• Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Napiš a zmáčkni Enter
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Duben 2016
Po Út St Čt Pá So Ne
« Bře   Kvě »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  
Rubriky
Nejnovější příspěvky
  • Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Literární cvičení – pauza
  • 5 x 5 x Triumvirát 2020: odkládáme první setkání
  • Zadání literárního cvičení – pátek 6.3.
  • 5 × 5 × Triumvirát 2020
Nejnovější komentáře
  • Adhara: Z popela: o navazování
  • Adhara: Strašidelné vs. směšné
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Zlý strýc Leonard: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
  • Pastelka: Zadání literárního cvičení – pátek 1.5. (dobře, pondělí 4.5)
Facebook
logo triumvirát
  • Domů
  • Kritika a její podmínky
  • O nás
Fénixovy postřehy

Z popela: mozaika

6.4.2016
-
Publikováno Ekyelka

Tak co, milí Fénixové? Jak vám to lítá? Nebo stále jen přešlapujete na místě, natřásáte křídla a na svůj velkolepý vzestup stále čekáte? Že máte málo zrní? Pojďme se dnes podívat na skryté poklady, co se dají najít doslova všude.

Zatímco někdo někdo sedne a okamžitě začne psát, protože právě dostal nápad*, jinému se tenhle prvotní impuls stále vyhýbá. Ať už kvůli vnějším vlivům (práce, zdraví, momentální fyzický či psychický stav atd.), nebo čistě jen proto, že jeho sebekritické Já předem zavrhuje všechny nápady jako toužtadybylo. Vypadá to jako začarovaný kruh: chcete začít zase psát, dokonce už máte i něco vymyšleného, ale jen sednete k samotnému tvoření, najednou vymeteno a pochybujete o vlastních schopnostech vůbec myslet, natož psát.

Milí zabrždění Fénixové, hoďte tyhle obavy za hlavu a pojďte se chvíli prostě jen bavit. Odložte své toužení po (dokonalém) hotovém textu, ten se časem dostaví sám (s víc než jen trochou vaší píle, ale znáte to – nebo jste to už četli v našich článcích). Pokud samotné psaní připomíná otročinu a práci mnohem víc než radost a potěšení, je na čase si začít zase hrát a starosti hodit za hlavu.

Jak vypadá takové hraní po spisovatelsku? K dispozici máme přímo neskutečnou spoustu technik, jak uvolnit svou fantazii, procvičit si kombinační a logické obvody, zkrátka jak protáhnout “psavecké svalstvo”. Od zdánlivě prostého “jak by situaci, kterou neumí vyřešit vaše postava v príběhu, řešila jiná vaše oblíbená postava, třeba z TV pořadu, filmu, jiné knihy?”, přes všemožné techniky až k vytváření nových světů čistě jen ze cvičných důvodů.

Jednou z oněch technik je moje oblíbená hra “na zrníčka” (celý název zní spíš “na zrníčka ve skřípajícím soukolí reality”). Zcela normální a nám dobře známou realitu (ať už z přítomného či minulého období) osadím detaily, které jsou oproti známému stavu posunuty do nových souvislostí. Zní to jednoduše, ale představte si třeba svět, který není vystavěn historicky na patriarchální/matriarchální rovině, ale na rovnocenné společnosti dotažené ad absurdum, takže vyjma vyloženě úzkých specializací, založených čistě na pohlaví, je trestné rozlišovat gender. Co takový svět všechno obnáší, jaké má limity a zákonitosti? Jaké konflikty budou moje postavy řešit, jak se budou oslovovat, titulovat, jak to vlastně bude s gramatickými rody?

“Na zrníčka” zkrátka poskytuje nepřeberné množství materiálu pro stavbu povídky, novely, románu. Ať je vaším výchozím bodem zadané téma, žánr nebo přípustné prostředí (třeba fan fikce jsou takto limitované), vcelku známá fakta staví do nových souvislostí. Přitom ani nemusíte nutně daný text vůbec napsat – pouhé procvičení fabulace, vytvoření konstruktu v hlavě je samo o sobě přínosem, protože vás náhle začnou napadat přímo neskutečné věci. Ono věčné co když se snadno vztáhne na jakoukoliv situaci, moment nebo detail a odhalí je v novém světle.

