Občas by se měl nad klávesnicí zamyslet každý, nejen spisovatelé.

Zkušenějším čtenářům nemusím zdlouhavě vysvětlovat pojem contradictio in adiecto*  (v literatuře se používá termín oxymoron pro záměrné použití), což je poslední týdny jedno z témat, kolem kterého se mi chtě nechtě točí myšlenky. Stále častěji si totiž uvědomuji, že spousta lidí ani pořádně nevnímá formu svých sdělení – a že kolikrát jim z úst či klávesnice vycházejí přinejmenším vyprázdněné fráze.

Slečno, vy jste strašně krásná!
Ten oběd byl dneska pěkně hnusný, ti povím.
Ten kluk byl jakoby pěkný, víš?

Co mají tyto příklady společného? Dvě věci. Snahu dodat expresivitu vyjádření, které se jinak mluvčímu zdá příliš slabé či neutrální, a nešťastnou volbu prostředku oné expresivnosti. Výrazy strašně krásná i pěkně hnusný už zdomácněly natolik, že se ani nepozastavujeme nad jejich nelogičností, naopak. Přijdou mnoha lidem jako zcela normální, běžně používané (myslím si, že dokonce nadužívané) výrazy – především příslovce strašně lidé dosazují do páru tak často, až téměř ztratilo danou míru expresivity, a nepřijde proto mluvčím jako dostatečné zesílení původního prohlášení.

Schválně se někdy věnujte rozhovoru i jako pozorovatel, nejen jako jeho aktér. Kolik lidí ve vašem okolí má potřebu po použití sousloví strašně krásný (dobrý aj.) ještě dodávat další specifikace? Nejspíš budete překvapeni stejně jako já, kolik dalších opisů a detailů mluvčí dodávají, aby vysvětlili, jak pojem strašně krásný mysleli.

Jenomže zatímco první dva příklady jsou pochopitelné, jakoby vybočuje už z principu a logiky věci. Tak byl ten kluk pěkný nebo ne? napadlo mne, když jsem tuhle větu zaslechla. Dívčina potom ještě dál rozváděla stav vlasového porostu a pleti dotyčného mládence, ale můj mozek se zasekl na první větě a odmítal se hnout dál. Uvyklá používat logiku i v dorozumívacím procesu jsem zkrátka přemítala, zda platí, že “ano, kluk byl pěkný”, nebo zda “se jevil jako pěkný, ale ve skutečnosti nebyl.”

Zdá se vám to jako prázdné přemítání nad osudem brouka? Dobře, uděláme tedy další malý krůček – od bezmyšlenkovitého používání (a nadužívání) vyprázdněných obratů přejdeme ke slovním spojením, která jsou tolik oblíbená mezi autory, až si vysloužila nálepku klišé, či se rovnou dostala na černou listinu některých čtenářů.

Nemusí jít jen o pověstné havraní vlasy a podobné laskominy, které teď nejspíš napadly každého z vás. Drobné ústupky Madam Pohodlnosti na úkor čistoty textu (a občas i logiky věci) děláme všichni, někdy aniž bychom si to uvědomovali. Sáhneme automaticky po známějším a používanějším slovu, přestože hned vedle nám leží slovník synonym, případně stačí kliknout na nabídku tezauru. Nezdržujeme se hledáním nových, třeskutě originálních metafor (vyjma poetických textů), ale zvolíme vesměs první, co nás napadne a je všeobecně známé.

Je to špatné? Ne, je to přirozené, pokud text teprve tvoříme. Zápas mezi fantazií a rozumem, který se snaží dodat prchavé myšlence sdělitelnou a všeobecně pochopitelnou formu, je pro většinu z nás natolik vyčerpávající, že zcela zaujímá naši pozornost. Nejde jen o hledání slov a cesty, jak vůbec začít, ale také o všechny peripetie a komplikace, provázející proces tvoření.

Něco jiného však už je, pokud se spokojíme s prvotní verzí formy našeho příběhu. Jako autor se vždy sama sebe ptám: skutečně je tohle vyjádření v pořádku? Nebylo by vhodnější jiné slovo nebo obrat? Jak mi to zní? Neulevuji si příliš, když používám fráze, ačkoliv sama nejlépe vím, že s trochou přemýšlení dokážu tutéž věc napsat jinak, lépe (a přitom stejně úsporně)?

Samozřejmě ne každý sdílí tuhle vášeň pro hrátky s jazykem. Někoho zajímá jen čistý příběh a jazyk bere jako pouhý nástroj k jeho vyjádření. Inu, proč ne. Zkuste si však někdy projít slovo po slovu některý ze svých krátkých textů. Jak by zněl v jiné úpravě? Dal by se převyprávět bez použití obvyklých obratů? Případně co by se stalo, kdybyste si odpustili veškeré květnaté detaily a hrátky a odvyprávěli ho v holých větách? Tohle pohrávání si totiž snadno odhalí, nakolik ve skutečnosti rozumíte svému nástroji – jazyku – a jak s ním umíte zacházet. Kolik možností skýtá, kam až se může příběh díky němu rozvíjet.

A nejen příběh.

 

---

*Kdo tento pojem nezná, hledejte a vzdělávejte se. Já vím, je to otrava, ale stejně to děláte pro sebe.
A ano, také si jsem vědoma, že použitý příklad vlastně není contradictio in adiectio, protože “strašně” je adverbium a pojí se s tím i další lapálie, ovšem – je to ilustrativní příklad, který je blízký snad každému. Toliko pro hnidopichy.