Onehdy jsem psala, proč je dobré nezůstávat jen na svém písečku, ale číst i cizí texty. Ať už publikované knižně nebo “jen” na internetu, tedy texty ostatních autorů. Kromě výše zmíněných kladů to totiž obnáší ještě jeden nezanedbatelný bonus.

Po všech našich lamentacích, kvílení a poznámkách (občas transformovaných do celých článků) se to jeví jako vyložený protimluv, ale navzdory zdánlivé realitě ano, i tohle může být zábava. A to nemyslím v negativním slova smyslu (tedy jako zdroj sarkastických a uštěpačných poznámek na adresu autorova umu či inteligence) – právě naopak.

Kdy jste naposledy zažili překvapující zvrat, když se zdánlivě nesourodé střípky náhle poskládaly do nového obrazu, který dává naprostý smysl? Pokud si odmyslím detektivní romány (kde je takový postup normální a navíc je jaksi očekáván), mně osobně se to naposledy stalo teď před dvěma dny. Ano, povídka měla své chyby a chvílemi jsem toužila autora pořádně praštit, ale patovou situaci příběhu vyřešil logicky a s dodržením linie, kterou jeho postavy od samého začátku sledovaly. Tedy žádné skákání přes žraloka, žádný přehnaný deus ex machina (a že to v rámci příběhu sakra svádělo!), jen využití dříve naznačených možností. Číst takový příběh byla zábava, i přes všechny mé průvodní (a stále platící) výhrady.

Jindy se sice dostanu k textu, kde se to hemží stylistickými chybami, ale buď některá z postav je tak geniálně hloupá/roztomilá/obecně mimo, nebo je místní realita něčím natolik odlišná od běžných mantinelů, až skýtá dostatek překvapení a potěšení pro čtení (ano, i navzdory svým chybám). Šmahem odhazovat v dál každý text, jakmile v něm najdete první hrubku, bývá krátkozraké – už proto, že každá odhalená chyba nás učí, jak se to dělat nemá.

Nemyslete si, ani já nejsem neustále zapnutá v módu učitseučitseučitse, už proto, že kolikrát jsem z práce a lidí natolik vyšťavená, že mi mozek prostě odmítá fungovat jinak než na základní úrovni jíst – spát – bavit se. Pokud v tomto módu sáhnu po čtivu soutěžním či komentovaném, většinou jsem ochotna autorům některé věci odpustit*. Že si následně musím daný text přečíst znovu, abych napsala plnohodnotný komentář, je jiná věc, ale jádro zůstává stejné. Občas je v pořádku a dokonce nutné se zkrátka jen bavit.

Převedu to ještě na jinou, pro autory bližší kolej. Kdy naposledy vás potěšil váš vlastní text? Zamyslete se pořádně. Smáli jste se třeba sami sobě, jací jste byli hlupáčci, že dlouho nemůžete hnout se zapeklitou situaci, která se přitom nakonec rozlouskla sama od sebe prostou úpravou detailů? A co ono potěšení z dobře “nabušené/nadatlené” stránky? Báječný pocit, že? Nebo spokojené zamnutí rukou, za které by se nestyděl ani Harpagon po oškubání nejchudší vdovy – je vám to blízké? Jak slastný pocit!

Nebo netušíte, o čem píšu? Pak je ale něco ve vašem vesmíru strašlivě špatně, protože proč potom ještě píšete, když ne kvůli potěšení a zábavě? Přiznávám, že navzdory téměř šnečímu tempu tvorby vlastních textů si užívám. Plánování, sběr detailů a raritních informací pro obskurník, rozvažování, co zlého/škodolibého/neomluvitelného provedu které své postavě – to všechno je zábava. Psaní na povel, co se týče týdenních článků? Ok, to už je sice trochu drsnější sorta kávy, ale zase se mohu těšit na vaše komentáře a postřehy (které kolikrát bývají zajímavější než to, co očekávám).

Jistě, ne každý dovede být takhle pozitivně naladěný, navíc konstantně. Nevyhnutelně se každý autor dříve či později dostane do stádia, kdy právě zpracovávaný text z duše nenávidí. Je však na každém z nás – a pouze na nás – zda se tomu poddáme. Jedna věc je muset zpracovat text, na nějž někdo další čeká (tiskárna, redaktor, koordinátor atd.), tady se prostě většinou jen zatnou zuby a jede se, dokud není práce hotová. Ovšem pokud nikam text nepospíchá – skutečně ho chcete násilím táhnout přes to slzavé údolí? Není jednodušší a hlavně mnohem příjemnější rozhlédnout se, kde stojí nejbližší mísa koblih?**

A proč vlastně celý dnešní článek? Opět osobní zkušenosti posledních měsíců. Kolik slz, skřípění zubů a zoufalých výkřiků jsem už slyšela, tišila a konejšila, nejspíš nespočítám (chvála mé průchozí paměti!). Zkrátka dozrál čas pro jednou zase nastavit zrcadlo a napsat, co je třeba si přečíst.

Bavte se, autoři, čtenáři, přátelé. Psaním, čtením, sdílením myšlenek. Berte to všechno – celé to obrovské UMĚNÍ SLOVA s nadhledem, pochopením pro chyby a s úsměvem na rtu (nebo aspoň v jeho koutku). Všechno půjde snáz a ani ty sžíravé komentáře, odmítnuté povídky/novely/romány a špatná umístění nebudou tak bolet.

---

 

* Třeba překlepy. Stát se to může každému a oči kolikrát jsou už tak unavené z hledání chyb, že nějaký ten přelkep zkrátka minou.

** Obávám se, že v kavárně hotelu Imperial už to roky není, nicméně pokud znáte novou lokaci, podělte se!