Není to však jediná moje kratochvíle, kterou využívám pro “nastartování” před psaním. Výše zmíněná substituční technika pomáhá nejen v případech, kdy se zaseknete. Nevíte, co dál s textem? Postavy vám přešlapují na místě, pointa nikde? Když nevidíte schůdnou cestu k závěru, náhradní postava (při respektování jejích specifik a naturelu) vám může pomoci nějaké řešení najít.

Problém se substituční technikou je však ten, že ne vždy můžete nově nalezené řešení napasovat na své postavy, protože třeba jde proti jejich přirozenosti, charakterovým rysům, schopnostem a nastíněným ideálům. Co kupříkladu vyřeší kapitán Reynolds jedním výstřelem ze svého koltu, to si Eskir musí promyslet a dobře naplánovat, protože holt sice má ty samé možnosti (moc a odhodlání odstranit soupeře s definitivní platností), ovšem na rozdíl od kapitána pak nenaskočí do své Serenity a neodletí. Musí dál žít s výsledkem svého rozhodnutí a tedy je třeba vyřešit i další rozměr a specifika celého problému.

Proč tedy susbstituční techniku zmiňuji, když to vypadá, že práci spíš přidělává, než by ji usnadňovala? Fígl je v tom, že pohled na problém z jiné perspektivy v sobě nese velký potenciál řešení. Když nám nepomůže jedna zvolená postava (čti: nalezený způsob řešení je z mnoha důvodů nevyhovující), vybereme si jinou, klidně i diametrálně odlišnou. Mé obvyklé kombo kapitán Reynolds – Sherlock – Miles Vorkosigan téměř neselhává (jak by také mohlo: voják/pašerák, detektiv a vojenský stratég) právě proto, že pokrývá rozmanité charakterové rysy i přístupy k řešení rébusů a problémů. Čím odlišnější postavy si pro substituci vyberete, tím větší máte šanci na barvitější přístupy k řešení daného problému**.

Dobře, místo psaní se věnujeme hrátkám s dějem, postavami a zápletkou. Jak nám to má pomoci, když trčíme na místě a nejsme schopni napsat třeba už vymyšlený příběh (a tedy jsou nám tyhle hry zdánlivě k ničemu)? Zeptám se jinak: co vám brání v psaní? První věta? Přeskočte ji! Zdá se vám prozatím napsaný text nijaký a suchopárný? Věty nekloužou, nenavazují? Přestaňte si s tím lámat hlavu a směle pokračujte dál! Co na tom, že text vypadá jako rozbitý hrnec, poslepovaný z hromady nejrůznějších střepů, co se posbíraly cestou? Tahle barvitá mozaika se vždycky dá postupně zbrousit, doladit, chybná místa nahradit, chybějící dílky doplnit.

Základem je si prostě psaní užívat. Těšit se na ně. Mít radost z nalezeného nápadu, z postupujících řádek, z vyřešeného rébusu (Jak se postava A vyhne postavě B, přičemž se přes ni musí z bodu X dostat do bodu Y?). Jasně, některé dny budete mít pocit, že jen kopete do hnijící mrtvolky a všechno spěje k hořkému konci – ale nikdo vás u psaní přeci nedrží. V takové dny běžte ven, zavolejte kamarádům, věnujte se něčemu jinému. Chce to být zkrátka hodný i sám na sebe, milí autoři, a zbytečně se neštvát vpřed v marné snaze něco (si) dokázat. Psaní má být o radosti a potěšení, ne o musu, tak na to nezapomínejte.

Psaní a létání zdar!


