Proč je dobré hýčkat i zdánlivě nesplnitelné sny a co nás naučil Twilight.

Nejspíš některé z vás právě napadlo, že jsem se totálně zbláznila. Celé roky* se vám tady snažíme předestřít plán a možné směry, jak se zlepšovat, vyvíjet a růst – a pak se vytasím s něčím tak rozporuplným, jako je tahle sága. Než však vytáhnete bojové pánve, válečky na nudle či některý ze slovníků (třeba SSČ mívá pěkný zvuk při dopadu na dutý objekt), sedněte zpátky do křesel a na židle; dneska to bude o nazírání z druhé strany.

Nikdy jsem nežila ve vzdušných zámcích. Hrát si na princezny? Možná tak na princeznu bojovnici, přestože Xena v té době halekala jen Robu Tapertovi v hlavě. Pozdější přičichnutí k inkoustu také pramenilo spíš z mého nutkání mít co číst, než být slavná spisovatelka. Proto nejsem zrovna reprezentativní vzorek nesplnitelných snů. Přesto by se našlo pár jednoubychchtěla. A ty si hýčkám, třebaže by je střízlivý realista nazval nesplnitelnými.

Jedním z důvodů, proč je důležité nerezignovat na své sny, je jejich hnací síla. Máte to stejné jako se vším ostatním: někomu stačí věnovat se psaní čistě jen pro samotnou potěchu vyprávět příběhy, jiný potřebuje i jakousi formu odměny za dosažení daného cíle (snu). Je jedno, zda je to fyzický důkaz (vlastní kniha, povídka otištěná ve vybraném periodiku), nebo třeba jméno v horních příčkách PAFu. Každý máme svou vlastní stezku a vytyčený cíl – pro všechny však platí totéž. Je třeba na to nezapomínat, včetně všech stupňů a detailů.

Já vím, některé sny skutečně zavánějí nesplnitelností. Třeba takový rád/a bych se umístil/a v té a té soutěži, nebo snad kéž by se mi podařilo mít povídku v tamtom časopise, a samozřejmě mezi autory velmi oblíbené jednou chci vydat knihu. Ale počkat! Skutečně je to tak nesplnitelné?

Mezi našimi čtenáři je většina milovníků žánru SF, takže se na to podívejme: vraťme se na počátek 90. let 20. století. Co bylo vrcholem techniky? Rozhodně ne dotykové obrazovky, mobily a spousta technických hračiček, kterými se rozmazlují zapálení fanoušci dneška – to, co považujeme za zcela běžné a každodenní, to před dvaceti lety stále ještě bylo součástí fikce! A stačila stěží čtvrtina lidského života, abychom se ocitli v technicky mnohem vyspělejším světě.

Tudíž jakkoliv nesplnitelné, šílené a makabrózní se vám vaše sny jeví, nezahazujte je! Snadno se může stát, že za dalších dvacet se na vás bude z police v knihovně šklebit váš román (nebo rovnou několikasvazková sága, když jsou teď tak v oblibě), případně nebudete vycházet z domu bez černých brýlí, abyste si v klidu nakoupili, aniž by vás poznali vaši fanoušci.

Stephanie Meyer měla také sen: odvyprávět svůj příběh. Můžete prskat, můžete se zlobit, že vytahuji zrovna její ságu, když na výběr mám mnoho jiných (a mnohem lépe zpracovaných), ale to důležité je přilepené na druhé straně plácačky nazvané Twilight. Z myšlenky (snu) je skutečnost (knihy, filmy, návdavkem i s merchandisingem). Žádné výmluvy typu vždyť je to jen taková smyšlenka a velmi oblíbené kdo by to vlastně četl? – a sklopit uši, já o vás dobře vím! Přesně tohle se totiž občas honí hlavou snad každému autorovi (vyjma megalomanů, ale ti se zásadně nepočítají).

Přesně tohle nás učí i ty špatné, ale přesto úspěšné knihy, o kterých se mluví. Jasně, z valné části za jejich úspěch může dobře zvládnutý marketing (popravdě občas přemýšlím, jestli američtí literární agenti nejsou vyslanci Světlonoše, aby nám připomněl, že se dřív ke psaní používala i jiná tekutina než inkoust). Jenže za tím vším stále stojí to zásadní: dopsaná kniha. Můžete mít tisíce výmluv a hledat nejrůznější kličky, jak se z celého problému vykecat, ale stejně nakonec skončíte u téhož. U vlastního textu, který nikdo jiný do konce za vás nedotáhne. A nazíráno z této strany problému: co ještě děláte u tohoto článku?

Veselé psaní a mnoho zdarů s fabulací!

 

---

 

* Ha! Konečně to mohu napsat!