Tak co, milí Fénixové? Jak vám to lítá? Nebo stále jen přešlapujete na místě, natřásáte křídla a na svůj velkolepý vzestup stále čekáte? Že máte málo zrní? Pojďme se dnes podívat na skryté poklady, co se dají najít doslova všude.

Zatímco někdo někdo sedne a okamžitě začne psát, protože právě dostal nápad*, jinému se tenhle prvotní impuls stále vyhýbá. Ať už kvůli vnějším vlivům (práce, zdraví, momentální fyzický či psychický stav atd.), nebo čistě jen proto, že jeho sebekritické Já předem zavrhuje všechny nápady jako toužtadybylo. Vypadá to jako začarovaný kruh: chcete začít zase psát, dokonce už máte i něco vymyšleného, ale jen sednete k samotnému tvoření, najednou vymeteno a pochybujete o vlastních schopnostech vůbec myslet, natož psát.

Milí zabrždění Fénixové, hoďte tyhle obavy za hlavu a pojďte se chvíli prostě jen bavit. Odložte své toužení po (dokonalém) hotovém textu, ten se časem dostaví sám (s víc než jen trochou vaší píle, ale znáte to – nebo jste to už četli v našich článcích). Pokud samotné psaní připomíná otročinu a práci mnohem víc než radost a potěšení, je na čase si začít zase hrát a starosti hodit za hlavu.

Jak vypadá takové hraní po spisovatelsku? K dispozici máme přímo neskutečnou spoustu technik, jak uvolnit svou fantazii, procvičit si kombinační a logické obvody, zkrátka jak protáhnout “psavecké svalstvo”. Od zdánlivě prostého “jak by situaci, kterou neumí vyřešit vaše postava v príběhu, řešila jiná vaše oblíbená postava, třeba z TV pořadu, filmu, jiné knihy?”, přes všemožné techniky až k vytváření nových světů čistě jen ze cvičných důvodů.

Jednou z oněch technik je moje oblíbená hra “na zrníčka” (celý název zní spíš “na zrníčka ve skřípajícím soukolí reality”). Zcela normální a nám dobře známou realitu (ať už z přítomného či minulého období) osadím detaily, které jsou oproti známému stavu posunuty do nových souvislostí. Zní to jednoduše, ale představte si třeba svět, který není vystavěn historicky na patriarchální/matriarchální rovině, ale na rovnocenné společnosti dotažené ad absurdum, takže vyjma vyloženě úzkých specializací, založených čistě na pohlaví, je trestné rozlišovat gender. Co takový svět všechno obnáší, jaké má limity a zákonitosti? Jaké konflikty budou moje postavy řešit, jak se budou oslovovat, titulovat, jak to vlastně bude s gramatickými rody?

“Na zrníčka” zkrátka poskytuje nepřeberné množství materiálu pro stavbu povídky, novely, románu. Ať je vaším výchozím bodem zadané téma, žánr nebo přípustné prostředí (třeba fan fikce jsou takto limitované), vcelku známá fakta staví do nových souvislostí. Přitom ani nemusíte nutně daný text vůbec napsat – pouhé procvičení fabulace, vytvoření konstruktu v hlavě je samo o sobě přínosem, protože vás náhle začnou napadat přímo neskutečné věci. Ono věčné co když se snadno vztáhne na jakoukoliv situaci, moment nebo detail a odhalí je v novém světle.

Není to však jediná moje kratochvíle, kterou využívám pro “nastartování” před psaním. Výše zmíněná substituční technika pomáhá nejen v případech, kdy se zaseknete. Nevíte, co dál s textem? Postavy vám přešlapují na místě, pointa nikde? Když nevidíte schůdnou cestu k závěru, náhradní postava (při respektování jejích specifik a naturelu) vám může pomoci nějaké řešení najít.

Problém se substituční technikou je však ten, že ne vždy můžete nově nalezené řešení napasovat na své postavy, protože třeba jde proti jejich přirozenosti, charakterovým rysům, schopnostem a nastíněným ideálům. Co kupříkladu vyřeší kapitán Reynolds jedním výstřelem ze svého koltu, to si Eskir musí promyslet a dobře naplánovat, protože holt sice má ty samé možnosti (moc a odhodlání odstranit soupeře s definitivní platností), ovšem na rozdíl od kapitána pak nenaskočí do své Serenity a neodletí. Musí dál žít s výsledkem svého rozhodnutí a tedy je třeba vyřešit i další rozměr a specifika celého problému.

Proč tedy susbstituční techniku zmiňuji, když to vypadá, že práci spíš přidělává, než by ji usnadňovala? Fígl je v tom, že pohled na problém z jiné perspektivy v sobě nese velký potenciál řešení. Když nám nepomůže jedna zvolená postava (čti: nalezený způsob řešení je z mnoha důvodů nevyhovující), vybereme si jinou, klidně i diametrálně odlišnou. Mé obvyklé kombo kapitán Reynolds – Sherlock – Miles Vorkosigan téměř neselhává (jak by také mohlo: voják/pašerák, detektiv a vojenský stratég) právě proto, že pokrývá rozmanité charakterové rysy i přístupy k řešení rébusů a problémů. Čím odlišnější postavy si pro substituci vyberete, tím větší máte šanci na barvitější přístupy k řešení daného problému**.

Dobře, místo psaní se věnujeme hrátkám s dějem, postavami a zápletkou. Jak nám to má pomoci, když trčíme na místě a nejsme schopni napsat třeba už vymyšlený příběh (a tedy jsou nám tyhle hry zdánlivě k ničemu)? Zeptám se jinak: co vám brání v psaní? První věta? Přeskočte ji! Zdá se vám prozatím napsaný text nijaký a suchopárný? Věty nekloužou, nenavazují? Přestaňte si s tím lámat hlavu a směle pokračujte dál! Co na tom, že text vypadá jako rozbitý hrnec, poslepovaný z hromady nejrůznějších střepů, co se posbíraly cestou? Tahle barvitá mozaika se vždycky dá postupně zbrousit, doladit, chybná místa nahradit, chybějící dílky doplnit.

Základem je si prostě psaní užívat. Těšit se na ně. Mít radost z nalezeného nápadu, z postupujících řádek, z vyřešeného rébusu (Jak se postava A vyhne postavě B, přičemž se přes ni musí z bodu X dostat do bodu Y?). Jasně, některé dny budete mít pocit, že jen kopete do hnijící mrtvolky a všechno spěje k hořkému konci – ale nikdo vás u psaní přeci nedrží. V takové dny běžte ven, zavolejte kamarádům, věnujte se něčemu jinému. Chce to být zkrátka hodný i sám na sebe, milí autoři, a zbytečně se neštvát vpřed v marné snaze něco (si) dokázat. Psaní má být o radosti a potěšení, ne o musu, tak na to nezapomínejte.

Psaní a létání zdar!

---

* Mám na mysli ono bezuzdné plození písmenek, díky němuž vzniká první verze textu. Nezkoumáte, zda je nápad dostatečně dobrý, jestli náhodou jiný autor dané téma nezpracoval mnohem lépe, ale zkrátka si to napíšete, protože můžete a chcete. A nic vás nezadrží

** Zkuste třeba dosadit takového Šmaka. Že to zní příliš radikálně? Jen se nebojte, v prvé řadě jde o zábavu a odreagování, nápad se už dostaví sám.