* Mám na mysli ono bezuzdné plození písmenek, díky němuž vzniká první verze textu. Nezkoumáte, zda je nápad dostatečně dobrý, jestli náhodou jiný autor dané téma nezpracoval mnohem lépe, ale zkrátka si to napíšete, protože můžete a chcete. A nic vás nezadrží

** Zkuste třeba dosadit takového Šmaka. Že to zní příliš radikálně? Jen se nebojte, v prvé řadě jde o zábavu a odreagování, nápad se už dostaví sám.

detaily
Ekyelka
hraní
klišé
literatura
realita
stereotypy při psaní
tvůrčí psaní
6.4.2016
Email
11 Komentářů

Související příspěvky

Další zajímavé příspěvky, které chcete přečíst
Fénixovy postřehy

Z popela: o navazování

22.7.2015
-
Publikováno Ekyelka

Dobrý holubi se vracejí, že? A nit se dá přeci navázat, když se přetrhne, to je přeci snadné. …

Číst více
22.7.2015
Publikováno Ekyelka
Fénixovy postřehy

Z popela: první slova

3.6.2015
-
Publikováno Ekyelka

Vyhrabali jste se z prachu a popela, našli zápalky (a případně i nějaký ten urychlovač hoření), máte dokonce …

Číst více
3.6.2015
Publikováno Ekyelka
Fénixovy postřehy

Z popela: nápady

27.5.2015
-
Publikováno Ekyelka

O dutých hlavách, ozvěně a házení kamínků do propasti (kde možná spí drak).

Číst více
27.5.2015
Publikováno Ekyelka
← DALŠÍ ČLÁNEK
Host: Arenga: Správný pravopis - dar shůry anebo dovednost vydřená v potu tváře?
PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK →
Čím porotce opravdu nepotěšíte

11 Komentářů

Z popela: mozaika.
  1. Lokken
    6.4.2016 @ 22:05
    -
    Odpovědět

    No, tak já na svůj vzlet čekám. Zrní mám všude rozsypaného spousta, ale nějak ne a ne se k němu dostat…
    Čím to je, vážně netuším.
    Měl bych prosbu, asi jsem úplně nepochopil ten princip “na zrníčka”. Mohl by mi to někdo trochu víc vysvětlit?
    Díky

    • Ekyelka
      7.4.2016 @ 19:30
      -
      Odpovědět

      Zrníčkem (v soukolí jinak namazaného stroje zvaného známá realita) je detail, který vědomě poupravíš tak, aby byl odlišný od skutečnosti.
      Třeba neexistence mluveného slova. Představ si společnost, která nepoužívá hlas a mluvený jazyk pro své dorozumívání. Co všechno by bylo jinak? Zpěv, přednesy (umělecké i politické), pohádky – to vše by se předávalo od člověka k člověku jinak. Jakým způsobem by se taková společnost vyvíjela historicky? Písmo vznikalo (jak ostatně víme z historie) mnohem později než řeč. Jak by to poznamenalo vývoj nemluvící společnosti? Vyvinuly by se jiné způsoby dorozumívání (to je jasné), ale jaké? Atd.

      Princip zrníček se dá použít jak pro vytvoření nového světa či společnosti, tak pro jemnější diferenciaci vůči známé realitě – to v případě, že zrníčko není tak velké a zásadní, ale třeba jen zdánlivě malé (kupříkladu nezavedení podvazkových pásů do dámského šatníku, přetrvání obliby a oficiální potřeby korzetu atd.).
      Zrníčka mají v prvé řadě procvičit fantazii autora a přinutit ho pracovat s dlouhodobými důsledky projevu takového zrníčka: uvědomíš si veškeré dopady oné původně drobné změny, což ve svém výsledku přináší 1) hromadu námětů na zpracování, 2) je to fascinující odreagování se od samotného textu a v něm zakotveném problému (který se kolikrát nějak vyřeší, protože zatímco přemýšlíš nad zrníčkem, podvědomí se točí kolem problému), 3) popravdě mně osobně to vždy přineslo i dost zábavy a nových informací, protože jsem si třeba ověřovala vedlejší fakta, sahala do historie a zkoumala hromady detailů.
      Tahle hra navíc docela dobře odhalí i všechny tvé mezery (třeba historické, chvála bohům za internety) a naopak netušené kombinační schopnosti – což ve svém důsledku zase přináší výhody v případě, kdy pracuješ na dějových linkách a jsi schopen dlouho dopředu naplánovat jednotlivé peripetie (s dostatečnými důvody jejich vzniku, samozřejmě).

