aneb malé zamyšlení nejen porotce literárních soutěží.
Začátek února je taková divná doba – aspoň pro mne rozhodně ano. Na jedné straně se s výhružnými výrazy v líbezných tvářičkách srocují mé Múzy a velevýznamně potěžkávají své bojové pánve a válečky na nudle, z druhé strany na mne mávají nejrůznější bláz… ehm, koordinátoři, jestli bych si prý nechtěla zopakovat loňský ročník v porotě a vůbec. Zkrátka a dobře stojím uprostřed bitevního pole a váhám, ve kterém táboře rozbít svůj stan.
A víte, jak to poslední roky dopadá? Stále častěji se objevuji v porotách. Ne kvůli nedostatku odvahy jít s kůží na trh, ale z jiného, zcela sobeckého důvodu. Dostanu se ke spoustě povídek. Jejich kvalita bývá různá – ostatně kvílivé výkřiky i projevy čirého nadšení jste na mé zdi (a nejen na mojí) už jistě zachytili – ale všechny mají něco společného: jsou to povídky těch druhých.
Říkejte si jim, jak chcete. Soupeři, mentoři, ti-které-chcete-potkat nebo třeba “oh bohové, seberte mu už tu klávesnici, on zase vyhrál!”, to ponechám zcela na vás. Co je důležité, jsou to autoři jako vy a já a vypustili své texty v široširý svět. Měli odvahu se ukázat, takže proč se na ně pořádně nepodívat?
Tohle je totiž taky cesta, jak se naučit lépe psát. Jak porozumět textu, jeho funkcím a schopnostem – protože nejen psaním živ je autor. Navíc u sebe chyby vidíte jen ve velmi výjimečných případech, kdežto u ostatních je zahlédnete málem dřív, než je dotyční udělají. Je to přirozené – a nahrává to oběma stranám.
Zatímco čtení knih rozšiřuje obzory a slovní zásobu, vnímání jazyka jako takového a další důležité věci, čtení povídek jiných autorů přináší ještě jedno plus: pomáhá nám uvědomovat si, jak takový text vlastně funguje. Samozřejmě to platí v případě, kdy se na to zaměříte (ať už jako porotce nebo studující zvědavec) – pokud si čtete povídky jen pro potěchu mysli a ukrácení dlouhé chvíle, tahle kritická funkce bývá velmi často vypnuta.
Řekněme však, že jsme připraveni vnímat nejen krásno a fantastické příběhy, ale i strukturu samotného textu. Malá plocha povídky na rozdíl od novely či románu právě slouží jako skvělá platforma pro testování pozornosti a analytických schopností. Nelíbí se mi konec té povídky? Proč? Co v ní skřípe? Co by se dalo napsat jinak? Fungovalo by to? Tohle malé cvičení ani není třeba ventilovat veřejně, přestože případný výsledek v podobě kritického komentáře je dalším stupněm sebevzdělávání. Ne každý se však cítí být povolán jako komentující čtenář, proto stačí si provádět aspoň zpočátku podobné rozbory čistě jen pro sebe, případně v malé, uzavřené komunitě podobně smýšlejících čtenářů/autorů (protože malé komunity nebývají tak rozhádané jako ty velké).
Dobře, Ekyelka nás nabádá číst povídky. Prej nám to pomůže si uvědomit vlastní chyby. To zní dobře – ale kde se k těm textům dostat? Přeci se nemůžu jen tak natlačit do nějaké poroty, když stěží zvládnu napsat povídku! Nebo to je jinak?
Přestože jsem začala o svém příklonu k táboru porotců, není to jediný zdroj povídek. Žijeme v době literárních komunit, blogů a serverů – dokonce ani nemusíte být členy, abyste si mohli přečíst neskutečnou spoustu povídek nejrůznější kvality. Stačí použít vyhledávat, zakotvit na jedné, dvou stránkách a voilá, je libo humor nebo drama? Thriller nebo spíš detektivku? Dokonce i křížence nejrůznějších žánrů mají na skladě, stačí se jen podívat!
