Arenga je náš známý, vážený i vítaný host. Dnes se podívala na věc, která čas od času potrápí snad každého z nás. Osobně jsem tomu velmi ráda, protože mi její zkušenosti a náhled na věc jsou dosti blízké.
Nebudu vás však už zdržovat – račte pokračovat ve čtení.

Ekyelka

Hned na úvod tohoto článku považuji za upřímné upozornit, že nejsem bohemistka a že následující text je pouze ze zkušeností pramenící úvaha. Nikoli z pohledu člověka, který to umí, ale právě z pohledu někoho, kdo to neumí – nebo alespoň (jak doufám) neuměl.

Jsou lidé, kteří jsou obdařeni přirozeným jazykovým citem, a bez velkého přemýšlení a námahy napíší prakticky jakýkoli text naprosto správně, a to i pod časovým tlakem a trochu ve stresu (typický příklad je třeba diktát). Pokud mezi ně patříte, nezbývá než gratulovat a tiše závidět. Pokud mezi ně nepatříte, nevěšte hlavu. Je totiž třeba poznamenat, že lidí, kteří tento přirozený jazykový cit skutečně mají, je menšina. Když jsem chodila na ZŠ, měli jsme ve třídě spolužačku, která jím obdařená byla. Jediná ze třídy, možná i z ročníku, to už nevím. Každopádně chodit do třídy s někým takovým bylo občas docela frustrující.

Já sama totiž náležím k té druhé, výrazně početnější části populace. Ve škole pro mne byla pravopisná cvičení záležitostí, při níž jsem musela mnoho přemýšlet (občas marně), a diktáty se mi již na prvním stupni staly téměř noční můrou. Přesto dnes píši správně, což mne opravňuje k tvrzení, že ačkoli je český jazyk sám o sobě složitý a pravopis docela těžký, je možné ho zvládnout na poměrně slušné úrovni – a dokonce dospět do stádia, kdy nejen, že pravopisné chyby vidíte, ale skoro vás fyzicky bolí mít je před očima. Takže nezoufejte, naučit se to všechno dá! Sama jsem toho živoucím důkazem.

Jak na to? Univerzální návod bohužel schopná podat nejsem – i s ohledem na to, že každému sedne něco trochu jiného. A taky to nejde hned. S tím je třeba počítat: pokroky budou pomalé, mnohdy doslova vydřené v potu tváře. Ale výsledek určitě stojí za to.

Rozhodně není na škodu hodně číst – cokoli, u čeho se dá předpokládat, že tam nejsou chyby. Jenže, bohužel, tohle není samospasitelné. Už jako dítě jsem četla poměrně dost a moji rodiče nad tím jen vrtěli hlavou a říkali mi: „Arengo,*) jak je to možné? Vždyť ty tolik čteš! Jak to, že to nevidíš?!“ Na to jsem jen krčila rameny, prostě jsem to neviděla – anebo nevnímala. Asi pro mne tehdy byly důležitější jiné věci než s/z a i/y. Na druhou stranu, čtení určitě pomáhá, zvlášť skutečným začátečníkům. Vidím to na své dceři, která ve druhé třídě s pravopisem opravdu teprve začíná. Jakožto hrdá matka se všude chlubím, jakou je dcera vášnivou čtenářkou. Ovoce to přináší třeba v tom, že zatímco před půl rokem klidně napsala „gdiš“ a vůbec jí to nepřišlo divné, dnes už bez uvažování píše správně „když“. Tak doufám, že je to díky četbě a že se tento pozitivní vliv bude nadále prohlubovat.

Další možností, co dělat pro zlepšení svého pravopisu, je hodně psát. Psaní samotné před lety ohromně pomohlo mně. Důležité ovšem je používat editor, který zvýrazní vaše chyby. Protože pokud člověk svoji chybu vidí a uvědomí si ji, je určitá pravděpodobnost, že ji příště neudělá. Samozřejmě je potřeba se na to soustředit, číst si texty po sobě (i vícekrát za sebou) a přemýšlet o nich nejen z hlediska stavby příběhu, ale i čistě jazykově. Už jenom proto, že ani ten nejgeniálnější editor všechno nevychytá. Pochopitelně se to nedá aplikovat, pokud neznáte ani jedno pravidlo, co a jak se píše a proč. Ale jelikož je školní docházka povinná a celý základ pravopisu se probírá ještě na ZŠ, určitě jste to všechno už aspoň jednou slyšeli – takže stačí tyto vědomosti oprášit. A pokud to myslíte vážně, není na škodu mít doma nějakou tu Mluvnici, do které můžete v případě pochybností nahlédnout. Nestyďte se ji používat, stejně jako Pravidla českého pravopisu. Ostatně žijeme v době internetu, takže stěžejní informace najdete pohodlně i na webu. Moje oblíbená stránka je např.: http://prirucka.ujc.cas.cz/ – často si otevřu i příslušné slovníky, na které jsou tam odkazy. Rozhodně se není třeba stydět za to, že si člověk občas potřebuje nějaké to pravidlo připomenout. Vždycky lepší pětkrát (i desetkrát) konzultovat s Pravidly či Mluvnicí, než vypustit do světa text s chybami.

Takže po sobě texty čtěte a přemýšlejte: Proč jsem napsal/a tohle slovo zrovna takhle? Je to správně nebo mi na tom přijde něco neobvyklého? Někdy pomůže, zvlášť když tápete, napsat si obě varianty – mne pak zpravidla trkne do očí, která z nich je opravdu divná. Často je opravdu účelné vzít si třeba i ty nejjednodušší pomůcky (např. vzory) do praxe, říct si je v duchu v kontextu konkrétní věty a zdůvodnit si, proč to, co píšete, píšete právě tak, jak to píšete. Někdy dokonce není na škodu udělat si v duchu větný rozbor. Zní to už trochu šíleně? Možná je. Ale může to pomoci nejen k tomu, aby si člověk uvědomil, kde napsat správně čárku, ale také třeba k tomu, že najednou vidíte své vymazlené souvětí v jiném světle a shledáte, že je přece jen… příliš krkolomné.

Tedy: pište, pište, pište – a přemýšlejte o tom, co a jak a proč píšete. Výsledky se jistě časem dostaví.

A samozřejmě, zvlášť pokud si ještě nejste úplně jistí v kramflecích – ale i pokud jste – je dost praktické mít někoho, kdo vám udělá korekturu (zejména u textů, s nimiž to myslíte opravdu vážně). Už jenom proto, že víc očí víc vidí. I člověku, který onen přirozený jazykový cit má, může nějaká ta chybka prostě utéct. A i člověku, který si myslí, že má určité jevy už zvládnuté dobře, může jeho vlastní text ukázat, že by neměl usínat na vavřínech.

Arenga

---

*) Dobře, přiznávám, moji rodiče mi samozřejmě nikdy neříkali „Arengo,“ ale moje civilní jméno je tomu zvukově docela podobné.