Pokud ve vašem fantasy světě existují současně elfové a lidé, je jistá šance, že se tam vyskytne nějaký ten půlelf. Jestliže píšete sci-fi a mimozemšťané jsou podobní lidem, také se určitě najdou míšenci. A když už jsme u toho, uvádí se, že homo sapiens se nejspíš křížil s neandrtálci. Stejně tak se může křížit kůň a osel, lev a tygr, apod. Jak se říká, láska je slepá. Hlavně u těch koní, kterým dřív ukázali kobylu, zavázali oči a podstrčili oslici. Zaměřme se však opět na fantastiku. Mezidruhová láska. Kdy je dobré s ní raději přestat?

Kolik jste ve fikci viděli polovičních trpaslíků? Asi by se nějaký našel, ale stejně vedou půlelfové. Občas se najde trochu exotičtější dvojice, například lidská žena a ještěří muž (pokud vím, rozhodně se nemohli množit). Jenže i ten byl poměrně lidských tvarů. Ano, oslík a dračice ze Shreka měli děti, já vím, já vím. Snad se shodneme, že komedie se vždy trochu vymyká realitě, ano?

Hlavně ve fantasy křížení někdy nabírá opravdu vysokých obrátek. A já nemám nic proti. Přeci jen, když měl váš hrdina v dávné minulosti mezi předky anděla/démona a podědí trochu jeho krve, máte na příběh zaděláno. Pokud je předkem drak nebo třeba dvojhlavá lasička, asi budete muset sáhnout po trochu složitějším vysvětlení přenosu genů, než je normální pohlavní styk, ale možné je vše. Jestliže ti dva byli ale fyzicky podobní, většinou nemusíte vysvětlovat nic.

Konec o množení, zaměřme se pouze na onu slepou lásku. Jestli je něco hrozné, tak vztah, ke kterému postavy donutil autor, protože velkou lásku na konec chtěl za každou cenu. On a ona se ignorují, jen aby na sebe dvě stránky před koncem mrkli a zjistili, že se vlastně šíleně milují. Obvykle vzdychám, ale ne kvůli tomu, jaká romantika to je. Spíš zním otráveně. Pokud má dějová linka o lásce v příběhu místo, je to skvělé. Ale když se jedná jen o výkřik do tmy, aby si mohl autor odškrtnout další položku na seznamu všeho, co příběh potřebuje, je to k ničemu.

Pak taky spolu mohou postavy jen tak nevinně flirtovat. Může to mezi nimi jiskřit.

Nejednou se ovšem autor dostane dál.

Statečná rytířka a její bujný oř. To nezní divně, že ne? Protože ale čtete tento článek, asi tušíte, že to divné začne být. Už brzy.

Rytířka dorazí k tůni a zatouží smýt ze sebe prach cest. Svlékne se, vklouzne do vody, trochu si zaplave a po nějaké chvíli vyleze ven. Kůň celou dobu cudně kouká někam jinam, ale očkem k ní sem tam přeci jen zašilhá. Když se rytířka obléká, řekne jí, že lidskému vzhledu sice nerozumí, ale asi ji považuje za krásnou. Ano, zapomněl jsem se zmínit, že se jedná o inteligentního a mluvícího koně.

S podobnými pasážemi jsem se párkrát setkal. Zvířecí společník okomentuje vzhled svého člověka opačného pohlaví. Nejspíš se má jednat o vyjádření obdivu a věrnosti ke svému pánu, posunutí vztahu těch dvou, ale přeci jen, někdy to zabrousí trochu dál. Jako když koník doplní, že být člověkem, asi by měl o svou rytířku zájem. Pokud navíc autor věnoval trochu prostoru popisu rytířky, který měl vyznívat eroticky, zdůrazní, že kůň se zjevně stydí a při svém sdělení se lehce zakoktává a rudne v obličeji (veterináři, je tohle možné?), začíná to být stručně a jasně divné. Pamatuji si jednou na takovou pasáž, v níž mělo doopravdy probíhat i určité jiskření, protože rytířka se cítila polichocena a dokonce se před svým společníkem začala naschvál trochu nakrucovat. A kůň byl zjevně zklamaný, když se oblékla.

Taky by se vám to četlo špatně?

Je normální říct o koni, že je krásný. Nebo o psu, kočce, čemkoliv. Většina z nás tím ale nemyslí, že by to zvíře považovala za vhodného partnera. Když to naopak řekne kůň o člověku, je to normální?

Teď si řekneme příběh, který se skutečně stal. Bylo nebylo, někoho napadlo, zda by mohl vzniknout romantický vztah mezi člověkem a delfínem. Povedlo se a delfín skutečně projevoval o svou společnici zájem. Možná až moc velký. Takový, že se ho bála, a aby nedošlo k něčemu opravdu děsivému, musela delfína sem tam uspokojit rukou. Koho by zajímal celý příběh, zde je článek v angličtině.

Když je to realita, najednou to je možná ještě divnější, že ano? Kůň zmiňovaný výše sice může být inteligentní, klidně i zakletý člověk, ale pořád je to fyzicky kůň. Myslíte si, že by byla rytířka nadšená, kdyby jí začal dělat návrhy? Jistě, může být zoofilně zaměřená, ale… Ehm, pardon, tahle teoretická povídka mi zní už skutečně podivně. Všichni víme, co chci říct, nač pokračovat.

Upřímně, když je uprostřed povídky náhle stránkové sexuálně vyznívající innuendo o rytířce a jejím koni, skutečně to není sexy, jak asi autor zamýšlel. Když už nám chcete předvést krásnou rytířku, tak ať s ní cestuje někdo, od koho chvála nebude znít tak divně, nebo vše ponechte na nestranném vypravěči. Pro jistotu. Ty pasáže se čtou opravdu divně.

Brrr…

Sikar