Opět máte pocit, že je to neskutečně snadné a tedy v tom tkví háček olbřímí velikosti? No, jak to jen říct? Zatímco zpočátku si vystačíte jen s vlastními dohady a duševním cvičením, s největší pravděpodobností stejně nakonec budete muset vystrčit růžky a ten komentář napsat. Nemyslím tím sednout a totálně rozcupovat text jen proto, že to řekla Ekyelka, to v žádném případě! Kritický komentář nemá nic společného se zaslepeným kritizováním, shazováním a urážkami (byť si to spousta lidí myslí), naopak kritický komentář může i chválit, pokud si to text zaslouží. Spíš jde o to najít nejen důvody pro samotné napsání komentáře, ale také sestavit své postřehy a myšlenky, reakce na text do publikovatelné a srozumitelné podoby. A věřte mi, tohle je sakra náročné cvičení.
Ok, co z toho plyne dobrého pro vás, autory? V prvé řadě – vylezete ze své ulity. Zjistíte, jak žijí a myslí ostatní lidé. Co zajímavého se děje jinde v českém (pro jazykově zdatnější nejen v českém) literárním rybníčku. Že nápady, které jste považovali za geniální a speciálně pouze osobní zase tak geniální nejsou (což občas docela naštve, já vím). A že naopak spousty věcí, které jste zavrhovali jako naprosté hlouposti, se při troše dobré vůle a za použití obratného jazyka dají přeci jen použít, třeba témata a náměty.
Především si však začnete všímat chyb ve vlastních textech. Nepřijde to hned, ani s hromovým zahřměním z čistého nebe. Spíš se to bude podobat pozvolnému narůstání, asi jako když chodíte denně kolem známého malého stromku – a najednou sedíte v jeho stínu. Co je však lepší – a opět připomínám, že u každého autora to funguje trochu jinak – uvědomění si chyb v jiných textech povede k jejich nedělání ve vašich textech. Ať už se jedná o jednoduché hrubky a složitější problémy s umisťováním čárek kolem spojky “a”, nebo marné zápasení s šablonovitými postavami, jednoduchými zápletkami či chyby v gradaci napětí.
Fajn, tohle zní jako dobrá rada pro začínající autory. Co ale mají dělat ti průměrně vypsaní, co zvládli gramatiku i syntax a zkrátka jen ještě nejsou tak dobří jako naše literární špičky?
Opravdu, drahouškové? Skutečně tohle cvičení a rozhled nepotřebujete? A není právě tohle mimo jiné důvodem, proč stále visíte v hlavním pelotonu, zatímco čelo závodu vítězoslavně kokrhá v pomyslném cíli?
Čím víc mám za sebou napsaných textů – povídek, rozborů, komentářů i článků – tím palčivěji si uvědomuji, jak komplexním problémem se psaní může jevit. Kolik zajímavých detailů ještě čeká, až si je uvědomím. Kolik knih je třeba přečíst čistě jen proto, abych se s nimi seznámila. A že dokonce i špatná povídka mne může hodně naučit, možná víc než ta dobrá, z vítězného sborníku.
Takže se nebojte. Psaní a s ním spojené úspěchy nikam neutečou. Naopak, možná s překvapením zjistíte, že se vám píše snáze.
Související příspěvky
Občas se to stává. Únava, starosti, vnější okolnosti – zkrátka svět se pootočí tím nevhodným směrem a vaše …
Dnes bych rád pohovořil ne přímo o aktu psaní, ale tom, co nastává, když už máte hotovo a …
aneb kdy je dobré ubrat.
Souhlasím na sto procent. Podobné myšlenky mne napadají po prvním setkání literární dílny Míly Lince, které mám za sebou.
Moc pěkně napsáno. Potvrzuji, že když začnete číst (cokoliv) očima spisovatele (vím, někdo je na tohle označení citlivý, ale přesto…) otevře se vám spousta nových obzorů a často si i uvědomíte, co vám na tom vašem (třeba i šuplíkovém) díle nesedí. Pak přijde ten blesk a hrom, s ním deštík (někdy i pořádná průtrž ;-)) a vaše sazenice povyroste… Teď už jen zbývá číst co možná nejčastěji, protože jak známo bez vody se rostlinám nedaří…
Číst knihy očima spisovatele může být užitečné, protože člověk se sám stává spisovatelem.
Koukat na filmy očima šermíře a historika je utrpení jak pro onoho diváka, tak pro všechny okolo 🙂 A člověk se tím ani nestává režisérem…
Ale předpokládám, že princip je podobný. Když čtete očima spisovatele, vychutnáte si tu knihu stejně, jako dřív?
