aneb čemu se radši vyhnout – anebo ne?
Každá společnost si dříve či později vytvoří nepsaný seznam tzv. zakázaných slov. Ať už se jedná o politicky či společensky nevhodné výrazy, zkrátka se ve veřejně publikovaných textech nebo projevech nevyskytují. Důvody pro to bývají různé – od možného společenského odmítnutí autora (např. použitím vulgarit ve vybrané společnosti) až po represe ze strany státního aparátu (viz případy uvězněných autorů za totalitního režimu).
Dané seznamy se navíc proměňují s postupem času i vývojem samotné společnosti. Schválně si zkuste otevřít staré mluvnice, příručky pro mladé dámy a podobné záležitosti z počátku dvacátého století. Ne, že by tyhle spisky obsahovaly přímo jmenné seznamy, ale jejich jazyk, výrazy a celkový koncept je jasně zaměřený a snadno čitelný. O něčem se zkrátka nemluvilo. Stejné to bylo za minulého režimu; chtěl-li spisovatel poukázat na nějaký problém, který však dle vládnoucí garnitury vůbec neexistoval, z opatrnosti a ze strachu před represemi (a že jich existovala celá škála) volil vyjádření oklikou. Opisem, parafrází, těch forem a možností se využíval nespočet.
Pokud si myslíte, že dnes je to jiné, schválně sáhněte do vlastního jazykového fondu. Která slova vůbec nepoužíváte, protože by se na vás okolí dívalo divně/pohoršlivě/nechápavě? Vedle všeobecně “zakázaných” výrazů (vulgarity aj.) ještě slovník každého člověka zvlášť prochází autocenzurou. Co je pro jednoho zcela běžné (u mne to bývá zvolání “to si děláš prdel!”), protože jde například o krajový výraz, to jinde zavání silnou vulgaritou (přátelé z Čech naopak toto slovo nepoužívají, ovšem mají jiná, která bych se naopak styděla použít v běžném hovoru já).
Veřejné promluvy jsou mezi řádky plné zakázaných slov. Zvlášť v dnešní době, kdy se politická korektnost dotahuje někdy až ad absurdum. Většinou si to však už neuvědomujeme – protože nás ani nenapadne, že by některá slova či obraty byly vyloučeny schválně. Tak nějak nás to míjí a bez pořádného zamyšlení nám to ani nepřijde (podobně jako se v reklamách nedočtete přímo “tohle musíte koupit” a inzerát nabízející starou rozpadající se vilu zní spíš jako nabídka “zachovalé historické budovy”).
Pak jsou ještě “zakázaná” slova z kategorie, kterou zmiňuje kupříkladu S.King: slova, která jsou naprosto neškodná, ale tak specifická, že se jejich začlenění do prozaického zábavného textu nedoporučuje (jelikož ne každý čtenář má po ruce či v knihovně Slovník cizích slov). Za všechny příklady tu máme anglický výraz petrichor (vůně, kterou vydává půda po dešti po dlouhém období horka a sucha), či český modelér (výtvarník, který navrhuje modely pro sériovou výrobu, nebo pomocník sochaře, který propracovává části sochy – v žádném případě to ale není maskulinum od slova modelka).
Co s tím můžeme dělat jako autoři? Máme štěstí, že nemusíme volit často klikatou cestičku mezi skutečně nebezpečnými slovy (a tématy) jako naši předchůdci za minulého režimu, abychom se vyhnuli reálným problémům v osobním i profesním životě (případně uvěznění a podobným kratochvílím – račte nastudovat aspoň některé osudy zakázaných spisovatelů). Naopak, doba i poměry nám nabízejí nepřebernou paletu, jak zakázaných slov využít. Od jednoduché charakteristiky některé z postav právě skrze její slovník, přes odlišení celé společnosti (výborně zpracováno v 1984 nebo v Edenii) až po vytvoření historizujícího textu (např. úryvky starých kronik, v nichž se nemohou vyskytovat slova v té době neexistující).
Často je také dobré zapřemýšlet, jaký účinek taková slova mají. Právě dané stigma, především veřejné, v sobě nese část samotného poselství a síly daného výrazu. Dobře namířená a vhodně načasovaná urážka je silnější než rána do žaludku – a ani nemusí být vulgární. Totéž platí pro zakázaná slova. Ať už se rozhodnete použít vulgaritu (třeba skrz promluvu postavy) nebo výraz, který se vám líbí, ale spadá do kategorie petrichor/modelér, je vhodné pro to mít víc důvodů, než jen prosté “mně se to tam líbí!”.