      • Lokken
        7.4.2016 @ 21:17
        -
        Odpovědět

        Díky za dovysvětlení… ale ne, teď si mě naučila způsob, ajk tvořit další a další příběhy, další a další světy… už toho je příliš, už dost, zastavte to!!!
        Spíš bych potřeboval napsat to, co už vymyšlené je. Fakt mám tu snahu, ale jak už si psala, sednu, začnu psát a za chvíli je to v pytli. Elán je pryč. Kurzor bliká, bliká, bliká a únava se dostavuje.
        Bojuju s tím střídavě už rok. Vím že to chci, přesto to nejde.
        Zatím sem jenom popel, ale už snad začínám hořet a jednou… jednou možná vzlétnu jako fénix… no možná by mi stačilo vyletět jako kos…

        • Ekyelka
          9.4.2016 @ 13:44
          -
          Odpovědět

          Hele, Lokkene, zkoušel jsi držet se částečných osnov? Tím mám na mysli sednout, rozhodit celý příběh do menších kroků a zkusit si napsat jen jednotlivé scény. Něco na způsob divadelní hry: teď zpracuješ tohle jednání, objeví se tyhle postavy, stane se to a tamto. Opona, přestávka na decku bílého, než se přestaví jeviště.
          Jasně, nejspíš tímhle stylem nejde napsat celou povídku, ale když už si nevím rady s některými místy, vezmu si je bokem – většinou na papír, protože si k tomu kreslím scénu atd. – a tohle zdramatizování, kdy neřeším popisy, ale jen dialogy a jejich účinnost, mi pomáhají uzřejmit chování a motivy postav, směřování děje a další věci.

          Pokud však máš problém vůbec něco napsat, pak by to chtělo spíš přestat psát, co máš rozdělané, a zkusit něco jiného. Změna žánru, formy, rozsahu – cokoliv tě napadne. Aby ses víc staral o to, zda dodržuješ formální požadavky, než jestli vůbec píšeš.
          Ohromně mi v podobné situaci pomohlo, když jsem zkoušela napsat svůj první new weird v životě. Než jsem se vůbec dostala k samotnému psaní, měla jsem za sebou četbu hromady povídek, několika románů – a co bylo snad nejdůležitější – eseje o vzniku samotného subžánru (v češtině k dispozici třeba v New Weird: trochu divná fantastika). Ten fakt, že se musím držet v mezích něčeho, co mi není až tak blízké, a neustále posuzovat, zda to ještě je new weird, nebo je to už málo new weird, mi paradoxně pomáhalo zapomenout, že píšu povídku.

          • Lokken
            11.4.2016 @ 20:54
            -

            Popravdě, sem tam kdysi jsem psal jenom scény, ale byly vytržené z kontextu a nepodařilo se mi je zpátky navléct na průběh děje.
            Dialogy: Ano, ty píšu… Jestli si náhodou narazila na moji povídku do nynější bleskovky, tak Ti je zřejmě jasné, že se nyní zaměřuju hlavně na dialogy.
            Vlastně už asi rok – spolu s tím blokem – se snažím s textem tak nějak aspoň trochu experimentovat, jelikož jsem zjistil, že kniha/ povídka/ dílo může být všeobecně hodnocena jako mistrovské dílo, ale mě se buď nelíbí, nebo jenom částečně.
            Potřebuju něco jiného než obyčejnou zavedenou formu, v jaké se má psát.
            Ano, už mi bylo vytčeno, že ne každému mé experimenty musí sedět, ale zase se mi píšou tak nějak líp.
            Nevím… to, co mě osobně nejvíc nyní štve na textech jsou pasáže s vypravěčem…
            A tak se podle toho chovám…

        • dva mraky
          12.4.2016 @ 8:46
          -
          Odpovědět

          Nejde odpovedet niz, tak pisu sem. Opakovane jsem se docetl, ze drtiva vetsina knih neopusti supliky a jina uloziste protoze neni nikdy dokoncena. Takze ona potiz ze si clovek stvori uzasnou scenu(postavu, podzapletku atd) a pak to nejde, nebude asi nic vyjimecneho. Co vim, da se psat nespojite, stvori se pro autora zajimave sceny a zbytek se napise na ne, podridi se jim.