Jo, dobrou knihu jo.
U špatné trpím převelice.
Mimochodem, hodně věcí si takhle člověk uvědomí i jako korektor. To se teda týká spíš formální stránky, ne vedení příběhu, ale i tak. A v tomhle případě se fakt člověk nejvíc naučí na chybách, protože si říká, tyjo, takovej hnus, to bych do textu v životě nedala. Pak se podívá a zjistí, že to taky do textu dal, jen to tam nerval co čtyři řádky.
Jenže kniha je kniha a povídka (o nichž primárně v článku píšu) je zase něco trochu jiného. Takže vztáhnout to na film trochu pokulhává – přestože mi je zcela jasné, jak to myslíš (a cítím to stejně).
Osobně čím jsem starší a nabírám nějaké zkušenosti, tím spíš chápu složitější příběhy. A nemám na mysli jen složité v zápletkách, ale i ve vyjádřeních, odkazech a podobně. V patnácti přečtený García Márquez znamenal “týjo, to bylo dobrý!”. Přečtený minulý rok – pár měsíců jsem to celé vstřebávala; jak kniha funguje, proč má takové grády, co to všechno znamená.
Hodně často se mi navíc stává, že během pročítání chápu i strukturu textu, proč je třeba příběh vedený právě tímhle stylem a čeho nejspíš tím chce/chtěl autor docílit, což mne pak zpětně vede k přemýšlení nad vlastními texty.
“očima spisovatele” dobrou knihu vychutnám daleko víc
záleží, co je to za knihu
na druhou stranu, u některých se člověk neskutečně pobaví – zvlášť, když objeví komické prvky, které autor/ka určitě nezamýšlel/a
a souhlasím, že i na “špatné” knize, se člověk leccos naučí
S křížovkami to funguje stejně.
“Kdo má rád klobásy a ctí zákony by neměl být u toho, když tyto věci vznikají,” zní jeden aforismus.
A ono to tak do jisté míry je i v literatuře. Jak lépe ovládám principy vyprávění, a literární tvorby, některé věci mi to prostě zkazí. A to se týká i filmu. Třeba teď jsem si opakoval SW VI a bitvu o Endor jsem moc nedával 🙁
S líbezným úsměvem potěžkávám svůj váleček na nudle a připomínám, že 29. únor se blíží 😉
Já jsem tak kritickej, že na každém textu najdu spoustu věcí, který se mi nelíbí. Většinou to dokážu zdůvodnit, někdy mi to ovšem nesedí, aniž bych věděl proč. Prostě mám jenom takovej pocit, že by to šlo napsat líp.
Blbý ale je, že takovouhle kritiku od minulého roku vztahuju i na svoje texty. A jelikož jsem opravdu kritickej, tak se většinou zaseknu už na druhý větě, jelikož se mi nelíbí, jak je to napsaný a nevím jak to formulovat tak, aby se mi to nepříčilo.
Vím, že nejlepší je nejdřív psát a pak se na text dívat a opravovat, ale poslední dobou mi to nějak nejde.
Nemáte někdo nějakou radu, jak se vypořádat s absolutní sebekritikou?
hlavně neber kokain
ehm, to byl vtip, jo!
četla jsem totiž před nedávnem jeden román, kde byl hlavní hrdinou spisovatel, který kokainem překonával svůj tvůrčí blok a přehnanou sebekritiku – a samozřejmě to nakonec nefungovalo – tak mi nedalo si na to nevzpomenout – jinak ta knížka byla fakt vtipná, zvlášť jako člověk, který sám píše jsem se při ní dost bavila /a myslím, že tohle byl i záměr autorky, aby tam kromě toho běžného dortového korpusu pro běžné čtenáře byla ještě tahle trochu schovaná šlehačka pro jiné autory/
Hele, nebude se ti to líbit – prostě toho jenom hodně napsat a hodně toho po sobě poopravovat. 🙂 Ono je to postupně lepší a lepší.
Jinak – třeba já pracuju tak, že napíšu kus, zavřu to, druhej den k tomu přijdu, přečtu si to, cestou poupravuju věci, co se mi znelíbily, dostanu se na prozatímní konec textu, tam připíšu novej kus, zavřu to a tak dál až do úplného dopsání nebo vyhození. :-)) Ale každýmu vyhovuje jinej přístup, takže to pro tebe nemusí nutně být.
