Psát humor není žádná sranda, jak řekl klasik. Stejně tak není snadné psát o humoru. Každý z nás se směje něčemu jinému. Pro jednoho perfektní komedie je pro jiného ukázka trapnosti. Říct tedy, že určitý druh humoru není vtipný, jde jen velmi těžko. Jenže na rovinu, když čtete nějakých dvě stě soutěžních povídek ročně (všímáte si, jak to číslo nechutně narůstá?), nakonec chtě nechtě zjistíte, že existují styly humoru, které jsou buď určené jen velmi specifickému obecenstvu nebo nejspíš vůbec nikomu.

Předem je snad dobré poznamenat, že o humorný text se moc lidí nesnaží. Kdybych měl shrnout své dojmy z posledních let, spíš soutěžící touží psát ukrutně vážné věci. Ideálně druhou Hru o trůny. Proto jsem za každou humornou povídku rád, je to příjemná změna. Jenže pak nastávají následující situace. Možná vám přijdou absurdní, ale upřímně, kdybych to nečetl, sám bych tomu nevěřil.

1) Fekální humor

Stručně, dobře načasovaný prd skutečně dovede být vtipný. Nebo ne nutně vtipný. Nevhodný, trapný pro všechny zúčastněné. Zasmějete se mu, jen abyste zakryli, jak hloupá je tahle situace.

Mám doma malé dítě a můžu vám říct, že k fekálnímu humoru teď přistupuji otevřeněji. Tchánovou oblíbenou historkou je, jak se náš synáček doslova a do písmene rozhodl vysrat na rodiče. Optejte se jakéhokoliv rodiče a zaručeně bude mít příběh zahrnující vylučování, kterému se zasmějete. Jenže tady mluvíme o situaci, jejímž aktérem bylo mimino netušící, k čemu je záchod.

Proto když charakteristikou jedné z vašich postav (muž, třicet let, svobodný) je chronický průjem, přičemž na každé stránce se dozvídáme, že musí nutně do křoví, a jestli někdo nemá u sebe papírové kapesníčky… Jé, já to nestihl, kde je obchod s oblečením? Mno, kdo že je cílová čtenářská skupina? Skutečně se tomu máme smát? To autor neumí napsat vtip na jiné téma?

2) Tučňáčí palačinky

Na základní škole jeden spolužák nevěnoval moc pozornosti výkladu. Učitelka si toho všimla a optala se ho na něco související s branou látkou. On na ni zmateně pohlédl a na celou třídu vykřikl: ,,Mražená kočičí játra!”

Bylo to vtipné. Po vteřině udiveného ticha se rozesmáli všichni včetně učitelky, protože upřímně, tohle nikdo nečekal. Spolužák to naštěstí nezkusil už nikdy víc, protože v případě různých nesouvisejících výkřiků opakovaný vtip přestává být vtipem velmi rychle.

Proto, když se rozhodnete veškerý humor vsadit na co nejbláznivější a vzájemně nesouvisející nápady, čtenáři se možná i zasmějí, ale zají se jim to neuvěřitelně rychle. Problém totiž je i v tom, že v některých podobných textech vlastně není humor jako takový. Není postavený ani na zábavných situacích, slovních hříčkách nebo klidně hloupém chování postav. Nám má přijít vtipné, že hrdina nosí místo meče plácačku na mouchy, drak vypadá jako obří bidet a královský hrad je postavený z jahodového želé. Pokud není příběh sám o sobě humorný, bizarní reálie ho vtipným zázračně neudělají. Zvláště zlé to je, když začne autor sám sebe v podobných nápadech přebíjet a popisy bizarností nakonec zvítězí nad příběhem, který se postupně někam vytratí.

3) Míchanice

Představte si, že píšete vážně míněný příběh a třeba vám to i jde. Čtenář se dočítá o králi, který se radí s ministry ohledně obrany své země před barbarskými nájezdníky. Sledujeme také příběh rytíře loučícího se s dámou jeho srdce, protože odjíždí bránit hranice…

Tak, teď tohle všechno zapomeňte, protože po pěti zcela vážných stránkách se na to autor vykašle. Král armádě rozkáže rozvěsit na hranicích pestrobarevné transparenty přemlouvající barbary, aby neútočili, zatímco rytíř se osobně střetává s barbarským náčelníkem a bojuje s ním tak, že si dávají facky.

O dvě stránky dál však dojde k opětovnému přepnutí a autor jako kdyby se nás snažil přesvědčit, že nám tu předkládá nového Pána prstenů. Ta část před chvílí byla co? Horečnatý sen? Výkřik do tmy, po němž pisatel uznal, že se nebude do humoru pouštět a raději to bude skutečně vážné?

I ve vážném textu se může nacházet humor. Přeci jen, v reálném životě dochází k vtipným situacím. Mám ale prosbu, jako téměř vždy – ať to dává v kontextu smysl, ano?

4) Humor vycházející z odboček

Tady už se pouštíme na tenký led, ale je dobré to zmínit. Představte si text, který je skutečně vtipný. Autor umí vymyslet něco opravdu humorného a vy se tomu smějete. Jenže si po chvíli uvědomíte, že ani jeden ten vtip nesouvisel s dějem.

Jedná se o docela vzácný případ. Zkrátka sledujeme příběh hrdiny, který očividně někam směřuje. A není to příběh špatný. Na druhou stranu má autor tendence pouštět se do odboček. Například zmíní, že tuhle dýku hrdina získal během rvačky v jedné hospodě. Bohužel zde neskončí, protože pak čtvrt stránky věnuje vzpomínkám na tu hospodu a rozboru jídelního lístku, konkrétně jedno jídlo… Bum, vtip. Autor vymyslel poměrně slušný vtip o guláši. Zasmál jsem se. Následně se pozornost opět obrací k hrdinovi. Za chvilku se znovu objeví odbočka, která nás provede asociacemi přes koně, podkovu, kováře… Bum, velmi dobrý vtip na téma kovadlina.

V okamžiku, kdy je půl stránky příběh a půl stránky vtipná historka, která ve většině případů s příběhem souvisí jen velmi volně, je něco špatně. Pozornost neustále odbíhá a může se dokonce stát, že čtenář vlastně ani nemá trpělivost to číst. Historky z minulosti, drobné příhody, které se dějí v pozadí, odbočky zcela nepochopitelné, které s dějem nespojuje ani vratký oslí můstek. Můžete to udělat, ale v takovém případě je opravdu krásnou ctností stručnost. Když čtenář po dočtení vtipu zapomene, co dělal hrdina, není to dobře.

Humor je téma obsáhlé, takže očekávejte, že se k němu ještě někdy vrátím.

Sikar