Před pár týdny jsem odevzdal hodnocení jedné soutěže. Minulý týden hodnocení naší šesté bleskovky. S hrůzou v očích sleduji, jak mi utíkají termíny odevzdání dalších dvou soutěží. No dobrá, s tou hrůzou to není až tak horké, protože zatím to stíhám. Hrůzu spíš mám z toho, na co všechno kývnu, když jsem dotázán, zda nechci posílit někde porotu. Jelikož teď pořád něco čtu a hodnotím, rád bych se s vámi podělil o pár postřehů. Čím porotce rozhodně nepotěšíte? A tím neoslovuji autory, kteří se zúčastnili soutěže. Naopak hovořím ke všem ostatním.

1) Nechceš dělat beta čtenáře mého nového textu?

To, že UŽ ZASE něco hodnotím píši úmyslně veřejně. Důvodem je fakt, že soutěžní povídky mi zabírají dost času, takže kdokoliv má zájem o zpětnou vazbu, má se připravit, že se k jeho textu jen tak nedostanu. Pokud to chcete do určitého dne, zdůrazněte to. Nečekejte, že na to nadšeně skočím hned ten den odpoledne.

A teď to důležitější – desetistránkovou povídku vám nakonec přelouskám. Román rovnou odmítám. Nevím, kdy bych ho četl.

2) Tady máš něco na zlepšení chuti!

Čas od času si během hodnocení na internetu povzdychnu, co jsou někteří lidé schopni nejen napsat, ale také někam poslat. Ano, kromě povídek dobrých, na různém stupni průměru a podprůměrných čtu také vyložené průsery. Příklady?

Loni jsem u jedné povídky pochyboval, že ji psal Čech. Měl jsem pravdu. Autor nebyl české národnosti, ale byl přesvědčený, že česky umí. Bohužel oproti mně pravdu neměl. Mimochodem, nešlo pouze o pravopis.

Jiná povídka nebyla povídkou, ale učebnicí velmi suše podaného fiktivního dějepisu.

Další povídku psal zjevně dosud náctiletý hráč World of Warcraft. Měla jednu stránku obsahující pouze akční scénu vytrženou z kontextu.

Abych text nazval průserem, tak je pochopitelně nutná kombinace strašného pravopisu, divně pokrouceného slohu, téměř neexistujícího děje a na hlavu postavených reálií (hořící pivo, zmínka, že vrána je samice od havrana, luk je prý palná zbraň – nesmějte se, s tímhle vším jsem se setkal a autor to zjevně nikdy nemyslel jako vtip), ideálně ještě s nějakým dech beroucím bonusem (to by bylo na samostatný článek).

Pak si mé povzdechy někdo přečte a je mu líto mé osoby. Tak mi pošle povídku. Třeba i dobrou. Nebo parodující to, nad čím vzdychám.

Má to jeden problém. Když jsem přečetl pět soutěžních povídek, tak na šestou, i kdyby byla sebelepší, prostě nálada není. Navíc bych se asi neubránil tomu dělat do ní automaticky poznámky.

3) Chceme více hlášek!

Psal jsem, že si sem tam povzdechnu. Bohužel pak někteří lidé chtějí povzdechů víc a žádají “porotcovské hlášky”. Víte, ono to moc nejde. Proč?

1) Většinou mohu uveřejňovat jen dost obecné povzdechy, abych na nikoho neukazoval prstem.
2) Hodně oněch hlášek, které chcete, by nedávalo smysl, aniž bych citoval danou povídku. A to nemůžu.
3) Každá akce vyvolává reakci. A bohužel, občas se povzdech týká i jinak kvalitních povídek (prostě takový ten jediný kopanec v jinak dobrém textu). Hasit vášně autora, který se poznal, a vysvětlovat mu, že jeho text není špatný, pouze mám konkrétní připomínku, není vždy jednoduché.

To je v kostce vše, co jsem chtěl říct. Možná jste si všimli, že za poslední dobu byly články poněkud kratší. Hádejte, proč tomu tak je. Teď mě omluvte, jdu si přečíst nějakou povídku. A mimochodem, příští pondělí článek nebude. Nestíhám.

Sikar