Pokud ve vašem fantasy světě existují současně elfové a lidé, je jistá šance, že se tam vyskytne nějaký ten půlelf. Jestliže píšete sci-fi a mimozemšťané jsou podobní lidem, také se určitě najdou míšenci. A když už jsme u toho, uvádí se, že homo sapiens se nejspíš křížil s neandrtálci. Stejně tak se může křížit kůň a osel, lev a tygr, apod. Jak se říká, láska je slepá. Hlavně u těch koní, kterým dřív ukázali kobylu, zavázali oči a podstrčili oslici. Zaměřme se však opět na fantastiku. Mezidruhová láska. Kdy je dobré s ní raději přestat?
Kolik jste ve fikci viděli polovičních trpaslíků? Asi by se nějaký našel, ale stejně vedou půlelfové. Občas se najde trochu exotičtější dvojice, například lidská žena a ještěří muž (pokud vím, rozhodně se nemohli množit). Jenže i ten byl poměrně lidských tvarů. Ano, oslík a dračice ze Shreka měli děti, já vím, já vím. Snad se shodneme, že komedie se vždy trochu vymyká realitě, ano?
Hlavně ve fantasy křížení někdy nabírá opravdu vysokých obrátek. A já nemám nic proti. Přeci jen, když měl váš hrdina v dávné minulosti mezi předky anděla/démona a podědí trochu jeho krve, máte na příběh zaděláno. Pokud je předkem drak nebo třeba dvojhlavá lasička, asi budete muset sáhnout po trochu složitějším vysvětlení přenosu genů, než je normální pohlavní styk, ale možné je vše. Jestliže ti dva byli ale fyzicky podobní, většinou nemusíte vysvětlovat nic.
Někdo dostane rohy, jiný křídla, třeba tady Anička skončila s krysím ocasem. Tahle postava způsobila mnoha mužům zmatek v hlavě, zda je sexy nebo ne.
Konec o množení, zaměřme se pouze na onu slepou lásku. Jestli je něco hrozné, tak vztah, ke kterému postavy donutil autor, protože velkou lásku na konec chtěl za každou cenu. On a ona se ignorují, jen aby na sebe dvě stránky před koncem mrkli a zjistili, že se vlastně šíleně milují. Obvykle vzdychám, ale ne kvůli tomu, jaká romantika to je. Spíš zním otráveně. Pokud má dějová linka o lásce v příběhu místo, je to skvělé. Ale když se jedná jen o výkřik do tmy, aby si mohl autor odškrtnout další položku na seznamu všeho, co příběh potřebuje, je to k ničemu.
Pak taky spolu mohou postavy jen tak nevinně flirtovat. Může to mezi nimi jiskřit.
Nejednou se ovšem autor dostane dál.
Statečná rytířka a její bujný oř. To nezní divně, že ne? Protože ale čtete tento článek, asi tušíte, že to divné začne být. Už brzy.
Rytířka dorazí k tůni a zatouží smýt ze sebe prach cest. Svlékne se, vklouzne do vody, trochu si zaplave a po nějaké chvíli vyleze ven. Kůň celou dobu cudně kouká někam jinam, ale očkem k ní sem tam přeci jen zašilhá. Když se rytířka obléká, řekne jí, že lidskému vzhledu sice nerozumí, ale asi ji považuje za krásnou. Ano, zapomněl jsem se zmínit, že se jedná o inteligentního a mluvícího koně.
S podobnými pasážemi jsem se párkrát setkal. Zvířecí společník okomentuje vzhled svého člověka opačného pohlaví. Nejspíš se má jednat o vyjádření obdivu a věrnosti ke svému pánu, posunutí vztahu těch dvou, ale přeci jen, někdy to zabrousí trochu dál. Jako když koník doplní, že být člověkem, asi by měl o svou rytířku zájem. Pokud navíc autor věnoval trochu prostoru popisu rytířky, který měl vyznívat eroticky, zdůrazní, že kůň se zjevně stydí a při svém sdělení se lehce zakoktává a rudne v obličeji (veterináři, je tohle možné?), začíná to být stručně a jasně divné. Pamatuji si jednou na takovou pasáž, v níž mělo doopravdy probíhat i určité jiskření, protože rytířka se cítila polichocena a dokonce se před svým společníkem začala naschvál trochu nakrucovat. A kůň byl zjevně zklamaný, když se oblékla.