Plus – a za to se přimlouvám také jako čtenář – především v druhém případě je vhodné pamatovat na celkové vyznění textu. Pokud jinak píšete moderním civilním jazykem a použijete jediný takový výraz bez bližšího osvětlení, hrozí, že účinek, význam a síla použitého slova přijde vniveč. Čtenář sice slovo zaregistruje, nejspíš se podiví, ale (teď píšu především o zábavné literatuře, ne o naučné) jen málokterý se vrhne ke knihovně/moderním médiu, aby si zjistil definici daného výrazu. Spíš bude plynule číst dál, a jakékoliv jste měli úmysly s dotyčným slovem, můžete na ně přinejhorším rovnou zapomenout. Proto vždy zvažte, zda 1) vůbec potřebujete dané slovo použít (nebo tu nesehrává svou roli jisté okouzlení ze znalosti specifického výrazu) a 2) jak ho nenásilně zakomponovat do textu, aby plnilo svůj účel.
Psaní zdar!
Související příspěvky
Nedávno jsem se zabýval tím, jak někdy autoři střílí čísla od boku, štítí se kalkulačky a vyhýbají …
Během posledních měsíců se mi v pomyslném zápisníku nashromáždilo množství otázek, narážek a myšlenek, vyjádřených v diskusích zde …
Dočetla jsem se v jedné knize k momentu, kdy zemřela významná vedlejší postava a to způsobem tak blbým, …
“Každá společnost si dříve či později vytvoří nepsaný* seznam…”
ehm…, ta hvězdička má na něco odkazovat?
Zdá se mi, jako kdybys narážela na můj bleskový text. Je pravda, že v realitě moc vulgárně a agresivně nenadávám a tak je možné, že se to snažím kompenzovat v textech. Jenže co dělat, když mám dojem, že se to nadávání k postavě hodí (ještě také, když chci více zdůraznit rozdíl mezi dvěma postavami), že to k ní pasuje.
Pokud totiž klejou lidi ve skutečnosti (a znám lidi, co nadávaj fakt často), proč to nedát do příběhu? Je to přece vyjádření postavy, ne?
Ehm, hvězdička jako relikt byla odstraněna, omlouvám se za zmatení.
Co se týče narážek, pak ne, na tvůj text jsem nenarážela. Spíš na nepodarky, které mi prošly přes stůl/monitor v průběhu posledních let.
Sám píšeš: “jakmile se nadávání k postavě hodí” a to je samo o sobě odpovědí na tvou otázku. Slovník a způsob vyjadřování spoluvytvářejí postavu, jsou jejími charakteristickými rysy. Je to něco jiného než samoúčelné používání vulgarit (tedy že všechny postavy mluví stejně, například).
No a právě proto mi připadá, že vytvářet nějakej univerzální index nepatřičných slov nemá smysl. Pokud by se něco odehrávalo v sochařský dílně, tak tam ten modelér (spoléhám se na tebe, že to opravdu znamená, co tvrdíš) může klidně proběhnout každou třetí větou (a co tam dělá, by mělo bejt jasný z kontextu), naopak by se šťouravý obeznámený čtenář mohl zajímat, co je to za divnou dílnu, když tam nikdo takovej není!
Je asi málo pravděpodobný, aby se v jednom textu sešly arkebuza a interferometr, ale ve svým přirozeným prostředí mají oba svoje pevný místo. Stejně tak elegie, lipid, vikslajvant…
Mimochodem, já si teď právě musím hlídat ve věci, kterou píšu, úplně jinou oblast slov a obratů. Píšu příběh z čistě fiktivního světa – a to znamená žádný sakra krucinál, chudej jak kostelní myš anebo spánembohem. Snažím se vyhnout i táboru, pokud to půjde (držím se ležení). Protože v tom světě nic biblickýho neexistuje, abrahámovský náboženství tam neznají, Hospodin tam nepůsobí. Tak to tam nemám co tahat.
A speciální srandu jsem měla, když jsem potřebovala, aby jedna z postav jinou urazila za přehnanej strach. Srab je příliš vulgární, než aby to sedělo stylově (celkem knižní, což má taky svoje důvody). Jenomže zbabělec je mnohem horší, protože tyhle postavy nežijou v misogynní společnosti (ani historicky), kde by mohlo bejt urážkou přirovnání k ženě.
Inu bavím se.
Aha, to mě nikdy nenapadlo, že zbabělec doslova znamená zženštilý.
Z čeho pochází tábor mě nikdy nenapadlo, spíš jsem myslel, že husité svůj tábor pojmenovali Tábor, protože to byl jediný hlavní tábor 🙂
Na urážky jsou dobrá obtěžující zvířata. Podle kontextu buď jen obtížná a škodlivá, nebo třeba mrchožrouti, kteří se vyhýbají přímému střetu. Takže krysa, páchnoucí skunk/tchoř, nebo zbabělá hyena.
No a je to přesně naopak, Husiti pojmenovali svoji základnu podle jakési biblické hory (mizerové jedni zbožní), odtud se potom slovo tábor dostalo obecně do jazyka.
Zbabělec mi připadá od slova baba velmi očividně. Ostatně i ta baba se někdy používá ve stejným významu.
