Omlouvám se za absenci článků, červenec byl nakonec podstatně náročnější, než jsem čekal. konečně jsem ale zpět a snad se mi povede opět psát každý týden, ideálně v pondělí

Během července se mi povedlo zažít pár příhod. Vtipných, zajímavých, k naštvání, prostě jsem žil normální život. Právě to mě přivedlo k dnešnímu článku. Život. Běžné příhody, které se nám odehrávají každý den. Právě to je to, co mi občas v soutěžních textech, které čtu, chybí.

Před pár dny jsem po sobě naposledy kontroloval jednu povídku. U některých částí jsem se musel usmívat. Například u pasáže, v níž hrdina zajde v Itálii do restaurace a objedná si pivo. Číšník se na něj ustrašeně podívá, gestem naznačí obrovskou nádobu a optá se, zda nevadí, že to bude opravdu veliké pivo, celého 0,4 litru. Hrdina chvíli přemýšlí, zda mu má říct, že je Čech.

Tahle konkrétní příhoda se mi doopravdy stala. Rozdíl mezi realitou a povídkou byl jen ten, že v povídce si jich dá hrdina naschvál několik a nehledí na cenu tří eur za jedno (nejsou to jeho peníze, tak je mu to jedno), zatímco já si řekl, že nejsem milionář a myšlenku na provokativní vypití několika piv ponechal jen fantazii. Nechal jsem svůj skutečný život inspirovat fikci. Nebo když jsem nedávno četl na autorském čtení povídku Osberht, tak jsem si zpětně uvědomoval, že začátek, v němž hrdina hovoří o předchozích pracovních zkušenostech a pohovorech, které prodělal, je taky částečně psaný podle mých vlastních zážitků. V obou příbězích se neodehrávají jen velké a fantastické události, ale i drobné lidské radosti a starosti, které nás potkávají denně.

Upřímně, když se s podobnými drobnostmi setkám ve vašem textu, obvykle mě neskutečně potěší. Když po vší magii, sci-fi technologii, mimozemšťanech a nemrtvých váš hrdina prožije podobnou drobnou epizodku, která se nejspíš mohla stát doopravdy, je mi jasné, že nemyslíte jen jako epický megaloman, do jehož příběhu nic malého nepatří, ale taky jako člověk.

Někdo by mohl namítnout, že takové zapojování reality do fikce je přece zcela jasný syndrom Mary Sue. Upřímně? Historka o tom, jak jste chtěli z láhve vyklepnout zbytek kečupu a ohodili jste pána u vedlejšího stolu, mi nezní, že se snažíte za každou cenu napasovat sami sebe do své postavy. Je to jen a pouze vtipná příhoda, která se vám zrovna hodila do povídky. (Tohle se povedlo jednomu spolužákovi na střední škole.)

Abych nějakého z čtenářů ušetřil psaní komentáře – ano, nesmíte text zaplevelit jen a pouze takovými drobnostmi, které ředí příběh. Ale upřímně? Po pasážích, v nichž hrdina zachraňuje svět, se občas hodí nějaká ta oddychová část, z níž pochopíte, že kromě spasitele celé planety je tenhle člověk taky jen a pouze… no, člověk.

Co je totiž hlavně důležité, takhle můžete text nejen odlehčit, ale ukázkou chování vaší postavy ve zcela obyčejných situacích také prohloubit její charakter. Když váš válečník mává mečem, možná pochopím, že dovede dobře bojovat, ale nevím nic o něm jako člověku. Nechte ho sednout si do hospody a objednat guláš. Nechte ten guláš připálit a jeho vypořádat se s touto situací. Víte totiž co? Zcela určitě jste už někdy zažili v restauraci nespokojeného hosta, jehož reakce na nepovedené jídlo přitáhla pozornost celého lokálu. Vzpomeňte si na takového člověka a zkuste ho popsat. Ten můj snědl až druhé jídlo, co mu donesli, načež ho odmítal zaplatit, protože to pořád nebylo to, co si představoval. Nebo byla opravdu výživná hádka vedoucího supermarketu a zákazníka, který si stěžoval, že mu pokladní sahal na potraviny a on je teď nemůže kvůli tomu jíst. Zabalené potraviny. Pamatujte si, jak taková situace probíhala, co si ti lidé řekli. Zkuste to poté napsat. Je to realita, mělo by vám to jít.

Chování v běžných situacích nám snadno naznačí, co je postava zač. Jak jsem zmínil dříve, charakterizovat někoho pomocí zbraně, kterou používá, nebo nahrazení osobnosti úchylkou/fetišem, není šťastná volba.

Historky, ať už příjemné nebo nepříjemné, zažíváme každou chvíli. Důraz kladu na slovo zažíváme. Tvoří náš život. Já si některé zážitky, které by mohly posloužit příběhu, zapisuji. Pak čekám, kdy budu psát něco, kam by šly zapojit. Umožním hrdinovi, aby kromě života vymyšleného zažil taky střípky života skutečného a tak se stal ve čtenářových očích třeba i trochu reálnějším. Jak se totiž říká, nejlepší příběhy píše sám život. I když se jedná jen o drobné anekdoty. Takové to koření na vrch.

Napsali jsme to tu už mnohokrát, napíšeme to ještě víckrát. Když chcete vymýšlet cizí životy, tak v první řadě sami žijte. Poznejte, jak vypadá život obyčejný, než se pustíte do životů fantastických. Nevěřím totiž, že mocný čaroděj nemá problémy se zažíváním, trpasličího lorda nezlobí děti a upír nemá plné zuby té záplavy myší, co mu řádí v hradu.

Ne do všech příběhů se dají podobné historky zasadit, to chápu. Ale podívejte se někdy na rozhovory s autory vašich oblíbených knih, a hledejte, zda se v nich nezmiňují o zdrojích inspirace. Někdy zjistíte, jaké drobnosti z běžného života to byly. Ne všechny příběhy musí být jen samá epická bitva, mocné artefakty a neporazitelní válečníci. Dovolte hrdinům taky doopravdy žít, ne být pouze rukou držící meč.

Sikar