Taky by se vám to četlo špatně?
Je normální říct o koni, že je krásný. Nebo o psu, kočce, čemkoliv. Většina z nás tím ale nemyslí, že by to zvíře považovala za vhodného partnera. Když to naopak řekne kůň o člověku, je to normální?
Teď si řekneme příběh, který se skutečně stal. Bylo nebylo, někoho napadlo, zda by mohl vzniknout romantický vztah mezi člověkem a delfínem. Povedlo se a delfín skutečně projevoval o svou společnici zájem. Možná až moc velký. Takový, že se ho bála, a aby nedošlo k něčemu opravdu děsivému, musela delfína sem tam uspokojit rukou. Koho by zajímal celý příběh, zde je článek v angličtině.
Když je to realita, najednou to je možná ještě divnější, že ano? Kůň zmiňovaný výše sice může být inteligentní, klidně i zakletý člověk, ale pořád je to fyzicky kůň. Myslíte si, že by byla rytířka nadšená, kdyby jí začal dělat návrhy? Jistě, může být zoofilně zaměřená, ale… Ehm, pardon, tahle teoretická povídka mi zní už skutečně podivně. Všichni víme, co chci říct, nač pokračovat.
Upřímně, když je uprostřed povídky náhle stránkové sexuálně vyznívající innuendo o rytířce a jejím koni, skutečně to není sexy, jak asi autor zamýšlel. Když už nám chcete předvést krásnou rytířku, tak ať s ní cestuje někdo, od koho chvála nebude znít tak divně, nebo vše ponechte na nestranném vypravěči. Pro jistotu. Ty pasáže se čtou opravdu divně.
Brrr…
Sikar
Související příspěvky
Ne, ne, nebojte se, nebudeme se tu bavit o romanci a nehodlám vám udělovat rady týkající se …
Ruce nahoru všichni, kdo napsali v nízkém věku román. A teď ruku nahoru všichni, kdo jsou v onom …
Někdy zjistím, že nás, ať už pravidelně nebo jen sem tam náhodný článek, čtou lidé, kteří to nepotřebují. …
Nananananá, nananá, My Little Pony, My Little Pooonyyyyy.
To jsou ti lidi s úchylkami na koně.
Práve mi víri v hlave pôvodné Grimmovské znenie Disneyovského “Krása a Zviera”. Už tam mi to ako malej dostatočne zaváňalo zoofíliou a stockholmským syndrómom, nie to ešte pri takto desivých predstavách. Občas ma to dokáže vydesiť viac ako Stephen King, to už je čo povedať. 😀
Ja myslím, že medzidruhová láska by mala byť aspoň trochu na logickej úrovni. Človek a niečo čo aspoň vyzerá ako človek, ale ani tak sa nedá krížiť úplne všetko už zo skutočného hľadiska genetiky. Tam sa zahŕňajú i také polemizácie ako – či upíri môžu mať deti. (A prosím, radšej nech nemôžu, lebo sa dostanem k predstave, ako môže mať mŕtvy ekerciu.)
Si k zařízení přiváže dlahu, no 😀
Já ti nevím, ale berou se upíři jako opravdu mrtví.
Když to vraždí lidi, cítí pocit hladu… je to mrtvý.
Já vím, že pro tady ty druhy postav, je označení nemrtvý, ale já bych je bral jako živý.
Vždyť, kdyby existovala mimozemská rasa, která by své orgány poháněla krví jiných druhů, taky ji hned neoznačím jako nemrtvou/ mrtvou rasu ne.
A pokud takový upír dokáže vysát tolik krve, aby se mu nahromadila v…
tak by možná mohl…
no…
kdo ví…
myslím, že budu mít noční můry. 😀
Kůň? Fakt? Lehce mi to připomnělo jistý renesanční porno, ale tam o dotyčném údu hovořily dvě vysloužilé děvky a navíc ho jen ke koňskému přirovnávaly. Velikostně.