Od čeho se odvozujou urážky, nebo případně vulgarismy, to bych si dovolila tvrdit, že přímo závisí na tom, co příslušná kultura považuje za opovrženíhodný. Tuhle myšlenku mám z Roggyho přednášky na jednom knihovním conu, kde říkal, že zatímco sračka byl ve středověku zcela technickej termín, tou nejhorší urážkou bylo nazvat někoho zvířetem nebo šelmou (popírání lidskosti!). Zato když se podívám na moderní nadávky, tak ty se velmi rády odvozujou od duševních chorob a poruch intelektu. Takže krok zpátky, pohled na kulturu, odtud odvodit možnej jazyk.
A co se tvejch zvířat týče, tak ty bych ani nehledala v příslušných geologicko-klimatických podmínkách. Navíc… ne, zvířata nejsou urážka, zvířata jsou jídlo, a toho si tahle banda docela váží.
Hele, a nesnaž se radit. Já si svoji světotvorbu dovedu vyřešit sama. Akorát mě celkem baví se vykecávat o tom, na co jsem přitom přišla :o)) Ale zas nechci vyžvanit úplně všecko.
Lidi, je sice pěkný, že se snažíte vyhnout se slovům, které neodpovídají mytologii vyšeho světa, nicméně mějte na paměti, že píšete ve vlastním jazyce. A když si dejme tomu představíte (fakt si to jn představte :), že vaše dílo je váš překlad z řeči, která se v tom onom světě používá do vašeho jazyka (tedy češtiny, předpokládám), tak neřešíte, jak jaké slovo vzniklo, protože patří prostě do slovníka jazyka, v kterém vaše dílo vzniklo.
Vyhýbejte se slovům krucifix, sakra atd., nicméně slovo tábor úplně v klidu používejte. Toto už mi připadá jako vrchol. Přeci jenom, jistě také používáte dejme tomu slovo “kripl” přestože ve vašem fiktivním světě nežijí Němci 😉
1. Nevím, Nevře, kdo si myslíš, že jsi, že máš potřebu nařizovat ostatním, jak musejí psát. Vrchní zemskej censor? Těšilo mě; trhni si.
2. Skýtá-li jazyk více možností vyjádření, je možné vybrat si tu stylisticky lépe pasující. Není nutné a většinou ani žádoucí je náhodně prostřídat všechny, naopak bývá známkou čistšího stylu držet se té jediné.
3. Ne, slovo kripl opravdu nepoužívám, pro příslušnej svět má moc moderní feeling, používám mrzák. Kripl by byl pěkná pěst na oko. A vůbec, co je ti po tom.
1. Myslíš-li si, že ti to nařizuji, mýlíš se. Já se jen snažím poukázat na tu onu skutečnost. Pokud mezi námi došlo k nedorozumění, chyba je jistě na mé straně a tudíž tobě patří i má omluva.
2. S tímto souhlasím, jen jsem chtěl poukázat na to, že použít kupříkladu slovo tábor není špatné 🙂
3. Kripl byla první možnost, která mě napadla. Jen jsem poukazoval na to, že naše řeč je plná slov, která mají kořen v jiném jazyce a naschvál je nahrazovat by nedělalo dobrotu. Předpoklám, že nepoužíváš ve svých románech slovo “čistonosoplena”? 😀
Sis vlastně odpověděla sama – ano, univerzální seznam zakázaných slov je hloupost (a neexistuje). Ano, vždy se odvíjí od dané společnosti (což jsem mimo jiné psala i v článku) a jejího nastavení.
Tvůj chystaný text je toho nejlepším důkazem – vzniká ti pod rukama tvůj vlastní seznam zakázaných slov, která použít nemůžeš, protože by byly pro daný svět ani ne tak anachronismem, jako rovnou pořádným šlápnutím vedle. Ale je dobře, že textu věnuješ takovou péči – je pak potěšení číst takto vymazlneý příběh.
Abych si mohla odpovědět sama, to bych se nejdřív musela na něco ptát, což jsem ale neudělala; a nemám ráda, když po mně někdo vrhá podobnýma blahosklonnostma. Jinak ten komentář jsem napsala právě proto, že jsem z článku nabyla dojmu, že se snažíš vymezit nějakou sekci špatných slov, co nepatří do příběhů obecně a basta. Jestli jsi to tak nemyslela, znamená to, že jsem tvůj článek špatně pochopila a možná nebyl dokonale srozumitelný.
Sothis, omlouvám se, myslela jsem, že to v první větě není řečnická otázka ale otázka jako taková. Nemusíš být hned napružená – konec konců také jsi napsala něco a já to jinak přečetla. Tohle se prostě stává.
V jaký první větě? Mojí první větě? Tam nic, co by se při nejgumovějším natažení dalo považovat za otázku, není. Moje první věta v týhle diskusi zněla: ,,No a právě proto mi připadá, že vytvářet nějakej univerzální index nepatřičných slov nemá smysl.”
To sis asi spletla osoby a obsazení.
Tak petrichor je skutečné slovo? Já se domníval, že si ho Gaiman vymyslel…