Furt lepší sebekritika vysoká než žádná. ;o)
Kdo jiný by měl vědět, co se ti líbí, víc než ty sám?
Nejprve bych popřemýšlel nad tím, co mě doopravdy dostalo na cizích textech. Od toho bych se odrazil a řešil, co že se to děje.
Dík všem za reakci!
Arenga: 🙂 k tomu se fakt nedostanu. Když se zdržuju jak cigaret tak chlastu, nepředpokládám, že mě to bude táhnout k tvrdým drogám 🙂 A mimochodem, jak že se ta kniha jmenuje?
Ioannina: Popravdě řečeno, jsem toho napsal víc než je vůbec zdravé. S tím opravováním je to horší, jelikož vždy, když jsem něco dopsal, tak se můj vkus a literární cítění změnilo, takže místo škrtání a oprav, to můžu celý napsat znova. Blbý je, že mě to víc táhne k delším věcem, než jsou povídky. Jako k románům na 500 stran a tak…
Dva mraky: Svatá pravda. Většinou mě nebaví jak je to suše napsané, ale sám text nedokážu napsat stylem, který by suchý (nemastně-neslaný) nebyl.
nejsem si jistá, jestli je to druh literatury, který bys četl 🙂 je to román, který spadá do kategorie “pro ženy” – kostru knihy tvoří vývoj vztahu (až k milostnému) mezi mladou začínající spisovatelkou a zavedeným spisovatelem uprostřed tvůrčí krize, autorka je LauraLee Ghurke a jmenuje se to Svádění jako lék (jako název je děsný a obálka taky, ale obsah knihy špatný není, samozřejmě pokud to človek bere jako takovou oddychovku na pobavení)
Aha, tak to asi ne. Z tvé první interpretace jsem vytušil, že by se mohlo jednat o něco… hm, lehce jiného. Sebektitickej Spisovatel na drogách a ještě v humorném pojetí… to mě trochu zaujalo, ale Román pro ženy s tématem romantiky – teda nic proti romantice… to už mě trochu nechává chladným.
Ale stejnak dík 😉
Nemastně neslaný je příliš široký pojem, než aby se to dalo někam posunout. Co říkají beta čtenáři?
A pořád je tady základní otázka: Jaká kniha tě doopravdy dostala a stále se ti líbí?
A pak by mě ještě zajímala jedna věc: jak dokážeš zhotovit dlouhý text, když ho vnímáš takhle negativně? Spisovatelé obvykle píší, tak aby se jim samotným text líbil.
No, bet nemám zatím příliš mnoho, a těch pár zatím není tolik kritickejch, jak by správná beta měla být. Navíc mám období dlouhé pauzy, takže teďka moc nepíšu, jen spíš zapisuju poznámky a třídím si informace.
Kniha: Opravdu mě dostala kniha Hrdinové a trilogie sama Čepel od Abercrobieho. Musím si to znovu přečíst, jen na to najít čas. ten styl se mi fakticky líbí, i když nevím úplně proč, ale na máj vkus je prostě dobrej.
Fakticky dlouhý text jsem dokázal napsat v době dávno minulé (no vlastně ne až tak dávno, pár let), jenže jsem bezhlavě psal a víceméně jsem na to zpátky nekoukal. Teď když si něco z toho čtu, si říkám, že to spíš napíšu celý znova, než to předělávat.
Jo, taky chci, aby se mi moje texty líbili, ale jelikož se mi už třeba nelíbí formulace první druhý věty a nějak nevím jak to přeformulovat, nedokážu nic srozumitelnýho napsat.
Lokkene, co děláš v létě? My s holkama plánujem malej workshopík na téma “Jak cupovat texty na kousky”. Pokud myslíš, že by ti to bylo k něčemu, a chceš, ozvi se mně, Regi nebo Katty a domluvíme se. (Minimálně na šuplecí holky mejla máš, na mě ti můžou dát Triumviráti.)
Loni nás bylo na podobné slezině 5, pokud bude letos 7, taky to zvládnu; nechtěla bych přelézt 10.