Jako zdroj nočních můr je to ale dobrý.
A živě si to umím představit v jistém okruhu fanfiction. (V tom, jehož autorky nahrazují nedostatek fyzických zkušeností šílenou a šílenější fantazií.)
Co mimozemšťanka s koněm??? 8)
Jedině s Pegasem, neboť ten je okřídlený.
Nj, když jsme u toho, jak vlastně ten Pegas vzniknul? 😀
Já četla knížku, kde se spolu dali dohromady jednorožec a kraken a bylo to docela detailní… Měli pak spolu malé koníky s ploutvičkami. 😀 Ale tedy v tomto případě se měnili do lidské podoby, takže nevím, jestli se to počítá.
Četla jsem ale i horší věci, někteří autoři nemají soudnost a někteří si na tom přímo zakládají živnost, mezidruhové porno je děsně populární na amazonu mezi e-booky. Tam se teprve najdou perly…
Někdy na konci základky jsem v knihovně nějak náhodou narazila na Apuleiova Zlatého osla. Hrdina se (už nevím jak) změní v osla a poznává život různých vrstev lidí. A je v té knížce několik míst, které s tímhle tématem dost souvisí. 🙂
Zaklela ho zlá čarodějnice, protože na ni byl sprostý, a mohla ho odeklít jenom Čistá Láska (TM). Ergo jeho milá. Takže proto ty snahy. 🙂
Má to druhou vrstvu o podobném ladění jako Hostina Trimalchionova.
No a odtud pramení ty středověké a renesanční literární narážky (např. v tom spisku, co píšu nahoře) ve smyslu “má ho jako kůň — ne, má ho jako osel, ten ho má totiž většího”.
(Pokud vím, osel má určitě větší uši. Velikost onoho kořínku jsem prozatím neporovnávala.)
Osel byl v antice pokládán za symbol nikoliv hlouposti, ale chlípnosti.
V knize Dějiny ďábla je popsáno, že v 16. století byla mezi vzdělanci běžná pověra, že když spolu muž a žena souloží příliš vášnivě, narodí se jim nestvůra (protože se u toho chovali jako zvířata).
Ostatně jakýkoliv zoofilní sex byl na rozdíl od řady jiných praktik hrdelním zločinem i v poměrně sexuálně liberálním středověku. Myslím, že hlavní příčinou byla právě obava, co se z toho narodí…
Musela bych si Zlatého osla vytáhnout, ale nezaklela ho ona právě proto, že si k ní dovoloval/nedovoloval, když ona nechtěla/chtěla? Nepamatuju se tak přesně, vím jenom, že ji naštval.
Rozhodně pěkné je, že tohle je jeden z těch spisků, co způsobily svým autorům popotahování. Však pak Apuleius honem psal Obranu proti nařčení z magie.
Re: co se z toho narodí – bych se ani nedivila, když měli k dispozici takové bestiáře, jaké měli (včetně těch jednonohů, břichoústů a tak), a když měli zkušenosti, že jde zkřížit kůň s oslem (a potomstvo je neplodné), podle antiků i tygr se lvem (což si už naživo asi nezkoušeli, ale podle těch zpráv věděli, že i tam je potomstvo neplodné) atd. Celkem je i chápu.
Navíc je ta představa člověk x zvíře i dnes taková fujky.
Obrana proti nařčení z magie, to je fakt pikantní. Přitom je docela zjevné, že je ten román je propagace kultu Isidy a Osirise, který zrovna v Římě frčel, než se rozšířilo křesťanství.
Každopádně mohlo jít jen o podařený marketingový trik. Ze Zlatého osla se stal “zlatý” díky sv. Augustinovi – nazval tak prý ten román v jednom svém spisku a pozdější vykladači a překladatelé údajně nepochopili, že v antickém Římě se dával přívlastek “zlatý” každému komerčně mimořádně úspěšnému dílu. Dovedu si představit, že – stejně jako u Rowlingové – nařčení z čarodějnictví patřičně zvyšuje literární poptávku.