  2. Tlusťjoch
    6.4.2016 @ 22:12
    -
    Odpovědět

    Ze zrníček na papír nalepených může vzniknout šmirgl…

  3. Šaman
    7.4.2016 @ 20:58
    -
    Odpovědět

    “Co na tom, že text vypadá jako rozbitý hrnec, poslepovaný z hromady nejrůznějších střepů, co se posbíraly cestou? Tahle barvitá mozaika se vždycky dá postupně zbrousit, doladit, chybná místa nahradit, chybějící dílky doplnit.”

    Přesně tahle mozaika je pro mě nejlepším podhoubím. Sice zase mluvím o hrách, ale pořád jde hlavně o příběh.
    Když si ho nejprve naplánuji sám v hlavě, tak všechno krásně zapadá, svět funguje jak dobře promazaný stroj, ale něco tomu chybí. Je to sterilní, sám tomu nevěřím.
    Pak se příběh odehraje s ostatními hráči. Je to plné zakopnutí, pádů, zvratů, krkolomných řešení a občas komických situací. Ale to je teprve ten pravý život – příběh, který sice potřebuje uhladit, ale pak stojí za to ho zaznamenat do kroniky světa.

    Mimochodem když jsem zjistil, jak vypadaly vývojové verze příběhů mistra Tolkiena, neubránil jsem se úsměvu. A propo, Gandalf se měl původně jmenovat trpasličí král 🙂 A přece z toho vzniklo dílo, které studují možná až milióny fanoušků stejně, či více, jak reálnou historii světa.

    • dva mraky
      9.4.2016 @ 11:52
      -
      Odpovědět

      To je ono. Takhle složitá věc se prostě nedá vyrobit na jeden zátah. Nemluvě o tom, že aby to pak vypadalo uvěřitelně, je potřeba ještě příběh odborně napatinovat trochou toho chaosu, nedovysvětleného a (zdánlivých) nelogičností.

  4. KattyV
    8.4.2016 @ 7:55
    -
    Odpovědět

    „Co na tom, že text vypadá jako rozbitý hrnec, poslepovaný z hromady nejrůznějších střepů, co se posbíraly cestou? Tahle barvitá mozaika se vždycky dá postupně zbrousit, doladit, chybná místa nahradit, chybějící dílky doplnit.“

    Zajímavé je, jak různě různí autoři přistupují ke psaní. Tohle je přesně můj přístup. Psát a psát, nestarat se o to, že text drhne, hlavně neztratit myšlenku a pilovat až posléze.
    Některé z kruhu mých kamarádek to mají jinak – nedokáží snést na stránkách počítače větu, která není dokonalá. Hrají si s ní a brousí, dokud není podobná drahokamu, pak teprve pokračují dále.
    Vůbec nechci tvrdit, že jeden přístup je horší a druhý lepší. Není. Je jen jiný. Výsledek by měl být stejný, pokud je i ten první autor dostatečně zodpovědný. Já jen, že je to zajímavé. 🙂

    • RanMori
      12.4.2017 @ 10:58
      -
      Odpovědět

      Tak zrovna tak to mám taky, že se zadrhnu na jedné větě, protože se mi nezdá a pořád jí nějak opravuji. Někdy až hrozně dlouho a pak, když to nějak pořád nejde, prostě jedu dál a ono to tu větu potom zpětně dobrousí. Zrovna se snažím naučit, že se snáze upravuje již napsaný text než rozběhané myšlenky v hlavě, ke kterým se nemůžu dostat, protože trčím o větu před nimi. Ale je to takový boj sama se sebou, protože pak mám někdy strach, že by mi mohla nepovedená věta stočit další děj jinam, než chci 🙂

Zanechej komentář

Váš názor je pro nás důležitý. Zadaný email nebude veřejně publikován
Cancel Reply

Prosím chvíli počkejte
Odeslat

© 2017 Triumvirát
Z popela: mozaika | Triumvirát