Bez dokončených textů (opravdu dokončených tak jak by je člověk posílal redaktorovi, i kdyby text skončil v šuplíku) se nedá zlepšovat. Protože chrlení písmenek na vlně tvůrčí inspirace je zábava a ta umělecká část, ale zhusta tak vznikne polotovar, na který musí navázat dobré řemeslo a to už je opravdová práce, často nudná.
Pokud nemáš pořádnou zpětnou vazbu , jak říkáš, a ty vlastně nevíš, co je špatně… no z toho se těžko vymotat sám , budeš si muset nějaké ty osvícené bety a taky skutečného kritika najít, možná i najmout konzultanta.
Pokud se líbí fantasy ve stylu Abercrombie, tak opravdu si promyslet, co přesně – nejednoznačné postavy? Politikou prodchnutý a komplexní příběh? Jeho styl temné fantasy? Způsob vyprávění? Jeho vtípky?
Pokud nedokážeš poznat na cizím textu, proč se ti vlastně líbí, tvá pozice pro vytváření vlastních textů je ztížená, protože na ně nemáš náhled.
Bohužel, vždycky je tady možnost, že jednoduše nemáš ten dar a proto to nejde. Bylo by to dost hořké, ale je lepší si v tom udělat jasno dřív, než zbytečně investuješ čas a úsilí.
Bohužel, času už jsem tomu věnoval příliš, což neznamená, že s tím nemůžu přestat teď. Sice nejsem gambler, v hazardu je dobrý v nejlepším přestat, ale v tomhle případě bych tomu chtěl dát ještě čas.
Ano, je možný, že nemám talent, ale i když jsem pesimista tak se mi tomu pořád nějak nechce věřit. Vím, že bych mohl být dobrej, jen najít ten správnej styl. A to je to, o co mi jde.
To bylo jen varování na okraj, je potřeba s tím počítat, že to tak může být. Nenabádal jsem tím k házení flinty do žita.
Takže potřebuješ zpětnou vazbu a analyzovat svůj přístup ke psaní. Ioannina nabízí výbornou věc. A v případě zájmu mohu taky zkusit něco málo přečíst, ale já nejsem literát, jen poučený beta čtenář.
Párkrát už jsem tu flintu v žitě hledal, ale nalezl jsem pouze pár broků, ale pořád nepřestávám hledat.
Jo Io nabídku využiju, a když mi dáš svolení zeptat se Triumvirátu na tvůj email, tak bych ti možná i něco poslal, jen předem podotýkám, že hotových věcí mám poskrovnu a naposled jsem něco dopsal před rokem.
Pokud to může proběhnout takhle přes administraci serveru: ano použij adresu z mé registrace. Pošli, já dám zpětnou vazbu z pohledu čtenáře, tj co na mě jak působilo, případně si pomůžu přirovnáním s přečteným, ale neporadím, jak to napsat jinak a lépe.
Další věc je, že pokud text nebude moje zájmová skupina, nebudu ho schopen zhodnotit, ale to moc nečekám, na experimentální psaní tě neodhaduji.
Dva mraky (řekl bych, že pod tímto komentem):
Tvojí email adresu z komentářů nevytáhnu, takže si požádám.
Každý člověk má svůj osobitý styl, co s emu líbí, nikomu se nelíbí všechno.
Co se týče toho experimentálního psaní… řekl bych, že mě podceňuješ 🙂 … chci být trochu kreativní a proto jsem ve fázi experimentování, abych se trochu odlišil. No… uvidím, co z toho bude… jestli vůbec něco…
Hele, nevím, kolik ti je, ale on se často člověk dost posunuje s věkem – psala jsem zuřivě a nesebekriticky, když mi bylo okolo patnácti. Pak jsem toho na pár let úplně nechala. Pak jsem se k tomu vrátila v osmnácti-devatenácti (stále ještě poměrně nesebekriticky), člověka fakt hodně nakopne, když má najednou někoho, kdo je ochotný to číst a s kým si může vyměňovat zkušenosti. Od té doby píšu více méně kontinuálně, ale měla jsem několik třeba i rok a víc “tvůrčích pauz”, kdy jsem psala jenom odborné texty. Taky když jsem se vdala, tak jsem toho moc nenapsala 🙂 a taky když se mi pak narodilo první dítě (a vlastně i druhé, ze začátku člověk holt řeší jiné věci). Vždycky jsem se ale k psaní vrátila – a byla jsem trochu někde jinde – i životně, i zkušenostmi – a věděla jsem, že některé věci tak nějak prostě nefungují, jak jsem je napsala (ne druhou stranu i k některým mým velmi starým textům, i když nejsou napsané úplně dokonale, se občas ráda vracím, možná z určité nostalgie, možná prostě proto, že se mi líbí ten střípek příběhu). Ale to je koneckonců vedlejší. Obecně chci říct, že člověk je pořád v procesu a pořád se učí. A taky je důležité si říct, proč vlastně píšeš. Co na tom máš? Proč tě to baví a proč to chceš dělat? A co by se stalo, kdybys nepsal, jako už vůbec – chybělo by ti to? Cítil by ses neúplný? Jako ryba na suchu? Anebo by se nestalo vůbec nic a našel by sis jiný koníček? (samozřejmě neodpovídej, tohle jsou takové ty “vnitřní” otázky).