člověk x zvíře je fujky: to je to, není to odpor, který jsme jaksi zdědili po středověkém strachu z narozeného potomstva? Když to někomu dělá dobře a nikomu to neškodí*…, proč to zavrhovat? Souhlasím se Sikarem, že to v literatuře může být (ale nemusí) zbytečná manýra – ale na fantasy je třeba oceňovat i to, že ve své ryzí podobě je subverzivní, že boří konvence, a tak vlastně posouvá celou společnost tím, že ji nutí představit si jinak fungující svět.
* opravdu nemám tušení, jak se u toho cítí ovečky, ale jsem přístupný argumentům:)
Těžko říct, jestli to byl nebo nebyl marketing. Nutno přiznat, že se Legenda aurea čte o něco líp než Apologia de magia, ale může to být zvoleným stylem. Nedělá na mě ovšem dojem takové té srandařeči typu O zmelounění císaře Klaudia. (Apocolocynthosis). Ta se taky čte dobře. Takže tu obranu možná mohl myslet i vážně.
Ponechám tě ráda výzkumu pocitů ovcí, pod podmínkou, že to nebudu muset číst. 🙂 Není to moje kafe. Leda bys z toho udělal vtip.
Týjo, no vidím, že máme stejný literární vkus.:))
A propos, jistým způsobem za zoofilní by se daly považovat všelijaké ty harlekýny, kde jeden nebo oba hrdinové jsou -dlaci (třeba ježkodlaci).
Obecně si myslím, že pokud někdo z lidského pokolení má nějakou úchylku, je přítomna ve větším než mizivém množství v celé populaci. Takže četbou o ježkodlacích si uspokojujeme svou latentní a zuřivě popíranou ježkofilii.
No jo, podrobnosti se mi za těch několik desetiletí už vykouřily z hlavy. Jen vzpomínka na vzbouřenou pubertální fantazii zůstala 🙂 . Taky tu knížku nemám doma, abych si ji mohla znovu přečíst. Zato mám Staré řecké báje a pověsti od Petišky. Tam se podobných případů najde… Kolik malířů inspirovala třeba Léda s labutí.
Tohle je pozdně antický román, neradno směšovat. Ten se má ke zbytku antické literatury asi jako fantasy k mainstreamu.
[…] Ach ta láska mezidruhová […]
Annah je samozřejmě sexy! Jak o tom někdo může pochybovat, tss.
Případná láska mezi jedinci rozličných fyzických podob mi až tak divná ani děsivá nepřipadá, ostatně u některých lidí nejde sexuální zájem primárně přes fyzickou přitažlivost, ta se rozvine spíš až druhotně (demisexualita), takže si klidně dovedu představit, že to někomu bude nakonec prostě jedno, hlavně když je na koně spoleh a dobře se s ním vtipkuje.
Co mě naopak odpuzuje velmi, jsou ,,vztahy” s čímkoliv, co není svébytná sentientní bytost. Ať je to živé, umělé anebo nadpřirozené, a bez ohledu na to, jak to vypadá, klidně i naprosto lidsky.
Ta dračáková zásada, že to není zoofilie, pokud partner mluví obecnou, má něco do sebe.
A čo si mám predstaviť pod tou nie svojbytnou bytosťou? Nejako mi nenapadá žiadny vhodný príklad z toho, na čo si z kníh spomínam.
Mrtvoly, nafukovací panny a jistá Galathea; na jiné jsem nepřišel. (Jo, ještě král Xerxes se oženil se stromem. Ale v tomhle případě je absence sentientnosti sporná…)
Tak třeba, když byla řeč o koni, kdyby se ten inteligentní mluvící narnijský kůň pustil na normální klisnu. Ewww, fuj. V lidské podobě si naštěstí nic konkrétního nevybavuju (i když jsem si skoro jistá, že jsem i na takové věci párkrát narazila, na podrobnosti si nevzpomínám), ale hypoteticky by to mohla být třeba uměle vypěstovaná odrůda replikantů bez vlastní vůle.