelností chrousta – jé, koťátka! a hodiny ubíhají.

Samozřejmě existují obskurníky, případně záchranná témata – věci, které dobře znáte a můžete rozebírat do nekonečna, třeba kapitoly z příruček češtiny, co se dají přepsat do lidem srozumitelného jazyka a přijatelných příkladů (včetně těch, jak daný jev rozhodně nemá vypadat), zprávy o nových a netušených hlubinách lidského bádání a podobně. Pravdu? K smrti nesnáším tyhle pomocné můstky, protože to znamená návrat ke studiu a přežvýkávání cizích zpráv a článků. Takže co místo nich, když není dané téma a máme prostě něco napsat?

Je velký rozdíl, zda máme zadané aspoň všeobecné téma, nebo zda jsme dostali totální volnost. Základní mantinely si v druhém případě totiž musíme vytvořit sami a o to složitější je hledání cesty. Take musíme rozlišovat, zda máme napsat článek nebo povídku – protože fikce se tak nějak dají vždy vycucat i z běžné cesty do práce, během venčení psa, z týden starého snu (pokud si je zapisujete či pamatujete), zkrátka počátečním bodem pro povídku může být vskutku cokoliv.

Článek by však měl mít určitou vypovídací hodnotu o daném tématu. Pustit si fantazii zcela na špacír nejde, pouze ve velmi výjimečných případech (fiktivní encyklopedie a zábavné stránky, ale kolik jich tady máme, hm?), takže jak se prokousat od jé, koťát-sakra, musím psát! až k onomu kýženému dopsáno?

Techniky hledání bývají různé. Od pročesání předchozích článků a sumarizace témat (prosté dělání si čárek, kolikrát bylo které téma zpracováno, občas taky zabírá), přes celkový přehled o směřování časopisu/webu/e-zinu až třeba k několika hodinám stráveným pročítáním komentářů (to bývá také slušná studna nápadů, nemyslete si). Hodně často také zabírá, když si o tom s někým promluvíte. Může se stát, že vám navrhne nejprve témata, která jste už desetkrát přežvýkali, ale také vám tím nabídne pohled z jiné strany a odvede myšlenky na novou cestu.

Tohle zní jako hromada práce, proložené spoustou videí (ne každý vydrží pročesávat internet tak dlouho, aniž by aspoň jednou necvakl na FB či jinou podezřelou ikonu) a výsledek není zaručen. Nemám na skladě přijatelnější řešení?

Píšete pravidelně? Třeba jednou týdně jako my? Dělejte si seznamy! Nejen témat, která stojí za prozkoumání, rozepsání a prostudování, ale také seznamy už zpracovaných článků. Víte, co je mou největší noční můrou? Když Sikar v pondělí publikuje článek, jehož obsah se dotýká stejného tématu, které si už dva týdny syslím a zpracovávám já. Jistě, můžeme se domluvit, o čem bude zrovna kdo psát, jenže některým (třeba mně) mnohem víc vyhovuje živelnější způsob práce, tedy když se sedne a píše zrovna o tom, co ho napadne, ne o tom, co je zrovna v rozpisu.Takže se článek na dané téma jen odsune stranou pro pozdější doplnění a přepsání – a sáhne se po dalším tématu.

Co když nemám seznam ani záchranná témata? Mám jen pár hodin na napsání článku a začínám si spílat, že jsem já (doplňte sami) na to kývl/a? Rychlý průlet médiem, pro které je text určený, a pár pohledů na čtenáře většinou napoví, jak by měl článek vypadat. Jeho zaměření je pak také hned jasnější. Zkrátka proveďte průzkum.

Mnoho z vás si teď nejspíš říká, proč jsem vytáhla zrovna tohle téma – vždyť vy píšete povídky! Pracujete na románech! Jste autoři a ne nějací… blogeři/novináři/redaktoři, či kdo to dnes ty články píše. Jenže ouha – nejsem já přeci jen totéž, co vy? A stejně se sem týden co týden vracíte, abyste si přečetli – článek. Ode mne. Taže se nemylte, tohle může kdykoliv potkat i vás, takže proč se obecněji psaní textu nepodívat na zoubek už dnes.

Téma bychom tedy měli. Něco jsme našli, vyšťourali zpod prahu a tak, můžeme se pustit do psaní! Cože? Zase ten blikající kurzor? Aha, věčná otázka jak začít a podobné nesmysly? Přitom polovina práce je už za námi (máme téma!), tak žádné kňučení! Další postup je totiž paralelně totožný se psaním povídky. Základní otázky o čem, proč a cíl jsou aplikovatelné na článek stejně jako na fikci, jediným rozdílem je forma zpracování. A dokonce i v článku můžete být trochu osobnější, máte-li pro to vhodný prostor.

Občas se také může stát, že dostanete jako zadání napiš povídku. Nic víc. Napiš povídku. Ti zkušenější a pragmatičtější sáhnou po prvním nápadu, se kterým si chvíli pohrávají a zkoumají, zda by šel trochu lépe rozvést. Jenže co když nás najednou vůbec nic nenapadá? Můžete psát třeba o chovu tučňáků, protože pamatujete? Téma nebylo zadáno. Případně zaklepete na rameno deseti svým kamarádům a každého požádáte o jedno slovo – a ta zpracujete v textu. Opět máte nepřeberné množství způsobů, jak se k zadání postavit. Stačí jen začít.