Když jsem byla mladší (někdy okolo těch dvaceti-pětadvaceti) myslela jsem si, že s psaním je to tak, že buď to v sobě člověk má a pak umí psát, nebo ho to stejně nikdo nenaučí. Dneska jsem i s tímhle názorem někde jinde – pokud to v sobě máš, není to jen o talentu – je to především o touze – prostě chceš – a to tě určitým způsobem žene kupředu.
A ono co se týče toho talentu – jak jsem zrovna tenhle týden vysvětlovala své dceři: být dobrý nebo aspoň na určité úrovni v jakémkoli umění, ať už je to výtvarné umění, tanec, hudba, divadlo (dcera recituje, v pátek ji čeká soutěž) a samozřejmě i ta literatura, je malý kousek talentu, maličký kousek štěstí (aby se člověk trefil do vkusu a nálady toho, kdo to posuzuje – zvlášť u těch soutěží) a velký kus dřiny a tvrdé práce. Bez toho to prostě nejde.
P.S. myslela jsem si, že romantika tě neosloví 😉
jo a klidně si taky od tebe něco přečtu, pokud to teda nebude 500 stránek, na to bych teď čas asi neměla :-), ale něco rozumně dlouhého/krátkého klidně – ale upozorňuju, že umím být opravdu velká šťoura 😉
Ok, stejně jako u Dvou mraků (nějak nevím, jak to skloňovat – promiň) když mi dáš svolení, seženu si tvůj kontakt od Tria.
Nevadí mi velcí šťouralové, sám jsem hnidopich jako prase. Ano, moje ego to nese trochu hůř než já, ale co nadělá, má smůlu. Právě větší kritiku potřebuju.
PS: Dceři držím palce 🙂
PSS: Víc asi pořešíme přes emaily. jak si tak uvědomuju, tak jsme diskuzi k tomuto článku zaplnili něčím, co náhodného diváka až tak úplně nezajímá…
Souhlas.
Já ti měla po těch větších životních změnách a pauzách zpočátku pocit, že to, co mě “nutilo” psát, tam už není. Pak jsem jen tak zkusmo vzala tužku do ruky a zjistila, že ten stroj tam furt je, pořád stejně připravenej.
Čím dál líp seřízenej. 🙂
Samozřejmě že když jsem do toho mlýnku nacpala jiný maso (zkušenosti, témata), padaly z toho úplně jinak chutnající klobásy. 😀
Říká se – až 90 % dřiny. Držím dceři palce!!!
A ten článek, cos zmiňovala někde ve starší diskusi, napiš. Ráda si ho přečtu.
díky
jaký článek myslíš? teď se v tom trochu neorientuju 🙂
O tý kunsthistorii. Já jsem jistá v kramflecích v antice, páč to je můj úřední obor, a ve zbytku jsem poučenej amatér. Moc ráda si rozšířím obzory nějakým kvalitním a systematickým způsobem. Jelikož si se psaním hraju v 16. století, nikdy nevím, co se mi bude hodit. 🙂
tak tohle asi bohužel… já jsem “čistý historik” (a především archivář) takže tou kunshistorií sloužit nemůžu, taky jsem k tomu spíš jenom přičichla
mrakydva@gmail.com
Nebýt experimentální, zdaleka nerovná se nebýt originální. Těším se na počtení.